Narodil se v druhém manželství strojního dozorce v kladenské huti. Otec, původně kupec, zemřel již 1860. Matka pečující i o tři děti z jeho prvního manželství byla přijata za kuchařku v piaristické koleji ve Slaném a syna svěřila sestře do Mžan na Královéhradecku. Ve čtyřech letech se vrátil a začal chodit do školy u piaristů ve Slaném. 1864 dala matka výpověď a se synem se přestěhovala do Kuklen (u Hradce Králové), kde Š. pokračoval ve školní docházce. Za prusko-rakouské války odtud uprchli, po návratu do Slaného Š. studoval gymnázium (1870–73), v tercii přestoupil na Akademické gymnázium do Prahy. Bydlel u strýce, portýra v Harrachovském paláci, seznámil se archeologem a kustodem Muzea Královského F. X. Benešem, který v něm vzbudil zájem o historii, památky, kulturní život a o divadlo (brával jej do lóže Harrachů v PD) a zařídil mu práci pro noviny, jíž si Š. přivydělával na studia. Z gymnázia přešel 1876 do druhého ročníku učitelského ústavu (dějepis vyučoval J. Vrchlický), po absolutoriu 1879 začal učit v Olšanech na Slánsku, vzápětí byl povolán na obecnou školu do Slaného, kde posléze učil i na tzv. pokračovací škole průmyslové. Zapojil se do veřejného a kulturního dění města: byl jednatelem Sokola a Besedy, psal do místního tisku, dal podnět k založení Vlastivědného muzea (byl prvním kustodem), veřejné knihovny a čítárny (1897), která dodnes nese jeho jméno. Založil Muzejní a literární spolek Palacký, inicioval vznik jeho ročenky Slánský obzor (1893) a byl jejím prvním redaktorem. Organizačně, herecky i režijně působil v ochotnickém spolku, angažoval se v iniciativě ke zbudování slánského divadla (1883). První manželství uzavřené 1884 skončilo již v následujícím roce ženinou smrtí při porodu syna Václava Viléma. 1889 se znovu oženil, ve druhém manželství měl pět dětí. S rodinou se 1894 přestěhoval do Prahy, kde získal místo učitele na dívčí škole na Žižkově, později byl řídícím učitelem. Byl agilním členem Spolku českých spisovatelů beletristů Máj: Prosazoval zřízení penzijního fondu a ochranu autorských práv u divadelních her (1894), podporoval pořádání divadelních večerů a cyklů ve Švandově divadle na Smíchově, stál u zrodu Nakladatelského družstva Máj (1901, předseda), s F. Heritesem a J. Vrchlickým redigoval první tři ročníky časopisu Máj (1902–05, fejetonní a obrázkovou část). Zasedal také v porotách dramatických soutěží. 1905 byl na vlastní žádost předčasně penzionován a začal se plně věnovat divadlu. Od 1906 byl členem správy vznikajícího MD Král. Vinohrad, od jeho otevření 1907 tajemníkem a zástupcem ředitele, 1909–13 ředitelem. Po vynuceném odchodu (byl vypuzen nevybíravou intrikou K. H. Hilara, řídil ve válečných letech Lidové divadlo Uranie v Praze VII-Holešovicích (1914–18). Po převratu byl ustanoven ředitelem ND v Brně, kde působil šest let (1919–25). Nadále se věnoval činnosti spolkové, stavovské a organizační: Byl předsedou Syndikátu českých spisovatelů (1918–19) a Sdružení stálých divadel (1920), aktivně se účastnil jednání Svazu divadelních ředitelů. Do posledních let působil ve vedení Svatoboru a ve správní radě pojišťovny Slavia. Pochován byl na slánském hřbitově.
Syn Václav Vilém Š. (1885–1974) byl historikem, teoretikem a popularizátorem umění, profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. V mládí přeložil veselohru R. de Flerse a G.-A. de Caillaveta Buridanův osel (prov. VD 1909, pseud. Karel Záhora, t. 1916, pseud. Karel Novák). V pamětech V zamlženém zrcadle (vyd. posmrtně 1967) zachytil i některé divadelní události a osoby.
Š. psal prózy (drobné humoresky, maloměstské obrázky, novely a romány – Koleje, U tří bláznů, Kovové ruce, Hřích paní Hýrové, Štěstí zlatého hroznu) i různé příručky (Mladý živnostník, Mladý obchodník, Národní katechismus nebo Co má věděti každý Čech aj.).
Těžiště jeho literární činnosti tvoří práce dramatické. První divadelní hříčku napsal 1872 pro spřátelenou skupinku gymnaziálních spolužáků (Není všechno zlato, co se třpytí aneb Vévoda z Burdovalu). Ve prospěch stavby ND zveršoval satirickou rýmovačku Kandidát a kandidátka. Jednoaktovka Knihkupec satiricky zpodobující skutečné osobnosti slánského kulturního života (1881 ji autor předčítal v hostinci U Bílého beránka) předznamenala ráz jeho dalších her, odehrávajících se většinou v prostředí českého maloměsta a zobrazujících zprvu humorně a posléze stále víc kriticky současné maloměšťanstvo, většinou ve spojení se světem místní politiky a podnikání. Na profesionálním jevišti debutoval 1888 v ND jednoaktovou humoreskou Maloměstské tradice (1. cena v soutěži čas. Česká Thalia o nejlepší aktovku, l885); líčení malicherných sporů a manévrů komunální politiky (boj o post ředitele městských úřadů aj.) i jejich vyústění do smířlivého závěru s obligátním sňatkem nepřekročilo rámec krotké veselohry. Vtipná, živě napsaná hříčka byla příznivě přijata kritikou a měla divácký úspěch. Další dvě hry představují pokusy o společensko-kritické drama ze světa vysoké politiky, financí a podnikání. Překomplikované drama Žena, zasazené po francouzském vzoru do okázalého prostředí (vídeňský parlament), podává obraz politických bojů a intrik. Realistické drama Zlatý déšť tematizuje korupci a podvodné spekulace, jejichž novinářské odhalení přivodí sebevraždu usvědčeného viníka; jazyk hry přiléhavě zachycuje frázovitost a bombastičnost žurnalistické a politické mluvy. Tříaktová veselohra Ohnivá země se vrací do maloměstského světa a satiricky nahlíží slabiny a nešvary obecní činnosti politické, národohospodářské a spolkové. Do dobře odpozorovaného školského prostředí je situována vážná hra Habada a Jordán, jejíž hlavní hrdinové zápolí všemi prostředky o kariérní postup na ředitelské místo. Také další veselohry krouží kolem témat vlastních Š. dramatice: Kariérismu a touhy po veřejných funkcích, jež skýtají lukrativní prebendy. Deskový statek pojednává o výnosné sňatkové kanceláři skrývající se pod kanceláří realitní a tematizuje úplatkářství při obsazování postu obecního starosty, David a Goliáš na konkurenčním zápasu maloobchodníka s velkoobchodníkem odkrývá nečisté předvolební praktiky. Nejúspěšnější Š. hrou se stala fraška Třetí zvonění, svižně a vtipně líčící choulostivé flirty právníka Hudce. Situační a slovní humor, bystře zachycené postavy maloměstské honorace, obratně budované humorné situace a milostné zápletky učinily z nenáročné frašky jeden z nejhranějších českých kusů své doby. Ve Š. maloměstských a předměstských obrazech, příbuzných hrám Pippichovým a Štolbovým a v lecčem navazujících na fraškovitý humor Šamberkův, defilují rázovité a životné figurky. Energičtí podnikatelé, zruinovaní politici, záletní operní pěvci, shánčliví obchodníci, čiperní novináři, zchytralí obchodní cestující, investoři dráhy, nadšení učitelé, protřelí intrikáni, flirtující ženy či svůdcové a jejich zaslepené oběti skýtali vděčné herecké party. Poslední jevištní práce se konjunkturálně připínaly k aktuálnímu válečnému dění (Pod vlajkou válečného lazaretu, Když uhodila dvanáctá). Neprovedeny a v rukopise zůstaly rané hry (Krise, 1887; Zákopy, 1889) i baletní libreto Cikánské kouzlo (1921). Š. hry se staly vyhledávanými repertoárovými čísly profesionálních i ochotnických scén. Pozdější adaptace nově oživily frašku Třetí zvonění (ú. M. Horníček s tit. Svatba pod deštníky aneb Zvoní se potřetí, 1947; ú. M. Stehlík – V. Hudeček, h. L. Simon, ND 1970), již dříve zfilmovanou (r. J. Sviták, 1938). Další hry, pokládané vesměs za vyčpělé, se dočkaly jevištního návratu v prvním desetiletí 21. stol., znovuobjeveny L. Smočkem prokázaly svou životnost (Deskový statek, 2001; David a Goliáš, 2002; Habada a Jordán, 2009). Ze Š. próz byl zdramatizován román Hřích paní Hýrové (T. Červenková, Uranie 1915).
Ve funkci divadelního ředitele se Š. projevoval jako praktik a zdatný organizátor; tyto schopnosti osvědčoval v předchozích aktivitách (např. pamětní brožura Svity ve prospěch zbudování divadla ve Slaném, 1880; reforma autorských práv divadelních her). Byl jedním z propagátorů druhého samostatného českého divadla v Praze a členem správního výboru Divadla na výstavě (Uranie, 1898), které představovalo dílčí uskutečnění myšlenky druhé české scény. 1899 se stal zástupcem spolku Máj v Družstvu ND, po změně správy ND (1900) spolu s ředitelem F. A. Šubertem a Družstvem ND pokračoval v úsilí zbudovat druhé velké české divadlo, organizoval získání financí (formou akciových podílů), podílníky sdružil do Tylovy jednoty. 1906 byl zvolen druhým náměstkem předsedy Spojeného družstva ND, 1907 se stal v MD Král. Vinohrad tajemníkem s funkcí zástupce ředitele a po demisi F. A. Šuberta 1909 ředitelem. V divadle zatíženém značným deficitem uplatňoval zejména ekonomická hlediska, repertoár přizpůsoboval většinovému diváckému vkusu, potlačil operu a posílil operetu, činohru zaměřil k veselohrám. Divadlo vyvedl z hospodářské krize, ale vzdálil je od moderního uměleckého vývoje a učinil z něho konvenční scénu maloměstského či předměstského ražení. Apologii své vinohradské etapy podal v tendenční brožuře Městské divadlo Král. Vinohradů za mé správy, poměry v divadle včetně svého vynuceného odchodu taktéž tendenčně vypsal v knize Vinohradský případ. Román divadelní skutečnosti. Za následujícího působení v holešovické Uranii zkonsolidoval přísnou disciplínou herecký soubor a v nesnadných válečných dobách formoval hodnotnou lidovou scénu. Opět osvědčil hospodářskou zdatnost a podnikavý um (docílil mj. prodloužení tramvajového spojení až k divadlu). Tehdy se také zaobíral myšlenkou výstavby divadla – lidové scény na ostrově Štvanice, která však zůstala jen v rovině úvah. Jako popřevratový ředitel brněnského ND (nastoupil v dubnu 1919) měl práci ztíženou procesem reorganizace česko-německých divadelních poměrů v Brně, provázeným řadou střetů a nutností nově řešit provozní a organizační systém. Do souboru přivedl z Uranie dvě výrazné posily: Z. Gräfovou a O. Čermáka. S dramaturgem J. Mahenem, iniciátorem Komorních her v Redutě (pro malou odezvu byly zakrátko zrušeny) a vyznavačem moderního divadla, si však nerozuměl; rezignovavšího Mahena vystřídal nekoncepční a tradicionalisticky zaměřený dramatik V. Skoch. Š. hospodářský imperativ snižoval umělecké ambice a divadlo se propadalo do krize, otevřeně ventilované v tisku. Po vypršení šestileté smlouvy v červnu 1925 z Brna odešel.
V rámci divadelních aktivit se věnoval také režii. Po juvenilních studentských pokusech režíroval v ochotnickém spolku ve Slaném, kde uvedl i dvě ze svých her (Maloměstské tradice a Zlatý déšť). Nejaktivnější byl v době vinohradského působení, kdy kromě salonních komedií režíroval veselohry Štolbovy, Stroupežnického, Jonášovy, operety, ale i svého jediného Shakespeara (Kupec benátský). V Uranii nastudoval jen výjimečně, a to vlastní hry, málo režíroval i v Brně (mj. opět Stroupežnického Naše furianty, jichž si velice cenil). Režii chápal konzervativně jako činnost víceméně pořadatelskou a důrazně odmítal její tvůrčí roli v inscenačním procesu. Jako režisér se proto nikterak osobitě neprojevoval, plně se podřizoval autorovu textu. Dbal o bezchybnou souhru a herecké vypracování dialogu, dohlížel na uměřenost hereckého projevu, usiloval o efektní, pokud možno nepříliš nákladnou výpravu. Nezdráhal se kopírovat inscenace, které zhlédl na rakouských či německých jevištích.
K divadelnímu dění se vyjadřoval také publicisticky. Jubilejními medailony, nekrology, vzpomínkami a statěmi s nejrůznější tematikou přispíval do Divadla, Meziaktí [Národního divadla], Jeviště, Divadelních šeptů, Divadelního listu Máje ad. Divadelní fejetony tiskl v čelných denících: v Národních listech a Lidových novinách. V memoárech Divadelní mžitky vylíčil své první setkání s divadelním světem až po dramatický vstup do ND (plasticky popsal osobní i korespondenční styky s L. Stroupežnickým). V rozsáhlých pamětech Džungle literární a divadelní zprostředkoval a nejednou i zachoval historická fakta (mj. o politických zásazích do oblasti divadla, o popřevratovém divadelnictví v Brně); sám sebe vždy prezentoval jednoznačně kladně, odpůrce líčil v temných barvách a leckteré skutečnosti dezinterpretoval (zejména ve Vinohradském případu).
Š. byl mužem neúmorné píle, energie, pracovní dychtivosti a podnikavosti. Byl zdatným organizátorem a iniciátorem kulturních i stavovských zřízení, domácí repertoár rozšířil o původní, nepříliš náročné veselohry, dramata a frašky zaměřené k tématům ze současného veřejného života. Jako pragmatický a provozu znalý ředitel dokázal divadla leckdy v kritických situacích hospodářsky konsolidovat, ne však vést k umělecké výši. Jeho životní i tvůrčí horizont nepřesáhl maloměstské, předměstské a měšťanské poměry.
Pseudonymy a šifry
Aladin, Bohuslav Jelínek, Dr. Hrachovina, ech, ech., -ech., ECh., „Homér český 2“, István Szlanyina, Ježík Špička, Nemo, Onyx, Onyx-Sarafán, Petr Houžvička, Sanherib, S-án., Sarafán, Si-si, Si-Si, T. Entočka, Vasil Sufflerov, Verus Přímý, V. Š.
Hry, operní libreto
Není všechno zlato, co se třpytí aneb Vévoda z Burdovalu, student. ochotn. Slaný 1872; Pan knihkupec, ochotn. Slaný 1881; Maloměstské tradice, tamtéž 1887, t. [1887], ND 1888; Žena, ND Brno 1888, i t.; Zlatý déšť [pův. tit. Prapor], ochotn. Slaný, ND Brno 1890, i t.; Ohnivá země, ND 1898, t. b. d. [pův. tit. Vlasta, 1947 s tit. Kocourkovští diplomati]; Náš dům v asanaci, Div. na výstavě1898 [s K. Šípkem a B. Kaminským]; Třetí zvonění, ND 1900, i t.; Deskový statek, VD 1908, i t.; Habada a Jordán, VD 1911, i t.; Matiční brázdou, Uranie 1914, t. b. d.; Pod vlajkou válečného lazaretu [na angl. námět, pův. tit. Pod vlajkou Červeného kříže], tamtéž 1914, t. [1914]; David a Goliáš, ND 1915, i t.; Když uhodila dvanáctá…, Uranie 1918, i t.; Zmatená pohádka, ND Brno 1919, t. 1920; Co s knihou?, t. 1931. ■ Studentská láska, h. E. Maršík, ND Brno 1925. ■ Souborně: Dramata V. Š., 1911–31, 13 sv.
Překlady
G. v. Moser: Bibliotekář, ND 1888; M. Montégut: Moderní nevěsty, cyklus Máje, Švandovo div. 1906; F. Molnár: Ďábel, VD 1908, t. b. d.; G. Kadelburg, R. Presber: Kaňka, VD 1910, s tit. Rodinná kaňka Uranie 1914.
Režie
Slaný (ochotníci)
V. Štech: Maloměstské tradice – 1888; týž: Zlatý déšť – 1890.
MD Král. Vinohrad
V. Štech: Deskový statek (i ND Brno 1920), F. Molnár: Ďábel, A. Engel, J. Horst: Modrá myška, L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic – 1908; J. Štolba: Za šlechtickým erbem, R. de Flers, G.-A. de Caillavet: Strážný anděl domácnosti, E. Fabre: Hliněný dům, R. de Flers, G.-A. de Caillavet: Buridanův osel, L. Fall: Rozvedená paní, W. Shakespeare: Kupec benátský, K. Rössler, L. Heller: V klubovní lenošce, R. Leoncavallo: Zaza – 1909; R. Jesenská: Estera, G. Kadelburg, R. Presber: Kaňka, R. Nelson: Miss Dudy-Dudy, F. Lehár: Hrabě Luxenburk, J. Nouguès: Quo vadis?, F. K. Hejda: Jižní krev, W. Christmans: Peněžní automat, R. Presber: Slavnostní smíření, O. Nedbal: Cudná Barbora, K. Jonáš: Naše sufražetka + Tragoedie – 1910; J. Štolba: Ach, ta láska!, H. Bataille: Pošetilá panna, V. Štech: Habada a Jordán (i ND Brno 1920), týž: Ohnivá země, F. Molnár: Gardový poručík, K. Jonáš: Bavorské slovo, T. M. Plautus: Menaechmové – 1911; W. Kienzl: Píseň hor, J. Štolba: Mořská panna, P. Gavault: Čokoládová princezna, E. Wolf-Ferrari: Šperk Madonin, L. Stroupežnický: Naši furianti (i ND Brno 1923) – 1912; J. Štolba: Staré hříchy, K. Šípek dle E. Labiche: Z lásky otcovské – 1913.
Uranie
V. Štech: Matiční brázdou, týž: Pod vlajkou válečného lazaretu – 1914; týž: Žena – 1917; týž: Když uhodila dvanáctá (i ND Brno 1919) – 1918.
ND Brno
J. Štolba: Na letním bytě, V. Štech: Zmatená pohádka, F. Molnár: Liliom, K. Hamsun: Královna Tamara – 1919; V. Štech: David a Goliáš, dle záznamů K. H. Havlíčka: Havlíčkův porotní soud – 1921; A. Savoir: Banco – 1923; R. de Flers, A.-G. de Caillavet: Láska bdí – 1924.
Teatralia
K poměrům ochotnického divadla ve Slaném, Divadelní listy 4, 1883, s. 250–252; Doslov, in Zlatý déšť, 1890, s. 101n.; O českých divadelních společnostech, Osvěta 24, 1894, s. 575–585, 727–736; Peníze na druhé české divadlo, Národní listy 6. 10. 1900; O provozovacím právu divadelních her, jež propůjčuje Spolek českých spisovatelů beletristů Máj, 1901; Divadelní paběrky. Vzpomínky tří divadelních nadšenců: J. Štolby, V. Štecha, K. Šípka, 1902; Druhé české divadlo, Máj 6, 1907/ /08, s. 125–128, 146–148; Theoretická úvaha o divadle v Šárce, Divadlo 11, 1912/13, s. 219n.; Městské divadlo Král. Vinohradů za mé správy, 1913; Divadelní mžitky, 1913, rozš. vyd. 1927; Brněnská divadelní krise, Jeviště 3, 1922, s. 392–394; Vinohradský případ. Román divadelní skutečnosti, 1923 ← Lidové noviny 1920–21 na pokr.; Kejkle a frašky, 1928; Vznik a otevření divadla ve Slaném, in Slánské večery IV. Vznik divadla ve Slaném, 1929, s. 19–33; Džungle literární a divadelní, 1937; Začátky divadla Uranie, Divadlo [31], 1945/46, s. 85n.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, nezpracováno. ■ Ref. Maloměstské tradice: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 22, 1887/88, s. 286; B. F. [Frida], Zlatá Praha 5, 1887/ /88, s. 302; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 22. 3. 1888; -o. [V. Mrštík], Ruch 10, 1888, s. 160; F. Zákrejs, Osvěta 18, 1888, s. 1139●; ref. Žena: V. Vítězný, Literární listy 9, 1888, s. 382n.; J. L-ý. [Ladecký], Česká Thalia 2, 1888, s. 171n.; F. Zákrejs, Osvěta 19, 1889, s. 283●; ref. Zlatý déšť: -k. [M A.Šimáček], Světozor 24, 1889/90, s. 598; R. J. Kronbauer, Hlas národa 21. 10. 1890; Astur [H. G. Schauer], Literární listy 12, 1891, s. 107●; K. Scheinpflug: Ochotnické divadlo v Slaném, Slaný 1895; ref. Ohnivá země: Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 15, 1897/98, s. 357; N-k. [J. Kamper], Česká revue 1, 1897/98, s. 1247; -z.-, Lumír 26, 1897/98, s. 324; K. [F. V. Krejčí], Rozhledy 7, 1897/98, s. 853; P., Světozor 32, 1897/98, s. 358; F. Zákrejs, Osvěta 28, 1898, s. 747–749; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 5. 1898; š. [J. Kuffner], Národní listy 28. 5.1898; F. X. Šalda, Literární listy 20, 1898/99, s. 10 → Kritické projevy IV, 1951●; ref. Náš dům v asanaci: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 32, 1897/98, s. 406; P.: K závěru sezony na výstavišti, tamtéž, s. 598; Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 15, 1897/98, s. 394; R. J. Kronbauer, Hlas národa 6. 1898●; ref. Třetí zvonění: Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 17, 1899/1900, s. 165; Dugazon, Lumír 28, 1899/1900, s. 203; jv [Vodák], Obzor literární a umělecký 2, 1900, s. 60; F. Zákrejs, Osvěta 30, 1900, s. 255–257; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 6. 2. 1900; š. [J. Kuffner], Národní listy 6. 2. 1900; Ar…ti. [A. Kraus], Politik 6. 2. 1900; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 6. 2. 1900; A. Nečásek, Lidové noviny 8. 2. 1900●; ref. Deskový statek: E., Máj 6, 1907/08, s. 239n.; O. Theer, Přehled 6, 1907/08, s. 276; D., Zlatá Praha 25, 1907/08, s. 204; nesign. [J. Vodák], Čas 1. 1908; J. Hilbert, Venkov 8. 1. 1908; V. Červinka, Osvěta 38, 1908, s. 162n. ; F. X. Šalda, Novina 1, 1908, s. 60n. → Kritické projevy VII, 1953●; Ds.: V. Š., Máj 7, 1908/09, s. 372n.●; působení ve VD: Apostata, Divadlo 7, 1908/09, s. 12–14; V. D. [Dyk], Lumír 37, 1908/09, s. 331; nesign., Národní listy 1. 3. 1909, več.; V. D. [Dyk], Lumír 41, 1912/13, s. 476n.; O. Nebuška, Hudební revue 7, 1913/14, s. 38n.; ref. Habada a Jordán: A. Dvořák, Přehled 9, 1910/11, s. 400; Dr. P. [D. Panýrek], Máj 9, 1910/11, s. 277–279; R. J. Kronbauer, tamtéž, s. 279; KMČ. [Čapek Chod], Zvon 11, 1910/11, s. 365; M. Rutte, Moderní revue 17, 1910/11, sv. 23, s. 362; Ft., Zlatá Praha 28, 1910/11, s. 290; T. [V. Tille], Národní listy 19. 2. 1911; M. [J. Mahen], Lidové noviny 31. 3. 1911; P. Maternová, Ženský svět 15, 1911, s. 89n.; nesign. [K. Horký], Stopa 2, 1911/12, s. 21●; nesign.: Vinohradský skandál, Lidové noviny 21. 12. 1912 [úpadek repertoáru za Š. ředitelství]●; ref. Městské divadlo Král. Vinohradů za mé správy: nesign. [K. H. Hilar + A. Dobrovolný], Národní listy 4. a 5. 10. 1913; nesign, Samostatnost 4. 10. 1913; F., tamtéž 5. 10. 1913; K. H. Hilar: Zasláno, tamtéž; V. Dyk, tamtéž 7. 10. 1913; Národní listy 8. 10. 1913 [prohlášení správního výboru divadla]; nesign. [J. Vodák], Čas 10. 10. 1913; ksg., tamtéž 25. a 26. 11. 1913; K. Šípek, tamtéž 2. 12. 1913●; ref. Divadelní mžitky: R. [V. Červenka], Zlatá Praha 31, 1913/14, s. 216; W., Máj 12, 1913/14, s. 187n.●; ref. David a Goliáš: H. Jelínek, Lumír 43, 1914/15, s. 527; t., Právo lidu 3. 11. 1915; K. Čvančara, Osvěta 45, 1915, s. 863n.; nesign. [J. Vodák], Novina 1, 1915/16, s. 92; O. Fischer, Česká revue 9, 1915/16, s. 127; -í-, Topičův sborník 3, 1915/16, s. 142●; k šedesátinám: -m-, Zvon 19, 1918/19, s. 435; P. Fingal, Vzlet 3, 1919, s. 198–200; A. N. [Novák], Venkov 29. 4. 1919●; P. Fingal: V. Š. Dramatik, prozatér a organizátor, Praha–Bratislava 1919, rozš. vyd. 1929●; ref. Zmatená pohádka: E. S. [K. Elgart Sokol], Lidové noviny 30. 11. 1919; L. Blatný, Moravskoslezská revue 13, 1919/20, s. 224, 246; •, Zvon 20, 1919/20, s. 632; M. M. [Majerová], Právo lidu 14. 7. 1920; J. H. [Hilbert], Venkov 14. 7. 1920●; E. S. [K. Elgart Sokol]: Z brněnské činohry, Lidové noviny 10. 2. 1920; R. [J. Vodák]: Divadelní vzpomínky řed. Š., Jeviště 2, 1921, s. 124; F. Götz: Krise brněnské činohry, tamtéž 3, 1921, s. 354–357●; ref. Vinohradský případ: K-ček. [J. Kodíček], Tribuna 24. 9. 1922; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 15. 10. 1922; M. Hýsek, Naše věda 5, 1922/23, s. 63●; H. Jelínek: Zlatý déšť, S prvního balkonu, 1924, s. 110n.; A. Heinrich: Dobrý hospodář odchází, Lidové noviny 12. 4. 1925; Slánské večery III. Večer V. Š., 1929 [přísp. F. Procházka, R. Urbánek, J. Kuks]; Slánské večery IV. Vznik divadla ve Slaném, 1929 [přísp. J. Čížek, O. Sedláčková]●; k sedmdesátinám: B. [E. Bass], Světozor 29, 1928/29, s. 652; nesign., tamtéž, s. 672; Mdk., Literární rozhledy 13, 1928/29, s. 219; vz. [Zelinka], Zvon 29, 1928/29, s. 463; jv. [Vodák], České slovo 28. 4. 1929; A. Novák, Lidové noviny 28. 4. 1929; R., Venkov 28. 4. 1929; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 30. 4. 1929●; J. Kvapil: O čem vím, 1932, s. 121n., 162–165, 203n., 240, 244; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 120, 236, 274●; k pětasedmdesátinám: G. [F. Götz], Národní osvěta 29. 4. 1934; ach. [A. Chaloupka], Venkov 4. 1934; F. Fořtík: V. Š., Slánský obzor 42, 1934, s. 78n.; V. Tille: Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu (Dějiny ND V), 1935, s. 12–16, 26n., 29, 64, 222●; ref. Džungle literární a divadelní: -och- [F. S. Procházka], Zvon 38, 1937/38, s. 321; B. Mathesius, Kritický měsíčník 1, 1938, s. 176n.; K. P. [Polák], Právo lidu 23. 3. 1938; M. N. [Novotný], Lidové noviny 28. 3. 1938●; k osmdesátinám: J. Kvapil, Divadlo 25, 1938/39, s. 171–173; -btk- [V. Brtník], Zvon 39, 1938/39, s. 448; B. Slavík, Lidové noviny 29. 4. 1939; m. [A. M. Píša], Národní práce 29. 4. 1939; b. [A. M. Brousil], Venkov 29. 4. 1939●; B. Slavík: V. Š. a Slaný, Slaný 1939; J. V. Šmejkal: Grunt rodu Š., Venkov 30. 4. 1939; B. Koutník: K osvětové práci V. Š., Osvětový věstník Podbrdska 17, 1939, č. 4, s. 53–69; J. Sajíc: V. Š., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 193–196; k pětaosmdesátinám: V. Šimáček, Divadlo [30], 1944, s. 59–61; V. Kolář, Lidové noviny 4. 1944; V. Hánek, Venkov 5. 1944●; F. Pražák: V. Š., Spisovatelé učitelé, 1946, s. 16, 185–189●; nekrology: J. Sajíc, Národní divadlo 22, 1946/47, s. 112–115; K. Engelmüller, Divadlo [33], 1947, s. 3n.; Trn. [L. Trnobranský]: Z brněnské působnosti V. Š., tamtéž, s. 75; V. Růt, České lidové divadlo 27, 1947, s. 34n.; J. Thon: Vděk knihovníkův, Knihy a čtenáři 7, 1947, s. 97–99, s tit. Ve stopách učitelské tradice → Knihovníci a knihomilové, 1947; kp. [Polák], Právo lidu 25. 2. 1947; J. Kvapil, Svobodné noviny 25. 2. 1947; kd. [E. Konrád], tamtéž; Hý [L. Holý], Svobodné slovo 25. 2. 1947; E. Janský, Zemědělské noviny 2. 1947●; L. Čadík: Vzpomínám V. Š., Lidová demokracie 23. 10. 1947; sb. V. Š. Hrst vzpomínek k uctění prvního výročí jeho smrti, ed. J. Rus, Slaný 1948; E. Janský: V. Š., in Program Městských divadel pražských 1954, č. 41; J. Balvín: Sedmdesát let brněnského divadla, Divadlo 5, 1954, s. 1076n.; nesign.: Vzpomínáme na V. Š., Svobodné slovo 23. 2. 1957; sb. Padesát let Městských divadel pražských,1958, s. 7n., 18n., 41–44, 88n.; V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, 1967, s. 23–25, 52, 62n., 121–123, 126–128, 131; V. Müller: Divadelník tělem a duší, Lidová demokracie 23. 2. 1972; DČD III; Š. Vlašín: Znovu Š. kontra Mahen?, Rovnost 4. 2. 1983; Z. Dvořáková: Za divadelní oponou, Život a příběh, 1987, s. 257–288; M. Sehnalová: Dramatik V. Š. a kladenské divadlo, Slánský obzor 7, 1999, s. 103–107; David a Goliáš aneb Pepička to zařídí, program insc. ND Praha, 2007 [obs. L. Kolihová Havlíková: Dílo V. Š., J. Císař: Maloměstské komedie, V. Procházka: Smoček, Goldoni, Štech]; I. Hušáková: Štechové a Slaný, Slánský obzor 15, 2008, s. 21–30; V. Štech: Přes ostnaté dráty, Slaný 2010 ← na pokr. in Národní listy, září 1935 až květen 1936. ■ LČL, Masaryk, Otto-dod, PBJ; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1040–1045
