Psán též Šafáry, Šaffařík, Schaffarik, Schaffary, Schafarik, Šafárik. – Pocházel z rodiny původně českobratrské, otec byl kazatelem. Po gymnaziálních studiích (nižší gymnázium v Rožňavě, vyšší v Dobšiné) absolvoval evangelické lyceum v Kežmaroku (1810–14) a rok působil jako vychovatel. Univerzitní vzdělání získal v Jeně (teologie 1815–17). Již od studií soustřeďoval svůj zájem na historii a zejména na slavistiku. 1819–33 působil v Novém Sadu, 1848 se stal profesorem slavistiky na pražské univerzitě. Po celý život se věnoval jazykovědnému bádání a svými pracemi získal uznání doma i v zahraničí (Geschichte der slavischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten, 1826; Beleuchtung der serbischen Mundart, 1833; Slovanské starožitnosti, 1837 – přeloženo do ruštiny 1848, polštiny 1842–1844, němčiny 1843–44; Počátkové staročeské mluvnice, 1845). Navzdory vědeckým úspěchům žil v tísnivých finančních podmínkách. 1860 se pokusil v důsledku mozkové poruchy o sebevraždu. Byl zachráněn, zemřel o rok později. Pohřben byl v Karlíně, odkud byly ostatky přeneseny na Olšanské hřbitovy.
Literatuře se věnoval tvůrčím způsobem pouze v mládí a v době studií. Sbíral lidové písně, které ho inspirovaly k vlastní básnické tvorbě (Tatranská Músa s lýrou slovanskou, Levoča 1814) a které později vydával knižně (Písně světské lidu slovenského v Uhřích, Pešť 1823). Za pobytu v Jeně překládal Schillera, jehož Marii Stuartku převedl do češtiny šestistopým trochejem – trochej se vzestupným vyzněním používal v souladu s dobovou tendencí k „národnímu jazykovému výrazu“, neřídil se metrem originálu. Překlad byl 1820 po zdlouhavých cenzurních šetřeních vídeňským verdiktem zakázán a na scénu se dostal po více než třiceti letech. Přeložil také Aristofanovu komedii Oblaka (1817 oznámil dokončení Palackému). Překlad, pro nějž bylo typické používání zcela nečeských a v řeči nepoužívaných složenin, označila dobová kritika jako „volný překlad, který nechce býti věrným obrazem originálu“. Ukázky, podstatně revidované J. Jungmannem, byly otištěny 1831 v ČČM, o rok dříve tamtéž i část Š. předmluvy. K vydání kompletního překladu, ohlašovaného v Květech 1840, nedošlo. Poté Š. s divadlem už neměl žádné vazby, vyjma účasti v přípravném výboru Jednoty pro divadlo české (1845), jejíž ustavení zhatila vídeňská vláda, a jako posuzovatel her zadaných do dramatické soutěže (1850).
Pseudonymy a šifry
Blahoslav, Schafarik, Schaffarik, Schaffary, Spisovatel, Szafarzik, Josef Jarmil Šafařík, P. J. Šafáry, P. J. Šaffařík, Šafárik, -a -a, f, P. J. Š., Š., Šf.
Překlady
F. Schiller: Maria Stuartka, t. 1831, StD 1851; Aristofanes: Oblaka, zlomky t. in ČČM 5, 1831, s. 138–152, 254–276.
Teatralia
O Aristofanovi a jeho Oblacích, ČČM 4, 1830, s. 413–432.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → B. Pražáková, 1989. ■ Květy 7, 1840, s. 95 [zpráva o chystaném vydání Oblaků]; M. [F. B. Mikovec], ref. Marie Stuartka, Lumír 1, 1851, s. 212 → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; J. E. Sojka: K. S., Naši mužové, 1862, s. 199–239; nesign.: P. J. Š., Květy 7, 1872, d. 1, s. 158; J. V. Novák: P. J. Š. Nástin životopisný, 1885; nesign.: P. J. Š., Zlatá Praha 12, 1894/95, s. 310, 322n., 331n.; J. Hanuš: P. J. Š. v životě a spisech, 1895; J. Vlček: P. J. Š., 1896; Č. Zíbrt: P. J. Š. divadelním kritikem, Divadlo 11, 1912/13, s. 161–163; K. Paul: Přehled tištěných prací P. J. Š.,1931+ P. J. Š. Život a dílo, 1961; Český kulturní Slavín, 1948, s. 158–165; Vondráček I, II; J. Levý: České theorie překladu, 1957, s. 78, 99, 135, 143, 157, 262; K. Rosenbaum: P. J. Š., Bratislava 1961; J. Novotný: P. J. Š., 1971; DČD II ■ Jungmann, Doucha, LČL, Masaryk, Otto, Otto-dod, Rieger, Wurzbach
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 987–988
