Psal se také Věnceslav (Wenceslaw) Alois (Aloysius) S., V. A. Svoboda Navarovský, Wácl. Swoboda z Nawarowa (přídomek zvolil podle rodiště), užíval i německé podoby: Wenzel Swoboda von Nawarow a Wenceslaw Swoboda dem Nawarower. Na divadelních cedulích uváděn též W. L. Swoboda. – Pocházel z poměrně zámožné rodiny, otec byl sládkem. Číst a psát se naučil ve farní škole v blízkém Bozkově, trivium dokončil v Jenišovicích a v Liberci, kam byl dán výměnou, aby se naučil německy. 1802 se vrátil domů a studoval soukromě předměty prvních dvou gymnaziálních tříd, z nichž složil zkoušky 1803–04 na piaristickém gymnáziu v Mladé Boleslavi. V Praze na Starém Městě vychodil třetí ročník gymnázia, zbývající dokončil od 1805 v Mladé Boleslavi. 1808–10 studoval filozofii na pražské univerzitě, 1810 se zapsal na práva, po absolvování prvního ročníku se stal soukromým učitelem. Od 1812 pokračoval ve studiu práv a zároveň složil učitelskou zkoušku z předmětů pro humanitní školy. Za pražského pobytu navštěvoval přednášky J. Nejedlého a J. Dobrovského, ovlivnila jej kázání B. Bolzana. 1809 navázal úzké přátelství s V. Hankou, později i s F. Klicperou a J. Havelkou, s nimiž pořádal deklamační akademie. 1814 získal místo prozatímního učitele na gymnáziu v Písku, 1815 byl jmenován profesorem na gymnáziu v Jindřichově Hradci, 1821 byl přeložen do Prahy a působil na malostranském gymnáziu jako profesor humanitních předmětů. 1819 se oženil, 1847 ovdověl. V revolučním roce 1848 byl zvolen do Národního výboru, veřejných jednání se však pro špatný zdravotní stav příliš nezúčastňoval. Zemřel na puknutí srdečnice, pohřben byl na Malostranském hřbitově v Košířích.
S. umělecky nevyrovnané básnické dílo, psané česky, německy a latinsky, obsahovalo zpočátku výrazně svobodomyslně zaměřené verše, jimiž se přiřadil k průkopníkům české politické poezie, později přibylo básní slavnostních a příležitostných, oslavujících rakouský panovnický rod apod., od dvacátých let skládal také romance s náměty z českých dějin a legendické skladby (Svatý Jan Nepomucký). Značně rozsáhlá byla S. činnost překladatelská, k níž byl disponován dokonalou znalostí šesti jazyků (ve své době platil za jednoho z největších znalců latinské literatury, z latiny do němčiny přeložil díla Horatiova, Vergiliova aj.). Do němčiny přeložil Rukopis královédvorský (1818) a Rukopis zelenohorský (1824), básně J. Čelakovského, J. J. Kaliny, V. Hanky, J. E. Vocela aj., z němčiny do češtiny mj. básně F. Schillera a A. Müllera, pražského estetika a redaktora listu Bohemia, z němčiny do latiny Goethovu tragédii Iphigenie auf Tauris. Značnou část původního básnického díla a překladů, estetické a filologické studie zveřejnil pouze časopisecky.
Od mládí se zajímal o divadlo. S oblibou navštěvoval v Bozkově představení podkrkonošského sousedského divadla (pozdější rukopisné vzpomínky Bilder und Erinnerungen aus meiner Jugend obsahují několikastránkovou pasáž o sousedském divadle a o konkrétních představeních na Bozkovsku). Pod vedením J. N. Štěpánka a P. Haklíka vystupoval v českých ochotnických představeních pořádaných od 1812 ve StD, v nichž hrál obvykle intrikánské a hrdinské role. Kolem 1813 přeložil pod titulem Rozbojníci Schillerovo drama Die Räuber, rukopis překladu se nedochoval. V době jindřichohradeckého působení se věnoval překladům Senekových tragédií z latiny do němčiny, později především překladům operních libret (do češtiny i němčiny). Přeložil také historickou činohru Břetislav a Jitka pražského německého autora K. E. Eberta, která se s úspěchem hrála až do sedmdesátých let 19. stol. Podle údajů ve vlastní Apologii (Bohemia 11. 1. 1849) měl přeložit drama A. v. Kotzebua Graf Beniowsky a hru Das Gastrecht F. W. Zieglera (rukopisy dnes nezvěstné). Koncem dvacátých let psal umělecké a divadelní referáty do časopisu Monatsschrift der Gesellschaft des Vaterlandischen Museums in Böhmen. Pro otevření Stögerova Nového divadla v Růžové ul. (1842) napsal původní tříaktovou veselohru Karel Škréta, malíř. Je postavena na jednoduchém anekdotickém příběhu ze Škrétova života, který S. v částečně pozměněné podobě převzal z Pelclových Geschichte der Böhmen. Škréta je považován nadutým německým „znalcem“ umění za provinčního českého mazala, když si však onen splete jeho obraz s dílem slavného nizozemského malíře, jenucen přiznat Škrétovi umělecké mistrovství. Hra má výrazné vlastenecké zabarvení, neboť Škréta hájí nejen svou čest uměleckou, ale i čest národní. Vtipně vypointovaný děj s milostnou zápletkou spolu se svižnými dialogy využívajícími lidovou mluvu a slovní komiku (záporná postava mluví komolenou češtinou prokládanou četnými germanismy) zaručily hře značný divácký úspěch, i když její veršová forma (rýmované alexandríny) kladla zvýšené nároky na interprety i publikum. 1925 ji přebásnil do novodobého jazyka J. Sajíc, 1937 ji upravil pro loutky J. Bartoš, látku použil R. Pivec pro svou hru Vítězná paleta (1943). S. je také autorem německého libreta k opeře F. Škroupa Drahomíra s námětem z českých dějin, která byla uvedena k výročí založení pražské univerzity. Historická truchlohra Eližběta, poslední z rodiny Smiřických zůstala nedokončena.
Pseudonymy, šifra
Věnceslav, Vladyboř, Vladyboř z Vůlemilova, z Vůlemilova, V. Navarovský; W. A. S.
Hra a libreto
Karel Škréta, malíř, t. 1841, NdR 1842 s tit. Skreta, český malíř. ■ Drahomíra, h. F. Škroup (něm.), StD 1848.
Překlady her a libret
K. E. Ebert: Břetislav a Jitka aneb Ouklady zrádného Vršovce, StD 1848. ■ Do něm. [L. A. Seneca’s] Die Trojanerinnen, in Tragödien nebst den Fragmenten der übrigen römischen Tragiker I–III, t. Wien – Prag 1821, 1825, 1830. ■ Anon. dle W. Shakespeara, h. V. Bellini: Montekové a Kapuletové, StD 1838; F. Romani, h. V. Bellini: Norma, StD 1839, t. 1878; W. Friedrich, h. F. v. Flotow: Alessandro Stradella, StD 1845, t. 1874; J. Kupelwieser, h. M. W. Balfe: Cikánka, StD 1848.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → M. Gaži, 1996. ■ Ref. Karel Škréta: J. K. T. [Tyl], Květy 8, 1841, příl., s. 49 → Divadelní referáty a stati, 1960 [zde i s. 135, 138, 177n.]; K [F. Klutschak], Bohemia 30. 9. a 4. 10. 1842; J. Malý, Česká včela 11, 1844, s. 360●; Bohemia 11. 1. 1849 [nekrolog se S. vlastní Apologií]●; ref. insc. Karel Škréta v PD: H. [V. Hálek], Národní listy 20. 8. 1864; J. N. [Neruda], Hlas 20. 8. 1864 → České divadlo II, 1951●; nesign.: V. A. S. Navarovský, Světozor 2, 1868, s. 89; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 551; A. Rybička: V. A. S., Osvěta 9, 1879, s. 801 až 821, 918–930, 977–990 → Přední křisitelé národa českého II, 1884; E. Pešková: List z mého deníku, Divadelní listy 5, 1884, s. 59; nesign. [J. Neruda]: V. A. S., Humoristické listy 30, 1888, s. 404 → Podobizny III, 1954; J. Hanuš, in sb. Literatura česká devatenáctého století I, 1902, s. 733–762; J. Kamper, tamtéž II, 1903, s. 399n.; J. Hanuš, tamtéž I, 2. vyd. 1911, s. 811; Paměti J. Havelky, ed. G. Záhorský, Besedy Času, 1914, s. 267; F. Strejček: Jak se probouzel Jindřichův Hradec, 1930, s. 24; J. B. Čapek: Duch české literatury předbřeznové a předmájové, 1938, s. 126; J. Plavec: František Škroup, 1941, s. 358; A. Boháč: K dalším třem překladům Schillerových Loupežníků v době českého národního obrození, Literárněvědný sborník PNP 2, 1982, s. 90; V. Ron: V. A. S. Navarovský a sousedské divadlo, Divadelní revue 11, 1990, č. 2, s. 49–51. ■ ČHS, HD, Jungmann, LČL, Otto, ÖBL, Rieger, Wurzbach
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 976–978
