Vl. jm. Althaller. – Absolvoval gymnázium ve Vídni a započal studium teologie na univerzitě, souběžně se věnoval zpěvu a 1810 se s úspěchem ucházel o místo ve sboru dvorní opery. 1815 ho ředitel H. Schmidt přijal do brněnského souboru, o Velikonocích 1816 byl angažován ředitelem J. K. Liebichem jako sólový tenorista do StD. Po Liebichově smrti (21. 12. 1816) působil S. do Velikonoc 1819 zároveň jako neoficiální poradce ředitelky-vdovy J. Liebichové. Když se ředitelem StD stal 1821 F. v. Holbein, S. odešel z Prahy i s J. Liebichovou, s níž se 1822 oženil. Ustavil vlastní společnost a od konce března 1823 si pronajal divadlo ve Štýrském Hradci, které v prosinci t. r. vyhořelo, včetně dekorací a knihovny. Další činnost mu umožnila sbírka uspořádaná v řadě německých divadel. Po krátkém provizoriu hrál od října 1825 opět v opravené budově, se souborem zajížděl do Klagenfurtu, Terstu a Benátek. 1825–31 řídil i divadlo v Prešpurku [Bratislavě], kde 1828 vybudoval dobře vybavenou arénu pro 3000 osob. V srpnu 1832 si pronajal vídeňské Divadlo v Josefově, ale již 1833 se přihlásil do konkursu na místo ředitele StD, v němž uspěl, mj. i proto, že nepožadoval stavovskou subvenci. Vídeňskou scénu předal podnájemci F. Pokornému, který ji převzal na vlastní koncesi. V Praze nastoupil S. od Velikonoc 1834. První ředitelská smlouva, uzavřená do 1840, mu byla prodloužena do 1846. 1842–44 souběžně provozoval vlastní Nové divadlo v Růžové ul. Své podnikatelské aktivity rozšířil o cihelnu ve Vysočanech. 1846 usiloval o získání StD na další období, stavovská komise však dala přednost J. Hoffmannovi. Po návratu do Vídně, kde v polovině března 1848 končila smlouva F. Pokorného, zahájil činnost v Divadle v Josefově v důsledku revolučních událostí až v listopadu. Pro nedostatek finančních prostředků byl nucen již v březnu 1849 divadlo opustit. 1852 se stal opět nájemcem a ředitelem StD, ani tentokrát nereflektoval na subvenci (předchozímu řediteli Hoffmannovi ji stavovská komise udělovala). Během druhého ředitelského období v Praze využíval i letní Arénu ve Pštrosce, kterou si pronajal od zemského výboru. Před vypršením kontraktu 1858 se přihlásil do dalšího konkursu, komise však vybrala F. Thomého. S. zůstal v Praze a jako tichý společník se podílel na stavbě Novoměstského divadla (letní scéna pro 3000 diváků), které Thomé vybudoval 1859 ve vlastní režii na rozhraní Prahy a Král. Vinohrad; velké náklady ale vedly k neshodám. Zklamaný S. odešel 1860 k dceři Augustě (provd. Lehfeldová, † 9. 11. 1868), herečce a zpěvačce (1852 debutovala ve StD), do Mnichova, kde dožil.
Za pěveckého angažmá ve StD (1816 až 1821) vytvořil více než třicet tenorových rolí (např. Josef, Méhul: Josef und seine Brüder; Tamino, Mozart: Die Zauberflöte; Licinius, Spontini: Vestalin; Princ, Isouard: Aschenbrödel). Jeho pěvecké výkony byly velmi dobré, ale toporný herecký projev a nikterak přitažlivý fyzický vzhled představovaly vážnou překážku pro úspěšnou jevištní kariéru. Brzy na ni proto rezignoval a začal se věnovat divadelnímu podnikání, v němž osvědčil organizační talent, velkorysost, podnikatelský ducha a odvahu riskovat.
Po nástupu do funkce ředitele StD investoval značné prostředky do rekonstrukce budovy (proběhla 24. 9. – 29. 10. 1834), při níž dal hlediště zvýšit o jedno patro, vymalovat interiér světle modrou a žlutou barvou, ozdoby bílou a stříbrnou, sedadla červeně vypolstrovat. Soustředil se především na hudební divadlo, k němuž měl jako někdejší zpěvák blíž než k činohře. Sestavil velmi dobrý soubor, ke kvalitním domácím silám (první kapelník F. Škroup, zpěváci K. Podhorská-Kometová, J. Lutzerová, K. Strakatý ad.) získal vídeňské a berlínské pěvce. Z Vídně přivedl dekoračního malíře T. Mössnera, jehož výpravy vnesly do pražské jevištní praxe soudobý trend velkolepé efektní scénografie s rafinovanými scénickými kouzly po vzoru pařížské Grande Opéra, k němuž patřily i velké komparsy a balet, které S. rovněž pěstoval. Do činoherního souboru, který byl určen pro německý provoz, přešli z předchozího období vynikající herci F. R. Bayer a F. Polawsky, z mladších B. Allramová, F. Feistmantel, J. V. Grabinger, F. Herbstová, M. Binderová, V. Hametner, A. Manetínská, z novějších F. Brava, J. J. Kolár, V. Grau a J. E. Bíl, kteří se uplatňovali i v českých představeních. Činoherní repertoár, rozsahem zaostávající za operním, se opíral o novinky, mnohdy druhořadého významu. Vídeňskou produkci lidových her a her se zpěvy zastupovali její vrcholní představitelé Raimund a Nestroy (v Praze s nevídaným úspěchem též hostovali: Raimund 1836, Nestroy 1840, 1841, 1844). Hojně byla uváděna soudobá měšťanská dramatika (hry E. v. Bauernfelda, R. Benedixe, J. Franulové v. Weißenthurn, G. Freytaga, F. Halma, A. v. Kotzebua, E. Raupacha ad.). Klasické drama se dostávalo na scénu ponejvíce při hereckých beneficích či při vystoupení hostů (zásluhou S. se v Praze objevil E. Devrient, komik W. Scholz ad.). Z pražských německých autorů nabídli divadlu své práce pouze K. E. Ebert (Czestmir, 1835) a J. Wenzig (Wlasta, 1836; Doppelehen von Tarent, 1837). Podstatnou část dramaturgie vyplňovaly atrakce, napomáhající konsolidovat S. finanční poměry (tzv. opičí hry s hercem-akrobatem ve zvířecí roli, zázračné děti, eskamotéři, provazochodci, vzpěrači, hrací automaty, experimentátoři s „elektrickými efekty“ apod.).
S. převzal režim českých představení zavedený za triumvirátu Kainz–Polawsky–Štěpánek; hrálo se v neděli a ve svátek odpoledne v tzv. hlavní sezoně (zhruba od konce září do konce května), první představení se ale uskutečnilo až po rekonstrukci budovy (Štěpánek: Čech a Němec 1. 11. 1834). Štěpánek, kterého S. zaměstnával až do jeho smrti 1844 jako tajemníka, nadále řídil český provoz a určoval jeho umělecký ráz. Repertoár zaplňovaly z velké části jeho překlady buď starší, nebo nově pořízené; povětšině šlo o převody a úpravy her z okruhu vídeňské a německé lidové dramatiky. Z domácích dramatiků byl nejpočetněji zastoupen Klicpera, z prací Tylových ohlašovala nastupující opozici proti Štěpánkově dramaturgii původní pražská lokální fraškase Škroupovou hudbou Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka (1834, druhá česká novinka za S. éry), překlady ze Shakespeara (Král Lear aneb Nevděčnost dětenská, 1835) a Schillera (ukázky z dramatu Smrt Valdštejnova, 1836). Sílící snahy o zvýšení úrovně českého repertoáru přinesly další překlady Schillera (Panna Orleánská, S. K. Macháček, 1838; Loupežníci a Wallenstein [Valdštejnova smrt] – oboje J. J. Kolár, 1840) a Shakespeara (Makbeth aneb Proroctví čarodějnic, Benátský kupec – oboje J. J. Kolár, 1839; Othello, J. Malý, 1842). Jako autoři a překladatelé se uplatňovali V. Filípek, V. K. Püner, J. E. Vocel, V. J. Picek. V lednu 1841 S. otevřel nově zbudovaný dům v Růžové ul. (projektoval ho J. W. Frenzel), zamýšlený jako společenské centrum s kavárnou a restaurací, který měl sloužit redutám, koncertům apod. Ty však nepřinášely očekávaný zisk a S. dal redutní sál adaptovat pro potřeby divadla. Čeští spolupracovníci a pražští měšťané ho přesvědčili o potřebě pevnější institucionální základny pro české divadlo, stavovská divadelní komise mu pronajala někdejší malostranskou divadelní koncesi a souhlasila se založením samostatné české scény. Podle smlouvy zde směl hrát česky dvakrát týdně večer a v neděli odpoledne, v ostatních dnech mohl případně uvádět nenáročná německá představení, jež by nekonkurovala StD, měl sestavit samostatný soubor a nepoužívat majetku StD, zvláště dekorací. Tyto podmínky však k nelibosti komise respektoval jen částečně. Od vídeňských výtvarníků (Neefeho, de Piana), jejichž služeb využíval už ve StD, objednal dekorace, vypsal – poprvé v historii českého divadla – soutěž se třemi cenami na nové drama. Pro funkci režiséra počítal s Tylem, jehož jmenování však zhatil pražský policejní prezident P. von Muth. Pozici pak krátce zastával J. J. Kolár (od října do prosince 1842), po něm W. Just, jehož nevýhodou byla slabá znalost češtiny. Do souboru angažoval S. herce převážně z řad volontérů, kteří účinkovali v českých představeních na stavovské scéně (J. E. Bíla, V. Graua, A. Hynka, J. Kašku, J. Lapila, M. Forchheimovou, M. Hynkovou, A. Rajskou), z Brna K. Rubera, od kočujících společností F. Krumlovského a do Prahy se navrátivší N. Herbstovou. Z členů StD účinkovali J. V. Grabinger a manželé Kolárovi. Nové divadlo v Růžové ul. zahájilo 28. 9. 1842 premiérou hry A. V. Svobody Skreta, český malíř a 29. 9. reprízou Donizettiho opery Nápoj lásky. Mladší generace tu zpočátku usilovala prosadit romantický divadelní program manifestovaný Gutzkowovou hrou Werner (v Tylově překladu s tit. Srdce a svět aneb Milenka a manželka, 1842), avšak komerční zřetele a ohled na zájmy prostých návštěvnických vrstev záhy vrátily divadlo ke štěpánkovské dramaturgii. Brzy se také ukázalo, že české divadlo pro častější provoz nemá dost sil ani diváků. Již 15. října dal S. na program první německé představení. S velkými finančními ztrátami udržel frekvenci českých představení do konce listopadu 1843, pak se hrálo česky jen jednou týdně; ušlý zisk si vynahrazoval nasazováním úspěšných německých výpravných her se zpěvy. Po premiéře Toldovy pohádky s Titlovou hudbou Der Zauberschleier oder Maler, Fee und Wirthin (16. 12. 1842, osmdesát repríz; česky v Tylově úpravě 28. 9. 1843 s tit Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská) ztratila scéna charakter českého jeviště a proměnila se v utrakvistické divadlo. Přesto poskytla, byť nakrátko, českému divadlu příznivější podmínky než StD: zvýšil se počet hracích termínů, provoz se rozšířil na celý rok a historicky poprvé existoval samostatný profesionální soubor. Česká opera žila od otevření divadla po celý rok převážně z repríz repertoáru StD (ve stejném obsazení), první premiérou byl až Auberův Fra Diavolo (3. 9. 1843). Od května 1844 S. budovu pronajal řediteli německé společnosti J. Lutzovi a herce přijaté pouze pro českou činohru propustil. Po Lutzově odchodu sem ještě dvakrát přesunul české hry ze StD (8. 12. 1844 – 9. 3. 1845, tehdy premiéra Tylova obrazu ze života Paní Marjánka, matka pluku; 24. 2. – 2. 4. 1846). Poté přestal budovu využívat a 1846 ji prodal státu. Na dobu do konce svého kontraktu obnovil režim dvou českých představení týdně ve StD.
Za druhého ředitelského období (1852 až 1858) bylo největším přínosem pro pražskou operu uvedení Wagnerových děl Tannhäuser (1854), Lohengrin (1856) a Der fliegende Holländer (1856), která nastudoval F. Škroup. Německojazyčná činohra stagnovala a nespokojená intendance již 1853 vytýkala S. „úpadek tragédie a vážného dramatu“, někdejší dramaturg souboru ředitele Hoffmanna K. J. Hickel psal o výběru „hodném kočovných scén“ [Salon 1854]. S. pozici ztěžovala okolnost, jež se v poslední třetině 19. stol. stala pro pražské německé divadlo osudnou: Odcházející dlouholeté členy souboru (Feistmantel, Binderová ad.) střídali herci, pro něž bylo StD jen průchozí stanicí.
Postavení české činohry bylo podstatně lepší, rozvíjela se samostatněji než opera stále silně závislá na německé složce souboru. České hry měly vlastní, oficiálně jmenované vedení, přibývalo herců působících výhradně v českém provozu, zlepšila se i jejich sociální situace. Uměleckým vedoucím a režisérem byl herec J. Chauer, důsažnější vliv na formování činohry měl však J. J. Kolár, který po Tylově odchodu na venkov (1851) rozvíjel program odpovídající představám emancipující se české společnosti a vedený snahou vyrovnat se vyspělé evropské kultuře. Již poměrně bohatou zásobu původních her a překladů obohatily zejména ambiciózní pokusy o velké romantické drama a tragédii (Mikovec: Dimitri Ivanovič; Klicpera: Boleslavovci – 1855; Frič: Svatopluk a Rastislav; týž dle Schmida: Břetislav, samozvanec český aneb Zápas o českou korunu; týž dle Gogola: Taras Bulba, ataman kozácký – 1857). Významovým těžištěm se staly inscenace Shakespearových her v nových překladech (Romeo a Julie, F. Doucha, Hamlet, princ dánský, J. J. Kolár – 1853, Život a smrt krále Richarda III., F. Doucha, 1854, Sen noci svatojanské, F. Doucha, 1855, Veselé ženy windsorské, J. Malý, Král Lear, F. L. Čelakovský – 1856, Koriolanus, Jan, král anglický, F. Doucha – 1857, Koriolanus, F. Doucha, 1858). Poprvé se na české scéně objevil Schillerův Don Carlos (př. V. K. Püner, 1853), Goethův Faust (1855) a Götz z Berlichingů (1856), oboje v přetlumočení Kolárově, původní (neupravené) znění Kleistovy Katynky Heilbronské (př. F. Doucha 1857) a Lessingův Nathan moudrý (př. J. Malý 1856). Hegemonii rakouských a německých her rozrušoval zvyšující se počet děl jiné, ponejvíce francouzské provenience. Za druhé S. éry dosáhlo vrcholu herectví osvědčených opor českého souboru (M. Hynkové, A. Kolárové-Manetínské, J. J. Kolára), z mladší generace vyrůstaly výrazné osobnosti v E. Peškové, F. Kolárovi a K. Šimanovském.
Za ředitelského působení v Praze S. osvědčil pochopení pro divadelní potřeby národnostně a zájmově strukturovaného prostředí a pro snahy českého divadla, do jehož historie se zapsal především jako zakladatel první samostatné profesionální české scény.
Prameny a literatura
NMd: pozůstalost J. Vondráčka, zvl. kart. 7–10, 15 [archiválie ke S. období ve StD]. ■ Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde auf das Jahr 1816, Stuttgart 1816, s. 258; 1817, s. 376 [odchod z Brna]; Allgemeine Wiener Musikzeitung, März 1819, sl. 205; Allgemeine musikalische Zeitung [Wien], 8, 1824, s. 101–103, 219–220 [Graz]; Taschenbuch für Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 1827, s. 387n. [Terst]; 1830, s. 460 [Prešpurk]; Bohemia 31. 10. a 2. 11. 1834 [popis úprav StD]; Preisausschreibung für böhmische Dramen, tamtéž 1. 1. 1843; T. H. [J. K. Tyl]: České divadlo v Praze 1834/5, Květy 2, 1835, s. 228 + nesign.: Z Prahy roku 1839, tamtéž 6, 1839, s. 297 + pod vl. jm.: Nebezpečný proslov, Včela 15, 1848, s. 106, 110n., 114, 118n., 124, vše → Divadelní referáty a stati, 1960; nesign.: Prag und die Prager, Aus den Papieren eines Lebendigen Todten, Leipzig 1845, s. 152; F. M. [Mikovec]: Das Theater in der Rosengasse und die čechische Bühne unter Stöger, Bohemia 5., 7. a 9. 4. 1846 + šifra M., Lumír 2, 1852, s. 261n. [nástup 2. řed. působení], vše → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; Monatschrift für Theater und Musik [Wien] 3, 1857, zvl. s. 30, 146–150, 258 až 264, 365–370, 548–553●; nekrology: -n-, Bohemia 25. a 26. 6. 1861; F. B. M. [Mikovec], Deutscher Bühnenalmanach [Berlin], 1862, s. 79–83●; Teuber III, zvl. s. 1–39 [nástup], 193–340 [1. řed. období], 415, 418–484 [2. řed. období], 485–507 [společenství s Thomém]; Jan Bartoš: Národní divadlo a jeho budovatelé (Dějiny ND I), 1933, s. 44–46; Vondráček II; A. Bauer: Das Theater in der Josefstadt zu Wien, Wien–München 1957, s. 65–69; A. Javorin: Pražské arény, 1958, zvl. s. 55n.; Das Grazer Schauspielhaus, Graz [1964], s. 94–100; K. Siedl: Direktion J. A. S. [kap. přehledu Das Theater in der Josefstadt], Maske und Kothurn 10, 1964, s. 104–110; DČD II; DČD III; F. Hadamowsky: Wien, Theatergeschichte, Wien – München 1988; M. Cesnaková-Michalcová: Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, Köln–Weimar–Wien 1997, s. 213. ■ ČHS, EDS [Nové divadlo v Růžové ul., Stavovské divadlo], HD, Kosch, NDp, ÖBL, Otto, Rieger, Ulrich, Wurzbach 1997; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 939–943
