Vl. jm. Schemerer, často komoleno (Schemmera, Schembera). – Syn pražského hudebníka – harfenisty Franze Schemerera. 1831 se oženil s Arbeiterovou z Tábora, tehdy v matrice zapsán jako tiskař kartounů, při narození dcery 1833 jako továrník (Fabrikant in Prag). Od druhé poloviny dvacátých let hrál s malostranskými ochotníky v soukromém divadle J. D. Arbeitera (jejich údajné příbuzenství se nepodařilo potvrdit) v tzv. Kajetánském domě na Nových zámeckých schodech (1828 zde měl iniciovat občasná česká představení), později v blízkém Thunovském paláci. 1834–37 působil v Kajetánském divadle vedeném J. K. Tylem, po jeho rozpadu účinkoval od října 1838 jako volontér v českých představeních na stavovské scéně, v první polovině 1843 ve Stögerově Novém divadle v Růžové ul.; nehrál však, jak se traduje, v německých představeních. Od 1843 žádal opakovaně o divadelní koncesi (poprvé doloženo 28. 10. 1843), prokazatelně ji získal 4. 2. 1845, ale pouze pro kraj Berounský, nikoli pro Čáslavský a Kouřimský, o něž se také ucházel. V prosinci t. r. mu byla udělena pro kraj Prácheňský, v červenci 1846 pro kraj Budějovický (vyjma Českých Budějovic), o rok později obnovena v témže rozsahu. V revolučním období 1848–49 nejsou o jeho společnosti žádné zprávy, znovu se objevují až koncem 1849, kdy pobýval ve Strakonicích a povolení pro Klatovy nevyužil. Z jižních Čech se od května 1850 přesunul na západ (koncese pro Plzeňský a Chebský kraj bez lázeňských měst). V dubnu 1851 mu bylo povoleno jedno představení v Karlíně; v tu dobu zřejmě nastoupil k nově ustavené společnosti J. Svobody. Když tento teprve druhý český kočovný podnik 1852 zanikl (řediteli byla pro trvalou nepřítomnost odebrána koncese), S. znovu zřídil vlastní německou společnost, s níž se vrátil na Plzeňsko a Jindřichohradecko (okresní hejtmanství 1853 konstatovalo, že společnost má vyšší úroveň než Prokopova). 1854 hrál poprvé ve Františkových Lázních (celá letní sezona) a povzbuzen úspěchem usiloval i v následujících letech o koncesi pro lázeňská města v západních Čechách, povětšině mu nebylo vyhověno. Od poloviny padesátých let se pohyboval převážně v Chebském a Žateckém kraji. 1859 využil uvolňujících se politických poměrů a zažádal o povolení hrát v obou zemských jazycích, které obdržel pro kraj Budějovický, Chrudimský, Jičínský, Plzeňský, Pražský a Táborský. Zahájil ale již koncem září 1859 v Lounech se souborem, do nějž přetáhl k velké nelibosti F. Zöllnera několik jeho herců. Počeštěnou společnost vedl zprvu sám, 1864 pověřil řízením J. F. Kozlanského, po jehož náhlém odchodu 1865 předal vedení herci a režisérovi F. Pokornému, jemuž bylo po smrti S. 1866 povoleno dočasně řídit osiřelý soubor (Pokorný pak odkoupil fundus a vedl podnik na vlastní koncesi).
O S. herecké činnosti mnoho nevíme. Z Kajetánského divadla je známa pouze jedna jeho role (Správce, Klicpera: Každý něco pro vlast, 1835). Ve StD hrál většinou epizodní úlohy starých sluhů, vojáků, dvořanů, rytířů atp., k větším rolím se nedostal patrně pro nedostatek výraznějších hereckých vloh. Herecky se neprosazoval ani ve vlastní společnosti a spokojoval se s vedlejšími rolemi. K jeho ředitelským přednostem patřila solidnost a spolehlivost: S herci uzavíral pevné smlouvy na stanovenou dobu, což u kočujících společností tehdy nebývalo běžné. Počáteční období divadelního podnikání bylo pro S. dosti nesnadné; ve čtyřicátých letech se opakovaně snažil získat koncesi na více oblastí, ale dostával povolení pouze pro jediný kraj. S německou hereckou družinou (v prvním roce byl jejím členem jeden z bratrů Mušků) se pohyboval ve vymezeném regionu a v rámci možností zařazoval občas i česká představení (např. v prvním roce na štaci v Berouně). Navazoval tak na své předchozí aktivity, jimiž se od raných ochotnických počátků ve dvacátých letech podílel na úsilí rozšiřovat stávající pole českého divadla. Tyto jeho snahy vyvrcholily 1859: Po několikaleté pauze od počeštění společnosti Kullasovy (1851) a Zöllnerovy (1853) byl prvním ředitelem, který přeměnil svůj německý podnik na český, a zahájil tak druhou vlnu ustavování českých cestujících družin. Dcera Marie, občanským jménem Schemererová (*1833), kočovala s otcovou družinou a jako herečka přijala jeho divadelní jméno.
V českém souboru měl zpočátku manžele Vicenovy a Vilímkovy, Jana Jelínka, sl. Peškovou, dceru Marii. Hned v prvním roce přibyl se skupinkou herců od Zöllnera J. E. Kramuele, který svými režiemi zajistil solidní interpretační úroveň. Soubor sestával i nadále z herců kočujících venkovských družin (J. Biedermana, J. Poklopa, A. Merhauta, F. Říhy, H. Vendlera, J. F. Kozlanského, T. Knížkové, K. Krše ad.), z význačnějších osobností jím prošli K. Syřínková (pod jménem Ryšavá), J. Vilhelm a J. V. Slukov. Když Kramuele po necelém roce odešel zpět k Zöllnerovi, tíha režie spočívala na řediteli, krátce vypomáhal J. Vilhelm (1862). K dispozici byla zřejmě jen skromná garderoba a výprava; zpravodaj z Litomyšle upozorňoval u jednotlivých her na nevhodné kostýmy a dekorace. Z torzovitě doloženého repertoáru vysvítá, že S. uváděl povětšině dramatiku českou, rakouskou a německou, novinové zprávy o působení v jižních Čechách 1864 hovoří o četných překladech francouzských her. Soustřeďoval se na veselohry (Klicpera: Jan za chrta dán; Macháček: Ženichové) a tzv. obrazy ze života (Tyl: Tvrdohlavá žena, Paličova dcera, Chudý kejklíř; Procházka dle něm.: Marie Záleská aneb Zrcadlo ctnosti; Mosenthal: Debora). Ke kmenovému repertoáru patřila vedle Tylových prací (Strakonický dudák, úpravy hry Denneryho a Lemoina Spanilá Savojanka) i Grillparzerova Pramáti.
Role
StD
Radní pán orleanský (F. Schiller: Panna Orleanská), Jindřich Lipenský (J. N. Štěpánek: Korytané v Čechách aneb Osvobození vlasti) – 1838; Hrabě Oldřich (V. K. Klicpera: Soběslav a Bedřich aneb Boj o knížecí korunu), Třetí zbojník (W. Shakespeare: Makbeth aneb Proroctví čarodějnic), Mustafa (T. Körner: Hrabě Zrinský aneb Obležení Sigetu) – 1839; Starý Gobbo (W. Shakespeare: Kupec benátský), Morgamon (H. F. Möller: Kamma, kněžna Bojů), Daniel (F. Schiller: Loupežníci), Maršálek (E. Raupach: Robert ďábel) – 1840; První čarodějník (F. Raimund: Diamant krále duchů), Harfeník (J. Korompay: Rudolf Felsecký aneb Černodolský mlejn), Pan Dominek (C. Goldoni, ú. J. N. Štěpánek: Kuliferda), Duch zavražděného krále Lotara (A. v. Kotzebue: Strážný duch aneb Adelaida, královna italská) – 1841; Hartvík (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu), Aldobrandinský (H. Zschokke: Kouzedlnice Sidonia aneb Mstící se svědomí) – 1842.
Nové div. v Růžové ul.
Mistr Alesandro (Ch. Birch-Pfeifferová: Hezká pernikářka aneb Frankobrodský vejroční trh roku 1297), Vít (W. Vogel: Hodina s půlnoci aneb Pomsta lesního ducha), Kristian (V. K. Klicpera: Rod Svojanovský aneb Ztečení domu otcovského), Střemcha (týž: Kytka), Jakob (A. W. Iffland: Karbaník), Vojtěch (A. v. Kotzebue: Epigramm aneb Což si mne žádná nevezme?), Hraboň (W. Vogel: Penězokazi a strážný obraz aneb Švédové v Chrudimi) – 1843.
Stránského spol.
Klugeborn (K. Elmar: Unter der Erde oder Freiheit und Arbeit) – 1855; Schwätzer (K. A. Görner: Das Salz der Ehe) – 1859; Javůrek (J. K. Tyl: Rybrcoul, kníže duchů krkonošských), Pan z Linku (K. Haffner, ú. J. E. Kramuele: Muž dle zákona) – 1861.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, MIK O9, matrika oddaných u sv. Mikuláše 1811–1840, fol. 187, obr. 200 [22. 11. 1831]; MIK N17, matrika narozených tamtéž 1832–1838, s. 57, obr. 62 [5. 8. 1833, dcera Marie]; Soupis pražských domovských příslušníků [Schemerer Joseph, 1809]. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 588, obr. 10 [Schemera Joseph, 1808], obr. 26 [Schemerer Josef Johann, 1809]; fond PG 1841–1845/15b/2; 1846–1849/ 15b/3; fond PM 1850–1854, kart. 155–163, sign. 8/6/601, 1855–1859, kart. 535, sign. 8/6/18/26, 1861–1870, kart. 877, sign. 8/6/18/4 [koncese]. NMd: cedule S. spol. SOkA Písek, kart. 1067, sign. D1/165 a 166: cedule S. spol. ■ Bohemia 2. 1. 1846, 19. 7. 1849; Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1855, s. 142n.; Lumír 10, 1860, s. 70 [ze Slaného], 235n. [z Mělníka], 309n. [z Mělníka], 402 [ze Mšena], 864 [z Holic], 910 [z Vysokého Mýta], 934n. [z Holic], 112 [z Litomyšle]; tamtéž 11, 1861, s. 332 [z Chrudimi], 1196n. [z Jičína]; tamtéž 13, 1863, s. 191 [z Litomyšle]; Almanach PD 1864, s. 36; Budivoj 1, 1864/65, č. 36, 59; J. Kaška: Zápisky starého komedianta, Rodinná kronika 4, 1864, s. 13, 26, 42, 54, 63, 78, 90 → Kajetánské divadlo, ed. A. M. Píša, 1937; Lumír 2, 1865, s. 607 [obnovení spol., Týn n. Vl.]; Tábor 2, 1865/66, č. 39 [z Počátek], 43 [z Počátek], 46 [z Pelhřimova]; Národní listy 7. 3. 1866 [úmrtí]; nesign.: První apoštolé českého divadla, Divadelní listy 5, 1885, s. 125, 133; J. L. Turnovský: Herecké společnosti české, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 91n.; J. Vondráček: Počátky českých kočovných divadelních společností, Budivoj 17. a 21. 7. 1914; V. K. Blahník: J. K. Tyla had z ráje, 1926, s. 192, 198; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 76; J. Knap: Zöllnerové, 1958, s. 95 + Umělcové na pouti, 1961, zvl. s. 31; A. Javorin: Tylův nejvěrnější žák, rkp., b. d., DÚk, s. 6n.; J. Hilmera: Činnost německých divadelních společností v českých provinciích 19. století, [2006], DÚk, CD 307. ■ EDS [Stránského spol.], NDp, Otto
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 943–944
