Psán též Anastazia či Anastasia. – Pocházel z pražských měšťanských kruhů. Otec Antonín Š., právník, byl prvním nakladatelem a vydavatelem novin Posel z Prahy, které založila redigoval jeho bratr František Š. (píšící pod pseudonymem Vojtěch Bělák). Matka zemřela při porodu, otec o čtyři roky později. Š. byl vychován prarodiči a pak matčinou sestrou. V Praze nastoupil do německé obecné školy, ale už v sedmi letech přešel na českou, rok strávil v primě Akademického gymnázia, poté vychodil První pražskou českou reálku v Ječné ulici a 1878–81 studoval na pražské technice chemii. 1881–84 pracoval jako úředník ve venkovských cukrovarech (v Uhříněvsi, Doksanech a Dymokurech) s výjimkou krátkodobého působení v redakci Českých novin 1882. 1884 se vrátil do Prahy, kde byl strýcem Františkem Š. pověřen redakcí rodinného obrázkového časopisu Světozor. Po jeho zániku (1899) založil a až do smrti řídil beletristický časopis Zvon (1900–12). 1897–1900 byl správcem knihovny na Vinohradech, 1900–13 činoherním referentem Národní politiky. Pracoval ve výborech Spolku českých spisovatelů beletristů Máj a Svatoboru. 1895 byl zvolen mimořádným a 1912 řádným členem ČAVU. 1908 získal rytířský kříž Řádu Františka Josefa. 1886 se oženil s Marií Trojanovou, dcerou sedláka, s níž měl dvě děti. Po její smrti (1903) se 1906 oženil s Polkou Augustou Polívkovou, roz. Borysławskou. Jeho bratrancem a později i zetěm (manželem dcery Milady) byl nakladatel Bohuslav Š., který převzal po svém otci vydavatelskou firmu F. Šimáček. Š. zemřel po mnohaleté srdeční chorobě a kornatění tepen na akutní zápal plic. Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech.
Literatuře se začal věnovat již na počátku svých technických studií. V České včele publikoval epické historické básně (1878), přispěl do Almanachu české omladiny (1879), od osmdesátých let psal do Ruchu, Květů, Lumíru, Osvěty, své práce kritické a beletristické uveřejňoval zejména ve Světozoru a Zvonu, které redigoval. Vedle přírodní a milostné lyriky přinesl už v poezii do literatury téma tvrdých životních podmínek továrních dělníků. Básně pak vydal ve sbírkách Z kroniky chudých (1885), V bludišti lásky (1889), Na záletech (1896), Hrobu a životu (1908). Sociální problematika byla jedním ze stěžejních témat také v Š. prózách. Ovlivněn několikaletým pobytem v cukrovarech vtělil své zkušenosti s prostředím i charaktery a vztahy dělníků do povídek a povídkových souborů Z opuštěných míst, U řezaček, Duše továrny i románů Bratři, Otec, Dvojí láska. Od devadesátých let se prostředí děl mění, Š. píše prózy ze života pražských měšťanských kruhů ovlivněné francouzským naturalismem. Sem patří zejména cyklus sedmi pohledů na soudobou pražskou společnost Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka, uveřejněný pod pseudonymem Martin Havel. K nim se řadí i další pokusy o obraz všedních dnů měšťanské rodiny – povídka První služka či román Maxínkův strýc herec. Autorova deterministická víra v absolutní vliv okolností na lidské životy je patrna z románů ze života intelektuálů a umělců (Štěstí, Dvojí láska, Světla minulosti, Lačná srdce, Chci žít!).
Bezprostřední souvislost se Š. prozaickou tvorbou má většina jeho dramat. I ta se odehrávají výhradně v současnosti a v českém prostředí, jejich náměty kopírují v jednotlivých tvůrčích obdobích epická díla. Začátečnickým pokusem romanopisce o divadelní hru byla Pomluva, jediná komedie, jejímž motivem je schopnost zištné intriky málem zničit několik lidských osudů. Hře, zrcadlící vliv francouzské situační veselohry, byla vytýkána vedle kompozičních vad především nevýrazná psychologie postav, nezřetelná motivace jejich jednání, děj vymyšlený jen k ilustraci teze o nebezpečnosti pomluvy. Následující drama Bez boje příkře odmítl dramaturg ND L. Stroupežnický. Jeho hlavní nedostatek se skrývá už v názvu hry – trpnost a nečinnost jako ústřední charakteristika hlavní hrdinky, která se z domnělé potřeby oběti ocitá mezi dvěma muži, se neslučují se zákonitostmi dramatu. Mezníkem v Š. dramatické tvorbě je hra Svět malých lidí, poprvé předvádějící dramatické dění místo epického výkladu. Tematicky je spřízněna s povídkami a romány ze života cukrovarnických dělníků (přepracování rané novely Manželé Strouhalovi). Hlavním motivem je úporná snaha dělnické ženy zůstat bez ohledu na předsudky samostatná a nezávislá na mužových příjmech. Touze po výdělku, který považuje za jediný důkaz práce, obětuje sebe i své blízké. Až pohled na spolupracovnici, kterou zabila dřina, ji vrátí zpět k manželovi a dětem. Souběžně s dějem kolem hlavní hrdinky autor pracuje s řadou volně spjatých obrazů ze života dalších dělnických rodin, které se snaží odlišit i způsobem mluvy, popisuje nejen prostředí továrny, ale i domácností a hromadných obydlí. Přestože i zde vychází děj víc z vnějších okolností a běhu událostí než z lidské vůle, objevuje se snaha o propracovanější psychologii postav, o popis nejen hmotné, ale i duševní bídy továrních dělníků, kteří nemají sílu na nic víc než na přežití. Na začátku devadesátých let opouští Š. jako epik i dramatik dělnické prostředí a zaměřuje se na život pražských měšťanských kruhů. Ovlivněn E. Zolou přisuzuje okolnostem absolutní vliv na jednání člověka a utváření jeho povahy. Drama Jiný vzduch, hlásící se v tomto smyslu k próze Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka, ukazuje člověka jako loutku podřízenou vnějším vlivům. Okolní svět proměňuje nadějného umělce v řemeslného výrobce, ve slabocha žijícího jen vzpomínkami a touhou po penězích. Ideálů dokáže zbavit i vlastní dceru, kterou však jedno prostředí zkazí, aby ji vzápětí jiné napravilo – mravní bída je překonána ušlechtilostí a citem. Skromný děj doplňuje kriminální zápletka (pokus o vraždu), z přepracovaného znění vypuštěná. Patrný je přesun od zevního děje k nitru postav a snaha o psychologickou kresbu. Už dobová kritika jí však vytýkala vedle nedostatku originality námětu zejména šablonovitost a vykonstruovanost postav, černobílé vidění, málo věrohodný přerod hlavní hrdinky, ke kterému došlo zčistajasna, a nikoli před očima diváků. Jako Jiný vzduch jsou i Ztracení pokusem o drama vnitřní, v němž nekomplikovaný děj slouží jen k ilustraci duševních pochodů postav, které autor opět líčí jako živočichy podřízené vlivům okolí. Milenecká dvojice, nemocný dekadentní právník a jemu oddaná číšnice z vinárny, končí dobrovolnou smrtí poté, co se nedovolali pomoci nikoho ze zdravých a silnějších. Jejich vinou je nedostatek vůle a slabost, s nimiž nedokázali čelit osudu, který jim byl předurčen přírodou a špatnou výchovou. Ozývá se tu znovu Š. sociální cítění – na příběhu jednotlivců ukazuje bezcitnost společnosti k trpícím a bezmocným. Drama Ztracení bylo odsouzeno k neúspěchu ze stejného důvodu jako hra Bez boje: Pasivita, trpnost hrdinů je v rozporu s principy jevištní tvorby, postavy jsou románové, nikoli dramatické. Ve všech hrách se Š. zaměřuje více na ženské postavy. Ženy většinou nad muži mravně ční, mají na světě větší vliv a větší úkol. Ženské přesvědčení, že láska spočívá v sebeobětování, je tématem hry Poslední scéna, v níž proti sobě stojí mužova racionalita a ženský cit, hra však trpí schematickými postavami a vnějškovostí. Š. schopnost věcného pozorování a realistické společenské analýzy však nebyla provázena básnickou obrazotvorností.
Divadelní referáty a recenze Š. uveřejňoval v Národní politice, a především ve Světozoru, který patnáct let redigoval. V polemice s F. X. Šaldou obhajoval kritiku vlídnou, neurážející, bez posměchu a jízlivosti. Jeho hodnocení autorské i herecké práce v ND, publikovaná v jednom z nejčtenějších časopisů, měla zpětný vliv i na práci první scény v době vstupu realistického dramatu na české jeviště. Pro ND přeložil Sudermannův Domov a Hauptmannovy Osamělé duše. Výběrem kritických studií ze Světozoru o českých spisovatelích a hercích jsou Vzpomínky literární, divadelní a jiné, jimiž Š. zakončil svou více než dvacetiletou uměleckou tvorbu. Na motivy hry Jiný vzduch natočil M. Frič celovečerní film, děj převedli scénáristé V. Wasserman a V. Werner do současnosti.
Pseudonymy a šifry
Jar. Orlov, Martin Havel, Anast. Pražák, M. A. Š., Š., A. Š., J. O., -k.
Hry
Pomluva, Švandova spol. Smíchov 1885, t. 1886; Bez boje, t. 1887, Pištěkova spol. Vinohrady 1889; Svět malých lidí, ND 1890, t. 1891; Jiný vzduch, ND 1894, i t., přeprac. verze ND 1895; Ztracení, ND 1902, i t.; Poslední scéna, ND 1907, t. 1908.
Překlady
H. Sudermann: Domov, ND 1893; G. Hauptmann: Osamělé duše, ND 1895, i t.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → R. Ferklová, 1989. ■ Ref. Pomluva: Cfč. [C. L. Frič], Jeviště 1, 1885, s. 143; J. M. [Merhaut], Moravská orlice 4. 3. 1886; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 16. 11. 1886, odp.; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, s. 263n.●; ref. Bez boje: nesign., Čas 1, 1887, s. 364; š. [J. Kuffner], Národní listy 29. 11. 1887; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 1, 1887, s. 346; Č. [L. Čech], Literární listy 9, 1888, s. 250n.; O. p. [L. Šolc], Hlídka literární 5, 1888, s. 212–215; F. Zákrejs, Osvěta 19, 1889, s. 282n.; B. Š. [Štěchovský], Česká Thalia 3, 1889, s. 223●; ref. Svět malých lidí: š. [J. Kuffner], Národní listy 24. 11. 1890; X. Y. [V. V. Zelený], Hlas národa 25. 11. 1890; V. Guth, Politik 25. 11. 1890; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 4, 1890, s. 397; Astur [H. G. Schauer], Literární listy 12, 1891, s. 124n.; N., Niva 1, 1891, s. 15; A. Schulzová, Květy 13, 1891, d. 1, s. 122n.; P., Hlídka literární 8, 1891, s. 374–376●; ref. Jiný vzduch: jv. [Vodák], Niva 4, 1893/94, s. 223n.; P., Světozor 28, 1893/94, s. 143; J. Flekáček, Vlasť 10, 1893/94, s. 558–560; A. Schulzová, Zlatá Praha 11, 1893/94, s. 141n.; F. X. Šalda, Rozhledy 3, 1894, s. 280–286, 329–333 → Kritické projevy II, 1950; š. [J. Kuffner], Národní listy 27. 1. 1894; F. Zákrejs, Osvěta 24, 1894, s. 268–274; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 12, 1894/95, s. 540; F. X. Šalda, Rozhledy 5, 1896, s. 113 → Kritické projevy II, 1950●; ref. Ztracení: nesign. [K. M. Čapek Chod], Česká revue 5, 1901/02, s. 462–465; -s-, Lumír 30, 1901/02, s. 239; J. Lý. [Ladecký], Meziaktí 2, 1901/ /02, č. 147; α [J. Kamper], Obzor literární a umělecký 4, 1901/02, s. 149; K. [F. V. Krejčí], Rozhledy 12, 1901/02, s. 601–603; š. [J. Kuffner], Národní listy 18. 2. 1902; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 18. 2. 1902; F. Zákrejs, Osvěta 32, 1902, s. 360n.●; K. H. Hilar: Moderní dramatikové čeští. 2. M. A. Š., Český svět 2, 1905/06, č. 16●; ref. Poslední scéna: š. [J. Kuffner], Národní listy 24. 10. 1907; J. Hilbert, Venkov 24. 10. 1907; Hký [K. Horký], Národní obzor 26. 10.,2. 11. 1907; J. P., Osvěta 37, 1907, s. 1130n.; F. Khol, Pražská lidová revue 3, 1907, s. 267; J. Kamper, Lumír 36, 1907/08, s. 69n.; Zr., Máj 6, 1907/08, s. 91n.; J. Karásek ze Lvovic, Moderní revue 14, 1907/08, sv. 20, s. 128n.; NEMO [K. B. Mádl], Zlatá Praha 25, 1907/08, s. 70n.; KMČ. [Čapek Chod], Zvon 8, 1907/08, s. 77n.; -d-, Divadlo 6, 1907/08, s. 41–43; J. B., Divadelní list Máje 4, 1907/08, s. 33–35●; k padesátinám: ne-sign., Rudé květy 9, 1909/10, s. 160; A. Pražák, Zlatá Praha 27, 1909/10, s. 238n.; V. Dresler, Národní listy 4. 2. 1910●; týž: M. A. Š. a jeho dílo, in Sebrané spisy M. A. Š. XX, 1911, s. 159–278; D. Stříbrný: Dramata M. A. Š., Listy filologické 38, 1911, s. 116–122, 254–257, 361–364, 448–452; Tristan [S. V. Friedl]: Životní a literární dílo M. A. Š., Zvon 12, 1911/12, s. 677n., 687n.●; nekrology: A. N. [Novák], Přehled 11, 1912/13, s. 366n.; K. Kamínek, Divadlo 11, 1912/13, s. 153n.; Máj 11, 1912/13, s. 278; F. X. Š. [Šalda], Česká kultura 1, 1912/13, s. 318–319 → Kritické projevy IX, 1954; K. V. Rais, Zvon 13, 1912/13, s. 316n. → Ze vzpomínek III, 1930; F. Sekanina, Zvon 13, 1912/13, s. 324n.; V. Č. [Červinka], Zlatá Praha 30, 1912/13, s. 285; A. N. [Novák], Národní listy a 15. 2. 1913 [pohřeb + projev K. V. Raise]; A. Nečásek, Venkov 13. 2. 1913; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 16. 2. 1913; V. Morávek, Národní obzor 21. 2. 1913; V. Dresler, Literární rozhledy 6, 1913, s. 33n.; A. M. [Macek], Akademie 17, 1913, s. 223n.; F. V. Vykoukal, Osvěta 43, 1913, s. 865n.; K. [J. Kodíček], Scena 1, 1913/14, d. 1, s. 28 ●; D. Stříbrný: M. A. Š., Osvěta 44, 1914, s. 248–252, 341 až 348; K. V. Rais: M. A. Š, Almanach ČAVU 24,1914, s. 132–145 + Ze vzpomínek na M. A. Š., Zvon 16, 1915/16, s. 505–508, 524–526, 534–536, 549–551, 565–569, oboje → Ze vzpomínek III, 1930; J. S. Machar: S M. A. Š., Tribuna 20. a 27. 11., 4., 11., 18. a 25. 12. 1927; L. Páleníček: M. A.Š. jako divadelní referent a kritik Světozoru, in Sedmá výr. zpráva veřejné obchodní školy města Kroměříže, 1930, s. 3–10●; 70. výr. narození: nesign., Zvon 30, 1929/30, s. 336; nesign., Národní a Stavovské divadlo 7, 1929/30, č. 24; A. N. [Novák], Lidové noviny 5. 2. 1930●; 20. výr. úmrtí: jv. [Vodák], České slovo 12. 2. 1933; A. Klášterský: Vzpomínky a portréty, 1934, s. 190–205●; 25. výr. úmrtí: K. P. [Polák], Právo lidu 12. 2. 1938; M. Hýsek, Venkov 13. 2. 1938●; V. Müller: M. A. Š., in České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 150–153●; 80. výr. narození: p. [A. M. Píša], Národní práce 4. 2. 1940; V. Šimáček, Literární noviny 13, 1940, s. 55n.●; 90. výr. narození: J. H. [Hrabák], Rovnost 4. 2. 1950; B. Slavík, Lidová demokracie 5. 2. 1950●; 100. výr. narození: A. Míšková-Raisová, Lidová demokracie 5. 2. 1960; V. Petříková, Práce 5. 2. 1960; -jo- [J. Opavský], Rudé právo 5. 2. 1960●; J. Císař: Život jevišti, 1962, s. 105n.; DČD III ■ LČL, Masaryk, Otto, Otto-dod; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1000–1003
