Vl. jm. Alois Sch.; psán též Schlaghammer, Šlághamr. – Syn pražského německého policejního úředníka (a pozdějšího herce spolku Bohemia zvaného Louis Martel) Aloise Sch. a české matky Pauliny, roz. Zeyerové, jejichž manželství bylo 1890 rozvedeno. Studoval na obchodní akademii v Praze a začal hrát česky ochotnické divadlo. Profesionální hereckou dráhu nastoupil na podzim 1891 v ND v Brně u ředitele V. Hübnera pod pseudonymem Richard Grosse. 1892 se bez úspěchu pokoušel o angažmá v ND v Praze, od září t. r. hrál krátce v Aréně na Smíchově. Po ukončení vojenské služby působil 1893–97 v Novém německém divadle v Praze pod jménem Richard Sch.
Následovala angažmá v německých divadlech v Elberfeldu (1897/98), Teplicích (1898/99), Erfurtu (1899–1901) a Breslau [Vratislav] (1901). Odtud jej angažoval pro charakterní obor H. Conried do svého německého divadla Irving Place Theatre v New Yorku a Sch. se s jeho souborem účastnil i delšího turné po Americe. Po návratu do Evropy působil 1905 až 1907 v Residenz-Theater v Hannoveru. Koncem 1907 se vrátil do Prahy, v prosinci hostoval na zkoušku v ND a byl přijat. Členem ND byl až do své smrti. Hostoval (česky) 1911 a 1913 v Brně, 1915 ve Vídni u krajanského spolku Pokrok. 8. 2. 1915 se oženil s Annou Hirtlovou (*27. 10. 1885 Štýrský Hradec). 1917 zemřel na akutní zápal plic v nemocnici na Král. Vinohradech. Hrob na Vinohradském hřbitově je dnes nezvěstný.
V reprezentanta moderně orientovaného nepatetického herectví vyspěl za pobytu v New Yorku, kde se uplatňoval převážně v charakterním oboru klasické dramatiky i v moderní konverzační hře. Zdánlivě bez příznivých předpokladů, s menším, štíhlým vzrůstem a s ne právě jasně znějícím hlasem prorazil hereckou inteligencí a vynikající technikou. V ND vytvořil celkem sto devatenáct rolí. Jeho kreace se vyznačovaly bohatstvím přednesových nuancí a složitou mnohotvárností. Schopen vyostřené charakteristiky ztělesňoval naprosto rozdílné postavy, překvapoval jejich neobyčejnou složitostí, mnohdy i protikladností jednotlivých rysů. Při příchodu do ND se jevil jako poněkud cizorodý živel, zarážel jeho ostře útočný způsob řeči a matoucí složitost, až disparátnost charakterové kresby. Hluboký psychologický ponor do nitra postav a nepatetická střídmost výrazu jej však brzy učinily posilou Kvapilova divadla psychologického realismu. Bezkonkurenční bylo jeho ztvárnění tzv. frakových rolí (Robert Chiltern, Wilde: Ideální manžel; Henry Higgins, Shaw: Pygmalion), které hrál s přesvědčivou intelektuální převahou a s naprosto hodnověrnou salonní elegancí. V klasickém repertoáru předvedl své věcné, odmonumentalizované pojetí postav, které přibližoval současnosti, i moderní senzitivitou a vzrušujícím, zjitřeně nervním herectvím (Max Piccolomini, Schiller: Valdštejn; Goethův Faust). Vytvořil též sérii komických figur s filozofickou hloubkou (mj. Malvolio, Shakespeare: Večer tříkrálový), která krátce před jeho smrtí vyvrcholila kreací Johna Falstaffa (W. Shakespeare: Jindřich IV., díl 1. a 2.). Ve svých režiích jej hojně zaměstnával zejména vrstevník a přítel J. Kvapil, za jehož šéfovského období patřil S. k předním členům souboru ND.
Role
ÚMDOČ
Jindřich Smiřický (J. J. Kolár: Smiřičtí) – ND 1892.
Aréna na Smíchově
Ferdinand z Podmanic (J.-F.-A. Bayard, J. de Wailly: Musí na venek) – 1892.
Neues deutsches Theater
Lieutenant von Stolpe (G. Freytag: Valentine), Curio (W. Shakespeare: Was Ihr wollt), Hilaris (J. Nestroy: Der böse Geist Lumpacivagabundus), Gallus (F. Halm: Der Fechter von Ravenna), Johann (R. Hahn: Miß Fay, die Terpentintänzerin), Doctor Olivarez (Don Xïmenes de Enrico: Der Prinz von Asturien) – 1894.
Irving Place Theatre New York
Wast (O. Blumenthal, G. Kadelburg: Das Theaterdorf) – 1902; Des Königs Bruder (L. Dóczi: Der Kuss) – 1903.
ND
Doktor z Kelerů (H. Sudermann: Domov), Mortimer (F. Schiller: Marie Stuartovna), Sir Robert Chiltern (O. Wilde: Ideální manžel) – j. h. 1907; Justus Haeberlin (L. Fulda: Janek), Vojvoda markomanský (A. Dvořák: Kníže), Solinus (W. Shakespeare: Komedie plná omylů) – 1908; Guido Barbi (O. Wilde: Florencká tragedie), Král Ludvík XIV. (V. Sardou: Travička), Baron Jiří Ruding (G. Davis: Katakomby), Lignière (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Císař Rudolf II. (I. Madách: Tragedie člověka), Princ aragonský (W. Shakespeare: Kupec benátský), Max Piccolomini (F. Schiller: Valdštejn)– 1909; Hrabě Scheele (G. Wied: Její Milost stará paní), Faust (J. W. Goethe: Faust), Jack Straw (W. S. Maugham: Královská Výsost), Kardinál Orsini (J. Słowacki: Beatrix Cenci), Karel Tonnig (B. Bjørnson: Když réva znova kvete), Mocný princ z Hispanie (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Dože benátský (W. Shakespeare: Othello), Tartuffe (Molière: Tartuffe), Ilčík (J. Mahen: Janošík), Muž (H. Bataille: Stín milenčin) – 1910; Asesor Brack (H. Ibsen: Hedda Gablerova), Kníže Egon Ravenstein (A. Schnitzler: Kontesa Mici), Král Edward IV. (W. Shakespeare: Richard III.), Poštmistr (N. V. Gogol: Revisor), M. Štěpán z Pálče (A. Jirásek: Jan Hus), Artěmjev (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola), Václav IV. (A. Dvořák: Král Václav IV.), Napoleon I. (V. Sardou, E. Moreau: Madame Sans-Gêne), Myrtilos (J. Vrchlický: Hippodamie) – 1911; Malvolio (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), Alcest (Molière: Misantrop), Gianetto Malespini (S. Benelli: Potupný kvas) Damjan Jugovič (I. Vojnović: Smrt matky Jugovičů) – 1912; Král (Lope de Vega: Sedlák svým pánem), Mercutio (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Peppi Hofmann (K. Mašek: Ženy, které potkáváme), Des Prunelles (V. Sardou: Cyprienna), Profesor Henry Higgins (G. B. Shaw: Pygmalion) – 1913; Figaro (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba), Lord Faucoult Babberley (B. Thomas: Charleyova teta), Angelo (W. Shakespeare: Veta za vetu) – 1914; Kolumbus (J. Hilbert: Kolumbus), Caesar (G. B. Shaw: Androkles a lev), [První] Herec (W. Shakespeare: Hamlet) – 1915; Macduff (W. Shakespeare: Macbeth), Edmund (týž: Král Lear), Sir John Falstaff (týž: Jindřich IV.) – 1916.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, TRP N8, matrika narozených fary u Nejsv. Trojice v Podskalí 1868–1872, s. 231, obr. 236; Soupis pražských domovských příslušníků [otec Schlaghamer Alois, 1846; Schlaghamer Alois, 1871]. ■ š. [J. Kuffner], Národní listy 16. 9. 1892 [Ferdinand, Musí na venek]; Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1894 až 1907; Bohemia 7. a 9. 1., 2., 6. a 18. 2., 25. a 31. 3. 1894; nesign.: Der Kuss at the Irving Place Theatre, New York Times 3. 12. 1902; T. [V. Tille], Den 18. 12. 1907 [Dr. z Kelerů, Domov] + šifra V. T., tamtéž 20. 12. 1907 [Mortimer, Marie Stuartovna] + tamtéž 22. 12. 1907 [Chiltern, Ideální manžel]; š. [J. Kuffner], Národní listy , 20. a 22. 12. 1907 [Dr. z Kelerů, Mortimer, Chiltern]; V. Hübner: První umělecký soubor Národního divadla v Brně za vlastní režie Družstva, Máj 6, 1907/08, s. 739–743; š. [J. Kuffner], Národní listy 30. 11. 1909 [Max Piccolomini, Valdštejn]; O. F. [Fischer], tamtéž 30. 3. 1910 [Faust]; J. [V. Tille], tamtéž 4. 2. 1911 [Král Václav IV.]; L., Lidové noviny 7. 3. 1911; J. K. [Kamper], Lumír 39, 1911, s. 233 [Král Václav IV.]; B. Polan: Městské divadlo v Plzni, Divadlo 9, 1910/ /11, s. 182 [hostování]; O. Kirchner: R. S., tamtéž, s. 284n.; nesign.: R. S., Kalendář Národního divadla v Praze na rok 1912, s. 45n.; nesign.: Premiéra české veselohry, Národní listy 9. 10. 1912 [hostování v Jaroměři]; nesign.: Divadlo Pokroku ve Vídni, tamtéž 22. 3. 1913; T. [V. Tille], tamtéž 22. 3. 1913 [Higgins, Pygmalion]; A. V. Kožíšek: Národní divadlo v Brně, Divadlo 11, 1912/13, s. 217 [hostování]●; ref. Falstaff, Jindřich IV.: J. H. [Hilbert], Venkov 4. 11. 1916; H. Jelínek, Lumír 45, 1917, s. 44●; nekrology: –ol-, Topičův sborník 4, 1916/17, s. 429; •, Zvon 17, 1916/17, s. 447n.; L., Lidové noviny 28. 4. 1917; J. Rydvan, České divadlo 1, 1917, s. 84●; J. Kvapil: O čem vím, 1932, s. 63, 184, 241, 403; V. Tille: Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu (Dějiny ND V), 1935, s. 98, 197, 229, 232n., 242, 249n., 253, 257, 261; R. Deyl: Sláva – tráva, 1938, s. 157–171; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 198–200; J. Vodák: Shakespeare, ed. J. Träger 1950, s. 123 [Princ aragonský, Kupec benátský], 296 [Mercutio, Romeo a Julie], 433 a 435 [Malvolio, Večer tříkrálový], 497 a 499 [Falstaf, Jindřich IV.], 581 [Angelo, Veta za vetu]; DČD III; K. H. Hilar: O divadle, 2002, s. 129 [Princ aragonský, Kupec benátský], 136n. [Faust], 140 [kardinál Orsini, Beatrix Cenci], 149 [Tartuffe]. ■ NDp [chybně *2. 9. 1875], ÖBL, Otto-dod, PBJ [chybně *2. 9. 1875]
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 894–897
