Narodil se jako nejstarší z pěti dětí zednického mistra a stavitele Petra S. a Antonie, roz. Mizerové. Školu vychodil v rodišti, od 1857 studoval v Praze na německém piaristickém gymnáziu (spolužáci S. Čech, O. Hostinský, S. Heller), pak na Akademickém gymnáziu (1862–65), kde jej ovlivnil starší spolužák hrabě Václav Kounic. Vedle prohlubujícího se zájmu o literaturu (první verše) se S. zaujal pro cestování a studium jazyků, zejména angličtiny (pokus o překlad Byrona). Již před maturitou spoluzaložil spolek Ruch, 1868 redigoval a vlastním nákladem vydal jeho první almanach (Ruch. Básně české omladiny k upomínce na založení Národního divadla). Po maturitě 1865 se zapsal na fakultu filozofickou (matematika, fyzika, zoologie a mineralogie), nikoli na teologickou, jak si přál otec. Rozčarován domácím politickým a společenským vývojem rozhodl se na čas opustit vlast. Přerušil univerzitní studia a v létě 1868 odplul do Ameriky. Během dvouletého pobytu ji procestoval od Michiganského jezera přes Caledonii až po Mexický záliv. Živil se jako učitel na českých školách, redaktor krajanského tisku, jako nádeník na farmách a na lodi. Osvojil si polštinu a španělštinu, pokračoval v literární činnosti (básně, překlady). Dobře poznal tamní poměry, život obyvatelstva i minorit (česká a polská komunita, Indiáni). Po návratu do Evropy se stal válečným zpravodajem v prusko-francouzské válce, padl do pruského zajetí a byl odsouzen k trestu smrti. Bismarck mu udělil milost s podmínkou, že ihned opustí bojiště. V polovině 1870 přibyl do Čech. Nastoupil do redakce Národních listů (do 1875), pořádal přednášky a psal o poměrech v USA (např. Ústava spojených obcí severoamerických, První století severoamerické republiky, Ženy a dívky v amerických školách). Paralelně působil jako lektor angličtiny na Pražské polytechnice (1870–1907). Na univerzitě složil první rigorózum (1871), po získání stáleho místa další závěrečnou zkoušku už nevykonal. Vyučoval angličtinu také na Československé obchodní akademii (1873–98) a na filozofické fakultě (od 1882); napsal a uspořádal první české učebnice angličtiny. 1873 se stal spolumajitelem listu Lumír (se S. Hellerem) a t. r. se oženil s Emilií Nedvídkovou. Po její časné smrti 1874 (zemřela po porodu mrtvé dcery) se na několik let stáhl do ústraní a teprve po naléhání přátel, J. Vrchlického a J. Zeyera, se vrátil do veřejného dění. 1877 opět získal, tentokrát samostatně, Lumír, kolem nějž seskupil stejnojmennou básnickou skupinu v čele s J. Vrchlickým a J. Zeyerem, jež určovala hlavní směr české literatury osmdesátých a devadesátých let. Beletristický týdeník, který se stal její platformou, S. vydával a redigoval do 1898. Se Zeyerem podnikl cestu do Dánska, Švédska a Norska. 1879 se podruhé oženil s Marií Veselou (byla příbuzná J. Vrchlického). Manželství, z něhož se narodila dcera, mu přineslo rodinné štěstí, otřes ze ztráty první ženy však nikdy nepřekonal. Trvalé pracovní vypětí a literární spory, v nichž se ocital jako vydavatel Lumíru a mluvčí literární skupiny, mu podlomily zdraví. Stižen míšní chorobou, která ho sužovala do konce života, vzdal se 1898 Lumíru, od 1900 omezil pedagogickou činnost a soustředil se na překládání Shakespearových dramat. Od 1892 byl mimořádným, od 1893 řádným členem ČAVU, 1908–11 předsedou její IV. (literární) třídy. 1906 zakoupil pozemek ve Zbirohu a postavil si vilku, kde zprvu pobýval v letních měsících, pak trvale. Tam i zemřel, pohřben je na vyšehradském Slavíně. 1952 bylo ve Zbirohu otevřeno jeho muzeum.
Literární činnosti se věnoval od studentských let jako básník a překladatel i jako redaktor, vydavatel a organizátor. Jeho převážně lyrická poezie (Básně, 1875; Jiskry na moři, 1880; Světlou stopou, 1881; Na prahu ráje, 1883; Ze života, 1884; Sluncem a stínem, 1887; V zimním slunci, 1897; Za soumraku, 1907; Dvě knihy veršů, 1909) sdílí lumírovský kult vytříbené formy (nikoli však zálibu v bohaté škále básnických forem a žánrů) a postulát svébytnosti umění, aniž by přitom básník rezignoval na vlastenecký akcent či sociální tematiku; životní hodnoty nalézá v jistotách domova, venkova, přírody, dětství, statečnosti a práce. Melodičnost, prostota a bezprostřednost verše dominuje ve sbírkách pro děti (Zlatý máj 1887; Skřivánčí písně, 1889; Zvony a zvonky, 1894). Program lumírovců, vycházející z odkazu minulé i současné kultury euroamerické, S. realizoval především svými překlady. Do českého prostředí uváděl hlavně autory anglické (G. G. Byrona, R. Burnse, S. T. Coleridgeho, J. Keatse) a americké (T. B. Aldricheho, B. Harteho, H. W. Longfellowa: Píseň o Hiawathě, E. A. Poea), ale i ruské (M. J. Lermontova, N. A. Někrasova), polské (A. Mickiewicz: Konrad Wallenrod), švédské (E. Tegnér: Píseň o Frithiofovi, 1891), dánské a norské. Jako překladatel divadelních her debutoval v první polovině osmdesátých let v ND (Wijkander: Berta Malmová). V té době zřejmě také napsal jednoaktovku Práce, jejíž uvedení zmařila cenzura. Zůstala v rukopise stejně jako nedokončený překlad Miltonova dramatu Samson Agonistes. Od 1894 se soustředil na přetlumočení Shakespearových dramat, jímž ho pověřila Matice česká, iniciátor českého vydání kompletního Shakespearova díla. Na projektu se měli podílet ještě E. Krásnohorská, která odstoupila, a J. Vrchlický, jenž se nakonec zavázal pouze k překladu poezie (Sonety, Venuše a Adonis). Z celkového počtu třiceti sedmi her S. přeložil během šestnácti let třicet dvě, při práci na druhém dílu historického dramatu Král Jindřich VI. zemřel (překlad dokončil podle jeho přání A. Klášterský). Pro monumentální úkol byl vybaven dokonalou znalostí angličtiny, překladatelskou praxí a básnickým talentem, jímž předčil všechny předchůdce. Řídil se zásadou tlumočit originál co možná nejpřesněji, v duchu lumírovské estetiky kladl důraz na literární kvalitu překladu a na tvůrčí vklad překladatele. Shakespeara chápal především jako básníka a jeho hry jako dramatické básně. S. rytmicky dokonalé překlady věrně tlumočí obsah předlohy, vystihují její metaforičnost a zdařile řeší slovní hříčky, do značné míry však uhlazují jadrnost originálu (obscénosti, vulgarismy apod.). Verš byl pro S. nositelem vyšší mluvy, jež implikovala odpovídající jednání a vystupování dramatických postav, které překladatel neodlišil jazykovým projevem a jimž květnatou, uměle stylizovanou mluvou dodával na ušlechtilosti a důstojnosti. Ve snaze přetlumočit veškerý obsah originálu byl nucen kvůli rozdílnosti angličtiny a češtiny zmnožovat počet veršů, a tak rozšiřovat rozměr jednotlivých her. Přijetí S. překladů nebylo jednoznačné; vedle pozitivních ohlasů (J. Vodák, F. Strejček, A. Pražák) se od počátku setkávaly i s kritikou, napadající zejména nedostatek dramatičnosti a citu pro jevištní mluvu (V. Tille, O. Fischer, J. Voborník, R. Wellek, F. Chudoba, J. Baudiš). Na scénu se S. překlady dostávaly od konce osmdesátých let, rychle nahrazovaly už zastaralé převody. V ND je zprvu inscenoval většinou J. Seifert, spřízněného režiséra nalezly počátkem 20. stol. v J. Kvapilovi, který svou shakespearovskou dramaturgii trvale spojil se S. přebásněními (inscenoval jich dvacet, některá opakovaně). Souzněla s jeho programem harmonického divadla básnického dramatu a měl pro ně znamenité interprety v čele s E. Vojanem. Do poloviny dvacátých let 20. stol. žil Shakespeare na české scéně téměř výhradně ve S. překladech (využíval je i K. H. Hilar), později se k nim divadla vracela sporadicky.
S. překladatelský počin, ideově a esteticky spjatý s lumírovským programem, završil etapu tlumočení Shakespearových dramat jako básnických děl. Literárními kvalitami a rozsahem se řadí k nevýznamnějším výkonům naší kultury. Stal se jedním z pilířů kvapilovské éry, která ve shodě se S. obohatila českou shakespearovskou inscenaci o esteticky klasicizující, básnicky pojaté interpretace.
Pseudonymy a šifry
A. Derval, Alexej Drinov, Anonymus, B. Kříž, František Vlna, J. S. Počátecký, J. S. Zbirovský, J. S. Zbirožský, Josef Bavor, Josef Bavorský, Josef Tuvora, K. Sita, Milo, Oskar Milkovič, Satan Barnabáš, Vojtěch Černý, A. N., E., J. B., J. V. S., -n-, N.G., q, S., Slk., st, X
Hry
Edip král, t. 1874 (pseud. J. S. Zbirovský, s A. Nevšímalem); Práce, t. in Lumír 16, 1888, s. 13–20, kn. in Americké obrázky a jiná prosa, ed. F. Strejček, [1914].
Překlady
C. O. Wijkander: Berta Malmová, ND 1884; A. Moreto, ú. K. A. West: Donna Diana, ND 1885; W. Shakespeare: Král Jindřich IV., d. 1, ND 1888, přepr. t. 1905, ND 1916; Zkrocení zlé ženy, ND 1893, t. 1894, opr. překlad t. 1908; Sen v noci svatojanské, ND 1896, i t.; Makbeth, t. 1896, ND 1902; Kupec benátský, t. 1897, ND 1899; Julius Caesar, t. 1897, ND 1906; Bouře, t. 1898, MD Plzeň 1915; Král Lear, t. 1898, ND 1914; Jak se vám líbí, t. 1898, ND 1900; Romeo a Julie, t. 1899, ND 1901; Hamlet, t. 1899, MD Plzeň 1903; Cymbelin, t. 1899, VD 1923; Othello, t. 1899, ND 1908; Zimní pohádka, t. 1900, ND 1903; Dvé šlechticů veronských, t. 1901, ND 1902; Coriolanus, t. 1901, ND 1921 s tit. Coriolan; Král Richard III., t. 1903, ND 1911; Večer tříkrálový, t. 1904, ND 1905; Antonius a Cleopatra, t. 1904, ND Brno 1909; Mnoho povyku pro nic, t. 1904, ND 1907; Král Jan, t. 1904; Král Richard II., t. 1905; Král Jindřich IV., d. 2, t. 1906, ND 1916; Veta za vetu, t. 1907, ND 1914; Komedie plná omylů, ND 1908, i t., Veselé ženy windsorské, t. 1908, VD 1914; Marná lásky snaha, t. 1909, ND Brno 1922; Konec vše napraví, t. 1910, družina V. K. Blahníka Praha 1932; Timon Athenský, t. 1910, Div. Na zábradlí 1969; Troilus a Kressida, t. 1911, VD 1921 (ú. P. Křička); Král Jindřich V., t. 1911; Král Jindřich VI., d. 1, t. 1912; Král Jindřich VI., d. 2, t. 1913 (s A. Klášterským). ■ Souborně: Dramatické dílo W. Shakespeara, 1898– 1913, 33 sv.; Komedie I–II, 1959; Tragédie I–II, 1962; Historie I, 1964; Historie II – Básně, 1964.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, část. zpracováno. ■ jv. [Vodák], ref. Zkrocení zlé ženy, Literární listy 15, 1893/94, s. 299n. → Shakespeare, ed. J. Träger, 1950; Vbk [J. Voborník]: W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Makbeth, Národní listy 13. 3. 1896 [k tomu: J. V. S.: Odpověď p. profesoru Voborníkovi, Lumír 24, 1895/96, s. 216 → J. Levý: České theorie překladu, 1957]; K. [F. V. Krejčí], ref. Sen v noci svatojanské, Rozhledy 6, 1896/97, s. 363; Quidam, ref. Julius Caesar, Literární listy 19, 1897/98, s. 53; Dugazon, ref. Jak se vám líbí, Lumír 28, 1899/1900, s. 204; A. Novák: J. V. S. a jeho nové překlady Shakespearea, tamtéž 28, 1899/1900, s. 119n.; A. Pražák: Nové S. překlady ze Shakespeara, tamtéž 29, 1900/01, s. 424●; ref. Romeo a Julie: -a-, tamtéž, s. 544; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 10. 9. 1901; nesign. [J. Vodák], ref. Dvé šlechticů veronských, Čas 5. 5. 1901 + ref. Král Jan, tamtéž 27. 9. 1904, oboje → Shakespeare, 1950; nesign. [V. Tille]: S. překlad Hamleta, Přehled 3, 1904/05, s. 390–392; k šedesátinám: α [J. Kamper], Politik 10. 1905; V. H. [Hladík], Lumír 34, 1905/06, s. 37n.; A. Klášterský, Máj 4, 1906/07, s. 97–101●; nekrology: [F. X.] Šalda, Novina 5, 1911/12, s. 511n. → Kritické projevy IX, 1954; A. Pražák, Zlatá Praha 29, 1911/12, s. 530n.; nesign. [J. Vodák], Čas 30. 6. 1912; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 30. 6. 1912; M. Hýsek, Lidové noviny 6. 1912; A. N. [Novák], Národní listy 2. 7. 1912 → Myšlenky a spisovatelé, 1914●; J. Thomayer: Několik vzpomínek na J. V. S., Zlatá Praha 30, 1912/13, s. 61–63; B. Frida: Feuilleton, Zvon 16, 1915/16, s. 390n. [o překladech Shakespeara]; O. Fischer: Makbeth v Čechách, Naše doba 23, 1915/16, zvl. s. 501–505 → K dramatu, 1919; J. Baudiš: Příspěvky ke kritice českých překladů shakespearských, Časopis pro moderní filologii 5, 1915–17, s. 119–130, 217–233, 416–436; jv. [Vodák]: Nový pokus shakespearský, Lidové noviny 18. 4. 1916 → Shakespeare, 1950; K. Engelmüller: Premiery Shakespearových her na českém divadle, Lumír 44, 1916, s. 217–234; F. Strejček: J. V. S., jak žil, pracoval a trpěl, [1916], opr. vyd. 1948; E. Chalupný: J. V. S. a lumírovská doba české literatury, 1916; A. Novák: J. V. S., [1920]; T. [V. Tille], ref. Troilus a Kressida, Prager Presse 18. 12. 1921; A. Klášterský: J. V. S. Jeho život, literární dílo, ukázky, bibliografie, 1922; jv. [Vodák], ref. Kupec benátský, České slovo 18. 4. 1924 → Shakespeare, 1950; R. Wellek: Okleštěný Shakespeare, Kritika 1, 1924, s. 243–245 + S. překlad Hamleta, Národní a Stavovské divadlo 2, 1924/25, č. 17, s. 4n.; F. Chudoba: Nový pokus o překlad Shakespearova Hamleta, Naše věda 7, 1925/26, s. 161–179; B. Štěpánek: Na okraj Sládkova překladu Hamleta, Národní a Stavovské divadlo 3, 1925/26, č. 38, s. 3n.; R. Wellek: O nový překlad Hamleta, Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 10; O. Fischer: Král Lear v českém překladě, Lidové noviny 8. 12. 1927; O. Vočadlo: O S., Lumír 54, 1927/28, s. 288–295; [J.] Hora: Dvacet let od smrti J. V. S., České slovo 28. 6. 1932 → Poezie a život, 1959; A. Klášterský: Vzpomínky a portréty, 1934, zvl. s. 281–298, 434; M. Malý: Tvář básníka J. V. S., 1945; jpk [Polák]: J. V. S. v Národním divadle, Práce 17. 10. 1945; V. Jirát: S., Uprostřed století, 1948, s. 247–251, též in Duch a tvar, 1967, a Portréty a studie, 1978; O. Vočadlo: S. překlad Shakespearových dramat, Věstník ČAVU 61, 1952, s. 46–49; S. – Zeyer. Vzájemná korespondence, ed. J. Š. Kvapil, 1957; J. Levý: České theorie překladu, 1957, zvl. s. 178–190, 218n., 225, 581–586; O. Vočadlo: Český Shakespeare, Poznámky, Vydavatelské poznámky, in W. S.: Komedie I, 1959, s. 39–62, 595–641, 642–662 + Poznámky, Vydavatelské poznámky, in Komedie II, 1959, s. 583–634, 635–665 + in Tragédie I, 1962, s. 581–646, 647–670 + in Tragédie II, 1962, s. 685–780, 781–805; J. Levý: Vývoj českého divadelního blankversu, Česká literatura 10, 1962, s. 452–458 + Umění překladu, 1963, s. 113n., 117n., 130n., 235–247; J. Polák: Překladatelské snahy J. V. S., AUP. Philologica 8, 1962, s. 1–13; 10, 1964, s. 35–39; O. Vočadlo: Poznámky. Vydavatelské poznámky in W. S.: Historie I, 1964, s. 774–864, 865–890 + in Historie II – Básně, 1964, s. 551–588, 628–635, 664–681; J. Levý: O překládání shakespearovského verše a prózy, tamtéž, s. 682–717; J. Polák: S. aktovka Práce a dokumenty o jejím zákazu, SPFF BU 1966, ř. D literárněvědná 13, s. 145–149; V. Müller: Doucha, S. a Sen noci svatojanské, Lidová demokracie 1. 5. 1965; Z. Stříbrný: S. a Vočadlův Shakespeare, Divadlo 16, 1965, červen, s. 70n. → Proud času. Stati o Shakespearovi, 2005, dále též s. 296–300, 303, 308–311, 314n.; J. Polák: Šedesát let od smrti Jaroslava Vrchlického a J. V. S., Česká literatura 20, 1972, s. 563–568 + S. cesta k Shakespearovi, tamtéž 22, 1974, s. 439–445; M. Lukeš: Translator’s Choise – Reduction and Multiplicity of Meaning in Translation of Shakespeare, in Shakespeare Translation 6, Tokyo 1975, čes. s tit. Trápení s překlady → Mezi karnevalem a snem, 2004, s. 326–356; J. Polák: K redakční činnosti J. V. S. v Lumíru 1877–1898, Česká literatura 29, 1981, s. 35–40 + J. V. S. Život a tvorba, 1984 + Prameny a perspektivy, 1985, s. 37–46; F. Hrdička: Dva pohledy na Othella (J. V. S. a E. A. Saudek), Sborník Kruhu přátel českého jazyka z r. 1987, 1988, s. 45–53; V. Vokolek, J. Kuchař: Esoterické Čechy, Morava a Slezsko III, Střední Čechy II, 2005, s. 107; P. Drábek: České pokusy o Shakespeara, Brno 2012, s. 147–159, 1097n. ■ LČL, Masaryk, Meyer, Otto, Otto-dod, Wurzbach; Brno, NAlb, Plzeň, MDP 50
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 907–911