Křtěn Theofil. – Syn muzikuse a lidového písničkáře Josefa S. (1806–1883), který stojí na počátku rozvětveného rodu zpěváků, písničkářů, hudebníků, herců a kabaretiérů. Z jeho sedmi potomků, sourozenců, působili: František S. (1834–1898) jako hudebník a ředitel pěvecko-herecké společnosti, Josef (1836 až 1905) jako hudebník a písničkář, Cecilie (1848–1913) jako herečka (též u Švandovy společnosti), částečně Gustav (*1846), který byl malířem pokojů, občas účinkoval jako hudebník v šantánech a zpěvních síních. Nejznámější se stala Eleonora (Lorča, 1879–1943, dcera Františka S.), temperamentní subreta, populární v okruhu zpěvních síní a kabaretů devadesátých let a začátku 20. stol. (Dvorní pivovar, Hvězda). S. se 1875 oženil se sestrou F. L. Šmída Marií, v manželství se narodilo pět dětí. Rod S. posloužil A. Branaldovi jako předobraz rodiny Palmových v životopisném románu o F. L. Šmídovi Chléb a písně (1952).
S. začínal jako herec koncem šedesátých let u kočujících společností. 1869 hrál u ředitele J. Krämera, 1870 u Pěvecko-herecké společnosti J. Novotného-Prudila, 1879 u Divadelní společnosti V. Choděry, od 1885 byl angažován ve společnosti F. J. Čížka a jeho nástupce T. Kratochvíla, 1888 byl krátce hercem a artistickým správcem společnosti A. Libické, 1888–90 působil znovu u T. Kratochvíla. Pobyt u venkovských družin střídal již od počátku sedmdesátých let s pražskými šantány a zpěvními síněmi, které se po 1890 staly jeho hlavním působištěm. 1888 žádal neúspěšně o koncesi, získal ji až v prosinci 1891 a poté mu byla udělována každoročně. Kvůli jinému profesnímu vytížení ji však využíval málo, před obtížným cestováním po venkově dával přednost vystupování v četných zábavních podnicích v Praze i na různých akcích (např. na Národopisné výstavě 1895). Se členy své rodiny a často ve spojení se švagrem F. L. Šmídem účinkoval U Zlatého soudku (1893), U Štajgrů (1899–1900). 1899 se stal prvním ředitelem Šantánu U Lhotků (na rohu Václavského nám. a Vodičkovy ul.). Vystupoval U Rozvařilů (1905–08) a v nově zřízeném Kabaretu Lucerna (1911–13, byl zároveň jeho koncesionářem), odkud dostal výpověď. Nedlouho po vypuknutí války své působení zřejmě ukončil; poslední zaznamenané vystoupení se uskutečnilo 30. 3. 1915 v žižkovské Bezovce. 1893 byl zvolen předsedou Jednoty národních zpěváků, sdružující šantánové umělce. 1894 dostal nabídku do ND, kterou kvůli sluchové vadě nepřijal.
Manželka Marie (1857–1922) působila se S. u kočujících společností i v pražských šantánech. U Čížkovy a Kratochvílovy společnosti zastávala v osmdesátých letech obor matron ve veselohrách a dramatech z venkovského nebo měšťanského prostředí (Anna, Vilhelm dle něm.: Mistr Bedrník a jeho chasa; Mlynářka, Světlá, dram. Pešková: Kříž u potoka; Rosamunda Špičková, E. Pohl: Milion; klíčnice Salomena, Stroupežnický: Zvíkovský rarášek; Amalie, Schönthan: Paní ředitelka Švehlová; Stará Háta, Mosenthal: Debora; Sara Reedová, Birch-Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský; Tetka Evina, Preissová: Gazdina roba; Havlová, Jirásek: Vojnarka). Hrála i tit. roli v Tylově Paní Marjánce, matce pluku a výjimečně zastávala role tragických heroin (tit., Schiller: Marie Stuartovna; Eva z Losů, Kolár: Magelona).
S. byl menší, zavalité postavy, měl velice tvárnou obličejovou mimiku a vedle hereckého nadání také pěvecké předpoklady. Uplatňoval se především ve veselohrách a fraškách se zpěvy jako představitel komických tatíků, bodrých měšťanostů, jadrných tovaryšů či řemeslnických mistrů a rázovitých lidových typů. Kromě komických figur z her Klicperových (Barnabáš, Divotvorný klobouk, Matyáš Lelek, Rohovín Čtverrohý), Tylových (Kuba, Tvrdohlavá žena), Šamberkových (Muchomír Kulíšek, Palackého třída čís. 27), vytvořil velké množství postav ve veselohrách a fraškách německých a rakouských autorů (např. ševcovský tovaryš Potěch, Nestroy: Lumpacivagabundus; kočí Žorž Brumbál, Müller: Se stupně k stupni). Ceněn byl ve figurkách drábů, strážníků, vysloužilých vojáků a úředních sluhů. Obsáhl rovněž komicky laděné a vážné figury charakterní (Tylův šikovatel Sekáček v Paní Marjánce, Severin v Jiříkově vidění, Kryšpín Vejvoda v Chudém kejklíři; Mikuláš Dačický z Heslova, Stroupežnický: Zvíkovský rarášek; Arcibiskup Arnošt z Pardubic, Vrchlický: Noc na Karlštejně; Vavřinec, Mosenthal: Debora; sedlák Juan, Lope de Vega: Sedlák svým pánem; doktor Bermudez, Echegaray: Světec či blázen). Setkal se i s dramatikou realistickou, v níž uplatnil výstižný detail a schopnost věrohodné charakteristiky (Votava, Štolba: Závěť; zpěvák Hruška, Jirásek: Vojnarka).
Zkušenosti z herecké i režijní praxe u kočujících společností zužitkoval při působení v šantánech; spolu s F. L. Šmídem usiloval dát produkcím pevnější řád. S. herecký projev přesahoval úroveň běžných šantánových umělců. Uplatňoval se především v komických scénkách, jen zřídka vystupoval sólově či v kupletních číslech. Patrně nejvýznamnější kreací bylo ztvárnění postavy vojenského vysloužilce Vondry ve Šmídově aktovce Batalion (poprvé 1893 U Zlatého soudku). V oblíbené, mnohokrát reprízované hře vytvořil životnou realistickou figuru, blízkou hrdinům Gorkého Na dně. Téměř po celý život zůstal spjat s prostředím šantánů. V kabaretu, který je postupně vytěsňoval, se uplatnil vesměs již jen v retrospektivních šantánových číslech, jako jeden z posledních představitelů této zanikající zábavy.
Role
Čížkova spol.
Jan Bedrník (J. Vilhelm dle něm.: Mistr Bedrník a jeho chasa), Kníže Starohradský (H. Sienkiewicz: Na jednu kartu), Onufrín Ťaputkěvič (M. Bałucki: Těžké ryby), Severin (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Sedlák Fiala (K. Světlá, dram. E. Pešková: Kříž u potoka), Šavlička (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Moulinet (G. Ohnet: Majitel hutí, i Kratochvílova spol. 1889), Arnošt z Pardubic (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Krištof Kroupa (A. J. Frýda: Naši hasiči aneb Jen romanticky, i Kratochvílova spol. 1890), Kapoun (J. K. Tyl: Lesní panna), Turek (F. Nová: Excelsior), Leonard (J. Voborník: Lví nevěsta) – 1885; Kryšpín Vejvoda (J. K. Tyl: Chudý komediant), Kuba (týž: Rybrcoul, kníže krkonošských hor), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Karel Drozd (P. v. Schönthan: Paní ředitelka Švehlová), Potěch (J. Nestroy: Lumpacivagabundus) – 1886; Žitný (R. Benedix: Žebravý student), Pavel Krupina (J. Vrchlický: K životu), Ondřej Neděla (L. Anzengruber: Sedlák křivopřísežník), Vůdce cikánů + Krollo (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží), Onufrius Vlaštovička (K. A. Görner: Vychovatel v čepci), Jiří Kovanda (L. Feldmann, ú. J. Böhm: Na kovárně) – b. d.
Kratochvílova spol.
Václav Vilém z Roupova (L. Stroupežnický: Černé duše), Markýz Hautefort (E. Bozděch: Zkouška státníkova) – 1887; Matyáš Lelek (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Žorž Brumbál (H. Müller: Se stupně k stupni), Sekáček (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Muchomír Kulíšek (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27), Quintus Cecilius Metellus (J. Vrchlický: Pomsta Catullova), Vavřinec (S. H. Mosenthal: Debora), Votava (J. Štolba: Závěť), Mercier (N. Fournier, H.-H. Meyer: Při piketu) – 1889; Kryšpín Kopýtko (N. I. Kola, ú. J. K. Tyl: Kryšpín a kmotra aneb Poslední desetník), Dr. Bermudez (J. Echegaray: Světec či blázen), Rychtář Vřeteno (K. Haffner: Studenti na Děvohradě), Amis Paulet (F. Schiller: Maria Stuart), Vavřinec Slunce (L. Stroupežnický: V panském čeledníku), Hanuš Mazánek (A. L’Arronge: Doktor Kalous), Barnabáš Pinta (J. K. Tyl: Čarovný závoj aneb Kde domov můj), Doktor z Hrozenkova (G. Preissová: Gazdina roba), Sendivojus (J. J. Kolár: Magelona), Juan (Lope de Vega: Sedlák svým pánem), Jan Hruška (A. Jirásek: Vojnarka), Ivan Andrejevič Gribkov (V. Krylov: Medvěd námluvčím), Šebestián Chmelíček (H. Grunert, ú. J. Polabský: Matčina píseň aneb Ve službě u cizích lidí), Bohumil Mráček (J. Vávra: Pan vrchní porotce), Jahoda (týž: Velké panstvo), Florian Špička (E. Pohl: Milion aneb Dukátový strýček z Ameriky) – 1890; Barnabáš (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Pán z Roupova (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská), Bedřich Záveský (A. K. Vratislavová: Jack rozparovač, vrah žen), Homodei (V. Hugo: Angelo, tyran padovánský) – b. d.
Divadelní podnik B. Sodomy
Tomáš (G. F. Belly: Herkules) – 1890.
Šantán U Zlatého soudku
Vondra (F. L. Šmíd: Batalion) – 1893.
Režie
Kratochvílova spol.
J. v. Plötz: Zaklený princ – 1889; F. Kaiser, ú. J. Strakatý: Krejčí lékařem aneb Dobrodružství pana Prášila, R. Benedix, ú. J. J. Stankovský: Kazimír aneb Milá paní tchýně – 1890.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, STR N7, matrika narozených fary strahovského kláštera 1850–1859, s. 19, obr. 23; SM 011 matrika oddaných Smíchov 1871 až 1878, s. 200, obr. 202. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 554, obr. 619, 627, 628; fond PM 1881–1890, kart. 1695, sign. 8/6/11/1 [žádost o koncesi, zamítnutí]; fond PM 1891/1900, kart. 2547, sign. 8/6/17/6 [koncese]. NMd: Album historie lidových zpěváků v Praze 1870–1930, Klub členů bývalé Jednoty národních zpěváků – Organisace českých kabaretiérů, usp. a slovní doprovod napsal J. Waltner; T 128 almanachy spol. Čížkovy a Kratochvílovy; T. Kratochvíl: I. Zápisky. 1857 až 1892, rkp., 1913, příl., č. 327, kart. 5; J. Meszner: Jak se Praha bavila. Od zpěvních síní k divadlům malých forem 1860–1930, soubor dokumentů a materiálů, 1988; Pozůstalost J. Waltnera [obs. i rkp. Začínám se rozhlížet]. ■ nesign.: Osudy divadelní společnosti, Národní politika 1. 6. 1888 [artist. správcem u Libické]; JUC. J. J.: Nová společnosť, Česká Thalia 5, 1891, s. 70; nesign.: Jednota národních zpěváků, Besední listy 1, 1892/93, s. 208; nesign.: Chantant na výstavě…, Národní listy 13. 9. 1895; nesign.: Zpěvní síň Šmíd – S. U bílé labutě na Poříčí, Český artista 1, 1910, č. 1, s. 6; nesign. [F. L. Šmíd]: O vzniku, počátcích a působení českých zpěvních síní I, III, IV, tamtéž č. 2, 3, 4, s. [1] –3; š.: Théofil S., Lidový humor 1, 1912/13, s. 62n.; nesign.: Kabaret Lucerna, Národní listy 8. 10. 1912; nesign.: Labutí píseň kabaretu Lucerna…, Zajímavé noviny 3, 1912, s. 250; -š.: Kabaret Lucerna, tamtéž, s. 681; nesign.: Kabaret Lucerna, tamtéž, s. 622, 632; I. Herrmann: Starému herci a zpěváčku do památníku, Národní listy 12. 1920 + B. S. sedmdesátníkem, Světozor 21, 1920/21, č. 9, s. [8], oboje s tit. O starém herci, divadelním řediteli a pražském zpěváčku → O živých, o mrtvých II, 1928, s. 116–121; nekrology: Ig. H. [Herrmann], Národní listy 15. 3. 1921; E. Bass, Lidové noviny 16. 3. 1921; D. Pražský, Český kabaret 1, 1921/22, č. 3, s. [3]●; nesign.: Kabaretní interpreti, majitelé koncessí a licencí, tamtéž, č. 4, s. 16; K. L. Kukla: Noční Prahou, 1927, s. 320–324 [i František S.]; V. V. Tomek: Ze starých pražských šantánů, 1929, s. 91, 93, 99–106 [Lorča S.]; J. Waltner: O pražských zpěváčcích, České slovo 17. 8. 1930; F. Hlavatý: Herecké vzpomínky. 1890–1930, [1930], s. 40–44 + Z jevišťátek a z velkých scén, [1931], s. 61n.; J. Waltner: O pražských zábavných podnicích minulých dob, Přehled rozhlasu 2, 1933, č. 10, s. 7; Katalog retrospektivní výstavky dokumentů, fotografií, rukopisů a různých tiskopisů z dob působení lidových zpěváků od roku 1863 do roku 1935, 1937 [i Lorča S.]; A. Branald: Chléb a písně, 1952; V. Wasserman: Od zpěváčků ke kabaretu, in sb. Kniha o Praze, 1960, s. 224–236 [i Lorča S.]; R. Kautský: Aréna v Kravíně, 1964, rkp., b. d., KČD, s. 28; R. Deyl: Písničkář Karel Hašler, 1968, s. 107, 143; R. Deyl: Vojan zblízka, 1973, s. 30n.; DČD III; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 92–94 [i Lorča S.], 95; A. Branald: Zrození velkoměsta, 1985, s. 207, 210–212 [i Lorča S.]; J. Kotek: Šantán s červenou lucernou aneb Ať žije Baj-Kaj-Laj!, 1985, s. 18, 35 [Lorča S.]. ■ ad Lorča S.: J. J. Bor: Umělecká družina ve dvorním pivovaře, Český artista 1, 1910, č. 3, s. 4; P.: Umělecká družina ve dvorním pivovaře, tamtéž, č. 5, s. 4; Adolar.: Návštěvou u L. S., Lidový humor 1, 1912/13, s. [1n.]; tamtéž, s. 11, 23, 32; Pě: Ve dvorním pivovaře…, Zajímavé noviny 2, 1911, s. 703; nesign.: Sl. Lorča Sodomová, tamtéž 4, 1913, s. 561; K. Hádek: Čtení o staré Praze, 1948, s. 181; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 288; R. Kautský: Aréna v Kravíně, rkp., b. d., KČD, s. 28; E. Bass: Moje kronika, 1985, s. 52n. ■ Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 920–923
