Vl. jm. František Xaver Schamberger. Herecké jméno psáno i Šamberg, Schamberg. – Pocházel z pražské měšťanské rodiny, otec měl hokynářství a povoznickou živnost. Š. se vyučil malířem porcelánu, řemeslem se krátce živil. Soukromé hodiny herectví bral u J. J. Kolára, který doplňoval především jeho chatrné vzdělání, a hrál v ochotnickém Švestkově divadle u sv. Mikuláše. Později mu praktické rady udílel K. Šimanovský, při jehož benefici 30. 4. 1854 poprvé vystoupil ve StD. Krátce se tu objevoval v menších rolích, v lednu 1855 odešel na Tylovu výzvu k Zöllnerově společnosti do Kutné Hory. Na podzim t. r. přestoupil k německé společnosti F. Maschka, která působila v Teplicích a dalších městech severozápadních Čech a u níž je zaznamenán ještě koncem 1857. V následujícím období (1857–58) byl členem souboru ředitele F. Bluma, který zajišťoval provoz na dvou scénách: v Olomouci a tehdy haličském Krakově. V Košicích, Pešti a Prešpurku [Bratislavě] Š. patrně nehrál, jak se uvádí, šlo asi o jiného herce téhož příjmení. Po odvodu k vojsku 1859 pobýval s plukem v Prusku a po návratu do Prahy docílil 1860 propuštění z armády. Za podpory F. B. Mikovce usiloval o angažmá ve StD, přijat byl od července 1860. V listopadu 1862 přešel s českými herci do PD. V dubnu 1863 byl na půl roku uvolněn pro působení v německém divadle v Königsbergu [Královec, dnes Kaliningrad]. V lednu 1866 se oženil s J. Knornovou, začínající operní zpěvačkou z olomouckého divadla; manželství se po deseti letech rozpadlo. 1866 debutoval jako dramatik a t. r. za pruské okupace Prahy se podílel na herecké samosprávě, která řídila PD opuštěné ředitelem Thomém. V říjnu 1868 opět přerušil angažmá a nastoupil do Carlova divadla ve Vídni, kde však neuspěl. Po hostování v Brně a u Švandovy společnosti v Plzni (zde na přelomu 1868/69) se do PD vrátil. Jako jeden z mála herců se účastnil zápasu mezi staročechy a mladočechy o ovládnutí pozic v PD; uvnitř divadla byl vůdcem staročeské frakce, 1872 se pokusil převzít vedení PD, způsobil skandál při premiéře Sardouova Rabagase (1875) aj. 1878 byl jmenován režisérem veseloher, 1882 se funkce vzdal. Tři měsíce před znovuotevřením ND 1883 ze souboru českého zemského divadla vystoupil. Stal se neangažovaným hercem (v té době v českém prostředí věc zcela neznámá) a smluvním dramatikem. Hrál pohostinsky v Pištěkově divadle na Král. Vinohradech, ve Švandově Divadle u Libuše a ve starém MD v Plzni; na těchto scénách měla premiéru i většina jeho pozdních her. 1884 požádal o obnovení smlouvy v ND, reangažován byl po nedůstojných obstrukcích ze strany ředitelství, divadelního družstva i intendance až v květnu 1885. Ke čtyřicetiletí herecké činnosti 1894 byl jmenován pražským měšťanem. V ND působil do července 1901. Záhy po odchodu na odpočinek onemocněl a chorobě (patrně rakovina) podlehl. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
Jeden ze dvou synů, Vladimír Š. (1869 až 1930), dělil své umělecké nadání a zájmy mezi divadlo a malířství.
Š. mnohostranný herecký talent našel postupně uplatnění v rolích všech žánrů, které nabízela česká i německá jeviště druhé poloviny 19. stol. U Zöllnera, na německých scénách, ve StD a v prvních letech v PD zastával obor vážných milovníků a hrdinů, k nimž jej předurčoval i zevnějšek. Plavovlasý, kučeravý a modrooký mladík s jemnou pletí, vysoké a urostlé postavy, která, stejně jako tvář, měla již tehdy zřetelné stopy otylosti, odpovídal dobové představě krasavce, jejíž součástí byl blahobytný zjev signalizující vyšší sociální status. Š. měl i příjemný hlas a dovedl jej uplatnit v tzv. hudební deklamaci. Již 1858 hrál v Olomouci německy velké role (Melchthal, Schiller: Wilhelm Tell; Ferdinand, týž: Kabale und Liebe; Egmont, Goethe: Egmont) a řadu dalších vytvořil v klasickém a romantickém repertoáru českých představeních StD (např. Karel Moor, Schiller: Loupežníci; Ruy Blas, Hugo: Ruy Blas). Paralelně se uplatňoval v německojazyčném provozu StD, kde mu byly svěřovány četné, avšak menší role (např. Benvolio, Shakespeare: Romeo und Julia; Osric, týž: Hamlet; Franz von Sickingen, Goethe: Götz von Berlichingen) a epizody. Na českou scénu přinášel ležérní, ale sebejisté vystupování a eleganci (byly charakteristické i pro jeho civilní život a spolu s fyzickým vzezřením mu vynesly přezdívku der schöne Ferdinand), které dávaly jeho výkonům nevšední uvolněnost a přirozenou samozřejmost. Ještě v PD zastával obor hrdinů a prvních milovníků (např. Schillerův Mortimer v Marii Stuartovně a Don Carlos, Shakespearův Romeo), stále více se však prosazoval jako mladokomik. Svými výkony podpořil nové veselohry Jeřábkovy, Sabinovy, Štolbovy i jevištní znovuoživení komedií Klicperových. Přirozené salonní vystupování, konverzační pohotovost, vtip a šarm znamenitě uplatnil v moderních francouzských veselohrách (např. De Veaucourtois, Sardou: Staří mládenci) a spolu s E. Peškovou formoval konverzační herecký styl PD. Byl ale také prvním českým Chlestakovem v Gogolově Revizoru (1865) a Krečinským v Suchovo-Kobylinově Svatbě Krečinského (1867). Protože všechny role interpretoval se stále větším ironickým nadhledem, předváděl spíše karikatury maloměšťáků a aristokratů. Svým osobitým perziflujícím a groteskním humorem obohatil v šedesátých letech českou dosud vesměs fraškovitou interpretaci Nestroyových her o hlubší a ironické tóny (tit. role Enšpígla; Klíh, Zlý duch Lumpacivagabundus; Vilibald, Rozpustilí kluci ve škole). V sedmdesátých letech našel své pravé herecké poslání v rolích arénního komika. S J. Mošnou a J. Frankovským (někdy i s F. Kolárem) vytvořili slavné komické trio (kvarteto), jedinečné růzností hereckých individualit a brilantní souhrou. Š. se neztotožňoval s postavou, zůstával vždy sám sebou: zábavný, navzdory silné obezitě hbitý a dynamický, v komických situacích nevypočitatelný. Ovládal jeviště i jako nepřekonatelný mistr improvizace. Někdy to byla jen výpomoc ochablé paměti (proslul tím, že nememoroval role), častěji však přidával časové vtipy, gagy, klaunské výstupy a anekdoty. Komického účinku dosahoval i slovními hříčkami, pomocí jemných intonačních nuancí a pauz i groteskně nadneseným salonním vystupováním. Jeho smysl pro perzifláž a satiru vyvrcholil v operetních úlohách (Jean Styx v Offenbachově Orfeu v podsvětí, vychovatel Sparadrap v Princezně trebizondské aj.), ve výpravných hrách a fraškách (Elmar: Šantala) na pobočných letních arénách PD. Byl jedním z mála komiků-autorů 19. stol.; často dotvářel text (zvláště vlastních her) z aktuálních impulsů až na scéně. Pro improvizační ráz svého herectví byl označen za pozdní výhon komedie dell’arte [Šubert]. V tomto směru měl mnoho společného se soudobými kabaretiéry, ale i s pozdějšími divadelníky (V. Burianem, J. Voskovcem, J. Werichem ad.). Často hostoval u vznikajících ochotnických spolků a těšil se velké popularitě i mimo Prahu.
V ND zpočátku hledal těžko uplatnění. Jeho svérázná herecká individualita a humor se podle názoru mnohých neslučovaly s oficiálním postavením této instituce a Š. si ležérním přístupem k práci, pohodlností a rozmary herecké hvězdy situaci ještě zhoršoval. Až na výjimky hrál miniaturní role, ožil až s vpádem operety. V ND vytvořil nicméně řadu dobrých úloh, zvláště v Tylových a vlastních hrách, dále Habršperka v Stroupežnického Našich furiantech (1895), tkalce Klubka ve Snu noci svatojanské (1896) a několik postaviček maloburžoazního i šlechtického světa, s nimiž jej spojoval bodrý humor a požitkářství (Hrabě Millesimo, Šubert: Probuzenci; Kuchař, Kvapil: Princezna Pampeliška; Florian Buchta, Šamberk: Josef Kajetán Tyl).
Š. dramatická tvorba byla úzce spjata s jeho herectvím. Převažují v ní frašky, které vznikaly a byly uváděny v překotném tempu, dříve než vyprchala jejich aktuálnost (Boucharon, 1866; Šestý červenec, 1869; Svatojanská pouť, 1870; Divadelní vlak, 1884; Éra Kubánkova, 1886 aj.). Nadčasová situační jednoaktovka Blázinec v prvním poschodí (1867) přinesla na české jeviště poprvé švejkovský typ – sluhu Josefa, kterého si autor zahrál při premiéře. Přestože byl výborným interpretem Nestroyových postav, fraška nestroyovského typu v jeho díle zcela chybí. Zdařile dokázal zachytit atmosféru staropražského lidového světa (Podskalák, Palackého třída čís. 27). Poučil se na hrách Tylových (téma, výběr postav, rozvíjení a smíření sociálního konfliktu), ale i na moderní francouzské veselohře (charakteristika postav pomocí jednání v určitých situacích, méně už dialogem). Jeho veselohry a frašky měly někdy spíše charakter libret, sloužících jako východisko k herecké improvizaci. Nejdelší životnost si zachovaly pozdější veselohry s poměrně přesně zachyceným textem (Jedenácté přikázání, Palackého třída čís. 27), v nichž spojil klišé vídeňské frašky, záměrně přivedené ad absurdum, se situačními a kombinačními postupy francouzské konverzační veselohry. V biografických hrách Josef Kajetán Tyl a Karel Havlíček Borovský podlehl sentimentálnímu vlastenectví, ve Výletu pana Broučka z měsíce na výstavu dobové módě výpravných férií. Patřil k nejhranějším českým dramatikům 19. stol. na profesionálních i ochotnických scénách doma i v cizině, zvláště u Jihoslovanů.
Na rozdíl od herectví a dramatické tvorby jeho režie, jíž se věnoval nejvíce v letech 1878 až 82, nepatřila k průkopnickým činům. Režíroval hlavně veselohry a frašky (výjimkou byl Laubeho Hrabě Essex, Goethův Faust a Jeřábkův Služebník svého pána). Výběr autorů, které uváděl na scénu (Šamberk, Nestroy, Tyl, Jeřábek, Pippich aj.) naznačuje, že sledoval spíše prosazení silné herecké individuality, nejčastěji sebe sama a své chápání divadelního humoru.
Role
StD
Kosinský (F. Schiller: Loupežníci) j. h., Pan Motejl (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludařský trojlist), Raimond (F. Schiller: Panna Orleanská) – 1854.
Zöllnerova spol.
Jan (V. K. Klicpera: Jan za chrta dán), Štefek Langer (Ch. Birch-Pfeifferová: Štefek Langer z Hlohova aneb Holandský komín) – 1855.
MD Olomouc – F. Blum
Melchthal (F. Schiller: Wilhelm Tell), Ferdinand (týž: Kabale und Liebe), Egmont (J. W. Goethe: Egmont, něm.) – 1858; Horatio (W. Shakespeare: Hamlet, Prinz von Dänemark) – 1859.
StD
Karel Moor (F. Schiller: Loupežníci) j. h., Edmund Shakespeare (K. Holtei: Shakespeare in der Heimat), Vít Lipenský (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská, i PD 1865), Hynek Lidenický (Ch. Birch-Pfeifferová: Král Václav a jeho kat, i PD 1868), Demetrius (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské, i PD 1866), La Hire (F. Schiller: Die Jungfrau von Orleans), Benvolio (W. Shakespeare: Romeo und Julia) – 1860; Ruy Blas (V. Hugo: Ruy Blas, i PD 1863), Petr Sudík (G. Pfleger Moravský: Ona mě miluje), Karel VII. (F. Schiller: Panna Orleanská, i PD 1866), Ruben (K. Gutzkow: Uriel Acosta), Vítek (S. K. Macháček: Ženichové), Ferdinand (J. W. Goethe: Egmont), Osric (W. Shakespeare: Hamlet, Prinz von Dänemark), Paris (týž: Romeo a Julie, i PD 1868), Mortimer (F. Schiller: Maria Stuartka, i PD 1863), Čížek (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Born (L. Angely: Von Sieben die Hässlichste), Franz von Sickingen (J. W. Goethe: Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand), Lert (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský), Rudolf z Erenbergů (J.-B. Rosier: Víra, naděje a láska), Don Cesar (J. J. Kolár: Magelona, i PD 1866) – 1861; Adam Svojšický (F. V. Jeřábek: Veselohra), Ferdinand (F. Schiller: Ouklady a láska, i PD 1863), Selim Bassa (W. A. Mozart: Belmont und Constanze oder Die Entführung aus dem Serail), Masham (E. Scribe: Sklenice vody aneb Účinky a příčiny), Kassio (W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský, i PD 1865), Falkenau (R. Benedix: Mathilde), Herr von Lustig (J. Nestroy: Der böse Geist Lumpacivagabundus oder Das liederliche Kleeblatt), Rýnský hrabě Stein (H. v. Kleist: Katynka Heilbronská aneb Zkoušení ohněm, i PD 1865), Konrad (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě, i PD 1863), Roger (F. Schiller: Die Braut von Messina oder Die feindlichen Brüder) – 1862.
PD
Max Piccolomini (F. Schiller: Smrt Valdštýnova), Didier (A. Decourcelle, Lambert-Thiboust: Obědvám s matkou) – 1862; Jaroslav Květenský (G. Freytag: Den před volbou aneb Journalisté), Hrozinka (J. Nestroy: Chce mít švandu aneb Kupečtí mládenci v hlavním městě), Don Carlos (F. Schiller: Don Carlos, infant španělský), Julius Caesar (V. Hálek: Catilina), Clavigo (J. W. Goethe: Clavigo), Pan Čapek (A. Fredro: Pan Čapek aneb Cožpak mne nikdo nezná?), Bradoslav Žvanil (D. Kalisch: Doktor Žvanil aneb Malé panstvo), Karel (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk) – 1863; Dimitri Ivanovič (F. B. Mikovec: Dimitri Ivanovič), Tullus Aufidius (W. Shakespeare: Koriolanus vojevůdce římský), Romeo (týž: Romeo a Julie), Enšpigl (J. Nestroy: Enšpigl aneb Každou chvilku nějaké čtveráctví), Markus Antonius (W. Shakespeare: Julius Cäsar), Franc I. (E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské), Vilibald (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Pantaleon Vocilka (týž: Strakonický dudák aneb Hody divých žen), Jean Styx (J. Offenbach: Orfeus v podsvětí), Klíh (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludařský trojlist) – 1864; Vilibald (týž: Rozpustilí kluci ve škole, i Švandovaspol. 1869), Zeman Ondřej Šklebílek (W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete), De Veaucourtois (V. Sardou: Staří mládenci, i ND 1887), Alexandr Ivanovič Chlestakov (N. V. Gogol: Revisor), Don Alfonzo (P. A. Wolff, h. C. M. v. Weber: Preciosa, spanilé děvče cikánské), Soběbor (V. K. Klicpera: Hadrian z Římsu), Pan z Lípova (J. Nestroy: Rozervanec aneb Za živa mrtvý), Maxmilian Gérard (E. Augier: Svatouškové), Maxime Odiot (O. Feuillet: Román chudého mladíka), Valentin (J. W. Goethe: Faust), Vévoda Richelieu (A. Dumas st., ú. F. v. Holbein: Ze života vévody Richelieu aneb Osudná sázka) – 1865; Philint (Molière: Nevlídník), Baron Šlechta z Vitoraz (F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění), Karel (K. Sabina: Inserát), Edmund (W. Shakespeare: Král Lear) – 1866; Rybář (V. K. Klicpera: Veselohra na mostě), Hrabě de Croix (E. Bozděch: Z doby kotillonův), Michail Vasilič Krečinský (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského), Casanova (Varin, E. Arago, Desverges:Casanova, vězeň na pevnosti Svato-Ondřejské), Josef (F. F. Šamberk: Blázinec v prvním poschodí) – 1867; Gustav z Grignonů (E. Scribe, E. Legouvé: Ženský boj) – 1868.
Švandova spol.
Plzeň Ponocný (W. A. Gerle: Noc před Novým rokem aneb Ponocný na redutě) – 1868
PD
Nitka (J. Štolba: Krejčí a švec), Lišák (G. Raeder: Lišák a Smola aneb Veselí tuláci) – 1869; Kdoulička (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské, i ND 1884), Boris Grigorevič (A. N. Ostrovskij: Bouře), Rudolf (P. Souček [F. F. Šamberk]): Sedmašedesátníci), Antonio (J. Offenbach: Bandité), Vavřinec Šantala (K. Elmar: Šantala čili Všude dobře doma nejlíp!), Vilém, princ z Oranien (J. W. Goethe: Egmont) – 1870; Sparadrap (J. Offenbach: Princezna trebizondská, i ND 1899), Alex (J. Štolba: Zapovězené ovoce) – 1871; Jack Angličan (G. Raeder: Flok a Cvok), František Štěpán Lotrinský (E. Bozděch: Zkouška státníkova) – 1872; Florián Všehorád (F. F. Šamberk: Já mám příjem!), Šebestián Špakát (J. Nestroy: Bludní provazníci aneb Živí duchové), Oskar Darimon (A. Duru: Dvě svatby pana Darimona) – 1873; Žvanil (F. V. Jeřábek: Veselohra), Nácek (F. F. Šamberk: Pešť v Praze aneb Vzhůru do Uher!), Kavalír Carnioli (O. Feuillet: Dalila) – 1874; Rabagas (V. Sardou: Rabagas), Marquiz Posa (F. Schiller: Don Carlos, kralevič hispanský), Oktav (A. Dumas ml.: Pan Alfons), Pan z Kalbů (F. Schiller: Úklady a láska) – 1875; Yzzet paša (F. v. Suppé: Fatinica aneb Rusové v harému, i ND 1900), Truffaldino (C. Gozzi: Hlasité tajemství) – 1876; Pán z Tintíšků (J. Nestroy: Osudná masopustní noc) – 1877; Jeník Ostrý (F. F. Šamberk dle O. F. Berga: Potrhlý švec), Paul Aubier (A. Delacour, A. Hennequin: Růžová domina) – 1878; Lotteringhi (F. v. Suppé: Boccaccio, i ND 1888) – 1879; Sekáček (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce), Felix (F. F. Šamberk: Rodinná vojna) – 1880; Hrot (A. Koukl: Moderní Ariadna), Beránek (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Fricek Kobus (E. Erckmann, A. Chatrian: Kmotr Fricek), Filip hrabě Millesimo (F. A. Šubert: Probuzenci, i ND 1883) – 1881; Polonius (W. Shakespeare: Hamlet), Hrabě Falkoni (J. Strauss: Karneval v Římě), Dr. Přímý (F. F. Šamberk: Podskalák)– 1882; Rohovín Čtverrohý (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý, i ND 1886) – 1883.
ND
Jičínský (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Kalina (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic) – 1884; Petr Petrovič Švochněv (N. V. Gogol: Hráči), Václav Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1885; Vojtěch Kubánek (F. F. Šamberk: Éra Kubánkova), Florian Buchta (týž: Josef Kajetán Tyl), Matěj Rachota (J. Štolba: Vodní družstvo) – 1886; Kašpar Šmejkal (L. Stroupežnický: Naši furianti), Emanuel Střela (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání) – 1887; Tužil (K. Pippich: Svět zásad), Kašpar Noha (J. Štolba: Maloměstští diplomati), Pan Barnabáš Špulák (F. F. Šamberk: Rodinná vojna) – 1888; Theodor Buňka (týž: Palackého třída čís. 27) – 1889; Major hrabě de Chateau-Gibus (F. Hervé: Mamzelle Nitouche)– 1890; Doktor Bartollo (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba), Vrátný (W. Shakespeare: Macbeth), Ivan Kuzmič Špekin (N. V. Gogol: Revisor), Bukovec (S. K. Macháček: Ženichové), Rubín (A. Jirásek: Kolébka) – 1891; Bonifác Bonafides (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění) – 1893; Loučovský (G. Pfleger Moravský: Telegram), Potěh (J. Nestroy: Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek), Muchomír Kulíšek (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27), Bartoloměj Bábovka (týž: Rodinná vojna), Matyáš Brouček (týž: Výlet pana Broučka z měsíce na výstavu), Stephen Spettique (B. Thomas: Charleyova teta) – 1894; Sikert (G. Davis: Katakomby), Šimon Lomnický z Budče (J. J. Kolár: Magelona), Josef Habršperk (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1895; Pingouin (A. Bisson, F. Carré: Pan ředitel), Klubko (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské) – 1896; Královský kuchař (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – 1897; Mláto (V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast) – 1898; Monfleury (E. Rostand: Cyrano de Bergerac) – 1899.
Hry
Boucharon, PD 1866, i t.; Jen žádný sněm!, PD-NČD 1866, t. 1873; Já mám příjem!, PD-Novom. 1867, t. 1869; Blázinec v prvním poschodí, PD 1867, t. 1868; Svatojanská pouť, PD-Novom. 1868, t. 1872; 6. červenec, Švandova spol. Plzeň 1869; s tit. Sedmašedesátníci, PD-AH 1870, t. 1871; Hrůzostrašná noc, PD 1870, t. [1897]; Svůj k svému aneb Svatební večer bez nevěsty, PD-AH 1872, t. 1873; Osudná kule aneb Amerikánský souboj, PD-AH 1873; Pešť v Praze aneb Vzhůru do Uher!, PD-AH 1874; Rodinná vojna, PD-NA 1880, t. 1882; Jedenácté přikázání, PD 1881, t. 1882; Josef Kajetán Tyl, PD 1882, i t.; Podskalák, Pištěkova spol. Vinohrady 1882, i t.; Palackého třída čís. 27, Švandova spol. Divadlo u Libuše 1884, i t.; Divadelní vlak, Pištěkova spol. Vinohrady 1884, i t. s podtit. aneb Vzhůru do Prahy!; Karel Havlíček Borovský, t. 1884, Švandova spol. Plzeň 1885; Kulatý svět, tamtéž 1885, t. 1889; Éra Kubánkova, ND 1886, i t.; Ravuggiollo, loupežník z Apenin, ND 1889, i t.; Břinkalovy trampoty, Pištěkova spol. Vinohrady 1890, i t.; Výlet pana Broučka na výstavu, t. 1893, ND 1894 s tit. Výlet pana Broučka z měsíce na výstavu. ■ Souborně: Divadelní hry F. F. Šamberka, 1895–1903, 12 sv. [nedok.]
Překlady a úpravy
O. F. Berg: Potrhlý švec, PD-NA 1878, t. [1879], hráno i s tit. Plzeň / Brno / Kolín bez ševce; K. Costa: Zuzančin pan kaprál, PD-NA 1878; týž: Dobytí Sarajeva aneb Zuzančin reservník, PD-NČD 1879.
Režie
PD
J. Nestroy: Enšpigl aneb Každou chvilku nějaké čtveráctví – 1877; A. L’Arronge: Dcery pana Zajíčka, F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj, J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludařský trojlist, F. Raimund: Marnotratník, J. Nestroy: Osudná masopustní noc, G. Raeder: Lišák a Smola, E. Scribe: Čarovné ruce, F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění, F. F. Šamberk: Svatojanská pouť, F. F. Šamberk dle O. F. Berga: Potrhlý švec, G. Raeder: Flok a Cvok, J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, J. Rosen: Malí velikáni, F. Hopp: Doktora Fausta domácí čepička aneb Loupežnická krčma v lese – 1878; H. Laube: Hrabě Essex, K. Elmar: Pod zemí aneb Boháč v železných dolech, F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, E. Scribe: Sklenice vody aneb Účinky a následky, J. W. Goethe: Faust – 1879; K. Pippich: Z české domácnosti, J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, F. V. Jeřábek: Veselohra, NČD, F. F. Šamberk: Rodinná vojna, NA – 1880; týž: Jedenácté přikázání (i ND 1896), J. Štolba: Krejčí a švec, F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl – 1882.
Pištěkova spol.
F. F. Šamberk: Podskalák – 1882.
Prameny a literatura
Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1858, s. 361 [Teplice]; 1859, s. 234 [Olomouc & Krakov]. ZA Opava: Sbírka matrik, O III 22, matrika oddaných Olomouc 1844–1873, s. 247, obr. 125. ■ J.+R.: Z Plzně, Česká Thalia 3, 1869, s. 14; nesign.: F. F. Š., Světozor 14, 1880, s. 609; J. Arbes: Čeština na českém jevišti, Divadelní listy 1, 1880, s. 175; nesign., ref. Jedenácté přikázání, Pokrok 6. 3. 1881, příl.; nesign. [J. Neruda]: F. F. Šamberk, Humoristické listy 24, 1882, s. 42 → Podobizny II, 1952; nesign.: F. F. Š., Divadelní listy 3, 1882, s. 1n., 15, 39n.; J. N. [Neruda], Národní listy 21. 11. 1883 [cenzurní zákaz hry K. Havlíček Borovský] + zn. Δ, tamtéž 18. 1. 1885 [odchody z ND], oboje → České divadlo V, 1966; J. L. Turnovský: Kresby, 1887, s. 157–160 + O Š., Zlatá Praha 6, 1888/89, s. 272, 274 + šifra J. L. T.: F. F. Š., Světozor 23, 1888/89, s. 274n.; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 186, 205 → Theatralia 1, [1912]●; ke 40 letům herecké dráhy: β [J. Kuffner], Národní listy 28. 4. 1894; nesign., Zábavné listy 16, 1894, s. 383; nesign., Illustrovaný kurýr, příl. k Hlasu národa, 28. 4. 1894●; A. Wenig: F. F. Š., Divadelní listy 2, 1900/01, s. 337–342; J. Ladecký: F. F. Š., Meziaktí 2, 1901/02, č. 16; K. Čupr, tamtéž, č. 18; Toman: F. F. Š, Divadlo 2, 1903/04, s. 294n.; R. J. Kronbauer: Záhadné příběhy a vzpomínky, 1904, s. 135–162●; nekrology: T. [V. Tille], Národní listy 27. 12. 1904; Sirius, Divadlo 3, 1904/05, s. 143–148; K. L. Novotný, tamtéž, s. 148–153; R. J. Kronbauer, Divadelní list Máje 1, 1905, s. 7–10, 38–41, 70–72, 97n., 136–138, 170–173, 199–201, 234–238 → Vzpomínky, 1907●; G. Toužil: Paměti F. F. Š. a hrst vzpomínek, 1906; O. Sklenářová-Malá: Z mých vzpomínek, 1912, s. 46n.; K. Šípek: Vzpomínky na Prozatímní, 1918, s. 38n., 52; K. Mušek: F. F. Š., Divadlo 3, 1922/23, č. 3, s. 1; K. Želenský: Z pamětí. F. F. Š., Lidové noviny 9. 7. až 23. 7. 1924 [12 pokr.] → Komedie hrané a prožité, 1926; K. Šípek: Veselé zrcadlo. Humoresky, 1928, zvl. s. 138–155; B. Hlaváč: Postavy ze staré Prahy, 1932, s. 5–24; r. [V. Müller]: Na okraj Š. veselohry, Národní divadlo 11, 1933/34, č. 8, s. 3n.; J. Sajíc: Sté narozeniny F. F. Š., Divadlo 24, 1937/38, s. 129; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 218–220, 252n.; K. Engelmüller: F. F. Š., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 121–131; J. Rudloff: Z divadelní bonboniery, 1943, s. 24–38, 75–83, 117–123, 163–168; L. Novák: Stará garda Národního divadla, 1944, s. 179–204; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 103n.; J. Vodák: Cestou, 1946, s. 223–227; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 72–75; R. Deyl: Š. premiéry v arénách, Divadelní všehochuť, 1948, s. 28–35; J. Vodák: Shakespeare, ed. J. Träger, 1950, s. 150 [Klubko, Sen noci svatojanské] + Tváře českých herců, 1967, s. 52–58; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 67–69, 72n., 81n., 127, 129–131, 187n., 202–205, 217–220; J. Knap: Zöllnerové, 1958, zvl. s. 69n., 71–73 + Umělcové na pouti, 1961, s. 20; DČD III; O. Roubínek: F. F. Š., 1985 [se soupisem čes. rolí, režií a her]; M. Šulc: Česká operetní kronika 1863–1948, 2002, zvl. s. 14, 17. ■ LČL, NDp, ÖBL, Otto, Wurzbach; Laiske, NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 988–993
