V matrice narozených zapsán Leopold Schmied. – Narodil se jako nemanželský syn švadleny Sofie Hubertové a truhlářského mistra Jakuba Schmieda, 1851 byl legitimován sňatkem rodičů. Po absolvování vyšší reálky v Panské ul. se vyučil strojníkem; uváděné studium na pražské polytechnice katalogy posluchačů v archivu ČVUT nepotvrzují. Vystupoval od 1867 jako ochotník v malostranském spolku, 1868 nazvaném Čtenářsko-ochotnická jednota Thalie. 1868 byl devět měsíců vězněn za účast na táboru lidu v Praze Na Cibulce. 1869 utekl z domova k divadelní společnosti E. Rotta a v dalších letech vystřídal několik menších kočujících podniků: V. Brauna (zde navázal přátelství s E. Vojanem), V. Pázdrala, E. Zöllnerové a M. Kozlanské. 1874 se oženil s dcerou zpěváka, herce a divadelního ředitele J. Sodomy Cecilií (1848–1913), jejíž bratři František a Bohumil byli také herci a kabaretní zpěváci. Propojení obou rodin prohloubil sňatek Š. sestry Marie s B. Sodomou (1875). Š. střídal kočování po venkově s pobyty v Praze, kde se připojoval ve zpěvních síních k pěveckým družinám nebo vystupoval sólově (U Labutě Na Poříčí, Na Perštýně, U Štajgrů). Není přesně známo, kdy získal koncesi, avšak nejpozději 1885 provozoval na venkově menší společnost, která měla na programu i drobnější činohry (Š. obraz ze života Cikáni, Deinhardsteinova jednaktovka Jeník to vyzradil [Vdovec]). Po návratu do hlavního města 1886 převzal po tchánovi vedení ambulantní Pěvecko-herecké společnosti. 1890 založil U Čápů na Malé Straně první český šantán. Byl to z větší části rodinný podnik, do kterého 1892 angažoval herečku a zpěvačku R. Šípkovou (zpívala i italsky a francouzsky). V srpnu otevřel stálý šantán U Zlatého soudku v Ostrovní ul., kde působil do 1895. Se svou družinou hrál na Výstavišti po dobu Národopisné výstavy (1895; zde měl k dispozici vlastní pavilon nazvaný Šmídova první česká zpěvní síň) a Výstavy architektury a inženýrství (1898, Divadlo u Nesmysla) a zajistil si popularitu i mezi mimopražskými návštěvníky. Mezitím působil na jiných místech (v Konviktu, v zahradě Na Slovanech). Časté střídání lokalit, družin a spolupracovníků, včetně obměn vlastní společnosti, bylo důsledkem Š. konfliktní povahy; i proto si také nevybudoval stabilní hrací místo jako např. bratři F. a J. Hartmannové či A. Tichý. 1903 se vzdal koncese (převzal ji syn Vítězslav) a vystupoval s jinými společnostmi, od dubna 1912 také v novém pražském Kabaretu Lucerna. Po synově předčasné smrti 1914 provozoval krátce biograf. Zemřel na mozkovou příhodu, pohřben byl na Olšanských hřbitovech. Š. se stal předobrazem Kiliána, ústřední postavy románu A. Branalda Chléb a písně (1952).
Dcera Cecilie Š. (*1882, dle konskripce) se stala operní zpěvačkou (koloraturní soprán) a působila zřejmě mimo české země; při hostování v MD v Plzni 1904 byla ohlašována jako členka divadla ve Stuttgartu. Pohostinsky zpívala v brněnském ND za ředitele A. J. Frýdy (Olympie, Offenbach: Hoffmannovy povídky; Mignon, Thomas: Mignon – leden 1906). Syn Vítězslav (1872–1914) absolvoval pražskou konzervatoř, věnoval se populární hudbě, krátce i podnikání v oblasti kabaretu a šantánu.
Vysoký, štíhlý herec pružného těla, pohotového ducha a bystré inteligence byl výborným konferenciérem i vtipným improvizátorem a glosátorem současných událostí; dostal přezdívku „živé pražské noviny.“ Navázal na šantánové vlastenecké písně (Pomníky, 1885), prostřídal je časovými kuplety a končil komickými výstupy. Interpretoval vždy jen vlastní texty, hudbu ke kupletům mu psal později syn Vítězslav. Š. doménou byl sólový výstup typických postav pražské ulice (Véna stávkař, Pražský Pepé, Dlaždič, Průvodce po Praze, Podskalák, Domovník, Nepečem aj.), jímž nahradil tradiční šantánové výstupy žánrových figurek, řemeslníčků a podomních prodavačů. Drsně, až drasticky, ale bez hrubostí a lascivností vystihl bezstarostnou mentalitu pražských pobudů, kteří nehledají práci, „protože žádnou neztratili“. Š. kritický pohled na lumpenproletariát vyvrcholil v jednoaktovkách Z pražského zákoutí a Batalion, které se odehrávají v pokoutní krčmě, kam docházejí životní ztroskotanci a líčí své trudné osudy až s naturalistickou otevřeností. V Batalionu tvoří slabou dějovou nit historie deklasovaného intelektuála doktora Uhra (jedna z mála Š. vážných rolí). Batalion přirovnávaný ke Gorkého dramatu Na dně [Tille] dosáhl po premiéře U Zlatého soudku (1893) několika stovek repríz a byl několikrát nově inscenován (1912 v Kabaretu Lucerna opět se Š. v hlavní roli, 1921 v Revoluční scéně, 1923 v Adrii a Rokoku) a dvakrát zfilmován (1927 němý film s K. Hašlerem, 1937 zvukový s F. Smolíkem). Společensko-kritický ráz Š. prací konvenoval dobovým sociálně demokratickým názorům a jeho tvorbu lze označit za ideově, až ideologicky vyhraněnou. Texty vynikají bohatou jazykovou charakteristikou využívanou k povahokresbě, ke kritickému šlehu či komickému účinku. V kupletech, sólových výstupech a scénkách Š. pracoval s pražskou periferní češtinou (jedině Dr. Uher mluví spisovně) promísenou zkomolenou němčinou a různými slangy (zlodějským aj.), těžil z dvojjazyčnosti pražského prostředí (Průvodce po Praze). Napsal několik operních travestií (Mistři pěvci vyšehradští, Cravaleria rusticana, Mlynář a jeho dítě, 1899) a lechtivých frašek (Hlídací společnost, Chantecler). Vydával edice kupletů, list Nápověda (1902), redigoval časopisy Národní pěvec a od 1910 Český artista.
Jako interpret byl mistrem malého jeviště, které ovládal svou ztepilou postavou i originálně znějícím poddajným hlasem, výrazným přednesem a mimikou. U rázovitých figurek nahradil tradiční jarmareční tón suchým humorem. Postavu charakterizoval na malé ploše hned při vstupu na scénu. Stačil mu k tomu vstupní kuplet, gestická zkratka, detail na kostýmu. Vystupoval téměř vždy v úboru a masce předměstského elegána – pražského Pepíka – v úzkých károvaných kalhotách, čepici s kšiltem („nehtem“), barevným šátkem na krku a viržinkem v ústech; tento kostým jen nepatrně obměňoval. Ke Š. výrazovým prostředkům patřily i prvky pantomimy a hudební klauniády (nápodoba hudebních nástrojů, in Generálský funus). Spíše než ze šantánových vzorů vycházelo jeho herectví z arénní produkce sedmdesátých až devadesátých let 19. stol. Lidový staropražský šantán, na nějž také navazoval, obrodil a povznesl na profesionální úroveň. Š. kabaretní tvorba tvoří přechod od staropražského šantánu k modernímu literárnímu kabaretu.
Dramata a výstupy
Cikáni, Šmídova spol. 1885; Vybrané sólové výstupy a scénky I, 1887 [obs. Diurnista]; II, 1888 [obs. Funibr, Kabinet voskových figur, Zneuznaný talent, Žebrák]; Vybrané sólové výstupy, komické scény a popěvky IV, 1891 [obs. Lázeňský sluha, Před zastavárnou]; V, 1892 [obs. Čert, Sběratel nového muzea]; VI, 1894 [obs. Ku zdaru vlasti]; Z pražského zákoutí, 1892, t. 1893; Batalion, U Zlatého soudku 1893, i t.; Sólové výstupy – Kuplety – Deklamace, 1893 [obs. Pan Sylvestr, vzorový manžel, Žena a dýmka, Smrt a sedlák, Žebrák, Kuřáci]; Komedianti, Chantant Na Slovanech 1896; Mlynář a jeho dítě, t. 1899; F. L. Šmída Výstupy, kuplety, dvojzpěvy, komické scény, 1904 [obs. Véna, Batalion, Diurnista, Dlaždič, Domovník, Dvě tchyně, Herec, Hledá místo, Jakou si kdo zazpívá, Kandidátka sebevraždy, Kuřáci, Omyl, Pan Sylvestr, vzorný manžel, Poutník, Pražský Pepé, Průvodce po Praze, Umění a příroda]; Nepečem, t. 1906; Ťululum aneb Tiché jubileum, t. b. d.; Zaza, t. b. d.; Cesta kolem světa, in Švábovy humoristické večírky II, b. d. ■ Kuplety in J. Kotek: Šantán s červenou lucernou, 1985.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, DUCH N7, matrika narozených fary u sv. Ducha 1845–1858, fol. 121; KOŠ O2, matrika oddaných fary u Nejsv. Trojice v Košířích 1873–1881, s. 5, obr. 8 [16. 6. 1874]; BRN Z1, matrika zemřelých fary u sv. Prokopa v Braníku 1907–1935, s. 125. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 605, obr. 9 [Schmied Leopold], obr. 11 [Šmíd Franz Leopold]. NMd: pozůstalost J. Waltnera [obs. i rkp. Začínám se rozhlížet]; pozůstalost K. Heřmana-Zefiho; Album historie lidových zpěváků v Praze 1870–1930, Klub členů bývalé Jednoty národních zpěváků – Organisace českých kabaretiérů, usp. a slovní doprovod napsal J. Waltner; J. Meszner: Jak se Praha bavila. Od zpěvních síní k divadlům malých forem 1860–1930, soubor dokumentů a materiálů, 1988. ■ L. Š., řiditel…, Národní politika 9. 9. 1893, odp.; Šmídův první český chantan, Národní listy 22. 11. 1893; nesign.: Batalion, pražský obrázek z ovzduší alkoholu, Illustrovaný kurýr, příl. k Hlasu národa, 3. 6. 1894; Třídenní svátek Ústřední Matice školské na výstavišti, Národní politika 17. 6. 1894, ráno [Batalion]; Naše Národopisná výstava českoslovanská, příl. Českých novin č. 30, 1. 7. 1895, s. 89n. [Š. zpěvní síň na výstavišti, i obr.]; I. Herrmann: Úvodní slovo k F. L. Šmída Výstupy, kuplety, dvojzpěvy, komické scény atd., 1904; Herecká jubilea, Divadlo 5, 1906/07, s. 461n.; Hký [K. Horký]: Feuilleton, Národní obzor 1, 1907, č. 39; J. Krecar: Kabaret Lucerna, Divadlo 10, 1911/12, s. 283n.; nesign. [V. Tille]: Kabaret Lucerna, Národní listy 4. 4: 1911 + šifra; Šmídův Batalion, tamtéž 3. 4. 1912, ráno; J. Horáček: O českém kabaretismu, tamtéž 6. 9. 1913, več.●; nekrology: čv., tamtéž 19. 8. 1915; J. Horáček, Národní politika 20. 8. 1915; jsha, Národní listy 21. 8. 1915; och, tamtéž 24. 8. 1915●; H. M. [Malířová]: Revoluční scéna, Rudé právo 6. 3. 1921 [Batalion]; M. B. Stýblo: Český národní zpěvák, vlastenec, humorista a spisovatel F. L. Š., jeho život a dílo, 1923; E. Bass: Módy pražské periférie, Potulky pražského reportéra, 1929, s. 36–38; A. Branald: Chléb a písně, 1952; L. Buzek: Historie pražského šantánu, Svobodné slovo 13. 3. – 17. 3. 1957; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 260, 286n.; V. Müller: Kumštýř z prkýnka – L. F. Š., Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 10–11, s. 8; DČD III; J. Kotek: Český kuplet, jeho prostředí a pěstovatelé, Hudební věda 22, 1985, zvl. s. 118–124 + Dějiny české populární hudby a zpěvu I, 1994, s. 189; L. Klosová: Česko-německá kabaretní tvorba před r. 1918, Divadelní revue 6, 1995, č. 1, s. 80–90 [zde i výstup Průvodce po Praze]; M. J. Švejda: Vítejte ve světě pionýrů stand-up comedy II, Svět a divadlo 22, 2011, č. 2, s. 150–153. ■ ČHS, HD
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1028–1030
