Syn vysloužilého vojáka živícího se jako panský sluha. S. se vyučil krejčím, ale mnohem více než řemeslo ho přitahovalo divadlo a literatura. Od 1843 byl operním sboristou ve StD, kde také zastával epizodní role. Divadelní almanachy ho zaznamenávají v Praze až do 1849/50, a to i jako člena českého souboru StD (Böhmische Bühne). Po odchodu ze stavovské scény strávil několik let u kočujících společností na venkově. Nastoupil nejprve u J. A. Prokopa, 1853 přešel k německému řediteli K. Sternfeldovi a vzápětí do Zöllnerova reorganizovaného podniku, který zahajoval svou českou éru pod hospodářskou správou J. Štandery a s Tylem jako režisérem. Zde setrval do 1858 (s krátkou přestávkou 1857). Již tehdy dvakrát žádal o udělení koncese (1857, 1858), ale neuspěl. Od února 1859 do září 1860 a od května 1861 hrál opět v českých představeních StD, mezitím byl u společnosti I. Siegeho. V listopadu 1862 přešel s českými herci ze StD do nového PD. S F. Pokorným, který byl pověřen vedením českých představení u Walburgovy společnosti, odešel na podzim 1863 do Plzně, odkud se v březnu 1864 (po skončení sezony v městském divadle) vrátil do PD a byl tu v angažmá do 1865. Krátce pracoval jako expedient pražské Jeřábkovské knihtiskárny a redaktor Humoristických listů (od č. 18 do č. 30), poté nastoupil do právě ustavené společnosti P. Švandy ze Semčic, s níž hrál v zimní sez. 1865/66 znovu v plzeňském divadle. V březnu 1866 zažádal o koncesi a získal ji. T. r. ještě několikrát vystoupil v PD. 1867 s A. Štanderou usiloval neúspěšně o správu německého divadla v chorvatském Záhřebu, kde předtím krátce hrál (neznámo kdy, nejpozději 1865). Koncem 1867 se stalčlenem společnosti A. Štanderové působící na Moravě. Záhy se osamostatnil a 13. 4. 1868 zahájil s novou společností v Kroměříži. Koncese mu pak byla udělována každoročně až do konce života, většinou pro Moravu i pro Čechy; povolení pro Horní Uhry (Slovensko) 1886 nedostal. Od 1863 byl ženat s Karolinou Strnadovou. Herecky činní byli všichni potomci: syn Tomáš (* 9. 1. 1864 Plzeň) a čtyři dcery, později provdané za divadelníky: Anna (* 1865 Praha) za H. Novotného, Marie za A. V. Juppu, Františka (* 27. 10. 1866 Písek) za F. Lacinu a Adéla (* 9. 1. 1883 Prostějov) za J. Javorčáka. Lacina byl v polovině 1894 úředně potvrzen jako zástupce nemocného S. a po tchánově smrti podnik převzal.
V první etapě své herecké dráhy na pražských scénách se S. neprosadil. Patrně i proto odešel na venkov, kde se mu dostalo větších příležitostí. Osvědčoval se hlavně jako komik v jadrných figurách českého repertoáru a v četných veselohrách a fraškách cizích autorů. K jeho nejlepším rolím patřil podle V. Budila Honza v Jiříkově vidění a sedlák Kmínek (Kotzebue: Nájemník Kmínek z Ploškovic). U publika byl oblíben a lokální zpravodajové ho opakovaně jmenovali mezi předními herci společností. Měl sklon k drastičtějším výrazovým prostředkům, rád bavil diváky improvizacemi a kuplety, u Zöllnera se proto dostával do konfliktů s Tylem. Právě ten však svými požadavky na zodpovědnou přípravu a studium role ovlivnil S. přístup k herecké práci a rozvoj jeho herectví, které dosáhlo největších úspěchů v tylovských lidových postavách, z nichž některé hrál i na pražské scéně. S. nejvlastnější doménou zůstal komický obor. Za druhého pražského pobytu (StD, PD) se vedle vyspělejších herců uplatňoval těžce a jen výjimečně dostával významnější úkoly, povětšině se musel spokojit s menšími rolemi. Herecký půst si pak bohatě vynahrazoval v prvních letech u své společnosti, a to jak v komických, tak v charakterních rolích (např. Quasimodo, Birch-Pfeifferová dle Huga: Zvoník u Matky boží; Polonius, Shakespeare: Hamlet; Rychnovský, Raupach: Mlynář a jeho dítě) a v řadě historických postav (např. král Václav IV. v Tylově Janu Husovi). V nepočetném souboru vynikl díky zkušenostem nabytým ve StD a PD; např. za pobytu v Olomouci 1868 jej místní tisk označil za nejdovednějšího herce. Herecky působil do osmdesátých let.
Jako divadelní ředitel se soustředil na Moravu, kde byla podstatně menší koncentrace českých společností, a tím slabší konkurence než v Čechách. Se svou skromnou Česko-moravskou společností zajížděl také do Slezska. Koncem šedesátých a v první polovině sedmdesátých let patřil k průkopníkům českého divadla v těchto oblastech a jeho působení mělo především národní a osvětovou funkci. Již 1868 a znovu 1870 hrál v Brně, 1870–74 pronikl třikrát do německého městského divadla v Olomouci, 1881 byl v Ostravě, 1884 v Opavě (jako historicky první český ředitel ve Slezsku), Jihlavě a Znojmě. Opakovaně se vracel do Prostějova, Velkého Meziříčí, Dačic, Ivančic aj. V prvních letech udržoval na repertoáru hodnotné hry (Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Hamlet; Schiller: Valdštýnova smrt, Vilém Tell, Úklady a láska, Loupežníci; Kleist: Katynka Heilbronská; Goethe: Clavigo), z domácí dramatiky především práce Tylovy, Kolárovu Žižkovu smrt a Moniku. Zařazoval i nedávné novinky domácí (např. Bozděch: Baron Goertz) i překladové (např. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi, Sardou: Cypriena, Wilbrandt: Arria a Messalina). Zájmu většinového publika vycházel vstříc osvědčenými tituly (hry Ch. Birch-Pfeifferové, Wolffova Preciosa, Brachvogelův Narcis), fraškami, vaudevilly i dobovým brakem (Vrah Francesconi) a posléze operetou, postupně zařazovanou do původně ryze činoherního programu. Společnost, jejímiž členy byli v prvních letech A. a K. Betkovi, A. a J. Biedermanovi, B. Halla, A. Merhaut, A. Macháčková, V. Pázdral, E. Slánská, J. Souček, E. Šuma, načas Moravu opouštěla a přesouvala se do Čech, někdy i na delší dobu (např. 1872–73, 1875). Když S. českou koncesi pronajal 1874 herci F. Vratislavovi (sám na takovéto přestupky jiných ředitelů proti regulím opakovaně upozorňoval úřady; podle F. J. Čížka udal J. Kullase za přenechání koncese Tylovi), pokračoval v činnosti na Moravě, pak se přesunul do Čech, Vratislavovi koncesi odňal, převzal část jeho herců a krátce nato celý soubor rozpustil. 1877 ho znovu sestavil ve zcela jiném složení (s herci F. Pacltem, P. Řadou, A. Brázdou, J. Grauem, F. Ludvíkem, A. a K. Betkovými, J. a M. Rösslerovými, A. a A. Štětkovými, F. Kastnerem, T. Kratochvílem). I obvykle tolerantní mimopražský tisk byl k úrovni jeho společnosti nebývale kritický (např. slánský Svobodný občan 1877, českobudějovický Budivoj 1878), vytýkal mu neplnění ohlášeného repertoáru, uvádění otřelých kusů a absenci novinek. 1878 se S. ucházel vedle dalších zájemců (J. Pištěka, J. Muška, P. Švandy ze Semčic) o zadání divadla v Plzni, avšak neuspěl. V té době už vedení společnosti, u níž často ani nepobýval, svěřoval artistickým správcům (F. Ludvíkovi, J. Rösslerovi, V. Choděrovi). Podnik v osmdesátých letech značně upadl; repertoár se téměř neměnil, soubor tvořilo kromě pěti členů ředitelovy rodiny jen několik většinou druhořadých herců. Obrat nastal po příchodu iniciativního a organizačně schopného F. Laciny (1886), který po sňatku se S. dcerou Františkou (1888) společnost fakticky řídil (úředně byl ve funkci artistického správce potvrzen v srpnu 1894) a vedl ji ke kvalitnějšímu repertoáru i interpretačním výkonům. V posledních letech života byl S. ředitelem spíše formálně, chod podniku už významněji neovlivňoval. Během svého ředitelování upravoval texty her (vesměs drobnými lokalizačními změnami), pořídil překlad frašky A. Berly Čím dále, tím hůř (provedení doloženo u Čížkovy společnosti v Českých Budějovicích 1865) a „podle skutečné události“ napsal zbojnickou hru Ondráš a Juráš, kterou uvedl poprvé 1884 ve Frýdku.
Role
StD
Frutti (F. X. Told: Spurné ženské v serailu), Kakadu (týž: Milkování v Plzni, škádlení v Praze, tejrání se na Vyšehradě) – 1841; Lascari (H. Zschokke: Abelíno, veliký zbojník) – 1843; Štros (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu) – 1844; Ruchadlo (F. Hopp: Doktora Fausta domácí čepička) – 1845; Zachariáš Zázvor (F. Rosenau, ú. J. Kaška: Bulka aneb Šest a dvacet) – 1846; Pan Chytrák (J. Kaška: Čarodějnice Megera aneb Okouzlený zámek pána z Jednorožce), Asver (J. J. Řezníček: Amerikáni aneb Kletba jednorukého) – 1847; Tomeš (K. Gutzkow: Boháč ve škole chudoby) – 1850.
Prokopova spol.
Sládek Benda (J. Vlach: Pokuta z lásky), Strunka (F. Kaiser: Bratr honák) – 1851; Kilián (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Sýkora (J. Nestroy: Rozervanec aneb Strašidlo ve sklepě), Ivanov (Ch. Birch-Pfeifferová: Car a provazník), Matěj Bulíček (J. Nestroy: Chce mít švandu aneb To je klasické!) – 1852.
Sternfeldova spol.
Míchálek (A. v. Kotzebue: Tři otcové najednou) – 1853.
Zöllnerova spol.
Šavlička + Mikuli (J. K. Tyl: Strakonický dudák, i Svobodova spol. 1868), Hynek z Dubé (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského) – 1853; Honza (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění, i Švandova spol. 1865/66) – 1855; Pierre (J. Bouchardy: Fiakr z Paříže), Zelnický (J. K. Tyl: Pražský flamendr), Šimon Lomnický z Budče (J. J. Kolár: Magelona) – 1856; Purkmistr poděbradský (J. J. Šantl: Černoborka), Krišpin Vejvoda (J. K. Tyl: Chudý kejklíř) – 1857.
StD
Kníže Ivan Golicin (F. B. Mikovec: Dimitri Ivanovič), Josef (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka aneb Zkouška o slavnosti ve Hvězdě), Radní Horina (týž: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera, i PD 1864), Wagner (J. W. Goethe: Faust) – 1859; Vlk (F. Raimund: Marnotratník aneb Žebrák a boháč), Vavřinec Ledvina (F. Kaiser: Bratr honák aneb Venkované v hlavním městě, i PD 1865, Švandova spol. 1865, S. spol. 1868), Vavřinec (V. K. Klicpera: Blaník aneb Zdeněk Zásmucký), Říha (A. W. Iffland: Myslivec) – 1860; Osrik (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský), Šavlička (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen) – 1861; Peroutka (F. Kaiser: Darebák aneb Dobré jádro v špatné skořápce) – 1862.
PD
Vrangel (F. Schiller: Smrt Valdštýnova), Lešek (V. K. Klicpera: Staročeský soud aneb Židovka) – 1862; Druhý hrobař (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský), Pazour (J. Nestroy: Chce mít švandu aneb Kupečtí mládenci v hlavním městě), Racman (F. Schiller: Loupežníci), Bromio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Abraham (S. H. Mosenthal: Debora, i Švandova spol. 1865), Votický (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění) – 1863; Tubal (W. Shakespeare: Kupec benátský), Jehoň (J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona), Bratr Jan (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Tomáš (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk) – 1864; Straka (J. Nestroy: Enšpigl aneb Každou chvilku nějaké čtveráctví), Fedor Andrejevič Ljubjukov (N. V. Gogol: Revisor), Zajíček (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku) – 1865.
Švandova spol.
Vansen (J. W. Goethe: Faust), Ješek (J. N. Štěpánek: Korutané v Čechách aneb Osvobození vlasti, i S. spol. 1868), Jirka (týž: Čech a Němec), Kmínek (A. v. Kotzebue: Nájemník Kmínek z Ploškovic), Bukoslav Želísko (J. v. Plötz: Hloupá a učená aneb Profesor a sládek), Pan z Roupova (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj), Hňup Damian (A. Berla: S hloupostí nejdál dojdeš aneb Celá obec v šatlavě), Matěj (E. Pešková: Jen žádnou od divadla!)– 1865/66.
Svobodova spol.
Barnabáš Pinta (J. K. Tyl: Lesní panna), Kalafuna (týž: Strakonický dudák), Profesor Jota (F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění), Baptista (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Quasimodo (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží), Baudrillard (E. Grangé, Lambert-Thiboust: Pokuta muže), Lucien Caussade (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda), Řezník Martin (J. K. Tyl: Paličova dcera), Rekordat (týž: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři), Zeman Zápolský (týž: Paní Marjánka, matka pluku), Jiřík (týž: Jiříkovo vidění), Florian (G. H. Putlitz: Damoklův meč), Onofrius Laštovička (K. A. Görner: Vychovatel v čepci), Věrnosta z Adlaru (J. J. Kolár: Monika), Martin (Morländer: Mlejn na ženy), Pírko (F. Kaiser: Krejčí co lékař), Šalamoun Oppenheimer (A. Langer: Slovo k ministru), Butler (F. Schiller: Valdštýnova smrt) – 1868; Valenta (J. K. Tyl: Paličova dcera), Kníže Kaunic (A. Varry, ú. J. K. Tyl: Císař Josef II. a jeho věk), Nožejček (J. K. Tyl: Rybrcoul aneb Tvrdohlavá žena), Krištof (R. Benedix: Redaktor v chládku aneb Čtyři Čermáci najednou), Václav Závora (L. Angely, ú. J. K. Tyl: Národní merenda Slovanů), Vojtěch Kudrna (F. X. Told, ú. J. K. Tyl: České amazonky aneb Ženská vojna), Baron Bařinský (R. Benedix: Moda je tyranka aneb Šaty činí z lidí blázny), Strachkvas (V. K. Klicpera: Ukradené dítě), Isák Löwy (O. F. Berg: Isák Löwy), Křivonoska (K. Haffner dle M. G. Saphira: Prodané spaní), Král Václav IV. (J. K. Tyl: Jan Hus, kazatel v kapli betlémské), Pantaleon Všudybyl (J. Štolba: Krejčí a švec aneb Malér nad malér), Enšpígl (J. Nestroy: Enšpígl), Mikeš Divůček z Jemnišť (J. J. Kolár: Žižkova smrt) – 1870; Polonius (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský), Barea Soranus (A. Wilbrandt: Arria a Messalina) – 1877; Zikmund Planus (A. Daudet, A. Belot: Fromont junior a Risler senior) – 1878; Suchomel (A. L’Arronge: Dcery pana Zajíčka), Šantala (K. Elmar, ú. J. H. Böhm: Šantala aneb všude dobře, doma nejlíp) – 1879; Rychnovský (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Florian Králíček (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání) – 1881; Juráš (V. Svoboda: Ondráš a Juráš) – 1884; Učitel (S. H. Mosenthal: Debora aneb Křesťan a židovka), Beneš (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor), Václav Vávra (R. Kneisel: Chudý písničkář), Pan Kocourek (T. Kronesová: Kouzelný prsten Silfídy, vodní panny), Barnabáš Křivonožka (R. Kneisel: Pan farář a jeho kostelník), Spermacet (I. Zajc: Veselí plavci aneb Loď v přístavu), Jonáš (V. Sardou: Vlasť), Markýz de Montefiore (Dumanoir, A. Dennery: Tulák a ministr aneb Svatba před popravou), Kovář z Joslovic (J. A. Lang: Marie Terezie, císařovna rakouská a kovář z Moravy) – b. d.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, AP N8, matrika narozených fary u sv. Apolináře 1827–1831, s. 105; VO O10, matrika oddaných fary u sv. Vojtěcha 1854–1865, s. 299 [chybně *1829]. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 579, obr. 458 [Swoboda Wenzel, 1828], kart. 578, obr. 237 [Swoboda Karoline]; fond PM 1855–1859, kart. 534, sign. 8/6/17/102, 1861–1870, kart. 876, sign. 8/6/17/118; 1871–1880, kart. 1245, sign. 8/6/17/8; 1891–1900, kart. 2547, sign. 8/6/17/1 [koncese]. SOA Plzeň: Sbírka matrik, Plzeň 054, matrika narozených 1861–1864, obr. 288 [syn Tomáš]. SOA Třeboň: Sbírka matrik, Písek 19, 1862–1867, obr. 311 [dcera Františka]. MZA: Sbírka matrik, 9519 Prostějov, matrika narozených fary u Sv. Kříže 1881–1885, obr. 96 [dcera Adéla]. ■ Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1845, s. 263; 1847, 272, 277; 1848, s. 298, 300; 1849, s. 232, 234; 1850, s. 243, 245; 1851, s. 241 [odchod ze StD]; k: Z Mělníka, Lumír 3, 1853, s. 287 [u Sternfelda]; Budivoj 1, 1864/65, č. 74 [Čím dále, tím hůř]; Národní listy 10. 6. 1866 [S. spol.]; Svobodný občan 21. 7. 1877; Budivoj 14, 1878, č. 34, 37 až 43, 45, 49, 52 [S. spol.]●; úmrtí a nekrolog: Dalibor 17, 1895, s. 56; Besední listy 3, 1894/95, s. 41; J. L. Turnovský: Herecké společnosti české, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 102; V. Budil: Z mých hereckých vzpomínek, Český deník 6. 1920, příl. Besedy; J. Zelenka: Vzpomínám…, 1929, s. 92n.; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností,1930, s. 118n.; J. Šácha: Dějiny kočovných divadelních společností na Moravě v druhé polovině XIX. století, dis., FF MU 1953, s. 101–146; A. Sivek: Ondráš z Janovic, Ostrava 1958, s. 78, 213; J. Knap: Zöllnerové, 1958, zvl. s. 67, 72, 82, 84–87, 89 + Umělcové na pouti, 1961, zvl. s. 59n., 117; Přehledné dějiny české literatury a divadla v Olomouci I, red. J. Stýskal, 1981, s. 98n., 104–106; K. Tauš: Divadelník F. Lacina, Program SD Brno 54, 1982/83, s. 283–286, 324n., 373; P. Marek: České kočovné divadelní společnosti na Vyškovsku v 60. a 70. letech 19. století, Zpravodaj Muzea Vyškovska, 1989, s. 20 + Prostějovská divadelní kultura v 19. století, rozmn., Prostějov 1990; L. Komeštíková: České divadelní společnosti v Přerově v letech 1863–1897, dipl., FF UP 2004, s. 76–79, 86–95. ■ EDS [Svobodova spol.], NDp; Buchner, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 973–976
