Roz. Malá. Datum narození dosud uváděno 12. 12. 1844. – Narodila se v rodině Čecha a Rakušanky, otec byl vojenským lékařem. Základní vzdělání měla německé. Po matčině předčasné smrti pobývala jako devítiletá déle než rok s jedním ze dvou mladších bratrů u otcovy matky v Dolním Bousově na Boleslavsku, kde chodila do české školy a rychle se naučila velmi dobře česky. Po návratu do Vídně se zapojila do kulturního života krajanské komunity: Recitovala, zpívala národní písně a jednou si zahrála s ochotníky (pod pseud. Svobodová v Raupachově veselohře Duch času, Divadlo v Josefově 11. 10. 1862). V Praze, kam rodina přesídlila po otcově propuštění z ministerstva války 1862, se záhy seznámila s řadou čelných osobností (např. s politikem a intendantem PD F. L. Riegrem, kapelníkem J. N. Maýrem). Začala se připravovat na operní dráhu u F. Pivody (hodiny zpěvu brala už ve Vídni), ale dlouhodobé a finančně náročné studium zaměnila 1863 za herecké školení u E. Peškové. Z podnětu jejího manžela, dramaturga PD P. Švandy st., byla pozvána k vystoupení na české zemské scéně. V květnu 1863 se představila v tit. roli Schillerovy Panny Orleánské a Mosenthalovy Debory, vzápětí byla angažována pro obor hrdinek a sentimentálních milovnic. V únoru 1867 se provdala za právníka Josefa Sklenáře, tajemníka Družstva PD, v manželství se narodili dva synové, prvorozený zemřel v dětském věku. 1890 ovdověla. Po sňatku vystupovala většinou pod jménem Sklenářová-Malá. 1881 se stala členkou souboru ND (1873 přispěla do sbírek na jeho stavbu výtěžkem z dvaadvaceti pohostinských představení ve výši 4 200 zl.). Poslední smlouva končící v květnu 1902 jí byla na nátlak kritiky, kulturní veřejnosti a obecenstva o rok prodloužena. 3. 5. 1903 oslavila v roli Hermiony (Shakespeare: Zimní pohádka) čtyřicet let umělecké činnosti a rozloučila se s obecenstvem. Během své herecké dráhy dostala řadu nabídek ze zahraničí, 1874 i od pražského německého divadla, žádnou však nepřijala a zůstala věrná české scéně. Často hrála u cestujících společností a ochotníků v mnoha českých městech i u krajanů ve Vídni (1866; tehdy odmítla angažmá v Burgtheateru, jež jí nabídl ředitel H. Laube), pravidelně účinkovala v představeních pražského Akademického čtenářského spolku. Při otevření ND v Brně 1884 hostovala v zahajovacím představení Kolárovy Magelony v tit. roli. Její pohostinské hry v chorvatském Záhřebu 1896 (tit. role Schillerovy Marie Stuartovny, Sardouovy Fedory, Grillparzerovy Sappho, Volumnie v Shakespearově Koriolanovi) byly uměleckým triumfem a také kulturně-politickou misí. S.-M. se stala vyhledávanou přednašečkou veršovaných proslovů při kulturních i politických příležitostech (např. při Shakespearovských slavnostech v Novoměstském divadle 1864), recitovala na lidových shromážděních, měšťanských i dělnických besedách a deklamačních zábavách; od poloviny devadesátých let pořádala recitační večery v Praze i na venkově. Stála též u počátků českého divadelního školství: 1873–74 vyučovala v operní škole PD zřízené B. Smetanou, 1892–94 byla profesorkou dramatické školy ND a od 1893 až do smrti učila na pražské konzervatoři. Působila v ženských spolcích (Americký klub dam, Ženský klub český – čestná předsedkyně). Sepsala také své vzpomínky. 1901 jí byl udělen zlatý záslužný kříž s korunou, 1904 zlatá medaile od města Prahy, 1908 byla jmenována čestnou členkou ND. Pochována je na Olšanských hřbitovech. 1933 byl v Čelakovského sadech u Národního muzea instalován její pomník od sochaře L. Šalouna.
V PD postrádajícím herečku schopnou obsáhnout obor heroin a milovnic, jakou byla ve čtyřicátých a padesátých letech A. Kolárová, zaujala S.-M. okamžitě čelné místo. Od nástupu do konce 1863, tj. za necelý rok, sehrála patnáct velkých úloh a získala si lásku i obdiv obecenstva. Pro hrdinský obor, nabývající v konstituční době a státoprávních bojích šedesátých let funkci vzorů občanských i lidských ctností, měla předpoklady fyzické, duševní i mravní. Ztepile vznosná postava a klasicky modelovaný podlouhlý obličej s velkýma tmavýma očima, plnými rty a klenutým čelem naplňovaly představu ušlechtilé hrdinky plné odhodlání a silné vůle. Vznešené vzezření zrcadlilo vnitřní šlechetnost, čistotu a vážnost, již odrážel i lehce přichmuřený výraz tváře. Sytý, příjemně znělý, ohebný a dokonale ovládaný alt byl schopen vyjádřit nejjemnější významové nuance. Protože její předchozí styk s českým divadlem byl minimální, tvořila samostatně a originálně, těžíc ze své inteligence. Subjektivní pojetí postavy charakteristické pro herectví let padesátých jí bylo cizí; s úctou vůči životnímu a myšlenkovému obsahu sloužila dramatikovým intencím. Korigujíc cit rozumem vědomě ovládala výrazové prostředky, jimž dominoval mluvní projev. Deklamační umění S.-M. se pojilo se vzornou jevištní češtinou nezatíženou žádnou manýrou či nedbalostí jako tehdy ještě u řady i předních herců. Brzy se oprostila od tzv. hudební deklamace, dbající na zvukové rozložení vět a na uplatnění krásného hlasu, a soustředila se k tlumočení významových obsahů veršů. Stala se vůdčí představitelkou nového hereckého stylu PD, vyznačujícího se utlumením předchozího patosu, pohybovou úsporností a důrazem na racionální interpretaci role. Jeho těžištěm byla deklamace, ovlivněná i rétorikou politických táborů šedesátých let, mimika a gesta měly pouze doprovodnou funkci. S.-M. se stala kultivovanou hlasatelkou humanistických idejí dramat Schillerových (Johana, Panna Orleánská, Luisa, Úklady a láska, Marie Stuartovna), Shakespearových (Julie, Romeo a Julie, Viola + Sebastian, Večer tříkrálový, Ofelie, Hamlet), Goethových (Klárka, Egmont, Markétka, Faust) či Lessingových (Emilie Galotti). Její historické postavy byly zakotveny v problematice šedesátých let a přinášely řadu aktuálních analogií a výzev. Hlasovým projevem a citem pro zvukovou tvárnost slova vnášela do tragického hereckého oboru první náznaky realistické charakteristiky postav (např. Kateřina v Ostrovského Bouři, 1870). Minuciézní hlasovou modulací splňovala nároky na hlubší individualizaci a konkretizaci charakteru, a proto se mohla uplatnit v soudobé francouzské dramatice (Sardou, Feuillet, Augier, Dumas ml. aj.) a v české veseloherní tvorbě (Jeřábek, Bozděch). Přispěla ke zcivilnění hereckého projevu (tzv. konverzační styl) i ke stabilizaci novodobé jevištní češtiny. Svým uměním inspirovala domácí dramatiky (např. V. Vlček pro ni napsal tit. roli Elišky Přemyslovny, J. Vrchlický tit. roli dramatu Drahomíra), odpovědnou tvorbou, příkladným vlastenectvím i osobním životem zosobňovala současníkům ideál české umělkyně, občanky a ženy (V. Brožík dal její podobu kněžně Libuši v cyklu Přemyslovci, jímž vyzdobil královskou lóži ND).
V počátečním období tzv. divadla velkého stylu podtrhovala svým uměním v repertoáru ND, zaplaveném senzačními tituly a druhořadými texty, skutečné hodnoty (např. Hraběnka Rosina, Beaumarchais: Figarova svatba). S její interpretací jsou spojeny první inscenace antických tragédií (Sofokles: Antigona; Jokasta, týž: Oidipus král – 1889), význačné novinky evropské dramatiky (Jele, Vojnović: Ekvinokce; Ella Rentheimová, Ibsen: John Gabriel Borkmann – 1897) i básnická dramata Vrchlického a Zeyera. S.-M. vnímavě rozpoznala přínos realistické poetiky a podřizovala se textu i požadavkům režie. Jedinečnou schopnost hlasové charakteristiky uplatnila při vytváření realistických postav. Dbala na jejich věrohodnou vnější podobu (kostým, maska), téměř je však necharakterizovala gesty a mimikou ani nepracovala s žánrovým detailem; její sošně podané ženy z lidu měly vždy ráz heroin. Ztvárněním Madleny Vojnarové (Jirásek: Vojnarka), Kostelničky Buryjovky (Preissová: Její pastorkyňa) a Strouhalky (Šimáček: Svět malých lidí) se v ND paradoxně zařadila mezi průkopníky nového stylu. V poslední tvůrčí etapě se stala znamenitou představitelkou zmoudřele vyrovnaných i zatrpkle rezignovaných stárnoucích a starých žen. V období psychologického realismu po nástupu nové správy ND (1900) však nebyla doceňována její schopnost hlasové charakteristiky, jako překážka se jevila absence jemně propracované pohybové a mimické složky. S.-M. decentně ustoupila novým tendencím a v devětapadesáti letech ND opustila. Za čtyřicet let herecké činnosti se potkala s několika uměleckými styly, které pro ni vždy znamenaly nový okruh rolí i obohacení výrazového rejstříku. Žádnému z nich však nepodlehla pasivně a vždy si uchovala nejvlastnější základ svého herectví, umění krásně mluvené češtiny. Zachovávajíc určitý odstup od role pozvedala postavy nad životní všednost, objevovala jejich velikost a sílu.
Druhým životním posláním se pro S.-M. stala výuka herectví. Na pražské konzervatoři podnítila zřízení malé školní scény (kolem 1910) a zajistila pro ni z ND základní fundus. Adepti herectví tak poprvé mohli zkoušet výstupy i celá představení v dekoracích a kostýmech. Zkušební scéně se věnovala s mimořádnou obětavostí, zastávajíc vedle činnosti dramaturgické a režijní i práci inspicienta, rekvizitáře a garderobiérky. Vychovala řadu hereček, např. M. Bittnerovou, A. Frankovskou, H. Veverkovou, L. Rottovou, M. Pospíšilovou, M. Horskou, H. Benoniovou, I. Grégrovou, K. Welsovou, R. Naskovou, M. Táborskou, J. Kronbauerovou, O. Beníškovou, B. Durasovou, M. Májovou, E. Bubeníčkovou, herecky školila i operní pěvce, např. E. Destinnovou, B. Plaškeho, P. Ludikara.
S.-M. patřila k nejvýraznějším hereckým individualitám českého divadla 19. stol., byla obdivována a uctívána několika generacemi diváků i divadelníků. Svým herectvím, zaníceným vlastenectvím, lidskými a občanskými kvalitami povznesla vážnost divadla a spoluutvářela národní život české společnosti.
Role
PD
Johanna (F. Schiller: Panna Orleanská) j. h., Debora (S. H. Mosenthal: Debora aneb Křesťan a židovka) j. h., Katarina Bragadani (V. Hugo: Angelo, vladař padovánský), Luisa (F. Schiller: Ouklady a láska), Marie (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Kordelia (W. Shakespeare: Král Lear), Klára (J. W. Goethe: Egmont) – 1863; Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Markéta (J. W. Goethe: Faust), Kalpurnie (W. Shakespeare: Julius Cäsar, i ND 1885), Amalie ze Šlechtic (F. Schiller: Loupežníci), Cecilie (O. Feuillet: Montjoye), Isabella (J. Korzeniowski: Rodrigo a Isabella), Fenella (D.-F.-E. Auber: Němá z Portici, i ND 1885), Jane Eyreova (Ch. Birch-Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský), Jarmila (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), Emilie Galotti (G. E. Lessing: Emilie Galotti), Anežka (J. K. Tyl: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři) – 1864; Sebastian + Viola (W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete), Karolina de Saint-Geneix (G. Sand: Markýz de Villemer), Desdemona (W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský), Katinka (H. v. Kleist: Katinka Heilbronská aneb Zkoušení ohněm), Preciosa (P. A. Wolff, h. C. M. v. Weber: Preciosa, spanilé děvče cikánské), Adrienna Lecouvreur (E. Scribe, E. Legouvé: Adrienna Lecouvreur), Donna Magelona Trebizonda (J. J. Kolár: Magelona, i ND 1884), Fernande (E. Augier: Svatouškové), Monika (J. J. Kolár: Monika), Ofelie (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský) – 1865; Celimena (Molière: Nevlídník), Hermie (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen), Viola (F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění), Cecilie (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda), Královna Anna (E. Scribe: Sklenice vody aneb Účinky a příčiny), Cidlina (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Eliška Přemyslovna (V. Vlček: Eliška Přemyslovna) – 1866; Porcie (W. Shakespeare: Kupec benátský, i ND 1884), Paulina (V. Sardou: Bodří venkované, i ND 1885), Hermiona (W. Shakespeare: Pohádka zimního večera, i ND 1893) – 1867; Milada (V. Vlček: Milada, i ND 1888), Isabella (P. Calderón: Sudí zalamejský), Donna Diana (A. Moreto, ú. K. A. West: Donna Diana) – 1868; Anna Pavlovna (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo) – 1869; Kateřina (týž: Bouře), Dolores (V. Sardou: Vlasť, i ND 1885), Mína (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, i ND 1884), Fernanda (V. Sardou: Fernanda) – 1870; Kamilla hraběnka de Vardes (O. Feuillet: V dobách pokušení), Goneril (W. Shakespeare: Král Lear, i ND 1887), Vlasta (V. Vlček: Vlasta) – 1871; Verena (J. J. Kolár: Pražský žid, i ND 1884), Hraběnka Trčková (F. Schiller: Smrt Valdštýnova, i ND 1888), Kateřina (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Blažena (týž: Mnoho povyku pro nic za nic), Marie Teresie (E. Bozděch: Zkouška státníkova, i ND 1883), Titanie (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské, i ND 1884) – 1872; Šotek [Puk] (týž: Sen v noci svatojanské) – 1873; Andrea (V. Sardou: Andrea) – 1874; Klarissa de Montaiglin (A. Dumas ml.: Pan Alfons) – 1875; Arria (A. Wilbrandt: Arria a Messalina, i ND 1891), Josefina (E. Bozděch: Světa pán v županu, i ND 1884) – 1876; Královna Kunhuta (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna, i ND 1885), Phaedra (J. Racine: Phaedra), Markéta (L. Stroupežnický: Černé duše) – 1877; Henrietta Caverletová (E. Augier: Paní Caverletová, i ND 1895), Hero (F. Grillparzer: Hero a Leander aneb Vlny mořské, vlny lásky) – 1879; Klára Vignotova (A. Dumas ml.: Levoboček, i ND 1890), Markéta (E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské, i ND 1885), Sofonisba (B. Guldener: Karthaginka), Volumnia (W. Shakespeare: Koriolanus, i ND 1887) – 1880; Blažena (V. Vlček: Lipany), Kateřina Smiřická (J. J. Kolár: Smiřičtí) – 1881; Anežka de Champrosé (E. Bozděch: Z doby kotillonův), Ulrika Eleonora (týž: Baron Goertz, i ND 1889) – 1881; Sappho (F. Grillparzer: Sappho), Odetta (V. Sardou: Odetta, i ND 1885), Penelopa (J. Vrchlický: Smrt Odyssea), Drahomíra (týž: Drahomíra, i ND 1888) – 1882.
ND
Salomena (B. Adámek: Salomena), Eliška z Rožmberka (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Hraběnka Rosina (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba) – 1883; Lady Makbethová (W. Shakespeare: Makbeth), Královna Barbora (J. J. Kolár: Královna Barbora), Vévodkyně z Marlborough (E. Scribe: Sklenice vody) – 1884; Ludmila z Vřesovic (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), Rosava (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Ljubov Ivanovna Radostova (A. N. Ostrovskij: Vinný bez viny) – 1885; Gertruda (W. Shakespeare: Hamlet)– 1886; Fanetta z Romaninu (J. Vrchlický: Soud lásky), Zuzana Černínová z Chudenic (L. Stroupežnický: Sirotčí peníze) – 1887; Francesca Imperia (F. A. Šubert: Láska Raffaelova), Hraběnka Trčková (F. Schiller: Piccolomini) – 1888; Antigona (Sofokles: Antigona), Angela (J. Echegaray: Světec či blázen), Drahomíra (J. Vrchlický: Bratři), Josefina Beauharnaisová (E. Bozděch: Jenerál bez vojska), Jokasta (Sofokles: Oidip král) – 1889; Madlena Vojnarová (A. Jirásek: Vojnarka), Kostelnička Buryjovka (G. Preissová: Její pastorkyňa), Marie (M. A. Šimáček: Svět malých lidí) – 1890; Amalie (H. Sudermann: Čest), Hippodamie (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie)– 1891; Mercedes (J. Echegaray: Velký Galeoto), Elvira (J. Racine: Cid), Královna (W. Shakespeare: Cymbelin), Batšéva (J. Zeyer: Sulamit) – 1893; Paní de Valfontaine (V. Sardou: Cyprienna), Sestra Marta (G. Hauptmann: Hanička) – 1894; Thisbé (V. Sardou: Gismonda), Zlodějova matka (J. Štolba: Zloděj) – 1895; Straba (J. Zeyer: Neklan), Epponina (J. Vrchlický: Epponina) – 1896; Jele (I. Vojnović: Ekvinokce), Slečna Ella Rentheimová (H. Ibsen: John Gabriel Borkman) – 1897; Královna Nyola (J. Zeyer: Radúz a Mahulena) – 1898; Paní Marjánka (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Eliška Polská (V. Vlček: Eliška Přemyslovna)– 1899; Polixena (L. Stroupežnický: V panském čeledníku) – 1900; Vikomtessa de Vernieres (A. Dumas ml.: Polosvět), Královna Gertruda (R. Lothar: Král Harlekýn) – 1901; Paní de Chantel (M. Prévost: Polopanny) – 1902.
Teatralia
Na prahu Prozatímního divadla, Thalia 2, 1897/98, s. 6n., 15n., 23n., 30–32 → Z mých vzpomínek, 1912.
Prameny a literatura
Pozůstalost v NMd. Vídeň, Taufmatrik des Infanterieregiments Nr. 19, AB 01539, Jahr 1843, fol. 9. ■ J. N. [Neruda]: Angelo, vladař padovánský, Hlas 1. 7. 1863 → České divadlo II, 1951; nesign.: Paní O. M. S., Světozor 3, 1869, s. 302n.; J. N. [Neruda]: Paní O. S., Národní listy 20. 12. 1873 → Podobizny I, 1951+ Ze zápasů o divadlo, Národní listy 27. 9. 1874 + Romeo a Julie, tamtéž 8. 10. 1874 → České divadlo IV, 1958; nesign.: České divadlo, Světozor 7, 1873, s. 223; D. [J. Durdík]: Z umělecké pouti paní S.-M., tamtéž, s. 428n. → Kritika, 1874; V. Vlček: O. S.-M., Osvěta 3, 1873, s. 458–464 → Tužby vlastenecké, 1879; Lumír [V. Hálek]: O. M., Národní listy 2. 5. 1873 + O. M. ve prospěch ND, tamtéž 1. 5. 1874 → O umění, 1954; nesign.: Přední úlohy S.-M., Světozor 10, 1876, s. 7; J. N. [Neruda], Národní listy 27. 10. 1877 + tamtéž 8. 5. 1878, oboje → České divadlo V, 1966 [Phaedra, Panna Orleánská]; J. Arbes: Čeština na českém jevišti, Divadelní listy 1, 1880, s. 236; J. N. [Neruda]: Paní O. S.-M. vypravuje, Národní listy 4. 1. 1881 → České divadlo VI, 1973 + nesign.: O. S.-M., Humoristické listy 25, 1883, s. 136 → Podobizny II, 1952; S. Heller: O. S.-M. List ku dvacetiletému jubileu, Národní listy 5. 1883; Š. [M. A. Šimáček]: Jubileum, Světozor 22, 1887/88, s. 319n. + O. S. M. a J. Seifert, tamtéž, s. 366; J. L. Turnovský: Debutantka, Z naší doby, [1888], s. 146–151; J. Arbes: O. S.-M. Studie dramaturgická, Česká Thalia 1, 1887, s. 1n., 24–27, 43–46, 64n., 76–79, 93n., 107–110, 126n., 137–139, 153–156 → Z českého jeviště, 1964; š [J. Kuffner]: Divadelní kronika, Národní listy 4. 1888; ý [J. Ladecký]: České divadlo v Brně, Česká Thalia 3, 1889, s. 8 + šifra J. Lý, tamtéž 4, 1890, s. 151 [Vojnarka]; V. Vlček: Květnové divadelní jubileum, Osvěta 29, 1899, s. 401–417; A. Wenig: O. S.-M., Divadelní listy 2, 1900/01, sl. 365–370; O. Faster: Lístek jubilejní, tamtéž 4, 1902/03, sl. 218n.; P. [K. Šípek]: O. S.-M., Máj 1, 1902/03, s. 501n.; -s- [A. B. Dostal]: Divadlo, Lumír 31, 1902/03, s. 278n.; K. M. [Mašek]: O. S.-M., Slovo 2, 1902/ /03, s. 214n.; K. M.: O. S.-M., Meziaktí 3, 1902/03, č. 249; š [J. Kuffner]: Kronika, Národní listy 3. 5. 1903; J. Vodák: Čas 3. 5. 1903 → Tváře českých herců, 1967 + Divné hospodaření našeho divadla…, Čas 5. 5. 1903; nesign.: O. S.-M., Illustrovaný svět 3, 1903, s. 625–628; -al-: U O. S.-M. Interview, Divadlo 3, 1904/05, s. 95–100; A. Řeháková: Stále jará a svěží, Národní listy 12. 12. 1904; R. J. Kronbauer: Ze vzpomínek O. S.-M., Vzpomínky, 1907, s. 175–185; F. A. Šubert: Dějiny Národního divadla v Praze 1883–1900, 1908, s. 167n.; š [J. Kuffner]: Kronika, Národní listy 10. 3. 1912●; nekrology: K. [J. Kamper], Lumír 40, 1911/12, s. 285n.; J. Krecar, Divadlo 10, 1911/12, s. 230n.; J. Kvapil, Národní listy 24. 2. 1912 → O čem vím, 1932; A. Nečásek, Venkov 25. 2. 1912; A. Kuklová-Bezděková, M. Tůmová, Národní listy 26. 2. 1912●; V. T. [Tille]: Vzpomínky, tamtéž 24. 2. 1912 + šifra T., Z divadelní kroniky, tamtéž 3. 5. 1913; A. Řeháková: Několik listů O. S.-M., Květy 34, 1912, d. 1, s. 419–424, 580–590 + O. S.-M. Fragment životopisné studie, [po 1914]; K. Krecík: Recitační večery O. S.-M., Národní listy 5. 6., 30. 7. a 7. 9. 1915; J. Krecar: Sňaté masky, 1917, s. 56–60; F. Šorm: Umělecký profil hereček Národního divadla, 1918, s. 7–10; M. Laudová-Hořicová: Z vypravování O. S.-M., Venkov 1. 10. 1927; V. Zatiranda: Herecké kapitoly. Velká naše tragédka, Divadlo 9 (16), 1929/ /30, č. 11–12, s. 11; A. Řeháková: Ze života a korespondence O. S.-M., [1931]; R. Deyl: Dvě vzpomínky, Československé divadlo 15 (10), 1932, s. 117n.; J. Vodák: Dva pamětné medailonky, 1932, s. 8–13, 21 + Vzpomínka na S.-M., České slovo 23. 2. 1932, vše → Tváře českých herců, 1967; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 41–44, 153–156, 256; V. Tille: Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu (Dějiny ND V), 1935, s. 174n.; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 226–228, 250, 254, 304; L. Novák: Stará garda Národního divadla, 1937, s. 152–167; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 30n.; J. Teichman: Postavy českého divadla a hudby, 1941, s. 67–71; R. Nasková: Jak šel život, 1941, s. 97–99, 214–215; bs: O. S.-M. a Morava, Lidové noviny 24. 2. 1942; ps: Světlý zjev jara českého divadelnictví, tamtéž 12. 12. 1944; R. Nasková: Vítězný vavřín. K vzpomínkám na O. S.-M., Divadlo 30, 1944, s. 114; J. Vodák: Směry českého divadelního ženství, Divadelní zápisník 1, 1945/46, s. 350–357 → Tváře českých herců, 1967; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 67–71; E. Lukáčová: O. S.-M. a české dělnické hnutí, Divadlo 5, 1954, s. 469; L. Říhová: O. S.-M., in Mistři českého jeviště I, 1953, s. 25– 51 + O. S.-M., in sb. Listy z dějin českého divadla II, 1954, s. 52–74; E. Konrád: Polobozi poblíž nás, Divadlo 6, 1955, s. 938n.; A. Scherl: Z minulosti našeho uměleckého přednesu, in Aksenov, Scherl, Vnouček: Kniha o uměleckém přednesu, 1957, s. 34–40; J. Kronbauerová: Hodiny pod harlekýnem, 1973, s. 23–27; F. Kožík: Devět Ofélií, [1988], s. 105–122; J. Císař: Přehled dějin českého divadla, 2006, s. 139n.; L. Chválová: O. S.-M. Cesta na jeviště, Disk č. 35, 2011, s. 66 až 80; K. Sklenář: O. S.-M. Slavná herečka a její rodina, Genealogické a heraldické listy 32, 2012, č. 2, s. 2–9. ■ Masaryk, NDp, Otto, ÖBL, Rieger; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 901–907
