Psán též Mikoláš, příjmení Sychrovský. – Pocházel z rodiny mirotického měšťana a provazníka. U otce se vyučil řemeslu. Krátce studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se důvěrně přátelil s J. von Führichem, zakladatelem proslulé vídeňské malířské školy. 1828 se vrátil do Mirotic, 1837 převzal rodinný podnik. Živil se provaznictvím a věnoval se řezbářství (drobné kostelní plastiky a nábytkové ozdoby). Byl nadšeným divadelníkem a pro místní ochotnický spolek (založený 1843) vytvořil za 16 zl. první dekorační soubor a oponu. Podle cestovního pasu (1848) měl povolen prodej svých řezbářských výrobků po celých Čechách včetně Prahy. Podle vzpomínek M. Alše, jemuž byl kmotrem, se pokusil zhotovit velké mechanické divadlo s biblickými výjevy. Pro S. tvorbu marionet měla značný význam jeho vazba na loutkáře regionu, zejména na rod Kopeckých z Mirotic. Zřejmě znal produkce legendárního M. Kopeckého, neboť se úzce přátelil s jeho syny Janem a Václavem. Stal se poručníkem Janových dětí, Václavovi, s nímž působil v ochotnickém spolku, svědčil při sňatku.
S. je nejstarším prokázaným řezbářem marionet pro české loutkáře. Loutky zhotovoval pro členy rodu Kopeckých, jak dokládá vícegenerační soubor marionet A. Kopecké, po 1850 zásoboval snad všechny jihočeské loutkáře; mirotický původ svých loutek udávali marionetáři z rodu Kočků, Dubských a Pflegrů. Postupně proslul svými výtvory po celých Čechách.
S. řezbářský rukopis se vyznačuje charakteristickými atributy: Obličeje loutek jsou jednoduché, oproštěné od nadbytečných detailů, mají poklidný ráz. Oči bývají posazeny dále od sebe, široce otevřené. Partie vlasů a vousů ve starších řezbách nejsou příliš členité a nepůsobí tak dekorativně jako u loutek mladšího data, hlavně šlechticů a loupežníků, jejichž vlasy a vousy jsou řezány někdy až ornamentálně spolu s drdůlky, schematickými loknami a různými ozdobami. Bezvousé mužské tváře mívají nápadné vystouplé lícníkosti, ohraničené dlouhou vráskou. Ústa jsou většinou širší s plnějším spodním rtem, zdají se být mírně pootevřená. Mezi staršími loutkami se objevují celořezbované nekostýmované typy jako zpravidla černí, komicky vyhlížející čerti s krátkými rohy a rytíři s velmi zjednodušenou, kompaktně vyřezávanou zbrojí. Také část kostýmu některých ženských figur bývá provedena přímo v řezbě trupu. Způsob polychromie odpovídá tradiční technologii nanášení barvy na křídový podklad s následným voskovým pokostem. S. marionety typologicky korespondují s tehdy uváděným repertoárem. Jejich výtvarné pojetí dokládá konvenci ztvárnění určitých charakteristických postav, které nesou znaky společenských vrstev a skupin, ale i bytostí nadpřirozeného světa. S. loutkami se inspiroval M. Aleš při ilustracích pro edici her Divadlo s loutkami a v kresbách pro časopis Paleček.
Prameny a literatura
Loutky in NMd, MZMd, Muzeum loutkářských kultur Chrudim, Městské muzeum Týn n. Vl. a soukr. sbírky. SOA Třeboň: Sbírka matrik, Mirotice 7, matrika narozených 1796–1816, s. 13, obr. 15. ■ R. J. Kronbauer: Kopečáci. Vzpomínka M. Alše, Máj 7, 1908/09, s. 468n. + V kolébce českých loutkářů (Vzpomínka Mikuláše Alše), Český loutkář 1, 1912, s. 56; J. Veselý: Život, dílo a rod Matěje Kopeckého, Loutkář 14, 1927/28, s. 26 + Arnošta Kopecká. Loutkářka Prácheňska, tamtéž, s. 196; J. Káš: O řezbářích a tiskařích lidových českých loutkářů, Český lid 2 (34), 1947, s. 154n.; J. Toman: Matěj Kopecký a jeho rod, 1960, s. 59, 106; J. Malík: Matěj Kopecký – legenda a skutečnost, 1969, s. 22–25; J. Blecha: Příspěvek k poznání geneze a specifik původních českých marionet, Acta Musei Moraviae. Scientiae sociales 89, 2004, s. 245–252; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 51; J. Blecha, P. Jirásek: Česká loutka, 2008, s. 64–66, 71. ■ Knížák
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 898–899
