Skupa, Josef

Narodil se jako syn strakonického četníka a již v pěti letech se s rodinou přestěhoval do Plzně, kde prožil velkou část života. Od dětství projevoval zálibu v loutkovém divadle a kreslení. Po absolutoriu pražské Uměleckoprůmyslové školy (1911–15) se měl stát středoškolským pedagogem, avšak narukoval do armády. Po několika měsících na frontě byl převelen do Plzně, kde pracoval jako vojenský cenzor a po válce jako učitel. Záhy navázal spojení s Městským divadlem v Plzni, pro které ve volném čase navrhoval scénografie. Od 1917 se angažoval v Loutkovém divadle feriálních osad vedeném K. Novákem. S. zde vystupoval především s Kašpárkem a postupně se vypracoval ve vůdčí osobnost souboru. 1919 si navrhl vlastní loutku, jejíž výrobu zadal loutkáři K. Noskovi; pojmenoval ji Spejbl. Na jevišti byla marioneta poprvé prezentována na podzim 1920 ve dvojici s Kašpárkem: Spejbl cvičil na hrazdě a stával se terčem Kašpárkových šprýmů. Další zakázkou, kterou S. tentokrát svěřil Noskovu synovci G. Noskovi, byla loutka Švejka. U diváků se těšila velké oblibě a Spejbla na tři sezony zastínila. Teprve 1926 přibyl Spejblovi syn, jemuž dal S. jméno Hurvínek. Pro dvojici psal výstupy a scénky pro děti i dospělé a popularita postaviček i samotného S. rostla: vystupoval s nimi v rozhlase, natáčel gramofonové desky, vydával knihy s jejich příběhy. 1927 převzal po K. Novákovi vedení souboru. O tři roky později jej jako první české loutkové divadlo plně profesionalizoval. „Plzeňské loutkové divadlo prof. Skupy“ se personálně rozrostlo, fungovalo jako stálá scéna a věnovalo se zájezdovým představením v Československu i za hranicemi. 1933 byl S. zvolen prezidentem mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Jeho divadlo hrálo i za války, uzavřeno bylo až v lednu 1944, kdy byl S. zatčen a odsouzen k pěti letům vězení v Drážďanech kvůli poslouchání zahraničního rozhlasového vysílání. Loutky Spejbla a Hurvínka byly uzamčeny v trezoru plzeňského gestapa. 1945 obnovil S. své produkce již v hlavním městě, kde tušil větší divácký potenciál. Nepřicházel však již s novými nápady a těžil z prvorepublikového věhlasu. Z tvůrčí stagnace už se nevymanil. S. manželkou byla Jiřina Schwarzová, která jej v umělecké činnosti podporovala a spolupracovala na ní: vodila loutku Hurvínka a podílela se na přípravě scény. Manželé jsou pohřbeni na plzeňském Ústředním hřbitově.

S. měl umělecké předpoklady stát se uznávaným scénografem – na scéně plzeňského divadla vypravil několik desítek inscenací. Nejprve 1917–18 a pak 1922–24, kdy byl jmenován šéfem výpravy. Svou prací tehdy zaujal i pražské divadelníky K. H. Hilara, J. Kvapila a J. Bora. Scénografické návrhy rozvíjel (ne už s takovou intenzitou) i v rámci loutkového divadla, např. v poetické výpravě k hmyzí revue Jdeme do sebe (1937), inspirované hrou bratří Čapků Ze života hmyzu. Díky vtipně stylizovaným loutkám muzikantů hmyzí kapely od J. Vavříka-Rýze byla inscenaci odpuštěna i její nedivadelní didaktičnost.

S. začínal v Loutkovém divadle feriálních osad, na jehož chodu se měl původně podílet jako výtvarník. Brzy se osvědčil jako nadaný herec a stal se interpretem lidového Kašpárka. Během války jej zpolitizoval a v nové republice z něj učinil glosátora a satirika (Soví hrad, Kašpárkovy kabarety aj.). Kašpárkovy politické pořady symbolicky pochovaly Rakousko-Uhersko, podíl na úspěchu měli především S. a loutkovodič L. Novák. S. vedl i rubriku časopisu Mladá stráž s názvem Kašpárkův koutek. Kašpárkovým partnerem, u publika zvláště oblíbeným, se stal jadrný hrubián Duha Kukuřičňák, za nějž hovořil také S. Loutkové divadlo feriálních osad chtěl S. směřovat i po konci války ke kabaretům a novým typovým loutkám, zatímco část souboru prosazovala klasickou dramaturgii (Dráteník, Prodaná láska, Mandragora, Kupec benátský, Hadrián z Římsů, Lucerna, Strakonický dudák, Turandot, Čarostřelec apod.). S. tedy mimo seriálově hrané postavy (Kašpárek, Švejk, Spejbl a Hurvínek) vytvořil na této amatérské scéně i Shylocka, Falstaffa, Pandolfa ad.

Milníkem se pro všestranně nadaného S. stal rok 1919, respektive 1920, kdy na jevišti představil Josefa Spejbla. Loutku zamýšlel jako karikaturu přemoudřelého měšťáka – omezeného, konzervativního, pseudovzdělaného starého mládence. Spejbl měl pleš, velké uši a nos, oděn byl do fraku a neadekvátních dřeváků. V prvních výstupech hovořil huhňavě (nikoliv ještě typickým basem dekád následujících), mátožil se groteskně po jevišti a smích vyvolával primárně svým zjevem, nikoliv promluvami. V součinnosti s publikem vykrystalizovala postava v pošetilou, smutnou, politováníhodnou, veskrze sympatickou esenci lidských slabostí a směšností. Svoji zmatenost a nevzdělanost zakrýval vzletnými výrazy. Zprvu se objevoval v dodatcích dětských představení a na konci pořadů pro dospělé. Díky divácké oblibě získal větší prostor, jeho situační komika byla nahrazena komikou slovní. Typickým Spejblovým projevem byly dlouhé promluvy (zvlášť v počátku s odkazy k futurismu, symbolismu i dadaismu) a „učené“ monology. Postupně byl individualizován osobitým slovníkem, specifickou větnou stavbou i hlasovým témbrem a temporytmem řeči, čemuž se snažili dostát i pozdější interpreti. S. bez obtíží přecházel mezi hlasovými polohami a ztvárňovat zároveň syna i otce.

Vedle Spejbla byl pravděpodobně nejslavnější S. rolí 1923–26 voják Švejk, který se na scéně Divadla feriálních osad objevil v bezmála dvaceti inscenacích: Švejk rukuje, Ich melde, Švejk má dvojčata, Švejkův přidánek, Zakletý švec aj. a který na čas Spejbla zastínil. S. v postavě Haškova vojáka hovořil úsečným, svižným barytonem, sklouzával ke kazatelskému tónu; jeho Švejk patřil do prostředí tupých šikovatelů, svět bez války nechápal.

1926 se jako překvapení od G. Noska zrodil Hurvínek, resp. původně Spejblík či Spejblátko, zmenšená kopie svého otce. Zatímco Spejbl se projevoval poněkud zmateně a přihlouple, Hurvínek byl mazaný filuta. Měli mezi sebou vztah vychovatel – svěřenec, k čemuž patřilo i neustálé zkoušení. Jejich nadčasová komika pramenila z mezigeneračního neporozumění, převrácené logiky, přeřeků, chybné výslovnosti cizích výrazů, neologismů, nadužívání oxymorónů, doslovného chápání abstraktních pojmů a metafor i dadaistické hry se slovy.   

S. úspěch u dětských i dospělých diváků akceptoval ředitel amatérské scény K. Novák, ač sám se  se S. pojetím loutkového divadla neztotožňoval, a soubor v 2. polovině 20. let raději opustil. Na počátku 30. let odešel i S.: společně s několika kolegy z Loutkového divadla feriálních osad založil vlastní profesionální soubor (Plzeňské loutkové divadlo prof. Skupy), který byl tehdy unikátně založen na přátelských a pracovně-právních vztazích, nikoliv na rodinné loutkářské tradici. Impulzem mu byl ohlas u publika, množící se nabídky pohostinských her, zahraničních zájezdů (pobaltské republiky, Belgie, Lublaň, Vídeň, Paříž) i spolupráce s jinými českými divadelními soubory, pro jejichž realizaci bylo neprofesionální fungování divadla nevhodné. Plzeňská základna nové S. scény byla i nadále na jevišti Divadla feriálních osad, ale zde soubor – z důvodu častého hostování v Praze i dalších městech – pobýval zřídka. Profesionalizace divadla také ukončila S. pedagogickou činnost na střední škole (od 1917 učil nejprve na reálce a později na reálném gymnáziu).

2. polovina 30. let přinesla vůbec nejhranější titul v historii S. divadla, inscenaci Hurvínek mezi broučky (1937, uváděno i pod názvem Hurvínek se učí čarovat, resp. Adámek mezi broučky). V neklidné době se S. inscenace staly aktuálními a angažovanými. Zvláště občansky odvážný byl Kolotoč o třech poschodích (1939), v němž se paní Drbálková snažila převzít moc v domě, kde žil i Spejbl s Hurvínkem. Čitelná alegorie bezprostředně reflektovala mnichovskou dohodu. Inscenace se dočkala 56 repríz a za protektorátu byla zakázána cenzurou. Protiokupačními demonstracemi se staly i inscenace alegorických textů J. Malíka (pseudonym J. Kubeš): Voničky (1940), Ať žije zítřek! (1941) a Dnes a denně zázraky (1942). Rekordní návštěvnost měla zvláště druhá z nich, v níž se Spejbl s Hurvínkem dostali do středověku.

Válečná léta znamenala navíc proměnu Spejblova charakteru: byla upozaděna poloha pomateného muže a do popředí se dostal rodičovský, ochranitelský akcent. Grotesknost postaviček byla nahrazena laskavým humorem, který již dříve převažoval v představeních určených dětskému obecenstvu.

Poválečné období přineslo změnu lokace i názvu na Divadlo Spejbla a Hurvínka, které bylo nejprve ustanoveno Loutkářským divadelním družstvem Spejbl a Hurvínek a 1951 zestátněno. Po únorovém puči S. neměl chuť pokračovat v psaní her, které musely mít náležité ideologické vyznění. Deformování Spejbla a Hurvínka jako záškodníka a vzorného pionýra bylo proti jeho uměleckému přesvědčení a na repertoár prosazoval raději návrat prvorepublikových titulů (Hurvínek se učí čarovat, Ať žije zítřek, Robinson Hurvínek). Pokusy dramaturgů J. Malíka a M. Mellanové inscenovat díla angažovaná či bez Spejbla a Hurvínka (L. Khás: Spejblovo čestné prohlášení, T. Platonova – J. Vavřík-Rýz: Spejbl a ti druzí, M. Mellanová: Hurvínek elektromechanikem, V. Sojka: Kašpárek a čarodějnice, V. K. Klicpera: Veselohra na mostě a Rohovín Čtverrohý, N. Charkov: Jegorkova lokomotiva) publikum nepřijalo. S rozšiřováním souboru a četnými zahraničními zájezdy (Velká Británie, SSSR) se S. postupně vzdal také monopolu režisérského a scénografického. Rozvolnění dramaturgických možností přinesla až groteska Spejbl na Venuši (1956) problematizující stalinskou éru. Zároveň se jednalo o S. inscenaci poslední.

Divadelním hrám a scénářům Spejbla a Hurvínka byla vytýkána nevalná literárně-umělecká hodnota. Nejprve se loutky uplatňovaly v revue – krátkých scénkách pospojovaných jednoduchým příběhem a prokládaných písněmi původními i převzatými (Z Plzně do Plzně, Revue z amplionu, Revue z revue, Revue jaksi z donucení aj.). Na jevišti inscenace znamenitě fungovaly díky S. pohotovému, přirozenému herectví. Posléze zkusil nahradit revue dějově konzistentními hrami. Například komedie Utrpení Spejbla a syna jeho (1934), v níž byli Spejbl s Hurvínkem hrdiny příběhu, nikoliv jen groteskním revuálním číslem. Od poloviny 30. let S. většinou v každé sezoně nastudoval jednu inscenaci pro dospělé a jednu pro děti, v nichž použil tutéž dekoraci. Nové texty pro divadlo hledal i prostřednictvím dramatických soutěží, oslovoval renomované autory. Spolupráce s K. Leissem, J. Skupovou, A. Kneiflem ad. přesto nepřinášela texty kvalitní a S. nejčastějším spoluautorem zůstával F. Wenig. S. jakožto autor a interpret Spejbla a Hurvínka do určité míry ovlivňoval všechny dramatické texty svého divadla.

Poetika Plzeňského loutkového divadla prof. Skupy pramenila z konfrontace životních postojů Spejbla a Hurvínka. Střetávaly se v rovině dialogické, vizuální i interpretační, ačkoliv obě loutky hovořil vždy S. Další marionety, které dvojici původně doplňovaly (včetně Kašpárka), se postupem času přežily a vznikly loutky nové, například Mánička a pes Žeryk (poprvé v Revue jaksi z donucení, 1930). S. na počátku 30. let uváděl i inscenace bez Spejbla a Hurvínka, ale ty se postupně z repertoáru vytrácely.

Zpočátku bylo pro S. obtížné odlišit vzájemně hlas Hurvínka a Kašpárka, který ze scény nezmizel a objevoval se pravidelně i nadále. Proto když 1929 do S. souboru přibyla loutkoherečka A. Kreuzmannová, svěřil Kašpárka jí, a navíc pro ni navrhl Máničku. Tato přeslušná dívenka se s Hurvínkem účastnila společných dobrodružství a zároveň byla lépe vychovaným, byť přihlouplejším kontrapunktem svého kamaráda. Mániččina existence v textech i na jevišti se odvíjela od přítomnosti či nepřítomnosti její interpretky, neboť A. Kreuzmannová opakovaně soubor z osobních důvodů opouštěla a opět se do něj po několika měsících či celých sezonách vracela.

Další novou postavou byla paní Drbálková, která se vyjadřovala ke společensko-politickým záležitostem Československa i hitlerovského Německa. Postupnou proměnou a krystalizací získala o mnoho let později finální podobu Mániččiny bábinky, paní Kateřiny.

Spejbl s Hurvínkem překonali záhy po svém zrodu divadelní rampu, o čemž svědčí dobové výrazy: spejblovský, spejblovatět apod. Popularita, které se v meziválečném Československu dvojice těšila, byla srovnatelná se slávou hvězdných herců V. Buriana, F. Futuristy či dvojice V + W. S protagonisty Osvobozeného divadla S. připravoval inscenaci Vest Pocket Varieté (1929), jejíž realizace ztroskotala na byrokratických a finančních překážkách (loutky byly řazeny do stejné kategorie s cirkusem, nikoliv s divadelní produkcí, a jako takové platily mnohonásobně vyšší poplatky za jednotlivá představení, V + W z nákladného projektu proto vycouvali). Věhlas dřevěných postaviček vzrostl po únoru 1927, kdy se Spejbl začal pravidelně objevovat v rozhlasových pořadech. Do filmu Spejbl s Hurvínkem vstoupili skrze operetku Spejblovo filmové opojení (1931), jejímž scénáristou i režisérem byl S.

Ačkoli psal S. i teoretické texty o loutkovém divadle, byla vždy jeho hlavní doménou přímá divadelní činnost, nikoliv činnost programová. S. osobité herectví se opíralo o umění improvizace a spontánní reakce na okamžité podněty. Texty her pro jeho divadlo tedy byly často spíše librety, náčrty, obecně popsanými situacemi, které ožívaly teprve v konkrétních představeních.

V širokém spektru svých zájmů a aktivit nezapomínal S. na výchovu svých následovníků – např. J. Trnky či J. Vavříka-Rýze. Oba se S. spolupracovali již od počátku 30. let. Trnka se podílel na výrobě loutek a působil v divadle jako výtvarník. Vavřík-Rýz vytvořil 1938 klevetivou paní Drbálkovou, která se na jevišti objevovala až do odchodu svého interpreta (1953). Po válce se k souboru přidal M. Kirschner, který s principálem alternoval postavy Spejbla a Hurvínka. Jeho zásluhou se zájezdová představení stala mezinárodně úspěšnějšími, neboť byla překládána do jazyků hostitelských zemí.

S. se v posledních letech života potýkal se zdravotními problémy a na jaře 1956 oficiálně jmenoval M. Kirschnera svým nástupcem, který měl dále scénu vést. Divadlo Spejbla a Hurvínka rozvíjí dodnes odkaz svého zakladatele, který se pokoušel spojovat tradiční českou loutkářskou tradici s principy moderního loutkového divadla. Archetypální povaha věčného generačního sporu reprezentovaná otcem a synem dává scéně stálou diváckou odezvu.                      

Scénografické návrhy

Městské divadlo Plzeň

Molière: Lakomec, G. Puccini: Madame Butterfly, G. Hazelton-Bonvimo: Žlutý háv – 1917; B. Smetana: Prodaná nevěsta, F. Schiller: Marie Stuartovna, J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu, F. Šrámek: Měsíc nad řekou – 1922; Sofoklés: Král Oidipus, L. Pirrandello: Šest postav hledá autora – 1923.

Loutkové divadlo feriálních osad

A. Jirásek: Pan Johanes, F. Pocci: Soví hrad, H. von Škoda: Dubrovnické drama (nerealizováno) – 1917; J. S. – K. Koval – F. Ptáček: Kašpárkovy kabarety, G. Otway: Zachránění Benátek, W. Shakespeare: Kupec benátský – 1918; Kašpárek a čarodějnice – 1921; J. S. – F. Wenig: Spejblovy metamorfosy (s G. Noskem a K. Röschenthalerem), J. S. – F. Wenig: Utrpení Spejbla i syna jeho Hurvínka – 1929; K. Drim: Vánoční pohádka.

Plzeňské loutkové divadlo prof. Skupy

J. S. – F. Wenig – J. Machoň – J. Vopršal: Amorkovy rozmary, J. S. – F. Wenig – J. Machoň – J. Vopršal: Revue jaksi z donucení – 1930; J. Skupová: Jak se čerti ženili, J. S. – F. Wenig: Revue z revue (s J. Trnkou a G. Noskem), A. Kneifel: Spejbl a slepá vášeň (s G. Noskem), J. S. – F. Wenig – J. Etner: Kaleidoskoprevue, J. S: Vila Bubinora. A. Kneifel: Hurvínkův nejjapnější čin – 1931; A. Kneifel: Spejbl kontra dějiny 5 : 0 (s J. Trnkou),  J. S.: Hurvínek a Spejbl na cestě kolem světa – 1932; J. S. – J. Skupová: Hurvínek a Spejbl na letním bytě (s J. Trnkou a G. Noskem)– 1933; J. Skupová: O hodné Máničce a neposlušném Hurvínkovi (s J. Trnkou a G. Noskem); J. S. – F. Wenig – K. Leiss: Je Spejbl Spejblovič vinen? (s J. Trnkou a G. Noskem) – 1934; J. S: – F. Wenig – K. Leiss: Podivuhodný odkaz markýze Chepailleble (s G. Noskem a A. Šrůtkem), J. S. – F. Wenig: Dobrodružství Hurvínka, rozhlasového zpravodaje (s G. Noskem a A. Šrůtkem) – 1936; J. S. – F. Wenig: Jdeme do sebe (s J. Vavříkem-Rýzem a J. Trnkou) – 1937; J. S. – F. Wenig: Kolotoč o třech poschodích (s J. Vavříkem-Rýzem) – 1938; J. S.: Co loutky dovedou – 1939 (s J. Trnkou a G. Noskem); J. Malík (pseud. J. Kubeš): Ať žije zítřek (s G. Noskem a J. Vavříkem-Rýzem) – 1941; J. Malík (pseud. J. Kubeš): Dnes a denně zázraky (s G. Noskem a J. Vavříkem-Rýzem); – 1942; J. S. – F. Wenig: Hurvínkovo hospodářství – 1943.

Divadlo Spejbla a Hurvínka

J. S. – F. Wenig: Hurvínkovy táčky – 1947; L. Khás: Spejblovo čestné prohlášení – 1949; J. Skupová: Hurvínkovy zimní radovánky – 1953.

Režie

Loutkové divadlo feriálních osad

Rýbrcoul, Čemerka (A. Jirásek: Pan Johanes), Kašpárek (F. Pocci: Soví hrad), Kašpárek (J. S. – F. Ptáček – K. Koval: Kašpárkovy kabarety), Duha Kukuřičňák (K. Koval: Fronta na maso), Shylock (W. Shakespeare: Kupec benátský) – 1918; Kašpárek (K. Koval: Komedie o hrozném a smutném konci Krále Bolševika) – 1919; Pan Spejbl mluví o politické situaci, Spejblovinky, Spejblův Mikuláš – 1921; Spejblův rozmarný večer – 1922; Švejk (J. Hašek, dram. R. Mařík: Švejk rukuje) – 1923; Pandolfo (N. Machiavelli: Mandragora), Švejk (J. Hašek, dram. R. Mařík: Švejk má dvojčata), Švejk (J. Hašek, dram. R. Mařík: Švejkův přidánek) – 1924; Manžel na výpomoc, Spejblův vánoční kabaret – 1925; Švejk (J. Hašek, dram. R. Mařík: Ich melde) – 1926; J. S. – F. Wenig: Z Plzně do Plzně, J. S. – F. Wenig: Z Plzně do Plzně II, J. S. – F. Wenig – A. Kuncman: To se nám jenom zdálo, V Kašpárkově, J. S. – F. Wenig: Páté přes deváté – 1927; J. S. – F. Wenig: Tip top revue, J. S. – F. Wenig: Jak Spejbl vychovává Hurvínka – 1928; J. S. – F. Wenig: Spejblovy metamorfosy, J. S. – F. Wenig: Utrpení Spejbla i syna jeho, J. S. – F. Wenig: Hurvínkovy popletené písničky, J. S. – F. Wenig: Páté přes deváté – 1929.

Plzeňské loutkové divadlo prof. Skupy
J. S. – F. Wenig: Veselé příhody loutek, J. S. – F. Wenig: Co loutky dovedou, J. S. – F. Wenig: Revui jaksi z donucení, J. S. – F. Wenig: Revue z amplionu, J. S. – F. Wenig: Revue z revuí – 1930; J. S. – F. Wenig: Mániččiny laskominy, A. Kneifel: Hurvínkův nejjapnější čin, Spejbl a slepá vášeň – 1931; J. S. – F. Wenig: Hurvínkovo Bububu, J. S.: Hurvínek a Spejbl na cestách kolem světa; J. S. – F. Wenig: Se Spejblem do stratosféry, J. Skupová: Jak se čerti ženili, A. Kneifel: Spejbl kontra dějiny 5 : 0, Páté přes deváté – 1932; J. S. – F. Wenig: Bazinkasanfara aneb Záhada hradu Perštejna čili Hurvínek poslíčkem lásky, J. S. – J. Skupová: Spejbl a Hurvínek na letním bytě – 1933; J. S. – F. Wenig – K. Leiss: Je Spejbl Spejblovič vinen?, J. Skupová: O hodné Máničce a neposlušném Hurvínkovi – 1934; J. S. – F. Wenig: Hurvínek na Baltu – 1935; J. S. – F. Wenig – K. Leiss: Podivuhodný odkaz markýze Chepailleble, J. S. – F. Wenig: Dobrodružství Hurvínka rozhlasového reportéra – 1936; J. S. – F. Wenig: Hurvínek mezi broučky, J. S. – F. Wenig: Hurvínek se učí čarovat, J. S. – F. Wenig: Jdeme do sebe (s J. Vavříkem-Rýzem) – 1937; J. S. – F. Wenig: O fousatém Hurvínkovi, J. S. – F. Wenig: Kolotoč o třech poschodích – 1938; J. Malík (pseud. J. Kubeš): Voničky – 1939; J. S. – F. Wenig: Mániččiny laskominy, J. S. – F. Wenig: Robinson Hurvínek,  J. Malík (pseud. J. Kubeš): Ať žije zítřek! – 1941; J. Malík (pseud. J. Kubeš): Dnes a denně zázraky; J. S. – F. Wenig: Zlaté děti – 1942.

Divadlo Spejbla a Hurvínka

J. S. – F. Wenig: Loutkové grotesky, J. S. – F. Wenig: Hurvínkovo hospodářství – 1945; J. S. – J. Balák: Haló, haló, přepínáme, Hurvínkovo bububu, Mániččiny laskominy – 1946; J. S. – J. Skupová: Hurvínek a Spejbl na letním bytě, Hurvínkovy táčky, Co loutky dovedou – 1947; L. Khás: Spejblovo čestné prohlášení – 1949; O. Kuchynková: Mrzutá Mánička, M. Mellanová: Spejbl a ti druzí (s M. Mellanovou a J. Vavříkem-Rýzem), J. S. – F. Wenig – J. Vavřík-Rýz – Z. Šafaříková: Veselé záběry S+H, L. Khás: Spejbl, člověk důvěřivý – 1952.

Role – identické se S. režiemi; navíc:

Plzeňské loutkové divadlo prof. Skupy

J. S. – F. Wenig – J. Machoň – J. Vopršal: Amorkovy rozmary, J. S. – F. Wenig – A. Kuncman: Televizní revue – 1930; A. Kuncman – L. Khás – J. Entner: Pod jižní oblohou – 1931.

Divadlo Spejbla a Hurvínka

M. Mellanová: Hurvínek elektrotechnikem – 1952; J. Skupová: Hurvínkovy zimní radovánky – 1953; J. Barchánek – F. Janura: Spejblovo rodinné album – 1954; Z. Lepšík: Hurvínkova veselá estráda, M. Disman: Haló, tady Hurvínek, R. Krátký: Bylo – nebylo – 1955; J. Janovský: Spejbl na Venuši – 1956.

Teatralia

Naše loutková scéna, Loutkář 3, 1918/19, č. 6–7, s. 70–71 + Karel Novák, loutkář – vlastenec, tamtéž, s. 78–79; Zvukové efekty na loutkovém divadle, Loutkář 11, 1924/25, č. 4–5, s. 81–82; Loutkové divadlo feriálních osad v Plzni a jeho výchovné cíle u dětského publika, Spejblův ilustrovaný zpravodaj 1, 1926/27, č. 5, s. 3–8; Spejblův illustrovaný zpravodaj, listopad 1926 – červen 1927 (pouze 8 čísel); Výchovné cíle loutkového divadla u dětského publika (proslov do rozhlasu 25. 2. 1927), Loutkář 13, 1926/27, č. 9, s. 170–177; Loutky s krátkými dráty na vysoké scéně, Loutkář 14, 1927/28, s. 10–12; Doplňky k historii plzeňského loutkového divadla, in Obrázkový almanach plzeňského Loutkového divadla feriálních osad 1904–1929, Plzeň 1929, s. 18–21; Jak vznikl Spejbl (programová knížka S. divadla), 1941; Ze S. zápisníku, Československý loutkář 1954/55 (průběžné teoretické texty o loutkovém divadle).

Hry, scénky, scénáře

Kašpárek futuristou a parodistou, Plzeň 1922, i t. (s F. Wenigem); Spejblovinky, Plzeň 1926, i t.; Páté přes deváté, Plzeň 1927, i t. (s F. Wenigem); Spejbl a Hurvínek [rozhlasová scéna], Plzeň 1927; Z Plzně do Plzně I., Plzeň 1927 (s F. Wenigem); Z Plzně do Plzně II., Plzeň 1927 (s F. Wenigem), To se nám jen zdálo, Plzeň 1928 (s F. Wenigem, A. Kuncmanem); Do kola, do kola, do kolečka, Plzeň 1928, (s F. Wenigem, A. Kuncmanem); V Kašpárkově, Plzeň 1928 (s F. Wenigem); Jak Spejbl vychovává Hurvínka, Plzeň 1928; Tip top revue, Plzeň 1928, i t. (s F. Wenigem); Bláznivá revue, Plzeň 1928; Spejblovy metamorfosy, Plzeň 1929 (s F. Wenigem); Veselé příhody loutek Kašpárka, Hurvínka a Spejbla, Plzeň 1929 (s F. Wenigem); Vánoce u Spejblů, Plzeň 1929 (s F. Wenigem); Hurvínkova dobrodružství, Plzeň 1929; Utrpení Spejbla i syna jeho, Plzeň 1929 (s F. Wenigem); Páté přes deváté, Plzeň 1929 (s F. Wenigem); Hurvínkovy popletené písničky In: Spejblova ukolébavka, Plzeň 1929; Kašpárkovy jarní radovánky, Plzeň 1929 (s F. Wenigem); Kašpárek, Spejbl a spol., Plzeň 1929; Amorkovy rozmary, Plzeň 1929 (s F. Wenigem, J. Machoněm, J. Vopršalem); Revue jaksi z donucení, Plzeň 1930 (s F. Wenigem, J. Machoněm, J. Vopršalem); Revue z amplionu, Plzeň 1930 (s F. Wenigem); Revue z revue, Plzeň 1930 (s F. Wenigem); Kašpárek a Spejbl na cestách, Plzeň 1930; Hurvínkovo posvícení, Plzeň 1931; Kašpárkovy jarní radovánky, Plzeň 1931; Vánoce u Spejblů, Plzeň 1932 (s F. Wenigem); Hurvínek a Spejbl na cestách kolem světa, Plzeň 1932; Se Spejblem do stratosféry, Plzeň 1932 (s F. Wenigem); Otec syna poučuje. Podivné čtení, Plzeň, 1932 (s F. Wenigem); Se Spejblem a Hurvínkem na letním bytě, Plzeň 1933 (s J. Skupovou); Je Spejbl Spejblovič vinen?, Liberec 1934 (s F. Wenigem a K. Leissem); Podivný odkaz markýze Chepailleble, Louny 1936 (s F. Wenigem, K. Leissem); Dobrodružství Hurvínka, rozhlasového zpravodaje, Louny 1936 (s F. Wenigem); Jdeme do sebe, Louny 1937 (s F. Wenigem); Hurvínek se učí čarovat, Louny 1937] (s F. Wenigem); Sen noci silvestrovské, Praha-Žofín 1937; Kolotoč o třech poschodích, Plzeň 1938 (s F. Wenigem); Spejbl a Hurvínek [programová brožura S. divadla], Praha, [t. 1938]; O fousatém Hurvínkovi, Švandovo divadlo 1939 (s F. Wenigem); Hurvínkovo bububu, Plzeň 1940 (s F. Wenigem); Mániččiny laskominy, Plzeň 1940 (s F. Wenigem); Robinson Hurvínek, Plzeň 1941 (s F. Wenigem); Na táčkách u Spejbla a Hurvínka, Plzeň 1941; Zlaté děti, Plzeň 1942 (s F. Wenigem) Hurvínek mezi broučky (obnovená premiéra hry Hurvínek se učí čarovat s jiným názvem), Praha, 1954 (s F. Wenigem); Kašpárek a Spejbl v říši pimprlat, Plzeň, 1969; Spejbl a kurtizána Malý žižolo a jiné dŘEVUální písničky a texty (spolu s A. Hoffmeisterem, J. Trnkou, P. Grymem), Praha, 1988.

Prameny

Archiv města Plzně: osobní složka J. S. (rukopisy a soupisy her, plakáty z hostování 1926–41, S. scénografické návrhy, novinové kritiky, programy, plakáty, korespondence osobní i administrativní, fotografie, gramofonové desky, S. vlastní životopis).

Literatura

F. Wenig: Plzeňské loutkářství: almanach vydaný k sjezdu československých loutkářů v Plzni, Plzeň 1925; E. Tetínková: Kdo je Spejbl, Lidové noviny 3. 8. 1925; F. Wenig: Radostná událost (první vystoupení Hurvínka), Loutkář 13, 1926/27, č. 1, s. 18–20; kol. autorů: Jak plzeňský Kašpárek pochovával Rakousko, Plzeň 1928; F. Wenig: Jak se dělá revue pro pana Spejbla, Divadelní list divadla Voskovce a Wericha 1, 1929, č. 2; Obrázkový almanach 1904–1929 plzeňského Loutkového divadla feriálních osad, Plzeň 1929; Zm-N: Spejbl a Hurvínek v Paříži, Český deník 3. 11. 1929; Plzeňské loutkové divadélko: informační brožura, Plzeň 1931; OR.: Spejbl a Hurvínek ve filmu, Večer 9. 4. 1931; Osvobozené loutky plzeňské, Národní osvobození 18. 11. 1931; A. Pavlíček: Spejbl a Hurvínek: plzeňské loutkové divadélko prof. J. S., Plzeň 1932; J. Veselý: Skupa v Mozarteu, Loutkář 18, 1931/32, s. 153; J. Vodák: Hurvínek a Spejbl na jevišti, České slovo 24. 2. 1932; nesign.: Mezinárodní úspěch Spejbla a Hurvínka, Český deník 23. 7. 1933; nesign.: Hurvínek a Spejbl = Plzeňské umělecké loutkové divadlo: programová knížečka 1939, Praha 1939; EAS: Spejbl a Hurvínek zahájili, Lidové noviny 11. 2. 1940; Hurvínek a Spejbl = Plzeňské uměleckou loutkové divadlo: programová knížka 1941, Plzeň 1941; nesign.: J. S. – otec Spejbla a Hurvínka, Světozor 41, 1941, č. 11, s. 124–125; Hurvínek a Spejbl prof. Skupy, Praha 1942; J. Skupová: Čtení o Hurvínkově mamince, Loutková scéna 4, 1947/48, č. 6–7, s. 84–87; Zm-N: Průkopník čs. loutkářství (J. S.), Lidová demokracie 17. 1. 1950; M. Mellanová: Šedesát let národního umělce J. S., Praha 1952; K. Koval-Šlais: Vzpomínky ke kořenům. Šedesát let nár. umělce J. S., Praha 1952; Výstava národního umělce ČSR profesora J. S.: Hurvínek a Spejbl, Plzeň 1952; M. Mellanová: Divadélko Spejbla a Hurvínka. Ročenka 1955, Plzeň 1955; E. Vodičková: J. S. a česká loutkářská tradice, Československý loutkář 7, 1957, s. 29; M. Mellanová: Skupa – herec nezapomenutelný, tamtéž, s. 273–274; V. Kulhánek: Jak se narodil Hurvínek, Kultura 1, 1957, č. 30, s. 2 ● nekrology: E. Kolár, Rudé právo 12. 1. 1957; P. Grym, Lidová demokracie 9. 1. 1957 ● J. Vavřík-Rýz: Jak jsem dělal pro Skupu grotesky, Československý loutkář 9, 1959, s. 86; J. Mikota: Skupa a V + W, Čs. loutkář 13, 1963, s. 270; J. Malík: Národní umělec J. S. Listy z kroniky českého loutkářství, Praha 1962 + Loutky za okupace, Theater – Divadlo, Praha 1965, s. 94 + Úsměvy dřevěné Thálie, Praha 1965, passim; J. Skupová: Ještě o Kašpárkovi, Spejblovi a Hurvínkovi, Pravda 25. 5. 1965; V. Viktora: Loutkářství, zvláště na Plzeňsku, Plzeň 1967; kol. autorů: J. S. loutky a Plzeň: almanach vzpomínek na činnost národního umělce J. S. v loutkovém divadle feriálních osad v Plzni, Plzeň 1967; A. Dubská: K vývojové problematice českého loutkového divadla ve 20. a 30. letech dvacátého století, Praha 1971, 190 s.; Divadlo Spejbla a Hurvínka k nedožitým 80. narozeninám prof. J. S., Praha 1972; P. Pavlovský: Sémantika kostýmu a masky postav S + H, Československý loutkář 30, 1980, s. 223; kol. autorů: Skupa: věnováno 50 rokům profesionalizace Skupova divadla a XVI. sjezdu KSČ, Plzeň 1981; F. Černý: Loutkář J. S., Praha 1982; DČD IV; P. Grym: Sedmnáct plzeňských Švejků, Lidová demokracie 28. 6. 1985; K. Makonj: Loutka, dvojice a lidský dualismus, in Spejblův magazin, Praha 1986, s. 28 (k výročí Hurvínkova vstupu na scénu); F. Černý: S. loutky Spejbl a Hurvínek, in Přednášky z 28. běhu Letní školy slovanských studií v r. 1984, Praha 1986, s. 143; H. Dobrá: J. S. a jeho loutky, Plzeň 1987; P. Grym: Zázrak stvoření, in Klauni v dřevácích, Praha 1988, s. 15–48 + Divadlo dřevěných hvězd: fakta a dokumenty o historii Divadla S + H: sborník dokumentů, Praha 1990, 232; F. Wenig: Kašpárek, Spejbl a spol., Praha 1992; P. Grym: Spejbl a Hurvínek aneb Sólo pro J. S. Symfonie jednoho života, Žďár nad Sázavou 1995; M. Bělohlávek: J. S. – loutky a Plzeň: almanach vzpomínek, Plzeň 1996; J. Císař: Spejblovsko-hurvínkovské fragmenty, Loutkář 46, 1996, s. 268; A. Dubská: J. S. – fenomén své doby, Loutkář 47, 1997, č. 1–2, s. 10–13; P. Vašíček – N. Malíková: Plzeňské loutkářství: historie a současnost, Plzeň 2000, s. 17–78; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Praha 2000, s. 289–300; P. Vašíček: J. S. český loutkář, Plzeň 2001; L. Zahrádka – J. Douša – J. Potužáková: Skupa, Plze, 2002; L. Zahrádka: Výstava: J. S., Plzeň 2002; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství: vývojové proměny českého loutkového divadla od poloviny 18. století do roku 1945, Praha 2004, s. 195–206; Z. Polák: Vývojové změny výtvarné stránky českého loutkářství v závislosti na dramatické tvorbě v období od začátku 20. století do konce 2. světové války, bakalářská práce, MU Brno, 2006, s. 25–29, 34–36; J. Dejlová – M. Kohoutová: Loutky: život a dílo J. S. a Jiřího Trnky, Plzeň 2013, s. 1–25; S. Reifová: Spejbl a Hurvínek jako kulturně-společenský fenomén v českém mediálním obraze, bakalářská práce, FSV UK Praha, 2015; P. Vašíček – T. Pfejfer: J. S.: dnes a denně zázraky, Plzeň 2017; M. Weimann: Plzeň a divadlo, Plzeň 2019, s. 69–75; 36500 dní Josefa Spejbla na divadelní scéně, Plzeň 2020; J. Bílková: Frank Wenig: novinář spisovatel, spolupracovník J. S., Praha 2020 ● D. Hertl: Rok 1926: Spejbl má syna. Jak si Hurvínek získal srdce diváků i J. S. [online], cit. 1. 12. 2022, URL: https://plus.rozhlas.cz/rok-1926-spejbl-ma-syna-jak-si-hurvinek-ziskal-srdce-divaku-i-josefa-skupy-7627090, Planetka Spejbla a Hurvínka – divadelní představení [online], cit. 1. 12. 2022, URL: http://www.spejbl-hurvinek.eu/index.php?page=page&kid=21; Historie Divadla S + H [online], cit. 1. 12. 2022, URL: https://spejbl-hurvinek.cz/historie-divadla-sh/; K. Kučerová: Loutkoherec S.: Umělec musí mít rád lidi, jinak nezažívá tvůrčí úspěch [online], cit. 1. 12. 2022, URL: https://plus.rozhlas.cz/loutkoherec-skupa-umelec-musi-mit-rad-lidi-jinak-nezaziva-tvurci-uspech-8659125 ● Klasický Spejbl a Hurvínek J. S. [CD], 2007 ● Národní umělec J. S. [TV pořad], 1952; Vzpomínka na J. S. [TV pořad], 1957; 80 let Divadla Spejbla a Hurvínka [TV pořad], 2010; Neobyčejný život Josefa Spejbla [TV pořad]. 2019; Skautská pošta – J. S. [TV pořad], 2021.

LČL IV, ČDE–ČD

Vznik: 2023