Syn truhláře. V Pardubicích, kam se rodina přestěhovala, vychodil německou nižší reálku. Otec, vedoucí dílen státní dráhy, mu zprostředkoval místo praktikanta, ale Š. záhy zběhl k divadlu. V necelých šestnácti letech nastoupil k nedávno založené společnosti F. J. Čížka, s níž kočoval tři roky (1864–66) a poznal krušné existenční poměry venkovských herců. V lednu 1867 byl angažován P. Švandou ze Semčic, u něhož působil sedm let, 1871 přerušených vojenskou službou a kratičkým pobytem u Kramuelovy společnosti. V dubnu 1874 se stal členem PD. Po střetu s vedením divadla zažádal o propuštění a v červnu 1878 zemskou scénu opustil. Hrál pak u německých divadel (u ředitele E. Ludwiga v Heineově aréně na Král. Vinohradech, údajně též v Klagenfurtu a Záhřebu) a od 1879 opět u Švandy. Za čtyřletého pobytu v jeho společnosti byl i režijně činný. V srpnu 1880 se oženil s herečkou Terezií Veselskou, v manželství se narodila jedna dcera. Před definitivním otevřením ND byl v červnu 1883 angažován, následujícího roku jmenován režisérem. Ve svazku ND byl do prosince 1905. Zajížděl hostovat na venkov, ale také mimo české země (vídeňský spolek Pokrok, 1882, Záhřeb, 1894, 1898 – tehdy jmenován čestným členem Královského chorvatského divadla). Režijně se podílel na cyklech pořádaných spolkem Máj v divadle na Smíchově (1897–98), pohostinsky režíroval v brněnském ND (1901). Vedle herecké a režijní práce vyučoval herectví v Dramatické škole ND (1892–94) a ve vlastní škole pro operní zpěváky (1902–04). Zastával funkci předsedy ÚJČH (1904–06). Časopisecky i v knižních souborech publikoval drobné črty, fejetony a memoárové stati (Různí lidé a různé dojmy, 1898; Z měst a vesnic, 1901), počátkem 20. stol. se pokoušel o dramatickou tvorbu. Rád cestoval, navštívil Paříž (Světová výstava, 1889), Itálii (1894), USA (1893 Chicago, New York, Cleveland; zážitky vypsal ve sbírce Americké táčky, 1894) a při zpáteční cestě Londýn. V Americe vystoupil ve svých významných rolích u společnosti F. Ludvíka a u krajanských spolků, v Chicagu režíroval Smetanovu Prodanou nevěstu (první uvedení v USA). 1899 mu bylo údajně nabízeno místo režiséra v dvorní opeře v Drážďanech. Za přínos českému divadlu obdržel 1901 rytířský kříž Řádu Františka Josefa. Vzápětí po penzionování, které těžce nesl, přijal 1906 místo ředitele vznikajícího Národního divadla v Sofii a zastával je čtyři roky. Za zásluhy o konstituování profesionálního bulharského divadla byl vyznamenán Řádem sv. Sávy (1910). Po návratu do Čech vyučoval v Praze herectví (1910), záhy se s manželkou přestěhoval do Tábora, kde občas hrál s ochotníky a hostoval u společnosti J. Blažka během její tamní stagiony. S divadlem se rozloučil v představení uspořádaném k jeho jubileu na vinohradské scéně 8. 4. 1913. Od manželčiny smrti (1911) churavěl, během léčebného pobytu v lázních Pohled (u Havlíčkova Brodu) byl stižen druhým záchvatem mrtvice, jemuž podlehl. Pohřben byl na Svatojakubském hřbitově v Táboře.
První herecké zkušenosti získával ve společnosti F. J. Čížka, u níž debutoval v Berlově hře Starý invalida (13. 1. 1864, role nezjištěna). Ředitel nadaného začátečníka hojně zaměstnával v nejrůznějších rolích. Cílevědomý a talentovaný Š. se tu učil od zkušených praktiků i hereckých legend (F. Krumlovský), ale skutečnou divadelní školu dostal až u P. Švandy. Pod jeho vedením se začal profilovat jako představitel charakterních, hrdinských, intrikánských a despotických postav (Kalb, Schiller: Úklady a láska; císař Zikmund, Kolár: Žižkova smrt; Klaudius: Shakespeare: Hamlet; vévoda Alba, Sardou: Vlast), které byly jeho naturelu mnohem bližší než role milovnické a pro něž byl také lépe disponován psychofyzickými danostmi. Mužné vzezření, rozložitá, výrazně modelovaná tvář a hluboký hlas se pojily s dynamickým temperamentem, pevnou rozhodností a vyzařující pronikavou silou. Odchod J. Frankovského ze Švandova souboru (1869) mu otevřel cestu k dalším velkým úlohám. Vedle rolí v klasické dramatice (Jago, Shakespeare: Othello; Vilém Cecil, Schiller: Marie Stuartovna) zdařile vytvářel postavy ve hrách starších i současných domácích autorů (Valenta v Tylově Paličově dceři, Dornenkron v Jeřábkově Služebníkovi svého pána), světácké salonní pány ve francouzských hrách, typy společensky vyvržené a opovrhované (Pëti, Berla: Cikán) i komické figury v bezpočtu veseloher, frašek a operet (Jean Styx, Offenbach: Orfeus v podsvětí; Mrkvička, Suppé: Žádný muž a tolik děvčat). Výjimečně zastával i operní basové role (Janek, Blodek: V studni; de Silva, Verdi: Ernani). Široký herecký rejstřík a prohlubující se umění výstižné charakteristiky učinily ze Š. jednoho z protagonistů souboru a vynesly mu přijetí do PD. Hrál tu řadu velkých rolí, které vytvořil už u Švandy (Dornenkron, Klaudius, Jago, Valenta, Učitel v Mosenthalově Deboře), ale nové závažné úkoly dostával zřídka (Wurm, Schiller: Úklady a láska; Jusov, Ostrovskij: Výnosné místo), zato byl hojně obsazován v kasovním repertoáru (módní verniády, operety apod.). Nespokojenost s uměleckým uplatněním přispěla k jeho odchodu ze zemské scény. Za druhého angažmá u Švandy se ve Š. hereckém repertoáru vyhraňovaly dvě skupiny rolí. První zahrnovala tragické hrdiny, jejichž monumentalizující ztvárnění zvýrazňující výjimečnost jedince a dominantní charakterové rysy, neslo patrné stopy romantického herectví (např. Shakespearův Lear a Richard III., Franc v Schillerových Loupežnících). Druhou skupinu tvořily postavy současníků, v nichž Š. projev nabýval stále silnějších naturalistických a realistických prvků a dobíral se životně pravdivé charakteristiky (Kluk, Angely: Řemeslnická merenda; Antoine, Zola: Zabiják; Rabourdin, týž: Rabourdin a jeho dědicové; Jakub, Erckman–Chatrian: Tvrdohlavci). Temperamentně a sytě kreslené postavy konkretizoval výstižnými detaily a bohatě využíval nonverbální výrazové prostředky (gestiku, mimiku, hru s rekvizitou); jeho mimoslovní herecké akce byly považovány za mistrné. Velkou péči věnoval vnější podobě postavy (líčení, vlásenka, kostým), kterou utvářel se zřetelem k sociální příslušnosti i charakterovému typu figury. Rolemi majestátních vladařů (Tantalos, Oinomaos, Vrchlický–Fibich: Smír Tantalův, Námluvy Pelopovy; Justinian, Sardou: Theodora), mocných aristokratů a válečníků (Schillerův Octavio Piccolomini) se v ND včlenil do pozdně romantického divadla velkého stylu. Především se však stal předním hercem realistické éry. Hrál bezmála ve všech premiérách domácích novinek tohoto směru, v nichž vytvořil řadu selských postav, jež se v jeho podání staly zosobněním českého sedláka (Šubertův Jan Výrava, Jakub Bušek ve Stroupežnického Našich furiantech, Jakub Vojnar v Jiráskově Vojnarce a Divíšek v Otci). Zemité kreace furiantských tvrdohlavců, bezcitných hamižníků a sebevědomých vzpurníků vystihovaly selskou pýchu, chytrost, důvtip a pánovitost a představovaly protipól ušlechtile idealizovaných venkovských typů vytvářených J. V. Slukovem. Š. naopak tíhl k zobrazení negativních stránek lidské povahy a jeho nejvlastnější doménou byly postavy brutální, sobecké, tvrdé, necitelné a animálně prudké (Jago, Lear, Oinomaos, Luciper v Madáchově Tragédii člověka, Boleslav ve Vrchlického Knížatech, Bezsemenov v Gorkého Měšťácích). Ztělesňoval samolibé měšťanosty, pánovité hodnostáře a úředníky, úlisné intrikány velkého i malého formátu, dařily se mu i postavy bohémů a umělců. Rovněž komika mu byla prostředkem k odhalování záporných a směšných povahových rysů, které karikaturně a groteskně zahrocoval (Pan Diafoirus, Molière: Zdravý nemocný; Tobiáš Říhal, Shakespeare: Večer tříkrálový; Bonifác Bonafides, Tyl: Jiříkovo vidění). Srdečný humor a veselí ani rozpoutaná komika nebyly jeho spíše zdrženlivému, střídmému projevu vlastní. Š. herectví portrétující postavy víc do šíře než hloubky se nepřiblížilo niternému psychologickému stylu ani neobsáhlo jemné výrazové nuance a náznaky. V posledních letech působení v ND se tak ocital mimo hlavní vývojový proud, nicméně v tit. roli Molièrova Tartuffa (1904) vytvořil jednu ze svých vrcholných kreací, v níž potvrdil vynikající schopnost ztvárnit kontrast intrikánské a pokrytecké podstaty figury přesvědčivě simulovaným dobráckým jednáním a chováním.
Již u Švandy se Š. věnoval režii, počátkem osmdesátých let inscenoval dramatizace Zolových románů (Zabiják, Nana), které na české scéně předznamenávaly divadelní realismus. V ND připravil více než dvě stě padesát inscenací her širokého žánrového a stylového spektra (mnoho titulů studoval opakovaně). Jádrem jeho režijní práce byla dramatika realistická a naturalistická. Inscenoval bezmála všechny premiéry českých dramat a veseloher tohoto směru (Stroupežnický: Naši furianti; Preissová: Gazdina roba; Jirásek: Vojnarka; Šimáček: Jiný vzduch; Štolba: Vodní družstvo ad.) a mnoho her zahraničních (např. Bjørnson: Bankrot; Suderman: Domov; Hauptmann: Forman Henčl; Csiky: Proletáři). Všemi jevištními složkami usiloval o dosažení iluze životní reality. V tomto smyslu komponoval mizanscénu, dílčími akcemi rozehrával komparsové scény (např. Ibsen: Nepřítel lidu; Shakespeare: Julius Caesar), prostřednictvím zvuků zpoza scény vyznačoval neviděné mimojevištní dění (Čechov: Strýček Váňa). Do dekoračních výprav, sestavovaných dosud většinou z typových kulis a prospektů, včleňoval četné doplňky (mobiliář, krajinné a urbánní prvky), které měly posílit obraz reálného prostředí, scénu však leckdy nadměrně zahlcovaly. Bedlivě dbal o věrohodnost kostýmů, pro něž sloužily v řadě případů jako přímá předloha místní kroje. V inscenacích her a oper z české vesnice (Stroupežnický: Naši furianti; Preissová: Gazdina roba; Smetana: Prodaná nevěsta, Hubička) usiloval o charakteristický lokální kolorit, zajížděl proto na venkov, aby poznal místní prostředí, život a mravy, což byla tehdy zcela ojedinělá praxe. Velkou péči věnoval mluvnímu projevu, do nějž zapojoval rovněž lokální prvky (např. východočeskou výslovnost hlásek v Jiráskově Otci). Etnografický realismus se pojil se zájmem o vesnickou dramatiku, jistým vyvrcholením těchto tendencí se stalo nastudování raně obrozenské Rajmanovy veselohry Selské námluvy u příležitosti Národopisné výstavy 1895. Š. se zdarem režíroval hry Tylovy a ruskou dramatiku (Ostrovskij: Vinný bez viny; Špažinskij: Paní majorka), v realistické konvenci inscenoval i psychologická a symbolistní dramata (Hauptmann: Hanička; Čechov: Strýček Váňa), s moderní dramatikou se však stylově míjel (Hilbert: Falkenštejn). Jeho kriticky zahrocené vidění lidských slabostí, komických situací a dějů se dobře uplatňovalo v inscenacích veseloher (Štolba: Maloměstští diplomati, Mořská panna) a posilovalo jejich ironický nádech (Svoboda: Čekanky). V režijní práci navazoval na P. Švandu a F. Kolára a byl silně ovlivněn tvorbou Meiningenských. Stal se vůdčím režisérem realistické epochy českého divadla, avšak vrchním režisérem ND po F. Kolárovi ustanoven nebyl (funkce byla svěřena J. Seiferovi). Pojetím režie jako činnosti, jež rozhodujícím způsobem určuje všechny inscenační složky, připravoval nástup moderní tvůrčí režie. Své požadavky a představy prosazoval důrazně a puntičkářsky; na zkouškách, jejichž počet zvýšil, přísně a energicky vedl herce k pravdivému výrazu oproštěnému od konvenčních schémat. Na rozdíl od obvyklé praxe nepřicházel s pevně stanoveným aranžmá, ale ověřoval různé varianty, aby nalezl nejvhodnější řešení. Nezvyklá hledačská otevřenost jeho zkoušek, v nichž postupně krystalizoval jevištní tvar a výraz, se u herců setkávala se značnými výhradami. Postuláty realismu uplatňoval rovněž v režiích oper (Smetana: Prodaná nevěsta, Hubička; Dvořák: Jakobín; Mascagni: Sedlák kavalír), a to jak ve výpravě, tak ve sborových scénách, a zejména v hereckém projevu, který měl být integrální součástí výkonu pěvců. Přispěl tak k proměně operního inscenačního stylu a předznamenával veristické tendence.
Také svou dramatickou tvorbou se Š. připínal k realistickému směru. V pěti hrách ze současnosti zobrazil maloměšťácké mravy a životní ideály pokřivené touhou po majetku a vyšším společenském postavení. V dramatech Dcera a Zlato se mísí silný vliv realistické a naturalistické dramatiky s žánrovými konvencemi, jimž zůstaly poplatné i kritickou tendencí obdobně zaměřené veselohry (Premiéra na vsi, Tiché jubileum, Pátá hodina paní Berouškové). Tři hry uvedl ve vlastní režii v ND, ale nedosáhly většího ohlasu. Ve fejetonech a causeriích vylíčil téměř celý svůj život, postřehy a dojmy z cest. Dokumentárně cenné jsou živé popisy hereckých začátků u cestujících společností, zasvěcené komentáře divadelního dění doma i v zahraničí (především v USA a Bulharsku) a výklady o vlastní režijní práci. Jako herecký pedagog vychoval řadu herců (H. Benoniovou, M. Laudovou, I. Grégrovou, F. Matějovského, J. Vávru, B. Karena, E. Tesaře) a při studování oper ovlivnil zvýšení hereckého projevu pěvců (B. Benoniho, V. Heše aj.). Umělecky i organizačně spoluutvářel profesionální a institucionální základnu bulharského divadla, do níž přispěl vlastní tvorbou hereckou a režijní, praxí hereckého pedagoga i zkušenostmi z reprezentativní české scény. Podílel se tu na výchově herců, na formování dramaturgie (s důrazem na slovanský repertoár) i inscenačního stylu založeného na realistických východiscích.
Role
Čížkova spol.
Horatio (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský), Maurice de Theronan (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda), Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – mezi 1864–66; Kníže Čerikov (E. Scribe, ú. T. Hell: Jelva), Rudolf z Aremberků (J.-B. Rosier: Víra, naděje a láska) – 1865.
Švandova spol.
Lajaunaye (O. Feuillet: Montjoye, i PD 1877), Tista (J. V. Frič dle H. T. Schmida: Břetislav Bezejmenný), Veaucourtois (V. Sardou: Staří mládenci), Maršálek z Kalbů (F. Schiller: Ouklady a láska), Butler (F. Schiller: Smrt Valdštýnova), Pan Vasil (K. Sabina: Inserát aneb Ženich v novinách), Limouroux (V. Sardou: Paragrafy na střeše), Homodei (V. Hugo: Angelo, tyran padovánský), Záhor (V. Vlček: Eliška Přemyslovna), Duncan (W. Shakespeare: Macbeth), Sigmund (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Vavřinec Loupálek (A.Varry, ú. J. K. Tyl: Císař Josef aneb Oběť synovské lásky), Don Sallust (V. Hugo: Ruy Blas) – 1867; Učitel (S. H. Mosenthal: Debora, i PD 1877), Klaudius (W. Shakespeare: Hamlet, i PD 1876, ND 1886), Adolfus Waterford (H. Laube: Náměstek bengálský), Vilém Cecil, lord Burleigh (F. Schiller: Marie Stuartovna, i ND 1899), Štěpán Páleč (J. K. Tyl: Jan Hus, kazatel betlemský), Andrea (K. Sabina: Černá růže), Siquier (E. Bozděch: Baron Goertz), Caussade (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda), Panin (B. Guldener: Kateřina II. a poslední král polský) – 1868; Jean Styx (J. Offenbach: Orfeus v podsvětí), Markýz z Breteuil (Ch. Birch-Pfeifferová: Miláček Štěstěny, i PD 1875), Beaudeau (M. Tenelli: Mniši aneb Vlci v ovčinci), Pierre Garousse (F. Pyat: Hadrník pařížský), Taussig (G. Raeder: Kos a Masojídek aneb Veselí darebáci), Jago (W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský, i PD 1876, ND 1887), Vyskočil (F. Kaiser: Byl poprvé v divadle), Don Ruy de Silva (G. Verdi: Ernani), Doktor Kaňka (G. H. Putlitz: Nepohrávej s ohněm), Kulich (L. Schneider: Český dobrovolník a francouzská selka), Lord Rowland Rochester (Ch. Birch-Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský), Purkmistr (F. v. Suppé: Lehká kavalerie), Jean Gauthier (E. Arago, P. Vermond: Ďáblovy zápisky), Žvanil (F. V. Jeřábek: Veselohra), Jeremiáš Mrkvička (F. v. Suppé: Žádný muž a tolik děvčat), Nordek (V. Sardou: Zamilované psaníčko na cestách), David [Hrabě Saint-Germain] (A. Delacour, Lambert-Thiboust: Slepá nevěsta), Claude Frello (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží), Karel Železný (J. Rosen: Stará škatule), Dr. Mazanec (O. F. Berg: Když žena dá muži kvinde), Záruba (Ch. Birch-Pfeifferová: Sedlák Zlatodvorský), Václav (J. Mikuláš Boleslavský: Katovo poslední dílo) – 1869; Kunrád z Potensteina (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského, i PD 1876), Podleský (J. K. Tyl: Paličova dcera), Krištůfek Mefistafl (J. Sixt, ú. J. Mošna: Doktor Fousek a Markytka, i PD 1875), Alba (V. Sardou: Vlasť), Skopec (J. J. Kolár: Mravenci), Záruba (K. A. Görner: Manžel bez ženy, otec bez dítěte), Rychnovský (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Midas (F. v. Suppé: Krásná Galathea), Holofernes (F. Hebbel: Judita a Holofernes) – 1870; Fikus (J. Offenbach: Tulipatan), Pëti (A. Berla: Cikán, i ND 1883), Dornenkron (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, i PD 1874, ND 1885), Joza (L. Anzengruber: Farář z Podlesí), Janek (V. Blodek: V studni), Ambrož (J. J. Stankovský: Z etikety), Valenta (J. K. Tyl: Paličova dcera, i PD 1878, ND 1884), Vrchní (B. Bjørnson: Novomanželé), Cedrik (F. Halm: Griselda), Jindřich Ptáčník (J. K. Tyl: Drahomíra) – 1871; Zabřežinský (J. Korzeniowski: Spekulant) – 1872; Cantagnac (A. Dumas ml.: Žena Klaudova), Kalchas (J. Offenbach: Krásná Helena), Masojídek (G. Raeder: Kos a Masojídek) – 1873.
Kramuelova spol.
Franc (F. Schiller: Loupežníci, i PD 1875, Švandova spol. 1882) j. h. – Aréna v Kravíně 1871.
PD
Benda (F. F. Šamberk: Svatojanská pouť), Belphegor (A. Pulda: Čert na zemi), Rustan (H. a T. Cogniardové, T. Fronville, ú. J. J. Kolár: Chňap, Lap, Šňůra) – 1874; Jeroným Pražský (J. K. Tyl: Jan Hus), Trousil (A. L’Arronge: Můj Vojtíšek), Claviéres (V. Sardou: Staří mládenci, i ND 1887), Lumpacivagabudus (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus), Agamemnon (J. Offenbach: Sličná Helena), Wurm (F. Schiller: Úklady a láska) – 1875; Narcissus (A. Wildbrandt: Arria a Messalina), Vujka (F. v. Suppé: Fatinica aneb Rusové v harému), Pluto + Aristeus (J. Offenbach: Orfeus v podsvětí), Mustafa paša (J. Verne, A. Dennery: Cesta kolem světa v 80ti dnech) – 1876; Švihlík (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), Akim Akimič Jusov (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo), Krakonoš (F. Raimund: Krakonoš a nevlídník), Milota z Dědic (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna, i ND 1885), Belfegori (L. Stroupežnický: Černé duše) – 1877; Baron Jindřich Sokolov-Rodovský (F. V. Jeřábek: Syn člověka aneb Prusové v Čechách roku 1757), Perin (A. Moreto, ú. A. West: Donna Diana, i Švandovo div. 1883, ND 1886) – 1878.
Deutsches Sommer-Theater in Garten Heine’s
Josefph Lesurques (A. Delacour, P. Moreau, P. Siraudin: Der Courier von Lyon), Pierre Gringoire (T. de Banville: Gringoire, něm.) – 1878.
Švandova spol.
Beethoven (H. Müller: Beethovenova první láska), František (E. Labiche, A. Delacour: Bílé sýkorky) – 1879; Kaska (W. Shakespeare: Julius Caesar, i ND 1885), Albrecht z Valdštýna (J. J. Stankovský: Malý král), Vévoda (J. Słowacki: Mazepa), Antoine (E. Zola, dram. W. Friedrich: Zabiják), Lear (W. Shakespeare: Král Lear, i ND 1894) – 1880; Narcis Ramear (A. E. Brachvogel: Narcis), Věrnosta z Adlarů (J. J. Kolár: Monika), Meloun (G. v. Moser: Pan bibliotekář), Kníže Kazimír (J. Offenbach: Trebizondská princezna), Richard Gloster (W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda III., i PD 1883), Trnka (G. v. Moser, F. v. Schönthan: Naše ženy), Georges Duménil (A. Delacour, A. Hennequin: Růžová domina), Baron Zápolský (Dumanoir, E. Lafargue: Zchudlý šlechtic a žena z lidu), Figaro (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba) – 1881; Pavel Skála (A. H. Sokol: Starý vlastenec), Hrabě de Clermont-Latour (V. Sardou: Odetta), Ruperto (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna), Profesor Křeček (A. Lokay: Brouček), Mourzouk (Ch. Lecocq: Giroflé – Girofla), Clayrol (G. Ohnet: Sergius Panin), Markýz (E. Zola, dram. O. Gastineau, W. Busnach: Nana), Rabourdin (E. Zola: Rabourdin a jeho dědicové), Generál Bum (J. Offenbach: Velkovévodkyně z Gerolsteinů), Kluk (L. Angely: Řemeslnická merenda), Ludvík XV. (J. J. Stankovský: Ve Versaillu), Abraham Benjuda (F. V. Jeřábek: Syn člověka, i ND 1894), Sedlák z Křižovatky (L. Anzengruber: Sedlák křivopřísežník) – 1882; Rudolf II. (J. J. Kolár: Magelona), Mamajev (A. N. Ostrovskij: Tak se dělá kariéra), Martin (F. Nissel: Čarodějnice), Notář Bidaut (Dumanoir, A. de Keraniou: Jedna se směje, druhá pláče), Jakub (E. Erckman, A. Chatrian: Tvrdohlavci) – 1883.
PD
Mayer (G. Raeder: Lišák a Smola aneb Veselí tuláci) j. h. – 1883.
ND
Zoan Maria da Ponte (B. Adámek: Salomena), Filip hrabě Millesimo (F. A. Šubert: Probuzenci) – 1883; Pagatovič (M. Bałucki: Těžké ryby), Kdoulička – Řečník (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), Gian di Procida (J. J. Kolár: Královna Barbora), Král Petr (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Mikuláš Divůček (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Bachelin (G. Ohnet: Majitel hutí) – 1884; Prokop Trnka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Tobiáš Říhal (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), Sláma (A. N. Ostrovskij: Vinný bez viny), Nocturnus (L. Manzotti, h. R. Marenco: Excelsior) – 1885; Justinian (V. Sardou: Theodora), Pan Diafoirus (Molière: Ve zdraví nemocný), Mistr David z Bruselu (J. Vrchlický: Rabínská moudrost), Profesor Smetana (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Jan Výrava (F. A. Šubert: Jan Výrava), Kleofáš Červenka (J. Štolba: Vodní družstvo) – 1886; Štěpán Mironovič Laptěv (A. I. Palm: Náš přítel Něklužev), Quintus Cecilius Metellus (J. Vrchlický: Pomsta Catullova), Jakub Bušek (L. Stroupežnický: Naši furianti), Bonifác Bonafides (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Doktor Chesnel (O. Feuillet: Pařížský román), Maksim Gavrilovič Těrechov (I. P. Špažinskij: Paní majorka) – 1887; Octavio Piccolomini (F. Schiller: Piccolomini + Valdštejnova smrť), Valerian Hořčička (J. Štolba: Maloměstští diplomati), Alexandr Nešťastlivec (A. N. Ostrovskij: Les), Šimon Moreles (J. K. Tyl: Lesní panna), Václav Vrba (L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic), Sir John Falstaff (W. Shakespeare: Jindřich IV.) – 1888; Teiresias (Sofokles: Antigona), Oinomaos (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy), Bankéř Trnka (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27), Teiresias (Sofokles: Oidip král) – 1889; Juan (Lope de Vega: Sedlák svým pánem), Jakub Vojnar (A. Jirásek: Vojnarka), Lábl (M. A. Šimáček: Svět malých lidí) – 1890; Tantalos (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smír Tantalův), Anton Antonovič Skvoznik (N. V. Gogol: Revisor), Myrtilos (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie), Jíra (A. Jirásek: Kolébka) – 1891; Pietro Aretino (J. Vrchlický: Pietro Aretino), Luciper (I. Madách: Tragedie člověka), Tjaelde (B. Bjørnson: Bankrot), Jiří Stefanides (L. Stroupežnický: Na Valdštejnské šachtě) – 1892; Douša (F. X. Svoboda: Rozklad), Hrdlička (týž: Útok zisku), Cymbelin (W. Shakespeare: Cymbelin) – 1893; František Elis (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Mattern (G. Hauptmann: Hanička), Diogenes (J. Vrchlický: V sudě Diogena), Napoleon I. (E. Moreau, V. Sardou: Madame Sans-Gêne), Divíšek (A. Jirásek: Otec) – 1894; Vockerat (G. Hauptmann: Osamělé duše) – 1895; Krištof ze Švamberka (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek) – 1896; Don Gasparo di Guzman (J. Vrchlický: Marie Calderonová), John Gabriel Borkman (H. Ibsen: John Gabriel Borkman), Pedro Crespo (P. Calderón: Sudí zalamejský) – 1897; Kořínek (A. Jirásek: Emigrant) – 1898; Shylok (W. Shakespeare: Kupec benátský, i Uranie 1910 j.h.) – 1899; Prospere (A. Schnitzler: U zeleného papouška), Bartoš Tuřanský (Ph. Langmann: Bartoš Tuřanský), Vávra (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Petr (L. N. Tolstoj: Vláda tmy) – 1900; Macháč (J. Štolba: Mořská panna), Alexandr Vladimirovič Serebrjakov (A. P. Čechov: Strýček Váňa), Josef Jindřich Flachsmann (O. Ernst: Flachsmann vychovatel), Vasil Vasiljevič Světlovidov (A. P. Čechov: Labutí píseň) – 1901; Karel Bavor (M. A. Šimáček: Ztracení), Bezsěmenov Vasilij Vasiljevič (M. Gorkij: Měšťáci) – 1902; Rubeš (F. X. Svoboda: Olga Rubešová), Brouzda (F. A. Šubert: Drama čtyř chudých stěn), Boleslav (J. Vrchlický: Knížata) – 1903; Werle (H. Ibsen: Divoká kachna), Tartuffe (Molière: Tartuffe), Hora (J. Šmaha: Dcera) – 1904; Okradený (O. Mirbeau: Zloděj filosof) – 1905.
Režie
Švandova spol.
J. J. Stankovský: Žebráci, E. Zola, dram. W. Friedrich: Zabiják, W. Shakespeare: Král Lear – 1880; F. V. Jeřábek: Baron Goertz, B. Guldener: Sofonisba – 1881; E. Zola, dram. O. Gastineu, W. Busnach: Nana, V. Sardou: Fernanda – 1882.
ND
J. K. Tyl: Paličova dcera, Molière: Směšné koketky, K. Pippich: Ve veřejném životě, E. Scribe: Sklenice vody, J. Zeyer: Sulamit – 1884; L. Stroupežnický: Velký sen, N. V. Gogol: Hráči, F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, J. K. Tyl: Strakonický dudák, W. Shakespeare: Večer tříkrálový, Molière: Lakomec, A. N. Ostrovskij: Vinný bez viny – 1885; Molière: Ve zdraví nemocný, E. Labiche, A. Delacour: Dobrodinec ptáčat, J. Štolba: Vodní družstvo – 1886; W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský, L. Stroupežnický: Naši furianti, I. V. Špažinskij: Paní majorka – 1887; F. Schiller: Piccolomini, V. Štech: Maloměstské tradice, J. Vrchlický: Drahomíra, L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic, P. I. Čajkovskij: Eugenij Oněgin – 1888; A. Dvořák: Jakobín, G. Csiky: Proletáři, J. Štolba: Závěť, G. Preissová: Gazdina roba – 1889; J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy, A. Jirásek: Vojnarka, F. Laloue, A. Anicet-Bourgeois, Laurent: Ďáblovy pilulky, G. Preissová: Její pastorkyňa – 1890; P. Mascagni: Sedlák kavalír, P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba, A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi, H. Ibsen: Nepřítel lidu, N. V. Gogol: Revisor, A. Wilbrandt: Arria a Messalina, A. Jirásek: Kolébka – 1891; W. Shakespeare: Pohádka zimního večera, B. Smetana: Prodaná nevěsta (i Chicago 1893, Theater unter den Linden Berlín 1893), J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr, P. I. Čajkovskij: Piková dáma, B. Bjørnson: Bankrot, B. Smetana: Hubička – 1892; F. X. Svoboda: Rozklad, H. Sudermann: Domov, F. X. Svoboda: Útok zisku – 1893; M. A. Šimáček: Jiný vzduch, G. Hauptmann: Hanička, J. Vrchlický: Pomsta Catullova, A. Jirásek: Otec – 1894; J. Štolba: Peníze, G. Hauptmann: Osamělé duše – 1895; B. Viková-Kunětická: V jařmu – 1896; I. Vojnović: Ekvinokce, F. Turinský, ú. Emanuel rytíř z Čeňkova: Angelina, J. Zeyer: Doňa Sanča – 1897; A. Jirásek: Emigrant, F. X. Svoboda: Odpoutané zlo, A. Dumas ml.: Francillon – 1898; G. Hauptmann: Forman Henčl, E. Rostand: Cyrano de Bergerac, M. A. Šimáček: Svět malých lidí, H. Sudermann: Skryté štěstí – 1899; F. A. Šubert: Probuzenci, Ph. Langmann: Bartoš Tuřanský, A. a V. Mrštíkové: Maryša, L. N. Tolstoj: Vláda tmy, F. X. Svoboda: Čekanky, J. Štolba: Mořská panna, J. Šmaha: Zlato – 1900; A. P. Čechov: Strýček Váňa, Molière: Šibalství Skapinova, A. P. Čechov: Labutí píseň (i ND Brno 1901), H. Heijermans: Naděje – 1901; O. Nedbal: Pohádka o Honzovi – 1902; J. Hilbert: Falkenštejn – 1903; Molière: Tartuffe – 1904.
ND Brno
K. Želenský: Návrat j. h.– 1901.
Hry
Premiéra na vsi, ND 1900, i t.; Zlato, ND 1900, i t.; Tiché jubileum, Švandovo div. 1901, i t.; Dcera, t. [1903], ND 1904; Pátá hodina paní Berouškové, Aréna na Smíchově 1904, i t.
Teatralia
O bulharském divadle, in sb. Listy z dějin českého divadla II, ed. L. Klosová, 1954, s. 243–260; Dělali jsme divadlo, ed. F. Černý, Hradec Králové 1982.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, ŽKR N10, matrika narozených fary u sv. Rocha 1847–1848, s. 96. ■ J. Šmaha: Velevážený pane redaktore!, Národní listy 4. 7. 1878 [k odchodu z PD]; nesign. [J. Neruda]: J. Š., Humoristické listy 26, 1884, s. 314 → Podobizny II, 1952; B. F. [Frida]: J. Š. jako Jan Výrava, Zlatá Praha 3, 1885/86, s. 830; P.: Šmahovo třicetiletí, Světozor 28, 1893/94, s. 120 + Činohra. Král Lear, Světozor 29, 1894/95, s. 59; J. L. T.[Turnovský]: 30 let umělecké činnosti J. Š., Zábavné listy 17, 1895, s. 142n.; jv [Vodák], ref. Premiéra na vsi, Obzor literární a umělecký 2, 1900, s. 77; K. [F. V. Krejčí], ref. Zlato, Právo lidu 11. 12. 1900; O. Faster: J. Š., Divadelní listy 2, 1900/01, s. 385–390●; ref. Dcera: K. Z. K. [Klíma], Lidové noviny 27. 2. 1903; nesign., Divadelní listy 5, 1903/04, s. 259n.●; A. Archlebová: Tiché jubileum, Divadlo 2, 1903/04, s. 186–188, 211–214; O. F. [Fasterová], ref. Pátá hodina paní Berouškové, Divadelní listy 5, 1903/04, s. 291–293; S. Miletić: Hrvatsko glumište, Zagreb1904, s. 107–110, 186; nesign.: Pan J. Š., Národní listy 9. 4. 1905; nesign.: Režisér Š. v Záhřebě, Národní listy 29. 4. 1905; nesign. J. Š. odchází do soukromí…, Zlatá Praha 23, 1905/06, s. 62n.; F. A. Šubert: Dějiny Národního divadla v Praze 1883–1900, 1908, s. 130n., 165n.; nesign. [J. Vodák]: Š. v Shylocku, Čas 17. 3. 1910 → Shakespeare, 1950; nesign.: Vzácné jubileum, Divadlo 11,1912/13, s. 173n.; B. Rybka-Kroměřížský: Š. u nás. Několik vzpomínek z Hané, tamtéž, s. 173–175; nesign.: Š. jubileum, Scena 1, 1913/14, d. 1, s. 101●; nekrology: Zlatá Praha 32, 1914/15, s. 381; Zvon 15, 1914/15, s. 476; A. Nečásek, Venkov 13. 5. 1915; J. Vodák, Čas 13. 5. 1915 → Tváře českých herců, 1967; K. Mušek, Národní listy 2. 7. 1915; Český jih 43, 1915, č. 20, s. 2n.●; L. Dvořáková-Danzerová: Ze života divadelního, 1917, s. 56–60, 63–65; B. Benoni: Nová kniha vzpomínek a dojmů, 1919, s. 5–116; K. Želenský: Z pamětí, Lidové noviny 10. 8. až 11. 9. 1924 [26 pokr.] → Komedie hrané a prožité, 1926 + Ze zápisníku hercova. Episody a vzpomínky, 1925, s. 18; L. Novák: Stará garda Národního divadla, 1937, s. 215–234; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 96–103; L. Klosová: J. Š., in sb. Listy z dějin českého divadla II, 1954, s. 92–121; V. Ivanov: J. Š., Bulharsko ve výstavbě 4, 1955, č. 6, s. 4; P. Grym: Cesta k pravdě na českém jevišti v díle J. Š., dipl., DAMU 1955; V. Mrštík: Nedosněné sny. Korespondence bratří Mrštíků, ed. R. Havel, 1978, s. 47n. ■ HD, LČL, NDp, Otto; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1018–1025
