Syn pražského sládka a měšťana Kašpara Š. Studoval 1777–82 na novoměstském piaristickém gymnáziu a 1784/85 filozofii, kterou zřejmě nedokončil. Pak se věnoval divadelní a literární činnosti, hojně sepisoval zábavné povídky pro lid. 1801 mu byla kladně vyřízena žádost o povolení veřejně předvádět své optické zařízení či hru nazvanou Catastron Passographicon. Živil se jako kočovný kukátkář a demonstrátor mechanických kuriozit, patrně hlavně po hospodách (zprávy o jeho putování nezjištěny). Jeho péčí vyšlo v Praze 1804 posmrtné druhé vydání právnického spisu J. J. Tandlera Dokonalý jednatel aneb Zemský advokát. Před 1811 byl již údajně mrtev.
S Vlastenským divadlem spolupracoval od jeho vzniku 1786, ale na počátku jeho členem nebyl (jeho tehdejší zaměstnání není známo). Nejpozději od 1792 tu působil v souboru ředitele V. Mihuleho, angažován pro obor důvěrníků, tj. vedlejších rolí. Hrál jen česky a vystupoval pod pseudonymem Grau, avšak v tisku her byl u některých rolí uváděn vlastním příjmením (Pán ze Šternberku, Iffland: Frydrych Rakouský aneb Věrnost českého národu; Rytíř Hohenfeld, Schikaneder: Jan Dolinský nebo Krevní právo – 1792). V hereckém souboru A. Gramse nefiguroval, za ředitelství K. F. Guolfingera von Steinsberg zastával 1797 funkci pokladníka. Š. herecké působení bylo podružné a snad i příležitostné, těžiště jeho divadelní aktivity spočívalo v tvorbě dramatické. Vedle V. Tháma, s nímž zpočátku sdílel osvícensky klasicistickou orientaci, byl nejvýznamnějším autorem Vlastenského divadla. Z devíti údajně původních her jsou nejpozoruhodnější obrazy ze života pražského řemeslnictva Kabala aneb Štěstí v loterii (patrně první, činoherní verze pozdější zpěvohry Masné krámy) a singspiely Pražští sládci, Masné krámy aneb Sázení do loterie a Vypráskaní mlynáři aneb Milovník v pytli. Tyto zpěvohry, donedávna řazené do blízkosti žánru vídeňské lokální frašky, jsou však spíše veselohrami značně realistického rázu, inspirované snad estetikou D. Diderota a L.-S. Merciera. Ve dvou zachovaných hrách je více závažných témat, než by příslušelo frašce; např. v Masných krámech není zpochybnění rad kabalisty Šumanka pouze osvícenskou kritikou pověrčivosti, ale přispívá k vytvoření působivého a zneklidňujícího obrazu hry lidí o vlastní štěstí, jejíž výsledek je nejistý. Druhou skupinu Š. her tvoří nezachované historické kusy z české minulosti. Zuzana aneb Vysvobození krále Václava z vězení (1792) byla dramatizací povídky J. F. E. Albrechta, o Rytíři Radomílovi (1796) je ze soudobé kritiky známo, že zpracovával látku z českého dávnověku, oživenou donjuanovským námětem. Hrabě Rožmberk ohlašovaný 1798 Vlastenským divadlem patrně proveden nebyl; není ani jisté, zda byl text dokončen. O dalších třech hrách – kasperliádách nic bližšího nevíme.
Poměrně rozsáhlé je Š. dílo překladatelské. Čítá celkem jedenadvacet titulů, u tří však není autorství překladu jednoznačné (Goethe: Klavigo; Vulpius: Sitah Mani neb Karel XII. u Bendru – možná V. Thám; anon.: Don Juan aneb Kamenná hostina – možná M. Majober). Jako stoupenec Schillerova pojetí výchovné úlohy divadla překládal i závažná díla světové dramatiky, např. Shakespearova Krále Leara (prózou), z vážnějších soudobých německých děl hru F. W. Zieglera Liebhaber und Nebenbuhler in einer Person pod titulem Rytíř Milislav aneb Děvče z kovárny a činohru Ch. A. Vulpiuse Tankred, vývoda Apulský aneb Láska a přátelstvo. Po 1793 pořizoval pro A. Gramse i překlady vídeňských zpěvoher, např. z dílny J. Friedela a K. F. Henslera. V desátých letech 19. stol. jsou doloženy inscenace několika Š. překladů v provedení ochotníků v Žebráku.
K ideové orientaci Vlastenského divadla přispěl 1793 spiskem Krátké pojednání o užitku, kterýž ustavičně stojící a dobře spořádané divadlo způsobiti může, povětšině parafrázujícím stať F. Schillera Was kann eine gute stehende Schaubühne eigentlich wirken z r. 1785. Š. věrně reprodukuje Schillerovy teze, že divadlo silně působí příkladem hrdinských ctností i odpudivým zobrazením neřestí, stejně jako – ve veselohrách – zesměšněním bláhovostí. Přejímá i názor, že divadlo učí rozumně myslet a má i nezastupitelnou zábavnou funkci. Tam, kde se nabízely příklady známé návštěvníkům českého divadla, uvádí je místo Schillerových (Schiller: Loupežníci; Törring: Kašpar Torinský). Dosud málo povšimnutá první část spisku, na Schillerovi nezávislá, je jakousi apologií divadelnické profese a snad i vlastní autorskou obhajobou. Š. brožurou se české divadlo hlásilo k osvícensky klasicistickému pojetí divadla jako morálně výchovné instituce.
Hry
Kabala neb štěstí v loterii, Vlast. div.-Bouda 1786 až 1787; Zuzana aneb Vysvobození krále Václava z vězení, též s tit. Zuzana, císaře Václava militka, dle povídky J. F. E. Albrechta Frau Susanne vom Bade, Kaiser Wenzels Retterin und Geliebte, Vlast. div.-U Hybernů 1792; Kníže Bruncvík aneb Všem hlava dolů, tamtéž 1793; Pražští sládci, h. V. Tuček, tamtéž 1795, t. 1819 s tit. Pražští sládci nebo Kubíček dostal za vyučenou [ú. V. R. Kramerius]; Masné krámy anebo Sázení do loterie, h. V. Tuček, tamtéž 1796, i t.; Rytíř Radomíl, tamtéž 1796; Kašpárek, krotitel zlých žen, tamtéž 1796; Kašpar, bohatý nápadník, tamtéž 1796; Kašpárek, šťastný kramář, tamtéž 1797; Vypráskaní mlynáři aneb Milovník v pytli, h. A. Vojtíšek, tamtéž 1798.
Překlady a úpravy
K. T. A. Meyer: Příchoz Němců z Ameriky, Vlast. div.-Bouda 1786–87; K. F. Guolfinger v. Steinsberg: Lotrovská peleš [Die Räuberhöhle], tamtéž 1786–87; G. E. Lessing: Poklad, tamtéž 1786–87; anon. [J. Ch. Bock?] dle R. B. Sheridana: Přijdeš mi tak, přijdu ti tak [Kommst du mir so, so komm ich dir so], tamtéž 1786–87; J. J. Ch. Reck: Olivie Amenuti a hrabě Mamert [Olivie Amenuti], Vlast. div.-U Hybernů 1790–91; F. J. Soden: Ignez de Castro, tamtéž 1791–92; anon.: Třidcetiletý abecedář [Thaddädl oder Der dreissigjährige ABC-Schütz], tamtéž 1792; W. Shakespeare: Král Lír, tamtéž 1791–92, opis 1792, NMk, t. in Literární archiv 1, 1965, s. 10–52; Ch. F. Weiße dle Ch. Collého: Lov aneb Štěstí poddaných [Die Jagd], tamtéž 1793; F. W. Ziegler: Rytíř Milislav aneb Děvče z kovárny [Liebhaber und Nebenbuhler in einer Person], tamtéž 1793, StD 1813 s tit. Jan Příbor aneb Milovník a sok v jedné osobě, t. s tit. Hrabě a rytíř Milislav aneb Tepličtí kováři, 1800; Ch. A. Vulpius: Tankred, vývoda Apulský aneb Láska a přátelství [Liebe und Freundschaft], tamtéž 1793, t. 1800; anon.: Noční můra aneb Zamilovaný strašidla, tamtéž 1793, t. 1796; K. F. Hensler: Dědek aneb Padesátiletá svatba [Der Großvater oder die fünfzigjährige Hochzeitsfeier], tamtéž 1793; J. W. Goethe: Klavigo, tamtéž 1795 [dub.]; A. v. Kotzebue: Tlachavý Kašpárek [Menschenhaß und Reue], tamtéž 1796; anon.: Živé hodiny [Die lebendige Stockuhr], tamtéž 1796, i t.; K. F. Hensler: Statečná dívka měšťanská [Das tapfere Wienermädchen], tamtéž 1796; K. Marinelli: Don Juan aneb Kamenná hostina [Dom Juan oder Der steinerne Gast], tamtéž 1797 [dub.]; Ch. A. Vulpius: Sitah Mani neb Karel XII. u Bendru [Sitah Mani oder Karl XII. bey Bender], tamtéž 1798 [dub.]; J. Friedel: Kristofek a Markytka [Christel und Gretchen], tamtéž 1799; K. F. Hensler: Lesní duch aneb Uhlíři v dubovém oudolí [Der Waldgeist oder Die Kohlenbrenner im Eichthale], tamtéž mezi 1795–1805, t. 1799.
Teatralia
Krátké pojednání o užitku, kterýž ustavičně stojící a dobře spořádané divadlo způsobiti může, 1793 → F. Schiller – P. Š.: O mravním poslání divadla, ed. P. Eisner, [1955; zde překlad pozdější verze Schillerovy stati z r. 1802, nikoli předlohy Š.; srovnání tří verzí Schillerovy stati viz Schillers sämtliche Schriften. Historisch-kritische Ausgabe III, ed. W. Vollmer, Stuttgart 1868, s. 509–524].
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, HV N3, matrika narozených fary u sv. Havla 1727–1767, fol. 554, obr. 558. Archiv UK: katalogy studentů, M 34 novoměstské gymnázium 1777–1808, M 32B filozofie 1784. NA: fond Stará spisovna, sign. H 11/3 [doklady z let 1801a 1802 o Š. dluzích, o jeho nepřítomnosti v Praze ze 3. 3. 1802]; fond ČG-Publ 1796–1805, sign. 59/38 [žádost z 29. 5. 1801, kladné vyřízení z 11. 6. 1801]. ■ GTK 1793, s. 164; Allgemeines europäisches Journal 1796, sv. 4, s. 196; Allgemeine deutsche Theaterzeitung [Brünn] 1, 1797, s. 77 [spr. 85]; J. Hýbl: Historie českého divadla od počátku až na nynější časy, in H. Zschokke: Abelíno, veliký zbojník, 1816, samostatně → ed. V. Nejedlý, [1921], s. 12n.; F. X. Prusík: Bratři Thamové a soudruzi jejich, Světozor 20, 1886, zvl. s. 726; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 31 → Theatralia I, [1912]; F. A. Šubert: Dramaturg P. Š., Osvěta 29, 1899, s. 43–53, 131–139 + Počátky české dramaturgie na rozhraní věku XVIII. a XIX., Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 57, 73, 89, 109; J. Máchal: P. Š., Obzor literární a umělecký 2, 1899/1900, s. 113–120 + in sb. Literatura česká devatenáctého století I, 1902, s. 261–269; F. Spina: Zu Prokop Šedivý’s Büchlein über das Theater (1793), Archiv für slavische Philologie [Berlin] 29, 1907, s. 105–109; J. L. Seifert: Příspěvky k dějinám literatutury české I. Š. knížka o divadle, Listy filologické 39, 1912, s. 232n.; V. Müller: Spolek divadelních ochotníků v Žebráce. Od svého založení v roce 1812 do konce roku 1924, Žebrák–Hořovice 1925, s. 95; M. Kačer: Tylův program Národního divadla, Česká literatura 5, 1957, s. 135–138; Vondráček I; F. Baťha: Dva dokumenty k počátkům českého divadla v Praze, Divadlo 9, 1958, s. 750–757 + Obrozenští herci, rkp., b. d., NMd; DČD II; T. Volek: Dějiny českého divadla II, Národní obrození, Praha, Academia 1969, Hudební věda 10, 1973, s. 250 [recenze; Š. členství ve spolku Matthias-Brüder]; B. Srba: K zrodu ideje národního divadla v českém divadelním hnutí, Program SD Brno 55, 1983/84, zvl. s. 304–307, 342–346; R. Grebeníčková: Prokop Šedivýs „Die Fleischbank“: ein nationales tschechisches Lustspiel, in Das Ende des Stegreifspiels, ed. R. Bauer, J. Wertheimer, München [1983], s. 176–164, čes. s tit. Masné krámy P. Šedivého: česká veselohra → Divadelní revue 3, 1992, č. 4, s. 25–30; L. Sochorová: P. Š. známý i neznámý: ze života obrozenského divadelníka, tamtéž 18, 2007, č. 4, s. 15–22; P. Drábek: České pokusy o Shakespeara, Brno 2012, s. 100–102, 1099, př. Král Lír a jeho nevděčné dcery, s. 401–431. ■ Jungmann, Otto, LČL, Wurzbach; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 998–1000
