Pocházel ze zámožnější pražské měšťanské rodiny, otec byl v době jeho narození novoměstským čtvrtníkem (dozorčím úředníkem městské čtvrti). Po dokončení staroměstského gymnázia (1777–80, spolužáci M. Majober, bratři V. a K. I. Thám), pokračoval od 1781 na filozofii, kterou však nedokončil. V dalších letech snad studoval teologii nebo byl zaměstnán v církevních službách. 1786 poprvé zasáhl jako dramatik do vývoje českého divadla zpěvohrou Sedlské zbouření, uvedenou Vlastenským divadlem v Boudě, s nímž i nadále spolupracoval jako dramatik. 1790 se stal členem hereckého souboru. Spolu s ním byla angažována jako začátečnice i herečka Josefa Grilová (či Helová), která vystupovala pod jménem Stunová, ač dosud nebyla S. manželkou. V létě 1791 oba opustili Prahu s kočovnou hereckou společností B. Horného, s níž se dostali do Vodňan. Po jejím rozpadu tu S. na tři roky zakotvil jako radní kancelista a 1793 se oženil se svou partnerkou. V červenci 1794 byl udán za sympatie k francouzské revoluci, dva měsíce vězněn v Písku a propuštěn ze zaměstnání. Na podzim t. r. se vrátil do Prahy a bezvýsledně usiloval o pokračování v úřednické kariéře. Za falšování data vysvědčení od vodňanského magistrátu, jímž své žádosti dokládal, byl znovu krátce vězněn. V březnu 1795 se i s manželkou připojil v Praze k herecké společnosti F. Vasbacha. Oběma byl vystaven pas k výjezdu do Lince, cestu však pravděpodobně nerealizovali. Zřejmě odjeli s Vasbachem a stali se členy jeho společnosti, která vystupovala v Liberci (1796), v Plzni a Chebu (1797). S. je jako člen souboru doložen 1798/99 v Ingolstadtu. V angažmá setrval snad až do 1810; Vasbachova společnost v té době hrála v Plzni, Křemži, Českých Budějovicích a Ambergu (1799), v Táborském kraji a ve Freistadtu (1800), Linci (1802/03), Steyru (1803, 1805) a Wiener Neustadtu (1803/04), pak v Györu, Záhřebu (1706/07) a Lublani (1707/08). Po manželčině smrti 1810 S. od divadla odešel a vstoupil do řádu Milosrdných bratří (1811 složil řádový slib a přijal jméno Pelagius), kde dožil. Pohřben byl v hrobce konventu v Letovicích na Moravě.
O S. herecké činnosti je minimum zpráv pouze z krátkého působení ve Vlastenském divadle za Mihulova ředitelství 1790/91. Debutoval jako Matyáš Korvin (Štván: Jiří z Poděbrad) a jako Habicht (Stephanie ml.: Deserteur aus Kindesliebe). V Praze a na karlovarských stagionách hrál v německých představeních vedlejší role, v českých zastával obor otců.
Patřil k první generaci novočeských dramatiků spjatých s Vlastenským divadlem, pro něž napsal celkem dvaadvacet her, z větší části pravděpodobně původních. Jeho práce se nedochovaly a na jejich ráz lze usuzovat jen podle titulů a ze sporých dobových zpráv. V několika případech se o hrách psalo pouze německy a jejich český název je nejistý. Dramatická tvorba poměrně plodného autora měla značně široké tematické i žánrové rozpětí a oscilovala mezi činohrou a zpěvohrou. Vedle veseloher a frašek (Chytrost žádný čáry, Přání k Novému roku, Šedivé manželství neb Kobylkáři) obsahovala skupinu vlasteneckých rytířských a loupežnických her, kterou zahájila činohra Karel ze Šternberka a Jan z Choustnic. Ke starší tradici barokní a humanistické se pojila hra s biblickým námětem Judith a Holofernes. V dobovém povědomí stále živé téma turecké expanze a vítězství nad Turky se odrazilo v jednoaktové zpěvohře Šťastné shledání neb Dobytí jednoho tureckého hradu. Výjimečné místo v kontextu soudobé domácí dramatiky zaujímala námětem selské vzpoury prvotina Sedlské zbouření (1786). Tematicky souvisela s lidovou zpěvohrou J. Antoše (původní znění z 1777 nedochováno), známou z pozdější úpravy z přelomu 18. a 19. stol., jež mohla být předlohou nebo inspiračním východiskem Sedlského zbouření. Na rozdíl od jejího výhradně mužského personálu obsahoval personál hry S. i jednu ženskou postavu (správcova dcera), je tudíž zřejmé, že látka byla zpracována samostatně nejen po stránce hudební (J. Tuček, atribuce zpochybněna J. Somešem), ale i textové.
Tvořící se českou repertoárovou základnu obohatil S. i řadou překladů německojazyčných činoher a her s hudbou, z nichž si velkou oblibu diváků získala zpěvohra Bludičky neb Okouzlený princ Alvin, zřejmě vůbec první báchorka na české scéně a jeden z nejreprízovanějších titulů Vlastenského divadla devadesátých let (patrně inspirační zdroj povídky J. K. Killara Rybrcol na Krkonoských horách nebo Zakletý a vysvobozený princ, 1794).
Hry psal S. asi i po odchodu z Prahy za pobytu u Vasbacha. Nasvědčuje tomu žádost o povolení provádět v krajských městech vlastní cenzurované hry, kterou podal koncem 1796 pražskému guberniu, kde však nebyla kladně vyřízena.
Hry
Sedlské zbouření, Vlast. div.-Bouda 1786, též s tit. Sedlské zbouření v Čechách (h. J. Tuček); Chytrost žádný čáry, tamtéž 1786/87; Přání k Novému roku, tamtéž 1786/87; Šedivé manželství neb Kobylkáři, tamtéž 1786/87; Šťastné shledání neb Dobytí jednoho tureckého hradu, Vlast. div.-U Hybernů 1790; Holofernes a Judith, tamtéž 1791; Karel ze Šternberka a Jan z Choustnic, tamtéž 1790/91; Škatule hejbejte se, tamtéž 1790/91; ◦Útok na Teplice, tamtéž 1792; ◦Dáme krev a život pro našeho krále, tamtéž 1791/92; ◦Mravy starých Čechů, tamtéž 1791/92, též s tit. Obrazy drsných mravů našich pradědů; ◦Petr Halaš, první loupežník v Čechách, tamtéž mezi 1786–1805; ◦Řezníkova Evička, tamtéž mezi 1786–1805; Ztečení Rozenberského hradu, tamtéž mezi 1786–1805 [možná Sturm auf Romberg, Vlast. div.-U Hybernů 1790/91, autor neuveden].
Překlady
E. Schikaneder: Draví ptáci, Vlast. div.-Bouda 1786/87; anon.: Stará panna aneb Koláčník, tamtéž 1786/87; G. Stephanie ml. dle Ch. F. Bretznera, h. I. Umlauf: Bludičky neb Okouzlený princ Alvin, Vlast. div.-U Hybernů 1789; E. Schikaneder: Hloupý Anton, tamtéž 1790/91, též s tit. Hloupý Adam; anon.: ◦Radost poddaných o slavnosti rodin svého zeměpána, tamtéž 1790/91; anon.: ◦Jindřichova cesta okolo světa,◦Jindřichův příchod do vlasti, ◦Příhody hraběte Jindřicha [Abenteuer des Grafen Heinrich, 3 Teile], tamtéž 1790/91.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, VO N5, matrika narozených fary u sv. Vojtěcha 1760–1771, s. 92, obr. 89; rkp. č. 3908 z 25. 2. 1810, fol. 97–9 [vstup do řádku]. Archiv UK: Liber calculorum 1776–1780 [Akadem. gymnázium]; Catalogus logicorum 1781 [univerzita]. SOA Třeboň: Sbírka matrik, Vodňany 7, matrika oddaných 1784–1849, obr. 8 [24. 3. 1793]. Městský archiv Vodňany: sign. P 38, IB 33 a, fol. 3. NA: fond ČG Publ. 1786–95, sign. 103/51, č. 6308, sign. 15b, č. 505; Archiv kláštera Milosrdných bratří, inv. č. 386: matrika zemřelých 10, s. 112. ■ Schönfeldské c. k. Pražské noviny 1786, s. 306; 1789, s. 416; 1790, s. 55; GTK 1792, s. 301, 303; 1793, s. 166; 1800, s. 160, 270; Schematismus 1794, 1795, 1796, 1797; F. X. Prusík: Bratří Thamové a soudruzi jejich, Světozor 20, 1886, zvl. s. 726; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 31n. → Theatralia I, [1912]; F. A. Šubert: Počátky české dramaturgie na rozhraní věku XVIII. a XIX., Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 57n., 74n.; J. Máchal, in sb. Literatura česká devatenáctého století I, 1902, s. 281n.; V. Řezníček: Bouda, Divadelní list Máje 2, 1905/06, s. 216; J. Volf: Byl M. S. radním kancelistou ve Vodňanech?, ČNM 111, 1937, s. 287n.; F. Baťha: M. S., autor Sedlského vzbouření, Listy filologické 75, 1951, s. 30–33 + Obrozenští herci, rkp., b. d., NMd; V. Mostecký: Vodňanský kancelista – jakobín, Jihočeský sborník historický 24, 1955, s. 134–137; Vondráček I; K. Mejdřická: Čechy a Francouzská revoluce, 1952, s. 148n.; J. Someš: Ohlas nevolnického povstání roku 1775 v lidové slovesné tvorbě na sklonku 18. a v první polovině 19. stol., dipl., FF UK 1963, s. 196–205; DČD II; F. Černý: Téma selských rebelií v repertoáru prvních českých profesionálních představení v Praze v 80. letech 18. století, AUC. Philosophica et historica 3. Theatralia 4, 1976, s. 53–83; L. Sochorová: Divadelník M. S. (1765–1819) a jeho přátelé – jakobíni?, Paginae Historiae 2012, č. 20, s. 5–30. ■ SDČ [in Antoš; J. Tuček], Jungmann, Otto; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 957–959
