Narodil se jako starší syn správce premonstrátského velkostatku a dcery panského kováře. Teta Marie S. (1809–1883) publikovala nábožné básně a sentimentální povídky s vlasteneckou a milostnou tematikou. Obecnou školu vychodil v Miroticích. 1860 nastoupil na reálné gymnázium v Písku, po dvou letech byl pro hrubé chování a špatný prospěch vyloučen. Vrátil se domů a pomáhal otci v kanceláři. 1867 se za nejasných okolností zastřelil S. blízký přítel J. Aleš (bratr M. Alše) a S. téhož roku nedopatřením postřelil člověka. V domnění, že jej zabil, se pokusil o sebevraždu, avšak způsobil si pouze vážné zranění, jež mu trvale znetvořilo obličej. Po mnohaměsíční hospitalizaci na pražské klinice (1868) pracoval v cerhonickém archivu. Stranil se lidí, ponořil se do četby a začal se věnovat psaní. 1871 debutoval humoreskou Kantorovy trefuňky v Humoristických lisech, s jejichž redakcí začal o několik let později spolupracovat. 1872 se s rodiči přestěhoval do Prahy, bez dokončeného vzdělání obtížně hledal místo. Pracoval jako úředník První české pojišťovací banky, 1878 nastoupil jako písař u pražského magistrátu. Průběžně psané humoristické i vážné povídky shrnul do knižních souborů (Povídky a novely, 1881; Lidé směšní a ubozí, 1884), publikoval rozsáhlejší prózu se sociální tematikou Synové grafitového rytíře (1881) a soubor tří novel Po trnitých stezkách (1887). Byl příslušníkem neformálního bohémského uměleckého skupení Mahábhárata a členem Jednoty dramatických spisovatelů a skladatelů českých. V listopadu 1882 byl na doporučení F. A. Šuberta, J. Durdíka a F. L. Riegra jmenován do nově zřízené funkce dramaturga ND, kterou zastával až do své předčasné smrti. 1890 byl zvolen řádným členem ČAVU. T. r. se oženil s herečkou Annou Turkovou. Zemřel po onemocnění tyfem, pohřben je na Olšanských hřbitovech. S. pohnutý osud literárně zpracoval F. Hampl v povídce Život na niti (in Poznamenaní, 1940).
S. dramatické dílo čítá dvacet dokončených her. První (nedochované) drama, plné poklesle romantických dějových peripetií a efektně děsivých událostí, na radu J. Štolby nezveřejnil (komplikovanou fabuli použil ve svém jediném románu Cavani, 1878). Debutoval jednoaktovou fraškou Noviny a karty, která se nesetkala s úspěchem, ale signalizovala zvládnutí techniky žánru: Jednorozměrné figury manželů rozvinou jednoduchou zápletku a generují situační komiku. Dramatickou dovednost S. kultivoval v tříaktové komedii Pan Měsíček, obchodník, jejíž zápletka se točí kolem vychytralého měšťáka (první S. ironicky a sarkasticky nazřená postava), schopného výhodně prodat cokoli – i svůj volební hlas. Pokusem o prestižní žánr historické truchlohry byla vypjatá romantická tragédie Černé duše, situovaná do roku 1620 a líčící zánik rodu Smiřických. Smysl pro dramatický efekt odpovídající dobové poetice projevil S. v dějové kompozici, budované na sérii proti sobě jdoucích intrik, i ve skladbě a charakterizaci postav, mezi nimiž vyniká zákeřná Markéta Smiřická a pomstychtivý a vilný Belfegori. Hra získala cenu Náprstkovy nadace a pronikla do PD. Po situační hříčce V ochraně Napoleona I., jež nezaujala, se S. jako dramatik na pět let odmlčel. Historizující jednoaktovka Zvíkovský rarášek, volně fabulující epizodky ze života Mikuláše Dačického z Heslova (1883), přinesla S. první velký úspěch a založila jeho věhlas. K žánru i postavě Dačického se po dvou letech vrátil veselohrou Paní mincmistrová. Děj obou aktovek komponovaný do pikantní zápletky vychází z tehdejších konvencí situační komedie, již S. ozvláštnil detailním dobovým koloritem a archaizující jazykovou stylizací. Stejných historizujících postupů použil v žánrovém obrázku V panském čeledníku, situovaném do roku 1850 na cerhonický zámek, i v jednoaktovém, sentimentálně zatěžkaném dramatu z třicetileté války Sirotčí peníze. Námětově i formálně tradiční satirická komedie Triumfy vědy, vysmívající se slepé víře v zázračné léky, zcela zapadla. Souběžně s žánrovými veselohrami S. stále usiloval vytvořit velké historické drama. Ve hře Velký sen, čerpající námět ze sporu Václava I. s jeho synem Přemyslem Otakarem, se pokusil osobitou interpretací historických událostí formulovat zásadní otázky národní a státní existence. Výstavba děje a motivace postav nejsou vždy zcela jasné a trpí nápadnými nepravděpodobnostmi, dialog je zatěžkán obecným patosem. Velkolepá výpravná hra Krištof Kolumbus zachycuje klíčové momenty objevitelské výpravy v jedenácti obrazech (odehrávají se na atraktivních místech – např. v Alhambře, na palubě korábu Santa Maria, na novém kontinentu zabydleném Indiány) a titulního hrdinu prezentuje jako romantického vizionáře. „Obraz ze života v české vesnici“ Naši furianti, uvedený o pouhý rok později, je zcela odlišným typem dramatiky: S. v něm důsledně formoval poetiku protichůdnou zavedené tradici a cíleně směřoval k realistické iluzi. Ze života odpozorované venkovské postavy přerůstající v typy rozvinou z malicherného sporu nekomplikovaný děj, jehož prostřednictvím S. odhaluje sociální i osobnostní základnu patriarchální vesnice. Důsledně realisticky stylizovaný dialog s nářečím vázaným na jihočeské prostředí není naturalistickou kopií lidové mluvy; S. modeluje repliky dramaticky a odstíněných jazykových rovin využívá k charakteristice jednotlivých postav. Premiéra v režii J. Šmahy a výpravě M. Alše se stala manifestací nového divadelního názoru, přijetí bylo však rozporné. Nesouhlas vyvolalo zejména S. vidění české vesnice zbavené idylizujících a sentimentalizujících prvků (podle některých kritiků přízemní a pokřivené) a „neušlechtilý“ jazyk. Při obnoveném nastudování 1889 již bylo přijetí příznivé. Realistické výrazové prostředky S. uplatnil i v následujících vážných dramatech z venkovského prostředí. Václav Hrobčický z Hrobčic mapuje dávnou nenávist mezi šlechticem Hrobčickým a sedlákem Vrbou; do realistického zobrazení pronikly romantické a sentimentální prvky (pretextový motiv svedení Vrbovy dcery Hrobčického synem a jeho funkce v syžetu hry). Vojtěch Žák, výtečník je ironizujícím portrétem sedláka, kterého slepá touha po politické kariéře finančně zruinuje, přivede ke žhářství a nakonec k sebevraždě. V aktovce Zkažená krev se S. psychologickou studií dcery venkovského zloděje snažil pod patrným vlivem naturalismu tematizovat otázku dědičnosti. S. tvorbu uzavírá společenské drama Na Valdštejnské šachtě, líčící tragédii ušlechtilého idealisty a sociálního vizionáře, jehož etické normy neunesou střet s nepříznivou realitou. Pod jejím tlakem se penzionovaný profesor Stefanides stává defraudantem a stižen šílenstvím umírá. Hru, poučenou na ibsenovské dramatice a přinášející do českého kontextu novou tematiku, považovali někteří soudobí kritici za nejvýznamnější S. dílo. Z dochovaných náčrtů k dramatickým pracím je patrné, že se autor zaobíral plány na další žánrové historizující veselohry (poznámky k připravovaným hrám Zvíkovský drak a První várka) či na velké historické drama (Potomek exulantův, podle vlastní novely Zmařené životy), ale pomýšlel také na moderní dramata ze soudobého venkovského i městského života (koncepty ke hrám Věno či Alchymista). V pozůstalosti bylo nalezeno i nedatované drama Král Třtina líčící zánik babylonské říše, v němž S. využil stejnou tematiku a motivy jako v básni Den soudu (1878).
S. slohově i žánrově různorodé dramatické dílo svědčí o autorově soustavném hledání dramatického tvaru, o jisté eklektičnosti (vzorem byli L. Anzengruber, O. Ludwig, H. Ibsen) i o vysokých ambicích (některé hry se pokoušel prosadit na německé scény). Vedle vypjatých konvenčně romantických tragédií, výpravných her, fraškovitých veseloher a dvou textů k baletním fériím (Fantaska, Pohádka o nalezeném štěstí) zahrnuje S. dramatika žánrové komedie, realistické hry a pokus o moderní sociální drama. Její skladbu a podobu spoluurčovala doba slohového přelomu; doznívající romantismus a rýsující se realismus zásadně poznamenaly S. tvorbu a nejednou se prolnuly v rámci jednoho díla. Teprve poslední dramata naznačují rozhodnější a trvalejší obrat k novému směru.
Po boku ředitele F. A. Šuberta se S. jako dramaturg podílel na utváření repertoáru, naplňujícího koncepci ND v prvních letech jeho existence. Funkci dramaturga pojímal a vykonával velice zodpovědně; nové práce domácích autorů obsáhle připomínkoval a často vracel k dopracování. Vyznával dramatickou spádnost a stručnost (např. Šubertovy Probuzence zkrátil z pěti aktů na tři), mnohé jeho požadavky byly blízké realistické poetice: vnitřní odůvodněnost replik, pravděpodobnost i v detailních okolnostech zápletky a srozumitelný děj bez zbytečných odboček. Programově realistickým dramaturgem však nebyl; v posledních letech působení v ND uvedl sice do repertoáru Preissové Její pastorkyňu a Gazdinu robu i Jiráskovu Vojnarku, odmítal však rané hry F. X. Svobody, nepřijal k provozování Paní Urbanovou V. Mrštíka, a zejména Maryšu (ND ji uvedlo až po S. smrti). Evropskou realistickou dramatiku a z ní vyrůstající proudy směřující k reformě nasazoval na repertoár liknavě a nedostatečně: např. z Ibsena pouze Noru a Nepřítele lidu. Zcela ignoroval E. Zolu, naopak prosazoval Tolstého Vládu tmy (uvedení zakázal intendant). Vytrvalým odmítáním děl básníků pozdního romantismu, ale i svou nekompromisností, netaktickým a netaktním jednáním si záhy vysloužil odpor značné části domácí spisovatelské i kritické obce.
Přes mnohé rozpory provázející jeho dílo a působení ovlivnil S. zásadním způsobem vývoj českého dramatu a divadla. Poslední S. hry byly vnímány jako politicky či společensky provokativní (v dramatu Vojtěch Žák, výtečník spatřovali současníci satiru na mladočechy, aktovka Zkažená krev popouzela ilustrací biologického determinismu), a ač byl autor dramaturgem ND, na jeviště první scény se nedostaly. Část S. dramatiky se dočkala dlouhého divadelního života. Zcela výjimečné místo zaujímají v inscenační tradici Naši furianti. Pro lapidárně formulované, dramaticky i divadelně účinné a herecky vděčné zachycení bláhové ctižádosti – jednoho z rysů národní povahy – se od počátku 20. stol. staly rezonujícím repertoárovým kusem a součástí českého klasického kánonu.
Šifry
L. Str.; Str.
Hry a úpravy
Noviny a karty, PD-AH 1875 (anon.), t. 1876; Pan Měsíček, obchodník, PD-NA 1877, t. 1878; Dobrý český dědeček (monolog), PD-NA 1877; Černé duše, PD 1877, t. 1878; V ochraně Napoleona I., t. 1878, Švandova spol. ND Brno 1887; Zvíkovský rarášek, PD-NČD 1883, i t; Triumfy vědy, ND 1884, i t.; Velký sen, ND 1884, t. 1885; Paní mincmistrová, ND 1885, t. 1886; Krištof Kolumbus, ND 1886, t. s tit. Christoforo Colombo 1887; V panském čeledníku, ND 1886, t. 1887; Naši furianti, ND 1887, i t.; Sirotčí peníze, ND 1887, i t.; Václav Hrobčický z Hrobčic, ND 1888, t. 1889; Vojtěch Žák, výtečník, ochotn. Chrudim 1891, i t., Uranie 1903; Zkažená krev, t. 1891, ND 1894; Na Valdštejnské šachtě, ND 1892, t. 1893; Král Třtina, t. 1916, ochotn. Vyšehradský vzdělávací sbor v Div. na Slupi 1929. ■ Stará panna, dle starší látky, PD-AH 1877. ■ Souborně: Dramatická díla L. S., 1887–1894, 10 sv.; Dramatická díla, ed. F. Rektorisová, 1945–1946, 2 sv.
Překlady
A. v. Kotzebue: Žárlivá panička (i ú.), t. 1881; H. Ibsen: Oernulfova výprava, ND 1885.
Teatralia
Naši furianti. Autorova zpověď a některé úvahy, Hlas národa 26. 6. 1887, příl. Nedělní listy → L. S., Naši furianti, 1945.
Prameny a litertura
LA PNP, osobní fond [mj. rkp. dramatu Potomek exulantův a četné fragmenty her], inventář → R. Ferklová, 1978. ■ J. Mikuškovičová, F. L. S., zakladatel českého realistického dramatu, Čes. Budějovice 1960. ■ nesign., ref. Noviny a karty, Světozor 9, 1875, s. 404●; ref. Pan Měsíček, obchodník: nesign., Pokrok 3. 6. 1877; nesign., Posel z Prahy 5. 6. 1877; J. N. [Neruda], Národní listy 6. 6. 1877 → České divadlo V, 1966; uh [V. Guth], Politik 6. 6. 1877; nesign., Pražský denník 6. 6. 1877; r., Česká včela 2, 1877, s. 174n.; nesign. [J. Arbes], Lumír 5, 1877, s. 224, 256; F. Zákrejs, Osvěta 7, 1877, s. 550; nesign., Světozor 11, 1877, s. 275●; J. N. [Neruda], ref. Dobrý český dědeček, Národní listy 31. 8. 1877 → České divadlo V, 1966●; ref. Stará panna: uh [V. Guth], Politik 22. 12. 1977; nesign. [J. Neruda], Národní listy 23. 8. 1877 → České divadlo V, 1966; nesign., Pokrok 23. 8. 1977; nesign., Pražský denník 23. 8. 1877; F. [B. Frida], Lumír 5, 1877, s. 384●; ref. Černé duše: J. N. [Neruda], Národní listy 22. 12. 1877 → České divadlo V, 1966; uh [V. Guth], Politik 22. 12. 1877; nesign. [F. V. Jeřábek], Pokrok 22. 12. 1877; F. Z. [Zákrejs], Posel z Prahy 28. 12. 1877; -r., Česká včela 2, 1877, s. 382; nesign. [J. Arbes], Lumír 5, 1877, s. 511n.; F. Zákrejs, Osvěta 8, 1878, s. 628n.; nesign. [J. Durdík], Světozor 12, 1878, s. 14; ref. Zvíkovský rarášek: T. [J. L. Turnovský], Pokrok 5. 1883; nesign., Pražský denník 23. 5. 1883; uh [V. Guth], Politik 23. 5. 1883; nb., České noviny 23. a 30. 5., 23. 11. 1883; š. [J. Kuffner], Národní listy 23. a 27. 11. 1883; E. B. [Bozděch], Politik 30. 11. 1883 + šifra B., Le Pragois 6, 1883, č. 10 a 22; Nemo [J. Vrchlický], Lumír 11, 1883, s. 560; F. Zákrejs, Osvěta 13, 1883, s. 835n.; J. Nejedlý, Ruch 5, 1883, s. 239; -f-, Světozor 17, 1883, s. 259; nesign., Divadelní listy 4, 1883, s. 132●; ref. Triumfy vědy: š. [J. Kuffner], Národní listy 20. 2. 1884; T. [J. L. Turnovský], Pokrok 20. 2. 1884; E. B. [Bozděch], Politik 20. a 21. 2. 1884; nesign., Pražský denník 22. 2. 1884; Nemo [J. Vrchlický], Lumír 12, 1884, s. 112; B. F. [Frida], Zlatá Praha 1, 1884, s. 112; nesign., Světozor 18, 1884, příl. k č. 10, s. 2; ch. [F. Chalupa], tamtéž, s. 132; A. Šnajdauf, Ruch 6, 1884, s. 119n.; B. [E. Bozděch], Le Pragois 7, 1884, č. 4; F. L. Hovorka, Divadelní listy 5, 1884, s. 53n.●; ref. Velký sen: T. [J. L. Turnovský], Pokrok 18. a 19. 12. 1884; uh [V. Guth], Politik 18. a 21. 12. 1884; š. [J. Kuffner], Národní listy 19. 12. 1884; nesign., Pražský denník 19. a 21. 12. 1884; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 19, 1885, s. 32, 47; -r, Lumír 13, 1885, s. 32; F. Zákrejs, Osvěta 15, 1885, s. 362; F. K. [Kvapil], Ruch 7, 1885, s. 55n.; B. F. [Frida], Zlatá Praha 2, 1885, příl. k č. 2, s. 6n., k č. 3, s. 11; J. V. F. [Frič], Jeviště 1, 1885, s. 6n.●; ref. Paní mincmistrová: nesign. [J. L. Turnovský], Pokrok 28. a 29. 4. 1885; uh [V. Guth], Politik 28. 4. a 2. 5. 1885 [též o Zvíkovském raráškovi]; nesign., Pražský denník 29. 4. 1885; š. [J. Kuffner], Národní listy 30. 4. 1885; F. K. [Kvapil], Ruch 7, 1885, s. 215n.; F. Zákrejs, Osvěta 15, 1885, s. 536n.; B. F. [Frida], Zlatá Praha 2, 1885, s. 291; nesign., Světozor 19, 1885, s. 318n.; J. Kuffner, Květy 7, 1885, d. 2, s. 117–119; -r, Lumír 13, 1885, s. 208 [též o Zvíkovském raráškovi]; J. V. F. [Frič], Jeviště 1, 1885, s. 70n.●; K. L. K. [Kukla], ref. Oernulfova výprava, tamtéž 1, 1885, s. 147●; ref. Krištof Kolumbus: B. F. [Frida], Zlatá Praha 3, 1885/86, s. 495n., 512; nesign., Zábavné listy 8, 1885/86, s. 503n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 20, 1886, s. 495n.; š. [J. Kuffner], Národní listy 6. 7. a 20. 10. 1886; nesign., Pražský denník 6. 7. 1886; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 6. 7., 12. 9. a 20. 10. 1886 + pseud. Quidam, Ruch 8, 1886, s. 416; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, s. 257n.●; ref. V panském čeledníku: J. V. [Vrchlický], Hlas národa 23. a 24. 12. 1886; š. [J. Kuffner], Národní listy 24. 12. 1886; nesign., Pražský denník 24. 12. 1886; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 21, 1887, s. 111; B. F. [Frida], Zlatá Praha 4, 1886/87, s. 95 + Lumír 15, 1887, s. 47n.; Nemo [K. B. Mádl], Ruch 9, 1887, s. 64; J. Kuffner, Květy 9, 1887, d. 1, s. 248n.; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 1, 1887, s. 30●; ref. Naši furianti: nesign., Pokrok 6. 3. 1886; B. F. [Frida], Zlatá Praha 4, 1886/87, s. 398; nesign. [J. Herben], Čas 1, 1886/87, s. 171n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 21, 1887, s. 383, 399; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 4., 5. a 8. 5. 1887; nesign., Národní listy 5. 5. 1887; nesign., Pražský denník 5. 5. 1887; š. [J. Kuffner], Národní listy 20. 5. 1887; Nemo [K. B. Mádl], Ruch 9, 1887, s. 224; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, s. 568; R. [A. Bačkovský], Lumír 15, 1887, s. 256; Vavřinec Lebeda [I. Herrmann], Švanda dudák 6, 1887, s. 87 → I. H.: Z poslední galerie, Praha–Litomyšl 2004; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 1, 1887, s. 158n.●; ref. Sirotčí peníze: B. F. [Frida], Zlatá Praha 4, 1886/87, s. 766n. + Lumír 15, 1887, s. 429n.; nesign., Čas 1, 1887, s. 360–364; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 21, 1887, s. 767; Č., Literární listy 8, 1887, s. 33; nesign. [J. Vrchlický], Hlas národa a 16. 10. 1887; š. [J. Kuffner], Národní listy 15. a 16. 10. 1887; nesign., Pražský denník 16. 10. 1887; s [V. Mrštík], Ruch 9, 1887, s. 458–460; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, s. 1045; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 1, 1887, s. 313●; J. Lý. [Ladecký]: Listy o ND. Dramaturg, tamtéž 2, 1888, s. 135n., 152n., 167n.●; ref. Fantaska: S., Hlas národa 28. 8. 1888; V. Mrštík, Ruch 10, 1888, s. 490; nesign., Zábavné listy 10, 1888, s. 554n.; J. Flekáček, Vlasť 4, 1887/88, s. 892n.●; ref. Václav Hrobčický z Hrobčic: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 22, 1887/88, s. 814, 831; š. [J. Kuffner], Národní listy 4. a 6. 11. 1888; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 4. a 6. 11. 1888; nesign., Pražský denník 6. 11. 1888; B. F. [Frida], Lumír 16, 1888, s. 395n.; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 2, 1888, s. 231, 336–338; F. Zákrejs, Osvěta 18, 1888, s. 1137n. ; V. Mrštík, Ruch 10, 1888, s. 538; α, Zlatá Praha 6, 1888/89, s. 47; J. Flekáček, Vlasť 5, 1888/89, s. 384–387; nesign., Čas 3, 1889, s. 12– 15●; ref. Vojtěch Žák, výtečník: nesign., Národní listy 22. 11. 1890; V. Bš., Hlas národa 21. 12. 1890; Astur [G. H. Schauer], Literární listy 12, 1891, . 88, 208; nesign., Čas 5, 1891, s. 186n.; ref. Zkažená krev: I. Hořica, Národní listy 25. 4. 1891; nesign., Hlas národa 17. 6. 1891; nesign. [F. Roháček], Niva 1, 1891, s. 158n.; P., Světozor 28, 1893/94, s. 612; J. Flekáček, Vlasť 11, 1894/95, s. 263; nesign., Pražský denník 10. 1894●; nekrology: a, Zlatá Praha 9, 1891/92, s. 471;Š. [M. A. Šimáček], Světozor 26, 1891/92, s. 468, 478n.; nesign. [F. Roháček], Niva 2, 1891/92, s. 272; Čas 6, 1892, s. 522n.; J. Ladecký, Česká Thalia 6, 1892, s. 265n.; Lumír 1892, s. 288●; ref. Na Valdštejnské šachtě: nesign. [F. Roháček], Niva 2, 1891/92, s. 79; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 11. 12. 1892; š. [J. Kuffner], Národní listy 11. 12. 1892; nesign., Pražský denník 13. 12. 1892; O., Čas 6, 1892, s. 804–807; A. Schulzová, Zlatá Praha 10, 1892/93, s. 58; P., Světozor 27, 1892/ /93, s. 59n.; J. Flekáček, Vlasť 9, 1892/93, s. 574 až 579●; jv. [Vodák], ref. Vojtěch Žák, výtečník, Právo lidu 5. 1. 1903; J. Lier: L. S., in sb. Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy, 1894, s. 46–50; nesign. [F. X. Šalda]: S. cyklus, Rozhledy 4, 1895, s. 95–99, 161–166 → Kritické projevy II, 1950; J. Kamper: L. S., jeho život a dílo, ČČM 74, 1900, s. 135–164; 75, 1901, s. 55–71, 159–178 + Z listů L. S., Obzor literární a umělecký 4, 1901/02, s. 144–146, 180–182, 209–212,237–238, 263–264, 280–282, 301–303; J. Štolba: Mé styky s L. S., Z mých pamětí II, [1907], s. 204–275; F. A. Šubert: Dějiny ND v Praze 1883–1900, 1908, s. 26n., 123–126, 304 + L. S. Profil člověka a dramatika, Osvěta 43, 1913, s. 294–299; Q. M. Vyskočil: Literární odkaz L. S., Máj 9, 1910/11, s. 131n.; G. P. [Pallas], ref. Král Třtina, Zlatá Praha 33, 1915/16, s. 480; O. Fischer: Reliefy českých dramatiků, Lumír 46, 1917/18, s. 370–380 → K dramatu, 1919; K. [J. Knap], Škola autora Našich furiantů českým dramatikům, Venkov 3. 6. 1928 + Začátky dramatiky F. X. Svobody a S., tamtéž 10. 6. 1928 + Z listáře Družstva ND, tamtéž 21. 6. 1928 + Zapomenuté divadelní kusy z archívu Družstva ND, tamtéž 8. 7. 1928; F. Strejček: Úvod, in L. S., Naši furianti, 1929, s. 5–8●; ref. Král Třtina: Č. [V. Červinka], Zvon 29, 1928/29, s. 379; = [J. Vodák], České slovo 28. 2. 1929; If. [I. Fischerová], Národní osvobození 3. 1929●; J. Sajíc: Dramatické dílo L. S., Česká osvěta 28, 1931/32, s. 91–95, 138n.; J. Kvapil: Osud L. S., Lidové noviny 8. 1932 + Ještě o L. S., tamtéž 13. 8. 1932, oboje → O čem vím, 1932; O. Fischer: Činohra ND do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 51–54; A. Wenig: Premiéra historické veselohry před padesáti lety, Rozhledy po literatuře a umění 2, 1933, s. 61; A. Veselý: Zklamané divadelní naděje Jiřího Sumína, Kolo 7, 1937, s. 230, 232; A. M. Brousil: K českosti S., Venkov 16. 11. 1938; V. Müller: L. S., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 132–141; F. Hampl: Životem i tvorbou L. S., in L. S., Mikuláš Dačický z Heslova, 1942, s. 147–178; sb. Od Klicpery ke S., ed. A. M. Brousil, 1942 [obs. F. Götz: Vývojové drama S., F. Tetauer: Múzičnost i skladba u Klicpery a S.]; V. Müller: L. S., 1949; J. Kopecký: L. S., Divadlo 1, 1949/50, s. 152n. + O Našich furiantech, in L. S.: Naši furianti, 1950, s. 131–144 + L. S. (Několik poznámek k dílu dramatika), in L. S.: Paní mincmistrová, Naši furianti, 1950, s. 143–153; F. Hampl: L. S. český humorista a dramatik, 1950; J. Hájek: Stroupežnický – hledač cest, Divadlo 3, 1952, s. 727–734; F. Götz: Poučení z Našich furiantů, Literární noviny 2, 1953, č. 37; F. Černý: L. S., Divadlo 4, 1953, s. 1058– 1064; S. Utěšený: Lidový jazyk S. Našich furiantů, Naše řeč 37, 1954, s. 115 – 124 → in sb. K jazyku a slohu našich klasiků, 1954; V. Müller: Romantický průkopník realismu, in L. S., Mikuláš Dačický z Heslova, 1958, s. 3–9 + První dramaturg ND, Lidová demokracie 17. 11. 1963 + Naši furianti zas a znovu, Svobodné slovo 25. 4. 1970; J. Císař: Život jevišti, 1962, s. 37–44, 51, 85–89, 129 J. Skutil: Mrštíkovský archiv o divadelní činnosti bratří Aloise a Viléma, in Od Hradské cesty. Prameny k dějinám a současnosti Žarošic a okolí, Žarošice 1966, s. 78n.; A. Závodský: Tři dopisy k dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba, SPFF BU 1969, ř. D literárněvědná 18, s. 187–191; V. Vondra: První český dramaturg, Práce 4. 1. 1975; V. Königsmark: Cestou k divadelnímu realismu, Český jazyk a literatura 30, 1979/80, s. 175–177; R. Prchalová: Causa L. S., Reflex 6, 1995, č. 40; F. Černý: Furianti z obce Honice, Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, s. 139–154; A. Haman: L. S. Naši furianti, in sb. Literatura v diskusi, 2000, s. 115 až 117; Naši furianti, program insc. ND Praha, 2004 [obs. J. Císař: První dramaturg; L. Kolihová-Havlíková: L. S., M. Dvořák: Hry L. S. v ND]; M. Szabo: Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III, 2011, s. 56, obr. 47. ■ LČL, Masaryk, NDp, ÖBL; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 952–957
