Psán též Schmiller. 1834–35 účinkoval v českých představeních pod pseud. Relimš. – Zda byl příbuzný Schmillera ml., který vystupoval ve třicátých letech ve StD jako gymnasta, není známo. Téměř jistý je však příbuzenský vztah s tanečníkem Schmillerem, působícím 1845–47 v baletním souboru StD. Š. byl nemanželským synem Elsabety Š. Divadlo hrál s českými ochotníky již od 1819 v refektáři bývalého kláštera sv. Anežky na Starém Městě. Ve StD působil zprvu patrně jako výpomocná síla pro malé role (poprvé doložen 24. 3. 1825, Ein Knecht ve Wolframově opeře Alfred) a jako „herec z libosti“ se podílel na českých představeních (poprvé zaznamenán 24. 4. 1825, Parocy v Zschokkeho rytířské hře Abelíno). Angažován byl od 1829 do 1837, poté vystupoval znovu jako volontér, odměňovaný pouze výtěžkem z jednoho benefičního představení ročně. V té době se stal majitelem kavárny v nárožním domě Jalovcové a Dominikánské [Husovy] ul., kde se scházeli herci a literáti. Pohostinství provozoval rovněž v budově Stögerova Nového divadla v Růžové ul. Divadelní almanachy jej evidují mezi herci účinkujícími v českých představeních StD 1843–45, v dalších letech, kdy hrál sporadicky, ho nezaznamenávají. Naposledy vystoupil 17. 11. 1850 v roli mistra Jakoubka ze Stříbra v Kolárově historickém dramatu Smrt Žižkova. O dalším hereckém působení nejsou žádné zprávy; patrně se věnoval hostinské živnosti.
Ač střídavě působil v angažmá a jako ochotník, až do 1843 vystupoval téměř denně. Začínal jako epizodista, v českých představeních se postupně vypracoval ke složitějším rolím. Ve třicátých letech patřil k základnímu kádru českých herců ve StD a těšil se značné přízni publika. Těžiště Š. působení spočívalo v činohře, hrál však i mluvené role v operách (např. Samiel, Weber: Střelec kouzelník; Hranatý, Škroup: Dráteník) a úlohy v pantomimách (např. Pierot, Feigert: Policinell mrtvý a živý). Jeho doménou byly postavy intrikánů, násilníků, povýšenců a floutků (např. Blýskavec [Spiegelberg], Schiller: Loupežníci; Dudéc, Tyl–Škroup: Fidlovačka; Kain, Štěpánek: Bratrovrah; Tajemník Zlešil, Iffland: Věrný služebník), na druhém pólu postavy komické (např. Strachoš, Macháček: Ženichové; Skočdopole, Meisl: 1739 – 1839 – 1939 aneb Dvěstěletý sen starého Pražana). Ztělesňoval též vznešené a šlechetné muže v mladohrdinském i starohrdinském oboru (např. Shakespearův Hrabě Kent v Králi Learovi a Banquo v Makbethovi), vladaře pohádkových říší (Duchomír, Raimund: Diamant krále duchů) i postavy historické (Václav IV., Tyl: Jan Hus), zamilované žárlivce (Kupcovský mládenec, Štěpánek: Ať se to jen žádný nedozví) i melancholiky (Fridolín, Ziegler: Jolanta, královna jeruzalémská). Významné místo měly v jeho repertoáru role v českých hrách, zdařile vytvářel zvláště postavy Klicperovy, Tyl pro něho napsal tit. roli v nedochovaném dramatu Výhoň Dub.
Ač byl vedením StD považován převážně za českého herce (vyjma období 1829–37), uplatňoval se hojně i v německých představeních. Ochotně přijímal i sebenepatrnější úlohy a představoval nepřeberné množství nejrůznějších sluhů, lokajů, fámulů, poslů, vojáků, námořníků či lupičů. Zřejmě s ohledem na ne zcela korektní německý přednes mu byly svěřovány téměř všechny úlohy exotických cizozemců (mouřenínů, kozáků), kouzelníků apod. Platil za vysloveného figurkáře a jen ojediněle dostával větší příležitosti. Š. byl představitelem hereckého stylu, formovaného na Štěpánkově repertoáru rytířských her, vídeňských frašek a kouzelných her. Jeho projev však nedosahoval extrémní drastičnosti Grauovy, vyznačoval se spíše přirozenou živostí a vtipnou nápaditostí. Charakteristické bylo jeho článkování řeči, nepřirozené stlačování hlasu do hlubokých poloh a nadměrné užívání fortissima. Jevil také silný sklon k extemporování, text prokládal vlastními glosami a německými úslovími. Jevištní mluva nebyla Š. silnou stránkou, česká kritika ho opakovaně kárala za drmolení a nesrozumitelný přednes. Oproti tomu byla oceňována jeho živá pohyblivost (díky ní se uplatňoval i v pantomimách), prohlubující komický účin i charakteristiku vytvářených postav. Fyzickým jednáním však leckdy nerespektoval sociální status postav a kritika na tyto prohřešky proti logice pravděpodobnosti upozorňovala již v první polovině třicátých let. S divadelní estetikou požadující životně věrohodnější charakteristiku se nevyrovnal. Ve čtyřicátých letech, zvláště po Tylově nástupu do funkce vedoucího českých představení (1846), Š. pozice v souboru slábla. Na úkoly, které přinášela nová dramaturgie, již nestačil (roli Václava IV. v Tylově Janu Husovi musel přepustit J. J. Kolárovi). Díky umírněnějšímu a přirozenějšímu projevu jej publikum i kritika sice povětšině ještě akceptovala, ale jeho herectví se již přežívalo.
Role
StD
Ein Knecht (J. Wolfram: Alfred), Parocy (H. Zschokke: Abelíno), Zbihoň (V. K. Klicpera: Blaník) j. h. – 1825; Otomar (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu), Aladin (F. Raimund: Der Diamant des Geisterkönigs), Samiel (C. M. v. Weber: Střelec kouzedlník), Kupcovský mládenec (J. N. Štěpánek: Ať se to jen žádný nedozví aneb Tintilivantili), Krokovín (V. K. Klicpera: Loketský zvon) – 1827; Karel (týž: Divotvorný klobouk) – 1828; Alpanor (F. Raimund: Der Alpenkönig und der Menschenfeind), Slawibor (K. E. Ebert: Bretislaw und Jutta), Chevallier Puff + Alamon Reuben (B. Feigert: Arlequin in Schatze oder Zauberey und die drei Liebhaber) – 1829; Kaluga (E. Scribe, ú. T. Hell: Yelva oder Die Stumme), Grimm (F. Schiller: Die Räuber), Balthazar (W. Shakespeare: Der Kaufmann von Venedig), Stehlík (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Rosenkranz (W. Shakespeare: Hamlet, Prinz von Dänemark), Rovedo (Ch. A. Vulpius: Syta Mány aneb Karel XII. u Bendru) – 1830; Vít (W. Vogel dle E. T. A. Hoffmanna: Dědičná smlouva pánů Těchobuzských), Lech (M. Stegmayer: Čech a Lech)– 1831; Vyhoň Dub (J. K. Tyl: Vyhoň Dub), Spiegelberg (F. Schiller: Die Räuber, čes. jako Blýskavec, Loupežnici, 1833), Balthasar (W. Shakespeare: Romeo und Julia) – 1832; Blýskavec [Spiegelberg] (F. Schiller: Loupežníci), Brousil (T. Körner: Hedvika), Adrian (R.-Ch. G. de Pixérécourt, V. Ducange, ú. J. W. Lembert: Kat amsterodámský), Pierot (B. Feigert: Policinell mrtvý a živý, i něm.), Graf Richnowski (F. Škroup: Udalrich und Božena), Graf Isolani (F. Schiller: Wallenstein), Mistifax (J. Nestroy: Der böse Geist Lumpacivagabundus), Pavel Kučov (J. N. Štěpánek: Vlastenci aneb Slavnost lipského vítězství) – 1833; Vodník, leckde nazvaný Hastrman (J. W. Lembert: Václav Outrata a podivné příhody jeho po zemi a pod vodou), Pan Dudéc (J. K. Tyl, h. F. Škroup: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka) – 1834; Partes (V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast), Kruvoj (J. K. Tyl: Čestmír), Hrabě Kent (W. Shakespeare: Král Lear aneb Nevděčnost dětenská), Bernardo (týž: Hamlet, Prinz von Dänemark), Du Chatel (F. Schiller: Die Jungfrau von Orleans) – 1835; Duchomír (F. Raimund: Diamant krále duchů), Kain (J. N. Štěpánek, h. F. Škroup: Bratrovrah), Karel (V. K. Klicpera: Jelen), Liboust (A. v. Kotzebue: Moudrá paní v lese aneb Němý rytíř), Karel XII. (J. R. Planché, ú. L. W. Both: Karla XII. navrácení se do vlasti), Vít (J. K. Tyl: Slepý mládenec)– 1836; Krakonoš (F. Raimund: Krakonoš a nevlídník), Strachoš (S. K. Macháček: Ženichové) – 1837; Tajemník Zlešil (A. W. Iffland: Věrný služebník), Raymund (F. W. Ziegler: Jolantha, Königin von Jerusalem), Fridolín (týž: Jolanta, královna jeruzalemská aneb Templáři) – 1838; Březina (V. K. Klicpera: Soběslav a Bedřich aneb Boj o knížecí korunu), Král Indiánů (A. v. Kotzebue: Panna sluneční), Banquo (W. Shakespeare: Makbeth aneb Proroctví čarodějnic), Kokl (F. W. Ziegler: Hrůzy rozbrojnictví aneb Mocnost pravé víry), Maker (R.-Ch. G. de Pixérécourt: Aubryho pes aneb vražda v lese u Bondy), Skočdopole (K. Meisl: 1739 – 1839 – 1939 aneb Dvěstěletý sen starého Pražana), Zrinský (T. Körner: Hrabě Zrinský aneb Obležení v Sigetu), Antonio (W. Shakespeare: Benátský kupec)– 1839; Astolf (E. Raupach: Robert ďábel), Konrád (V. J. Picek: Král Vratislav na Moravě), Butler (F. Schiller: Wallenstein) – 1840; Císař Maxmilian (J. L. Deinhardstein: Jan Sachs aneb Švec a zpěvec norimberský), Nicolo Baldi (G. Lotz: Spáleniště v Burníně), Hranatý (F. Škroup: Dráteník), Lanzovský (L. Angely: Ze sedmi ta nejškaredější), Hamsa Beg (Ch. Birch-Pfeifferová: Petr Szapár aneb Rek v otroctví), Berengar (A. v. Kotzebue: Strážný duch aneb Adelaida, královna italská), Hrdomír (J. N. Štěpánek: Jaroslav a Blažena aneb Hrad Kunětice) – 1841; Karel VII. (F. Schiller: Panna Orleanská) – 1842; Hynek (G. E. Lessing: Mína z Blahodova), Udička (J. Nestroy: Chce mít švandu) – 1844; Kaifáš Mrzoun (K. Stein dle Wimmera: Hiesl, pytlák bavorský aneb Národní slavnost ve Frießlinkách) – 1846; Václav IV. (J. K. Tyl: Jan Hus, kazatel betlemský) – 1848; Mikuláš z Husince (J. V. Frič: Václav IV., král český), Timoteus Zvon (E. L. Svěrák: Klášter svatého Tomáše) – 1849; Mistr Jakoubek ze Stříbra (J. J. Kolár: Smrt Žižkova) – 1850.
Nové div. v Růžové ul.
Turek z Rožmitálu (V. A. Svoboda: Skreta, český malíř), Peregrin Brand (F. v. Holbein dle F. L. Schrödera: Pantofel a kord) – 1842; Menot (F. Kaiser: Večer, noc a jitro v Paříži) – 1845.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, AP N4, matrika narozených fary u sv. Apolináře 1796–1809, s. 68; AP Z15, matrika zemřelých tamtéž 1856–1858, s. 30. ■ Allgemeine Theaterzeitung 19, 1826, s. 576; nesign. [S. K. Macháček]: Stav divadla českého […], ČČM 1, 1827, sv. 1, s. 131; J. K. Chmelenský: Divadlo české, tamtéž 2, 1828, sv. 3, s. 128; tamtéž 3, 1829, sv. 1, s. 132; sv. 3, s. 127; tamtéž 5, 1831, sv. 4, s. 451; nesign. [J. K. Tyl]: České divadlo v Praze 1834/5, Květy 2, 1835, s. 292 → Divadelní referáty a stati, 1960 [zde další referáty]; K-č-k. [F. Klutschak], Bohemia 30. 10. 1838 [Raymund, Jolantha], 19. 1. 1841 [Nicolo Baldi, Spáleniště v Burníně], 2. 11. 1841[Hamsa Beg, Petr Szapár]; J. L. Turnovský: J. K. Tyl, Obraz životopisný, in J. K. Tyla sebrané spisy XIII, 1881, s. 392, 412, 599; Vondráček II; DČD II ■ Masaryk, NDp; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1031–1033
