Pocházel z rodiny městského písaře. Po smrti rodičů získal díky V. Faltisovi, řediteli kůru pražského chrámu Nejsvětější Trojice, stipendium jako tamní kůrový zpěvák. 1792–96 navštěvoval piaristické gymnázium na Novém Městě, poté absolvoval filozofii (1797–98) a teologii (1799–1801). 1801 přijal kněžské svěcení a stal se kaplanem v Sebranicích (u Litomyšle). Od 1804 působil na Vysočině: v Bystré (do 1806), Německé Bělé nedaleko Poličky (do 1808) a Jimramově. Posledních šest let života strávil ve Žďáru, kde se mj. zasloužil o rekonstrukci Santiniho kaple sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře. Udržoval přátelské a korespondenční styky s řadou významných osobností své doby, např. B. Bolzanem, J. Jungmannem, B. J. Dlabačem aj.
Většina S. literární tvorby je věnována dětem a mládeži, pro něž psal především krátké mravoučné povídky a příběhy. Publikoval je v řadě časopisů a sborníků, zejména v těch, které vydával jeho přítel J. L. Ziegler, profesor teologie v Hradci Králové (Přítel mládeže, Věrný raditel rodičů, pěstounů a učitelů, Dobroslav, Milozor, Milina), i v samostatných sbírkách (Povídatel, Kratochvilník, Mravné a krátké propovídky a podobenství aj.). Dětem byly určeny i básnické sbírky (Maličkosti v řeči vázané, Vázaného pilné a mravné mládeži školní). S. také sbíral a uveřejňoval lidová přísloví, rčení a pořekadla. Tuto zálibu využil ve spisu Versuch einer böhmischen Phraseologie [Pokus o českou frazeologii], souboru českých rčení a idiomů a jejich německých ekvivalentů. Vydal dvě sbírky kázání a napsal naučnou knihu Veleslavín o praktických otázkách hospodářství a rodinného života. J. Jungmann v Historii literatury české a poté J. Vondráček mu mylně připsali rytířskou hru Jan hrabě Bělohradský od V. Sýkory.
S. je autorem překladů několika her německého filantropisty Ch. F. Weißeho určených dětem (Dobře zvedené dítky, rodičův největší poklad, Oheň aneb Věrní přátelé v nouzi největší štěstí, Bratrská láska, Přirozené kouzedlnictví, Náhrada dobrého srdce). Poslední dvě byly donedávna považovány za S. vlastní díla a Přirozené kouzedlnictví (publikoval je pod svým jménem) tudíž za první původní českou hru pro děti; v obou případech jde však o překlad a úpravu. S. pojily s Weißem podobné názory na výchovu dětí a mládeže a snaha vést je k osvícenským hodnotám, především k altruismu a demokratickému smýšlení. Např. v Přirozeném kouzedlnictví je usvědčen z krádeže synek z dobré rodiny, který předtím osočoval děti z nižších sociálních vrstev. Jako jiní překladatelé S. texty přizpůsoboval českým reáliím (např. jméno typické pro německé protestantské prostředí nahradil jiným, běžnějším v katolických Čechách), především ale nezřídka předčil autora předlohy i mnohé soudobé překladatele živostí a přirozeností jazyka i slovní vynalézavostí. Kromě her pro děti (provedení nezjištěna) přeložil a adaptoval do českého prostředí Kotzebuovu frašku Přestrojování a Molièrovu komedii Bezděčný lékař, kterou uvedlo StD. Byl to na dlouhá léta ojedinělý překladatelský (i dramaturgický) počin, neboť Molièra české divadlo zcela opomíjelo (další hra se na repertoáru objevila až počátkem 1861).
Překlady a adaptace
Ch. F. Weiße: Dobře zvedené dítky, rodičův největší poklad, t. in Povídatel I, Brno 1815; týž: Přirozené kouzedlnictví, t. in Povídatel II, Brno 1815; týž: Oheň aneb Věrní přátelé v nouzi, největší štěstí; týž: Bratrská láska, t. in Kratochvílník I, Brno 1819; A. v. Kotzebue: Přestrojování, t. in Dobroslav 1822, kn. b. d.; Molière: Bezděčný lékař [Le Médecin malgré lui], t. 1825, StD 1828; Ch. F. Weiße: Náhrada dobrého srdce, t. 1825 → M. J. S.: Povídky a jiné práce, Brno 1961.
Prameny a literatura
V. Kryšpín: Pomněnkový vínek ze spisů M. J. S., 1876; V. Rybička: M. J. S., Osvěta 6, 1876, s. 20–32; Vondráček II; F. Trenčík, K. Palas, in M. J. S.: Povídky a jiné práce, Brno 1961 [úvod, doslov a edič. pozn.]; DČD II; Z. Vyhlídal: Obrozenecký spisovatel M. J. S., Tišnov 2002; V. Brožová: Česká hra ze života dětí v 1. polovině 19. století, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, ed. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice – Plzeň 2005, s. 213–217. ■ Jungmann, LČL, Otto, ÖBL; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 978–979
