Syn řezbáře Antonína S. st. Dle rodinné tradice se vyučil sochařství a řezbářství u svého otce. 1861–65 se zdokonaloval v Praze, nejprve u řezbáře a sochaře J. Votočka (byl 1847–50 u Suchardů tovaryšem), zároveň dva roky docházel na průmyslovou školu do ornamentálního oddělení truhláře F. Nikšiče a vzdělání dokončil studiem sochařství na akademii. Po návratu do Nové Paky rozšířil rodinný podnik (Závod pro práce kostelní a pomníkové v kameni, dřevě a štuku), kde byla výroba loutek pokládána za rovnocennou ostatní produkci (sakrální plastiky aj.). Vyučila se tu řada řezbářů, mezi nimiž vynikl J. Mádle ml. (1848–1922). Dílna měla rozsáhlou klientelu nejen mezi loutkáři v Podkrkonoší, ale v celých Čechách, na Moravě i v Uhrách. S. byl sochařem a řezbářem ponejvíce sakrálních plastik, mezi českými kočovnými marionetáři uznávaným řezbářem loutek a pokračovatelem rodinné tradice. Oženil se s dcerou zámožného mlynáře Annou Šádkovou, všechny jejich děti se věnovaly sochařství, řezbářství či jiným výtvarným disciplínám. Po odchodu na odpočinek žil s manželkou u syna Stanislava v Praze, zemřel při návštěvě Nové Paky. Pohřben byl do rodinného hrobu na místním hřbitově.
Syn Stanislav S. (1866–1916) proslul jako tvůrce momumentálních plastik a pomníků a jako medailér. Bohuslav (1878–1927), řezbář a loutkář, který se věnoval také hudbě, převzal rodinnou dílnu. Mladší Vojta (1884–1968), sochař, řezbář a loutkář, založil v Praze divadlo Říše loutek. Výtvarně nadané byly i dcery: Miroslava se stala akademickou malířkou a Anna (provd. Boudová, matka malíře C. Boudy) vynikla jako keramička.
V době S. působení se podle svědectví syna Bohuslava dílna soustřeďovala na zpracovávání hlav, rukou a nohou loutek, protože trupy si vyřezávali loutkáři sami. S. marionety, podobně jako loutky jeho otce, jsou umělecky zpracovány a rovněž mají zřetelné barokizující prvky. V traktaci řezby je ovšem patrné S. akademické školení; loutky jsou stylizovanější, ušlechtilejší. Ve výrazu i řemeslném provedení vykazují specifické rysy tzv. suchardovské školy, a to jak typologií, odpovídající dobovému marionetářskému repertoáru, tak svébytným a mistrně provedeným pojetím celořezbovaných čertů, vousatých loupežníků s pověstnými „klapačkami“, tj. otevíracími ústy, šlechticů, venkovanů ad. Jsou cenným dokladem starší produkce suchardovské marionetářské školy.
Prameny a literatura
S. loutky jsou ve fondech NMd, MZMd, Muzea loutkářských kultur v Chrudimi. ■ B. Sucharda: Suchardové – řezbáři loutek, Loutkář 2, 1918, č. 2; B. Slavík: U Suchardů, 1973; DČD III; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 51n.; J. Blecha, P. Jirásek: Česká loutka, 2008, s. 64, 72–78. ■ Knížák, Toman
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 959–960
