Plachta, Jindřich

Občanským jménem Jindřich Ferdinand Šolle. Narodil se jako nejstarší ze tří dětí Magdaleny a Jindřicha Šollových. Otec, montér a strojní zámečník ve Škodovce, syna v uměleckých ambicích nepodporoval. V rodné Plzni a v ukrajinském Bachmutu, kde otec pracoval začátkem 10. let 20. stol. při výstavbě lihovaru, musel P. absolvovat obchodní akademii. Během studií potajmu vystupoval v plzeňském divadle jako statista a se spolužáky založil ochotnický divadelní spolek Jaro. Ve škole byl pro svou oblíbenou pelerínu, vlající na jeho vysokém a hubeném těle, častován přezdívkou Plachta, která se posléze stala jeho uměleckým pseudonymem. Kvůli křehké tělesné konstituci nemusel po maturitě (1918) narukovat do války. Získal místo v Krakově jako účetní v pobočce pražské banky. Po válce se vrátil do vlasti, usadil se v Praze a byl zaměstnán na šekovém úřadu. V hlavním městě začal vystupovat v nuselském kabaretu Satyr (v hostinci U Znamenáčků) ve vlastním autorském čísle, v roli klepny Vůněslavy Acetylénové. Poté, co kabaret zanikl, se stal suflérem a později i hercem v Červené sedmě. Cele se divadlu věnoval až od 1927, kdy byl v pojišťovně předčasně penzionován. V létě 1951, nedlouho před smrtí, navštívil s čs. delegací filmařů SSSR, při ustavování nových politických poměrů se angažoval dobrovolnými brigádami i scénářem k agitačnímu snímku Pan Novák. Z prvního manželství s Marií Puchernovou měl syna Zdeňka a dceru Alenu, jeho druhou manželkou byla Anna Hůlová. Je pohřben na Olšanských hřbitovech. Za filmové herectví mu byla 1941 udělena Národní cena.

Po zániku kabaretu Satyr, kde byl se svojí Acetylénkou hlavní hvězdou programu, dostal nabídku od J. Červeného přejít do Červené sedmy jako nápověda. Jeho narážkám však herci nerozuměli a situaci nezachránilo ani P. prožívání jednotlivých rolí výraznou mimikou, přemrštěnými energickými gesty a zapálenou intonací. Ředitel Červený v něm nicméně spatřil herecký potenciál; P. vystoupení v silvestrovského pořadu 1921 bylo pro nervozitu fiaskem, Červený jej ale dotlačil na jeviště ještě jednou, aby výstup zopakoval, a tentokrát se dostavil úspěch. Obecenstvo se výborně bavilo a Červený P. angažoval jako herce. V kabaretech Červená sedma, Rokoko i Varieté P. dále rozvíjel postavu pavlačové klepny Vůněslavy Acetylénové. Kostnatá a nosatá žena z lidu vyprávěla historky ze svého obyčejného života a nezřídka se pouštěla i do nekonvenčního komentování politických a společenských událostí v mladé republice (ve scénkách Potlachy paní Acetylénové, Paní Acetylénová s paní Šakalovou jdou na fudbal apod.). P. chtěl jejím prostřednictvím narušovat maloměšťáckou sentimentální idylku a usvědčovat ji z falešnosti. Jinou P. autorskou figurkou byl strejda Důspiva, jehož scénky se zachovaly na několika nahrávkách.

1924 přizval P. do svého divadla V. Burian jako „nahrávače“. Ten však záhy získal přízeň publika a stával se Burianovým konkurentem, což autokratický principál těžce nesl. P. se nemohl autorsky uplatnit s vlastními improvizacemi a nápady. Napjatou situaci vyřešil odchodem (1926). K Burianovi se přesto zanedlouho vrátil (1927–29). V mezidobí zaujal šéfa činohry Národního divadla K. H. Hilara, který mu umožnil pohostinské vystoupení ve třech reprízách své shakespearovské inscenace Blažena a Beneš (1926). Nabídku angažmá v Národním divadle dostal P. během svého života několikrát, vrozená skromnost a nízké sebevědomí mu však bránily ji přijmout. To se změnilo až na sklonku 40. let, kdy se stal krátce členem Národního divadla. Během jediné sezony (1948/49) si ověřil, že tato instituce v něm vyvolává nervozitu a velký jevištní prostor nedokáže svým herectvím obsáhnout. Lépe se jeho umění dařilo na menších, intimnějších scénách.

Na přelomu 20. a 30. let angažovali P. V + W; v Osvobozeném divadle se prezentoval v chladně přijaté inscenaci Líčení se odročuje a záhy ve výrazně úspěšnější revue Fata Morgana (1929), v níž se setkal na jevišti i s F. Futuristou. P. tu měl prostor pro vlastní invenci, ačkoliv se jeho styl komiky odlišoval od herectví V + W i F. Futuristy. Po intermezzu v Rokoku (sezona 1930/31) a u V. Buriana (1931–33) se do Osvobozeného divadla (1933–38) vrátil a těšil se úspěchu v inscenacích Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934), Nebe na zemi (1936) i Rub a líc (1936). Ve 30. letech vystupoval také v nuselském Tylově divadle, Divadle Járy Kohouta U Nováků (1938–41), za protektorátu ve Velké operetě (1941–43) a pohostinsky také v Nezávislém divadle.

Po válce se stal členem Divadla 5. května (1945–48) a posléze principálem zájezdového Vesnického divadla, nyní s názvem Divadlo pod Plachtou, které mělo svojí činností navázat na tradici kočovných hereckých společností, které byly rozpuštěny v červnu 1945. V intencích zpolitizované ideje hodnotného umění pro všechen lid bylo hlavním úkolem tohoto divadla výchovně-ideologické působení na venkově a v malých městech. Během své krátké existence (únor–říjen 1946) odehrálo Divadlo pod Plachtou na 70 představení. Činnost byla ukončena pro zhoršující se zdravotní obtíže principála, kterému nevyhovující podmínky špatně vytopených vesnických sálů neprospívaly. Všechny obdobné kulturní a agitační akce komunistů bral P. nadmíru vážně a svědomitě, vnímal je jako svoji občanskou povinnost (chodil i fárat do kladenských dolů ve snaze pozvednout pracovní morálku horníků).

Na přelomu 40. a 50. let se stal uměleckým vedoucím karlínského Divadla umění lidu a od 1950 do smrti byl členem Ústředního divadla čs. armády na Vinohradech. Zde také hrál svoji poslední roli – krejčího Ondřeje Poláka v Janu Husovi (1951).

Svým vlídným naturelem dokázal P. i nesympatické postavy změkčit a přiblížit divákovi, aniž by dezinterpretoval jejich záporné rysy. Jeho skromnost, zvýšená sebekritika a umělecká pokora mu ztěžovaly tvorbu hereckou i literární. Byl mj. autorem velkého množství fejetonů, povídek, črt a humoristických textů, které jen se sebezapřením svěřoval vydavatelům Lidových novin, Českého slova, Tvorby, Rudého práva aj. Publikované texty nepodepisoval, protože s nimi nikdy nebyl zcela spokojen, pokládal je za nedokonalé, vzdálené od děl svých vzorů: A. P. Čechova, A. France či G. de Maupassanta. Byl vnitřně složitou osobností, své texty donekonečna vylepšoval. V literární tvorbě uplatňoval zvláště laskavý humor a umnou hru se slovy a jejich významy. Některé texty vycházely na pokračování, např. Rozhlas paní Acetylénové (s ilustracemi J. Lady), fejetony dle jednotlivých kalendářních měsíců i P. dílo nejznámější, dětská humoristická knížka, která se dočkala i kreslené večerníčkové verze, Pučálkovic Amina (1931). P. texty vyšly po jeho smrti v knížkách O lidech nešikovných (1989) a Hamlet IX. hodnotní třídy (1991).

P. měl strach z existenční nejistoty hereckého povolání, a proto několik let trávil dny v kanceláři pod svým občanským jménem, zatímco po večerech tajně hrával v kabaretech. Jeho veřejné vystupování komplikovaly osobnostní rysy jako sklon k melancholii, rozpaky, nejistota a nespokojenost se sebou samým, tendence podceňovat se. Nedokázal zopakovat gag, který se mu v určitém představení podařil. Každé jeho vystoupení bylo proto originální a mírně improvizované. Zejména v autorských textech, sólových výstupech a komických scénkách mu byla vlastní zkratka, stručnost, dvojsmysl. Dovedl pracovat i s jadrnými lidovými výrazy, kdy lapidární výroky naplnil citovým obsahem. Jeho herectví bývalo často označováno za naivistické. Jeho postavy působily na diváky dojmem smolařství, plachosti, dojemné směšnosti i hněvu nad nespravedlnostmi a citem pro pravdu. Na jevišti těžil z vlastních psychických dispozic, které kontrastovaly s vysokou, mírně nahrbenou postavou, dlouhými končetinami a protáhlou tváří s vystupujícím nosem. Byl divadelním typem neohrabaného dobráka, který na sebe bezděčně upozorňuje a vyčnívá. Jeho řeč byla rychlá, drmolivá a působila často káravě, čímž dociloval komického efektu. Ačkoliv stával ve stínu velkých divadelních hvězd, stačil mu i malý prostor k tomu, aby jej diváci zaregistrovali a ocenili.

Jako přesvědčený komunista zasvětil několik poválečných let budování socialismu v Československu; stal se jednou z uměleckých ikon nastupujícího režimu. V únoru 1948 spolupodepsal manifest kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok! a následně se podílel na několika propagandistických filmech, například na snímku Pan Novák, k němuž napsal námět a podílel se na scénáři. Zejména po své smrti byl P. nálepkován jako „herec ryzího lidství“, „pravý komunistický člověk“, „herec donquijotské povahy“ apod.

Ve filmu i na divadle hrával postavy postarších mužů: dědečků a profesorů, které často vnějškově charakterizoval výrazným knírem. Kinematografie mu poskytla nesrovnatelně větší prostor než divadlo (co do počtu snímků i významnosti rolí). První příležitosti poskytl P. již němý film (Štěstí u žen, Dobrý voják Švejk), ale teprve s nástupem zvuku se stal hojně obsazovaným hercem, který natočil více než sto snímků: C. a K. polní maršálek, Muži v ofsajdu, Vražda v ostrovní ulici, To neznáte Hadimršku, Cesta do hlubin študákovy duše, U nás v Kocourkově ad. Filmová kamera pracující s detailem a zkratkou nalezla v P. ideálního představitele drobných figurek veseloherního i tragikomického rozpoložení (Před maturitou, Městečko na dlaní, Řeka čaruje). Stejně jako na divadle byl i ve filmu P. zejména lidovým komikem, který působil dojmem skromného, prostého člověka, jenž počítá vždy spíše s bídou než se štěstím.

Role

Červená sedma

Vůněslava Acetylénová (J. Plachta: Vůněslava Acetylenová) – 1921.

Národní divadlo

Stráž (W. Shakespeare: Blažena a Beneš aneb Mnoho povyku pro nic) – 1926; Karp (A. N. Ostrovskij: Les), Kaspar Kasperovič Žabro (J. M. Leonov: Jabloňové sady) – 1948; Dělník (N. F. Pogodin: Kremelský orloj), Franc (A. Jirásek: Lucerna), Maleček (V. Vančura: Josefina), Starý Přibek (A. Jirásek: Psohlavci) – 1949.

Divadlo Vlasty Buriana

Majitel pohřebního ústavu (A. Monezy – J. Quilton: Utopil se Čurila) – 1930; Hadrián (V. K. Klicpera, úpr. E. A. Longen: Hadrián z Římsů) – 1932.

Osvobozené divadlo

Kat (V + W: Fata Morgana) – 1929; Hippodromos (V + W: Osel a stín) – 1933; Almara (V + W: Kat a blázen), Nonacourt (V + W: Slaměný klobouk) – 1934; Antonín (V + W: Vždy s úsměvem) – 1935; Purkmistr (V + W: Balada z hadrů), Bartolus (V + W: Nebe na zemi), Ředitel Hart (V + W: Rub a líc) – 1936.

Tylovo divadlo

Kasper Kasperovič Žabro (L. M. Leonov: Jabloňové sady) – 1948; Maleček (V. Vančura: Josefina) – 1949.

Ústřední divadlo československé armády

Bonifác (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění) – 1950; Silan (A. N. Ostrovskij: Horoucí srdce), Ondřej Polák (A. Jirásek: Jan Hus) – 1951.

Vesnické divadlo

Luka (A. P. Čechov: Medvěd), Ivan Andrejevič Gribkov (V. Krylov: Medvěd námluvčím), Vasil (G. Gradov: Směšná práce) – 1946.

Divadlo 5. května

Děd (A. S. Serafimovič: Železný potok), Prokop Závada (J. K. Tyl: Jan Žižka) - 1945; Perrichon (E. Labiche: Pan Perrichon na cestách) – 1946; Pavel (V. Karatygin: Bože, to je člověk!), Ljovan Ljuština (P. Petrovič: Živý nebožtík), Voják (J. Mahen: Ulička odvahy), Podkolesin (N. V. Gogol: Ženitba), Čert (J. K. Tyl: Čert na zemi), Barnabáš (J. Toman: Zlodějská komedie) – 1947.

Divadlo na Slupi

? (K. Baling – J. Frejka – J. Trojan – J. P.: Bim bam revue) – 1928.

Dramatické texty, kabaretní výstupy

Paní Acetylénová s paní Šakalovou jdou na fudbal, Červená sedma 1921, t. 1922; K. Baling – J. Frejka – J. Trojan – J. P.: Bim bam revue, Divadlo na Slupi 1928.

Literatura

Č. J., Lidové noviny 10. 5. 1934 (ref. Osel a stín); J. Träger: 10 let Osvobozeného divadla, Praha 1937, s. 88; B. P., Pravda 19. 11. 1946 (ref. Pan Perrichon na cestách); K., Slovo národa 18. 3. 1947 (ref. Ženitba); Kulturní pracovníci v rozhodující chvíli: Kupředu, zpátky ni krok!, Rudé Právo 25. 2. 1948 ● nekrology: nesign., Rudé právo 7. 11. 1951; nesign., Práce 7. a 13. 11. 1951; – a, Lidové noviny 8. 11. 1951; mč: nesign., Kino 6, č. 24, s. 564 ● V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Praha 1957, s. 124, 129, 135, 225–226; J. Červený: Červená sedma, Praha 1959, s. 269–271; J. Pucherna: Přijelo divadlo, Praha, 1961, s. 14, 20; A. Dvořák: J. P., Praha 1962; A. Gregor: Zbraslavský Rabelais, Praha 1974, s. 95–96; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 128, 164, 173–174, 178, 200, 230, 299; V. Just: Kabaretní proměny, in Amatérská scéna 16, 1979, č. 1–2, s. 24–25 + Herec, člověk, komunista, Tvorba 1979, č. 26, s. 6; J. Kazda: Smích Červené sedmy, Praha 1981, s. 264; R. Pytlík: Malá encyklopedie českého humoru, Praha 1982, s. 178–180; DČD IV; J. Sedláček: J. P., Cinema 6, 1996, č. 7, s. 64–67; J. Seydler: Před sto lety se narodil český herec a spisovatel J. P., Divadlo 5, 1999, č. 2, s. 38–39; L. Tunys: Dobrák od kosti J. P., Praha 1999 + J. P.: se srdcem na dlani, Praha 2011; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, Praha 2007, s. 26, 29, 88, 131–132, 157, 207, 466; P. Taussig: Filmový smích J. P., Praha 2009; V. Hříbek: Komika Vlasty Buriana a J. P., bakalářská práce, Divadelní fakulta JAMU, Brno 2016; P. Taussig: J. P.: cesta do hlubin hercovy duše, Praha 2018; B. Řezáčová: J. P. – český divadelní a filmový herec, spisovatel, bakalářská práce, Katedra filozofie FF ZČU, Plzeň 2018; M. Černíčková: Kritický ohlas spolupráce J. P. a Vladimíra Slavínského, bakalářská práce, Katedra divadelních a filmových studií FF UJEP, Olomouc 2020 ● Večery s J. P. [TV pořad], 1953; Úsměvy. O laskavém J. P. [TV pořad], 1995; Příběhy slavných: Hamlet IX. hodnostní třídy [TV pořad], 2002; Komici na jedničku [TV pořad], 2010 ● J. Fikejz: J. P. [online, cit. 20. 8. 2022], URL: http://libri.cz/databaze/film/heslo/3690; P. Taussig: J. P. a jeho tajemství: proč byl zapáleným komunistou? [online, cit. 23. 8. 2022], URL: https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/jindrich-plachta-a-jeho-tajemstvi-proc-byl-zapalenym-komunistou_496587.html; J. Hubička: Za dvěma Jindřichy [online, cit. 23. 8. 2022], URL: https://temata.rozhlas.cz/za-dvema-jindrichy-7984011.

ČSFD.cz, Film II

Vznik: 2022