Vl. jm. Karel Šíma. Rok narození uváděn většinou chybně 1826. – Byl mladším synem rolníka a rodiče mu určili kněžskou dráhu. Začal studovat na gymnáziu v Praze, pro nedostatek prostředků už po prvním ročníku školu opustil. Vyučil se truhlářem a řezbářem. Spolu s F. J. Čížkem byl iniciátorem několika ochotnických představení tovaryšů a řemeslníků na Starém Městě, v nichž také hrál (vůdce loupežníků Kust, Cuno: Loupežníci na Chlumu; rytíř Rudolf, Körner: Hedvika; Krokovín, Klicpera: Valdek). Zde si ho povšiml J. K. Tyl a doporučil jej řediteli Stögerovi pro český soubor Nového divadla v Růžové ul., kde Š. 1845 několikrát vystoupil (poprvé 12. 1. 1845). V té době se živil řemeslem. Od dubna 1847 hrál v českých představeních StD a 1849 se stal členem autonomního českého souboru StD, v němž působil do jeho zániku v říjnu 1851. Necelý rok pak kočoval po venkově s Kullasovou společností vedenou Tylem. 1852 se stal řádným členem StD, kam jej angažoval J. A. Stöger po svém opětovném nástupu do funkce ředitele. Na stavovské scéně se Š. uplatňoval hlavně v českých představeních, v německých hrál málo a jen menší úlohy. 1862 přešel s českými herci do PD. Za pruské okupace Prahy 1866 vedl s J. Chramostou a barytonistou J. Lvem hereckou samosprávu, jež dočasně zajišťovala provoz (ředitel Thomé opustil divadlo). 1873 byl nominován Uměleckou besedou na funkci artistického ředitele PD, zvolen byl ale F. Kolár. 1874 byl jmenován režisérem, funkci zastával do dubna 1876, znovu v období 1877 – červenec 1879 a únor 1879 – 1880. Se souborem českého zemského divadla nastoupil do ND, kde působil až do odchodu na odpočinek; naposledy hrál 11. 12. 1898. Za zásluhy o české umění mu bylo 1889 uděleno pražské měšťanství. Byl činný v ÚJČH (od 1894 čestným členem), kde od 1896 zastával funkci místopředsedy a po smrti J. V. Slukova byl 1903 zvolen předsedou. Byl dvakrát ženat, zemřel ovdovělý a bezdětný (všech pět dětí z prvního manželství zemřelo), pohřben byl na pražských Olšanských hřbitovech.
Zpočátku hrál i lyrické milovníky, ale kritik F. B. Mikovec ihned rozpoznal jeho předpoklady pro hrdinský obor, které Š. záhy potvrdil ztvárněním tit. rolí Tylova Čestmíra a Schillerova Dona Carlose. V padesátých letech dostával na stavovské scéně závažné úlohy ve světovém repertoáru: Byl prvním českým představitelem Goethova Fausta a Shakespearova Othella. Vedle J. J. Kolára, po němž přebíral některé úlohy, vyrůstal v dalšího osobitého reprezentanta českého romantického herectví. Ač se setkával i s postavami negativními (zlověstný Tybalt v Romeovi a Julii, intrikánský Don César, Hugo: Ruy Blas), jeho doménou byly role činorodých a čestných mužů statečně hájících spravedlnost a zájmy širšího společenství (Goethův Egmont či Schillerův Fiesco a markýz Posa v Donu Carlosovi), jimiž naplňoval dobový ideál pozitivního hrdiny, zrozený z revoluce 1848. Byl znamenitým představitelem postav Schillerových (Karel Moor, Loupežníci, Mortimer, Marie Stuartovna, Max Piccolomini, Smrt Valdštýnova) a významné kreace vytvářel ve hrách Shakespearových (vedle Othella ztělesnil Edgara v Králi Learovi a Marka Antonia v Juliu Caesarovi). Herecké vlohy Š. se plně rozvinuly v PD, kde po Kolárově odchodu (1873) jako hlavní interpret hrdinských postav nesl veškerou tíhu klasického i romantického repertoáru. V nových nastudováních dramat Schillerových a Shakespearových si zopakoval role, které vytvořil již ve StD, a jejich galerii rozšířil o řadu dalších. Vedle Schillerova Albrechta Valdštýna a Krále Filipa II. (Don Carlos) to byly zejména postavy Shakespearovy: Hamlet, Koriolan, Richard III., Lear a Timon Athenský. V pozdně romantických dramatech hrál tit. roli Brachvogelova Narcise a hraběte Rysoora v Sardouově Vlasti, v hrách českých autorů vytvořil Catilinu (Hálek: Catilina), Jana Žižku (Kolár: Žižkova smrt), Jana Husa (Tyl: Jan Hus), vynálezce Budila (Jeřábek: Služebník svého pána), Falu Eliaba (Kolár: Pražský žid). Pro romantické a antické hrdiny (ty interpretoval na českém jevišti jako první) byl obdařen atletickou, římsky vznosnou postavou a klasicky formovanou výraznou tváří rámovanou bohatými černými vlasy. Jeho zvučný, nesmírně tvárný hlas mocně burácel vlastenecké a demokratické výzvy, neméně působivý byl i ve ztišených polohách, kdy jemnými nuancemi vyjádřil tragický bol a vnitřní zoufalství (Narcis, Hamlet). Postavy črtal ve velkých základních rysech jako J. J. Kolár, ale malebné patetické gesto (charakteristická byla jeho řečnická póza s napřaženou pravicí), ryzí čeština a ozdobné kadence přednesu, které se v rytmických obdobách vracely, jej sbližovaly s rétorským deklamačním stylem PD. Jako většina romantických herců tvořil spontánně, emotivně a subjektivně. Exceloval v rolích, jež byly blízké jeho přímému a rytířsky noblesnímu naturelu. Postavy, které hrál po řadu let, mechanicky neopakoval, ale objevoval v nich další významové polohy. Např. ve svém prvním ztvárnění Hamleta (1863) se soustředil na rytířský charakter mladého prince a pocit bezmoci hluboce raněného syna, o více než dvacet let později (1886) zvýraznil důvtipným členěním monologů filozofickou dialektiku; v obou případech však potlačil sarkastický prvek při simulování šílenství. S menším zdarem vytvářel povahy rozporuplné a postavy bezcharakterních intrikánů (např. Richard III.), mimo jeho rejstřík zůstávaly role komické. V Š. herectví i v jeho spontánním přijetí publikem v šedesátých letech vrcholila (a v letech sedmdesátých doznívala) společenská potřeba pozitivního hrdiny sycená atmosférou doby státoprávních bojů. Jeho vypjatě dramatickému a patetickému projevu konvenoval velký jevištní prostor, v letních arénách PD se necítil dobře. V ND se stárnoucí, ale stále mužný Š. dobře uplatňoval v majestátních vladařských a vůdčích typech, v rolích důstojných otců a moudrých starců (král Finn, Zeyer: Legenda z Erinu; zestárlý Pelops, Vrchlický–Fibich: Smrt Hippodamie; Kreon, Sofokles: Antigona). Čestně se zhostil i postav současníků, které mu přinesla francouzská salonní dramatika (Doktor Tholosan, Sardou: Mnoho přátel naše škoda; de Pomerol, týž: Fernanda; otec Duval, Dumas ml.: Dáma s kaméliemi) či Sudermannovo drama Domov (plukovník Schwartze). Realistické a naturalistické divadelní estetice se již nepřizpůsobil.
V PD byl režijně činný po odchodu J. J. Kolára, po němž se ujal Shakespearových her (Koriolanus, Mnoho povyku pro nic za nic, Život a smrt Krále Richarda III.). U řady titulů klasického i soudobého repertoáru, pod nimiž byl podepsán jako režisér, šlo o režie převzaté. Samostatně připravil deset inscenací, až na jedinou výjimku to byla nová nastudování již dříve provedených her. V premiéře uvedl toliko domácí novinku, Vlčkovo historické drama Milada. Jeho režijní působení nevneslo do inscenační tvorby žádné nové impulsy.
Teatralia
První představení Žižkovy smrti, Divadelní listy 4, 1883, s. 258n.
Role
Nové div. v Růžové ul.
Sokol (J. Nürenberg: Meluzina), Bořivoj Větrohrad (H. Börnstein: Zámecké schody a Ostruhová ulice aneb O jedno patro níž) – 1845.
StD
Mustafa (G. Raeder: Skalní duch aneb Artezská studně), Alamír (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen) – 1847; Pierre Gringoire (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží), Vok z Valdštýna (J. K. Tyl: Jan Hus, kazatel betlemský) – 1848; Tristan (F. Hebbel, ú. J. K. Tyl: Genovefa, žena nejctnostnější), Votický (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Rupert (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu) – 1849; Falkenštejn (V. K. Klicpera: Soběslav, sedlský kníže aneb Boj o knížecí korunu), Don Antonio (P. A. Wolff, h. C. M. v. Weber: Preciosa, spanilé děvče cikánské), Jesenský (V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast!) – 1850; Milovín (F. Raimund: Diamant krále duchů), Kovařík (N. I. Kola, ú. J. K. Tyl: Poslední dvacetník), Želmír (V. K. Klicpera: Hadrian z Římsu), Frydolín (F. v. Holbein: Frydolín aneb Cesta do železných hutí) – 1851.
Kullasova spol.
Karel II., král španělský (Dumanoir, A. Dennery: Don Cesar de Bazano aneb Zasnoubení před popravou), Jetřich (W. Vogel dle E. T. A. Hoffmanna: Dědičná smluva pánů Těchobuzských), Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, i StD 1852) – 1851; Hipolit (J. J. Kolár: Monika, i PD 1864) – 1852.
StD
Josef (S. H. Mosenthal: Deborah aneb Křesťan a židovka, i PD 1864), Vavřinec Juranič (T. Körner: Mikuláš hrabě Zrinský aneb Dobytí Sigetu od Turků, i PD 1865), Lancelot (F. Halm: Griselda aneb Zkoušení věrné ženy), Čestmír (J. K. Tyl: Čestmír, i PD 1863) – 1852; Konrád (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Tybalt (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Jan (V. K. Klicpera: Jan za chrta dán), Štefek Langer (Ch. Birch-Pfeifferová: Štefek Langer z Hlohova aneb Holandský komín), Orsino (W. Shakespeare: Večer svatotříkrálový aneb Cokoli chcete), Vilím Svojanovský (K. K. Klicpera: Rod Svojanovský), Graf Aubespine (F. Schiller: Maria Stuart, něm.), Don Karlos (týž: Don Karlos, infant španělský), Eberard (M. Carlová dle Antonyho: Blázinec v Dijonu aneb Šílenec a vrah, i PD 1865), Lert (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský), Lodovico (týž: Othello, něm.) – 1853; Jindřich hrabě Richmond (týž: Život a smrt krále Richarda Třetího), Karel (F. Schiller: Loupežníci, i PD 1863), Vít (J. K. Tyl: Slepý mládenec, i PD 1864), Lionel (F. Schiller: Panna Orleanská) – 1854; Melzer (J. Böhm dle A. Bäuerleho: Die falsche Pepita), Dimitri Ivanovič (F. B. Mikovec: Dimitri Ivanovič), Břetislav (K. E. Ebert: Břetislav a Jitka, i PD 1867), Doktor Jan Faust (J. W. Goethe: Faust, i PD 1864), Ondřej (F. Grillparzer: Banko, bán horvatský aneb Věrný sluha svého pána), Rafael Salviati – Lazar (J. Bouchardy: Pastýř Lazar), Přemysl (F. Stamm: Libuše, kněžna česká aneb Založení Prahy) – 1855; Edgar (W. Shakespeare: Král Lear, i PD 1863), Záviš (S. K. Macháček: Záviš Vítkovec, pán z Růže aneb Pokuta za zrádu, i PD 1865), Mortimer (F. Schiller: Marie Stuartka) – 1856; Ondřej (J. V. Frič dle N. V. Gogola: Taras Bulba, ataman kozácký, i PD 1865), První herec (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský), Othello (týž: Othello, mouřenín benátský, i PD 1865), Král Jan (týž: Jan, král Anglický), Fedor Karamzin – Alexander Krasnorok (V. K. Klicpera: Bratří v Archangelsku aneb Psaní z Tobolska), Zdeněk Zásmucký (týž: Blaník aneb Zdeněk Zásmucký), Bedřich Wetter (H. v. Kleist: Katynka Heilbronská aneb Zkoušení ohněm, i PD 1865), Svatopluk (J. V. Frič: Svatopluk a Rastislav), Max Piccolomini (F. Schiller: Smrt Valšteinova, i PD 1863) – 1857; Makduff (W. Shakespeare: Makbeth, i PD 1869), Ferdinand (F. Schiller: Ouklady a láska), Makcus Antonius (W. Shakespeare: Smrt Julia Cäsara), Kuklovín (V. K. Klicpera: Soběslav, selský kníže), Moric Saský (E. Scribe, E. Legouvé: Adrienna Lecouvreur), Robert (E. Raupach: Robert ďábel), Romeo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Egmont (J. W. Goethe: Egmont, i PD 1863) – 1858; Klaudio (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Karel Škreta (V. A. Svoboda: Karel Škreta, český malíř, i PD 1864), Kníže Vladimír (E. Raupach: Nevolníci aneb Isidor a Olga, i PD 1869), Pavel Kolinský (J. K. Tyl: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera, i PD 1864, ND 1884), Adolf (A. Bäuerle: Zeman ze starého času), Jaroslav Šternberk (L. Hansmann: Jaroslav Šternberk aneb Porážka Mongolů u Holomouce, i PD 1865), Molière (K. Gutzkow: Divadlo a svět aneb Pravzor Tartuffa, i PD 1867), Svatopluk (F. V. Jeřábek: Svatopluk aneb Záhuba rodu Vršovského) – 1859; Fiesco (F. Schiller: Fiesco, i PD 1864), Gianciotto (J. Neruda: Francesca di Rimini), Don Rodrigo (J. Korzeniowski: Rodrigo a Isabella, i PD 1864), Carevič Alexej (V. Hálek: Carevič Alexej), Richard Lví srdce (J. Auffenberg dle W. Scotta: Lev kurdistanský aneb Růže na poušti) – 1860; Don César de Bazan (V. Hugo: Ruy Blas), Svatopluk (G. Pfleger Moravský: Svatopluk, zhoubce Vršovců), Uriel Akosta (K. Gutzkow: Uriel Akosta) – 1861; Della Rosa (G. Pfleger Moravský: Poslední Rožmberk) – 1862.
PD
Marko (V. Hálek: Král Vukašín), Záviš (týž: Záviš z Falkenštejna) – 1862; Hamlet (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský, i ND 1886), Markrabí Posa (F. Schiller: Don Carlos, infant španělský), Lucius Sergius Catilina (V. Hálek: Catilina), Doktor Tholosan (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda), Petruchio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, i ND 1887), Beaumarchais (J. W. Goethe: Clavigo) – 1863; Kajus Marcius Koriolanus (W. Shakespeare: Koriolanus, vojevůdce římský), Merkucio (týž: Romeo a Julie, i PD 1883), Macbeth (týž: Macbeth), Otto z Losů (J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona), Narcis Rameau (A. E. Brachvogel: Narcis), Quasimodo (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník Notre-Damský), Vít (J. K. Tyl: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři) – 1864; Essex (H. Laube: Hrabě Essex), Henri de Saint-John (E. Scribe: Sklenice vody aneb Účinky a příčiny), Richard vévoda Gloster (W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda III.), Albrecht Valdštýn (F. Schiller: Smrt Valdštýnova), President z Walterů (týž: Úklady a láska) – 1865; Alcest (Molière: Nevlídník), Theseus (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), Jan Lucemburský (V. Vlček: Eliška Přemyslovna), Amnon (J. Zeyer: Amnon a Tamar), Jan Žižka z Trocnova (J. J. Kolár: Žižkova smrt, i ND 1884), Jan Hus (J. K. Tyl: Jan Hus) – 1866; Leontes (W. Shakespeare: Pohádka zimního večera), Kean (A. Dumas st.: Kean aneb Život hercův), Vok (K. Sabina: Černá růže) – 1867; Olaf Knudson (E. Bozděch: Baron Goertz), Don Alvaro de Atayde (P. Calderón: Sudí zalamejský), Don Cesar (A. Moreto, ú. K. A. West: Donna Diana), Záviš z Falkenšteina (U. D. Horn: Přemysl Otakar II.) – 1868; Jindřich Percy přezván Hotspur (W. Shakespeare: Král Jindřich IV.), Vasilij Nikolajevič Žadov (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo), Sigmund (P. Calderón, ú. K. A. West:Život pouhý sen) – 1869; Don Gutierre Alfonso de Solis (tíž: Don Gutierre lékař své cti), Václav Budil (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána), de Pomerol (V. Sardou: Fernanda, i ND 1891) – 1870; Falu Eliab (J. J. Kolár: Pražský žid, i ND 1884) – 1871; Aesop (J. Rákosi: Aesop) – 1872; Karel V. (E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské, i ND 1885) – 1873; Hrabě Rysoor (V. Sardou: Vlasť, i ND 1885), Ivan Mazeppa (J. V. Frič: Ivan Mazeppa) – 1874; Filip II. (F. Schiller: Don Carlos, carevič hispánský) – 1875; Mefisto (J. W. Goethe: Faust) – 1876; Lear (W. Shakespeare: Král Lear, i ND 1887), Theseus (J. Racine: Phaedra) – 1877; Timon (W. Shakespeare: Timon Athenský) – 1878; Král Jan Kazimír (J. Słowacki: Mazepa), Nejvyšší kněz (F. Grillparzer: Hero a Leander aneb Vlny mořské, vlny lásky)– 1879; Hasdrubal (B. Guldener: Sofonisba), Petr Vok (F. A. Šubert: Petr Vok Rožmberk) – 1880; Havelka (týž: Probuzenci) – 1881; Syfax (J. Durdík: Karthaginka, i ND 1885), Pedro Crespo (P. Calderón: Sudí zalamejský, i ND 1887), Hrabě Bertrand z Rancova (E. Scribe: Ministr a obchodník)– 1882; Asjen (J. V. Frič dle V. Drumeva: Asjenův pád), Shylok (W. Shakespeare: Kupec benátský), Rudolf II. (J. J. Kolár: Magelona) – 1883.
ND
Toman Jaroš (B. Adámek: Salomena), Abraham Benjuda (F. V. Jeřábek: Syn člověka) – 1883; Arnošt z Pardubic (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Leonato (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic) – 1884; Přemysl Otakar II. (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna), Julius Caesar (W. Shakespeare: Julius Caesar) – 1885; Finn (J. Zeyer: Legenda z Erinu), Rabbi Jehuda Löw ben Bezalel (J. Vrchlický: Rabínská moudrost) – 1886; Menenius Agrippa (W. Shakespeare: Koriolan) – 1887; Valdštejn (F. Schiller: Piccolomini), Albrecht z Kolovrat (V. Vlček: Milada), Václav Hrobčický (L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic) – 1888; Kreon (Sofokles: Antigona) – 1889; Duval otec (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi), Pelops (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie) – 1891; Titiano Vecelli (J. Vrchlický: Pietro Aretino), Hospodin (I. Madách: Tragedie člověka) – 1892; Plukovník Schwartze (H. Sudermann: Domov) – 1893; Pastor Kolin (G. Hauptmann: Osamělé duše) – 1895; Gutierro Castro (J. Vrchlický: Láska a smrt) – 1897.
Režie
PD
F. Schiller: Maria Stuartka – 1877; J. K. Tyl: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera, V. Vlček: Milada, J. W. Goethe: Faust, F. Schiller: Panna Orleanská, P. Calderón, ú. K. A. West: Don Gutierre lékař své cti – 1878; G. Pawlikowski: Anežka z Meranu, J. K. Tyl: Měšťané a studenti aneb Obležení Prahy od Švédů – 1880.
Prameny a literatura
SOA Praha: Sbírka matrik, 11 Panoší Újezd, matrika narozených Skřivaň 1784–1843, s. 112, obr. 58. ■ M. [Mikovec], Lumír 2, 1852, s. 549 [návrat doStD], 910n. [Švanda, Strakonický dudák], 1173 [Čestmír]; tamtéž 3, 1853, s. 1028 [Vilím Svojanovský], 1077 [Don Karlos]; tamtéž 5, 1855, s. 94 [Rafael Salviati, Pastýř Lazar], s. 1148n. [Přemysl, Libuše, kněžna česká]; tamtéž 7, 1857, s. 308 [Othello], 403 [Král Jan], 428 [Don Karlos], vše → F. B. Mikovec: Pražská Thálie kolem 1850, 2010 [zde další referáty]; J. N. [Neruda]: Listy o ledačem II, Obrazy života [1], 1859, s. 77●; ref. Hamlet: nesign., Lumír 13, 1863, s. 43–45, 259n.; J. N. [Neruda], Hlas 6. 1. 1863 + nesign., Rodinná kronika 5, 1864, s. 118n., oboje → České divadlo II, 1951●; G. E. [Eim]: K. Š., Světozor 7, 1873, s. 114; G. Pfleger Moravský: K. Š., Divadelní vzpomínka, Osvěta 4, 1874, s. 367–381; J. N. [Neruda], Národní listy 20. 1. 1876 → České divadlo V, 1966 [Mefisto, Faust]; J. Voborník: K. Š., Divadelní listy 1, 1880, s. 34–37 + Š. Lear, tamtéž, s. 218–220; nesign. [J. Neruda]: K. Š., Humoristické listy 22, 1880, s. 17n. → Podobizny I, 1951 + zn. Δ: Pan K. Š. vypravuje, Národní listy 17. 3. 1881 → České divadlo VI, 1973●; 40 let herecké činnosti: nesign., Zlatá Praha 3, 1885/86, s. 302; J. L. Turnovský, Světozor 20, 1886, s. 289n. → Kresby, 1887; š. [J. Kuffner], Národní listy 27. 4. 1886●; ref. Hamlet: J. V. [Vrchlický], Hlas národa 2. 5. 1886; uh [V. Guth], Politik 2. 5. 1886●; š. [J. Kuffner]: Glossy ke králi Learu, Národní listy 23. 11. 1887; P.: K. Š., Světozor 29,1894/95, s. 190; J. Kvapil: K. Š., Národní listy 6. 3. 1895; J. L. T. [Turnovský]: 50 let umělecké činnosti K. Š., Zábavné listy 17, 1895, s. 189n., 235; V. Hübner: K. Š., Světozor 33, 1898/99, s. 57n.; A. N.: K. Š., Zlatá Praha 16, 1898/99, s. 70; J. L. Turnovský: Paměti starého vlastence I, [1901], s. 242n.●; nekrology: Divadelní listy 5, 1903/04, s. 278n.; Sirius, Divadlo 2, 1903/04, s. 410n., 454–456; Národní listy 14. 6. 1904, odp.; nesign. [J. Vodák], Čas 15. 6. 1904 → Tváře českých herců, 1967; R. J. Kronbauer: Záhadné příběhy a vzpomínky, 1904, s. 55–67; J. Ladecký, in Divadelní kalendář na rok 1905, 1905, s. 20–25●; F. A. Šubert: K. Š., 1905; O. Sklenářová-Malá: Z mých vzpomínek,1912, s. 45n.; K. Šípek: Vzpomínky na Prozatímní, 1918, s. 37; M. Hübnerová: Pevný základní sloup ND, Národní listy 18. 5. 1918; K. Želenský: Z pamětí. K. Š., Lidové noviny 22. 6. až 9. 7. 1924 [14 pokr.] → Komedie hrané a prožité, 1926; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV) 1933, s. 21–23, 36, 245; L. Novák: K. Š., Stará garda Národního divadla, 1937, s. 205–214; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 212–214; K. Engelmüller: Patriarcha českého herectví, Divadlo 20, 1944, s. 67 + O slávě herecké, 1947, s. 29–33; V. Businský: K. Š., Divadlo 5, 1954, s. 862–865; DČD III; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s, 61n., 64, 86 + Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, s. 147, 149; J. Šmaha: Dělali jsme divadlo, ed. F. Černý, Hradec Králové 1982, s. 74, 98n., 234. ■ NDp [chybně *1826], Otto; Laiske, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1003–1008
