Vl. jm. Josef Peška. V literatuře někdy zaměňován s hercem a režisérem Františkem Š. – Pocházel z rodiny hostinského. V Pardubicích vychodil nižší reálku (1868–73), po studiích na pražském učitelském ústavu (1873–77) vyučoval na obecných školách v Praze, později dosáhl hodnosti ředitele. Hojně cestoval (Francie, Německo, Dánsko, Belgie, Švýcarsko, Itálie, Slovensko). Od druhé poloviny sedmdesátých let soustavně přispíval do humoristického listu Paleček, později do Švandy dudáka. Působil v okruhu spisovatelů kolem I. Herrmanna a společnosti Mahábhárata. Byl redaktorem, spolunakladatelem či spolupracovníkem řady novin a časopisů (Květy, Národní politika, Světozor, Národní listy, J. K. Tyl ad.), působil jako porotce časopiseckých soutěží. 1913 byl stižen mrtvicí (zůstal doživotně ochrnut na pravé straně těla) a ode-šel do výslužby. Poslední léta staromládeneckého života trávil u bratrovy rodiny v Bohdanči a věnoval se přípravě vydání svých spisů.
Umělecké ambice orientoval na divadlo a na literaturu, především humoristickou. Psal „kořenité a štiplavé verše“, pražské humoresky, žánrové obrázky a črty o rázovitých postavičkách, causerie a divadelní referáty. Fraškovité rozmarné příhody komických figurek maloměstského prostředí, dobrosrdečný úsměvný humor četných próz, které sestavoval do cyklů (Žertem i do pravdy, 1888; Rub a líc, 1892; Čtvrtá kniha humoresek a povídek, 1908; Sladké nesmysly, 1920 ad.), byly čtenářsky oblíbené ještě ve třicátých letech 20. stol. Samostatně i ve spolupráci s jinými autory (I. Herrmannem, V. Štechem, B. Kaminským, G. Schmoranzem) se pokoušel o veselohru ze současnosti, výraznějších úspěchů však nedosáhl. S větším zdarem se uplatňoval jako schopný a plodný překladatel divadelních her, které tlumočil hlavně z němčiny (např. Raimund: Marnotratník; Schnitzler: Kontesa Mici). Prostřednictvím němčiny přeložil několik děl maďarských (Molnár: Vlk) a dánských (Viebigová: Selka, uvedení v ND Brno a celém Rakousku-Uhersku zakázáno). Přeložil libreta dvou oper R. Strausse (Hofmannsthal: Růžový kavalír, prov. ND 1911; Wolzogen: Ohně zmar, prov. ND 1912). Byl hlavním libretistou K. Kovařovice (Noc Šimona a Judy, pův. název Frasquitta, podle P. A. Alarcóna, prov. ND 1892; Psohlavci, podle A. Jiráska, prov. ND 1898; Na Starém bělidle, podle B. Němcové, prov. ND 1901; Slib, podle E. Feuilleta, prov. ND 1921). Psal i pro skladatele F. Neumanna (Milkování, podle A. Schnitzlera, prov. ND Praha 1911), J. Kàana z Albestů (Germinal, podle E. Zoly, neprov.) a V. Steinmana (Lásky básníkovy, neprov.).
Humoristické schopnosti osvědčil v parodiích a travestiích známých her (např. Rytíř Cyrano podle Rostanda, Mlynář a jeho dítě podle Raupacha) a populárních titulů soudobého repertoáru (např. Zaza, podle Bertona a Simona). 1898 patřil k iniciátorům Divadla na výstavě, které se zrodilo z myšlenky na zřízení druhého stálého českého divadla v Praze. K jeho otevření napsal společně s B. Kaminským a V. Štechem komedii se zpěvy Náš dům v asanaci, která se stala nejúspěšnějším repertoárovým titulem této scény. Důvěrný vztah k divadlu projevoval ve vážných, a zvláště v humoristicky laděných kritikách a referátech o pražských premiérách, jimiž pravidelně přispíval do týdeníku Světozor (1891–99), po jeho zániku do deníku Národní politika. V memoárových pracích Divadelní paběrky a Vzpomínky na Prozatímní podal zábavně, s úsměvem i ironií profily herců a zpěváků PD.
Pseudonymy, šifra
A. K. Šepoj, Gustav Ermoine Péchard (společný pseud. s I. Herrmannem), Dalibor Drozd, Jean Styx, Säkerhälts Tändstickor, J. Šípek, Silovák Vokurka, Tandariáš, Terpentinus, K. Š.
Hry
Duch pradědův, ochotn. 1880 (s I. Herrmannem, spol. pseud. Gustav Ermoine Péchard); Pylades bez Oresta čili Ifigenie v Lanškrouně, h. F. V. Klenka, Svornost 1880, t. b. d.; Mlynář a jeho dítě. Hra pro letošní dušičky zvláště přistřižená, t. in Švanda dudák 1888 (pseud. Tandariáš); Růžové okovy, PD 1881 (s G. Schmoranzem); Zaza, t. in Švanda dudák 1900; Starší závazky, Švandovo div. 1891, i t.; Náš dům v asanaci, Div. na výstavě 1898 (s B. Kaminským a V. Štechem); Klavír, VD 1913, t. b. d.; Vlasy, VD 1913, t. b. d.; Z lásky otcovské, dle E. Labiche, VD 1913, t. b. d.
Překlady
E. Labiche, M. Michel: Následky prvního manželství, ND 1889 (pod jm. J. Peška); O. Blumenthal, G. Kadelburg: Cesta na východ, ND 1893; F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj, ND 1893, i t.; J. Nestroy: Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek, ND 1894; B. Thomas: Charleyova teta, ND 1894, t. 1920; H. Sudermann: Zápas motýlů, Švandovo div. 1897, rkp., DÚk [1904]; E. Labiche, M. Michel: Klobouk z italské slámy, Div. na výstavě 1898; F. Raimund: Marnotratník, ND 1902; O. Ernst: Spravedlnost, ND 1903, opis DÚk, b. d.; H. Bernstein: Ve víru, ND 1906, opis DÚk, 1906; G. Esmann: Otec a syn, ND 1908; A. Schnitzler: Kontesa Mici aneb Rodinný den, ND 1909, opis DÚk, 1924; L. Thoma: Mravnost, ND 1909, rkp., DÚk [1909]; týž: Lotčiny narozeniny, Intimní (Švandovo) div. 1912, rozmn., DÚk 1925; G. Esmann: 18 = 20 – 2, Intimní (Švandovo) div. 1912; F. Molnár: Vlk, ND 1913, opis DÚk, b. d.; F. Salten: Silnější pouto, VD 1913, opis s tit. Silnější svazek DÚk, b. d.; H. Nathansen: Aféra, ND 1914.
Teatralia
Divadelní paběrky. Vzpomínky tří divadelních nadšenců, 1902 (s J. Štolbou a V. Štechem); Třicet let v Národním divadle, Zlatá Praha 31, 1913/14, s. 115–117, 126–128; Divadelní dynastie [1915]; Vzpomínky na Prozatímní. Osm kapitol z minulosti českého divadla, 1918; Veselé zrcadlo. Humoresky (Spisy K. Š. I), 1928.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → R. Ferklová, 1980. ■ K. Nosovský: Bibliografie spisů K. Š., Literární rozhledy 11, 1926/27, s. 268. ■ Ref. Starší závazky: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 25, 1890/91, s. 215; š. [J. Kuffner], Národní listy 19. 3. 1891; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 5, 1891, s. 100n.●; ref. Náš dům v asanaci: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 32, 1897/98, s. 406; Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 15, 1897/98, s. 394; R. J. Kronbauer, Hlas národa 2. 6. 1898; -š [J. Kuffner], Národní listy 22. 9. 1898●; k padesátinám: F. Khol, Lumír 35, 1906/07, s. 286; K. M. Čapek, Zlatá Praha 24, 1906/07, s. 291n.; nesign., Máj 5, 1906/07, s. 424; J. Hilbert, Venkov 17. 3. 1907; A. Nečásek, tamtéž; Ig. H. [Herrmann], Švanda dudák 25, 1907, s. 122 a celé č. 12●; k šedesátinám: -g [A. Wenig], Topičův sborník 4, 1916/17, s. 326; -n-, Zvon 17, 1916/ /17, s. 363●; A. N. [Novák], ref. Vzpomínky na Prozatímní, Lumír 46, 1917/18, s. 326●; úmrtí a nekrology: J. O. Novotný, Cesta 5, 1922/23, s. 35; Loutkář 7 (9), 1922/23, s. 92; -vb- [V. Brtník], Topičův sborník 10, 1922/23, s. 281; -pa- [F. S. Procházka], Zvon 23, 1922/23, s. 323; Národní listy 12. 2. 1923; A. N. [Novák], Lidové noviny 13. 2. 1923; Jago, Venkov 13. 2. 1923●; Slavnostní list v upomínku na odhalení pamětní desky spisovateli K. Š., Bohdaneč 1924; I. Herrmann: O živých, o mrtvých, 1928, s. 140–159; O. Donath: Židé a židovství v české literatuře, Brno 1930, s. 143; I. Herrmann: Po desíti letech, Národní listy 12. 2. 1933. ■ ČHS, LČL, Masaryk, Otto, Otto-dod; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1016–1017
