Křtěn Johann. Na divadelních cedulích uváděn někdy s křest. jm. Josef. – Pocházel z chudých poměrů, otec byl strojníkem, a živil se také jako podruh. S. jako malé dítě často pobýval u prarodičů, kteří měli domek ve Slatině (dnes součást Brna). V Brně navštěvoval varhanickou školu, kde se seznámil s bývalým hercem, poté prostějovským regenschorim Navarou, který rozpoznal jeho talent a doporučoval mu divadelní dráhu. S. odešel 1885 k Choděrově společnosti, za pobytu v družině F. Pokorného se v Kutné Hoře 27. 9. 1892 oženil s kolegyní herečkou Emilií Hájkovou, v manželství se narodili dva synové. Ve společnosti Pokorného zůstal i po ředitelově smrti (1893) za vedení vdovy Terezie. V létě 1896 hostoval v Budilově aréně v Plzni, byl ohlašován jako hrdinský milovník, ale vystoupil ve dvou salonních rolích, v nichž vůbec neuspěl, a Plzeň vzápětí opustil. Po roce stráveném patrně u společnosti A. J. Frýdy se 1897 k Budilovi do Plzně vrátil. Ač byl tentokrát přijímán příznivěji, pobyl tu nejdéle do jara 1898. V březnu t. r. je doložen u P. Švandy ml., kde po třinácti letech konečně zakotvil. Se Švandovou společností, která už neobsazovala smíchovské divadlo ani nezískávala na celou sezonu divadlo v Brně či Plzni, cestoval po Čechách. Když ředitel po utrpěném úrazu přestával zvládat vedení, ustanovil S. uměleckým správcem (1903). Začátkem 1904 podnik přešel cele do S. rukou a nějaký čas figuroval pod názvem Společnost J. E. Sedláčka, dříve Švandova. S. postupně omezoval svou hereckou činnost ve prospěch práce režijní a organizační. Pokračoval v kočování, převážně po jižních a východních Čechách; často se vracel do míst, kam zajížděla společnost P. Švandy ml. 1907 obdržel povolení k produkcím v Libni, v Aréně U Deutschů hrál však jen od září do prosince, kdy ji musel uvolnit nové majitelce, subretě M. Zieglerové. Cestující společnost udržel s obtížemi přes těžká válečná léta, 1921 se bezvýsledně snažil obsadit Divadlo sdružených měst východočeských. 1926 si pronajal Tylovo divadlo v Nuslích, kde působil jako ředitel a koncesionář do července 1929; k jednotlivým produkcím si najímal též Lesní divadlo v Krči. Ztrátový provoz a finanční problémy jej přiměly divadelní podnikání 1929 ukončit. Byl členem Svazu divadelních ředitelů a v závěru své divadelní dráhy byl zvolen jeho jednatelem (1929). V posledních letech života provozoval půjčovnu divadelních kostýmů v Dlouhé ul. v Praze. Byl zpopelněn v novém strašnickém krematoriu.
Oba synové, Stanislav (1899–1961) a Ladislav (1902–1965), se stali režiséry a herci.
Manželka Emilie (vl. jm. Marie Dlouhá, 6. 6. 1868 Staré Benátky – 10. 2. 1933 Praha) začínala 1888 u Faltysovy společnosti a počínaje pobytem u ředitele Pokorného sdílela se S. všechna další angažmá. Byla dobrou herečkou, schopnou výstižné a životné charakterokresby, pamětníkům připomínala M. Ryšavou. Už od mladšího věku hrávala zralé ženy, její doménou se staly nejrůznější typy matek a matron, úspěchy slavila v mnoha figurách z domácí dramatiky (Ema, Šamberk: Jedenácté přikázání; Markéta, Stroupežnický: Zvíkovský rarášek; Vrbová, týž: Václav Hrobčický z Hrobčic; Dubská, týž: Naši furianti; Maryna, Jonáš: Oplancija; Paní Šrámková, Archleb: Maroušek; Honzova máma, Kvapil: Princezna Pampeliška; Kocianová, týž: Oblaka; Černá, Svoboda: Směry života; Poissardová, Bozděch: Jenerál bez vojska; Koubková, Horáková: Dolorosa; Honzačka, táž: Ejhle, člověk). K jejím význačným rolím patřila pro-třelá Wolfová v Hauptmannově komedii Bobří kožich. Ve francouzských veselohrách byla vynalézavou interpretkou bezpočtu tchyní.
Začátky S. herecké dráhy nebyly přesvědčivé, mladý adept herectví nahrazoval nedostatek zkušeností a uměleckého cítění povrchně přebíranou manýrou afektovaného gesta a mluvního výrazu (kritický P. Nebeský mu vytýkal nevhodné a nepříjemné „koketní návyky“). Postupně se nešvarů zbavoval a jeho výraz se oblomil, zůstal však hercem poměrně úzkého rejstříku. Dobře se uplatňoval v rolích naturburšů, vcelku jednoduchých venkovských mládenců a chlapíků (Antonín Havel v Jiráskově Vojnarce, Francek v Maryše bratří Mrštíků), pro něž měl urostlou postavu a přímou, pohlednou tvář. Hrál i Švandu ve Strakonickém dudákovi, tíhl k idealizovaným hrdinům(Havlíček Borovský v sentimentální hře Šamberkově, Jan Sladký Kozina v dramatizaci Jiráskových Psohlavců) a k romantickým milovníkům (Kristian v Rostandově Cyranovi z Bergeraku), v nichž mohl uplatnit svou zálibu v patosu. Výborně prý hrával Barona v Gorkého Na dně; jeho dobrosrdečná komika se dobře doplňovala s figurami a figurkami v domácí dramatice (Klásek v Jiráskově Lucerně, Hubínek v Tylově Fidlovačce).
Jako divadelní ředitel projevoval organizační schopnosti i poměrně vysoké umělecké ambice, které se mu dařilo uskutečňovat v první dekádě (1905–1914), kdy uváděl solidní repertoár s reprezentativním zastoupením domácích autorů (J. J. Kolár, Bozděch, Šamberk, Šimáček, Šubert, Stroupežnický, Vrchlický, Zeyer, Horáková, Jirásek, Kvapil, Leger, Štolba), doplňovaný ukázkami moderní dramatiky včetně realisty Gorkého (Na dně) či symbolisty Drachmanna (Byl jednou jeden král) i dekadenta D’Annunzia (Monna Vanna). Na počátku měl v souboru heroinu M. Procházkovou-Malou a všestranného J. Puldu, jejichž herecký potenciál umožnil inscenovat klasické tragédie (např. Schiller: Marie Stuartovna; Shakespeare: Richard III.) a romantická dramata (Rostand: Cyrano z Bergeraku). Oba si tu zopakovali své parádní role (Pulda např. Chlestakova v Revizoru, tit. úlohu Zorrillova Dona Juana Tenoria; Procházková-Malá např. Roxanu v Cyranovi, Sardouovu Andreu, Alžbětu v Noci na Karlštejně či Marii Terezii v Bozděchově Zkoušce státníkově). V ansámblu začínalo několik budoucích osobností (B. Karen, F. Smolík, J. Vojta), prošli jím A. Nedošínská, F. Zvíkovský, V. Šimáček, Josef Hurt (také maloval dekorace) s manželkou Marií. Po libeňské stagioně 1907 část členstva přestoupila do podniku M. Zieglerové. S oslabeným souborem zahájil S. další etapu cestování na sklonku 1907 v Pardubicích. 1909 získal posilu ve Z. Gräfové (krátce u něho působila už 1907), jež tu do 1912 ztělesnila několik Shakespearových hrdinek (Desdemonu v Othellovi, Porcii v Kupci benátském, Blaženu v Mnoho povyku pro nic) i Ibsenovu Heddu Gablerovou. Stálou hereckou oporou byla ředitelova manželka Emilie (hejtmanova žena v Gogolově Revizoru, staropanenská učitelka Sturhahnová v Ernestově Flachsmannu vychovateli, Sára v Nathansenově Průlomu). Do repertoáru přibyla Vrchlického Godiva a Jiráskova Samota, Lotharův Král Harlekýn a Ibsenův John Gabriel Borkman, Maeterlinckův Modrý pták. V původní premiéře uvedl 1914 v Berouně Jiráskova Jana Roháče (v ND až 1918). Za válečných let začínala činohru vytěsňovat dosud spíše sporadicky uváděná, zato divácky atraktivnější opereta a společnost jevila postupující stagnaci. Poslední období v Tylově divadle v Nuslích probíhalo ve znamení sestupu do nížin tzv. lidové produkce, sestávající ze starého obrozenského repertoáru, z obehraných frašek F. Schönthana a spol. (Zlatá Eva, Komtesa Kukuč), sentimentálních dramat a soudobých efemérních kusů; jistou specifikou byly „farské“ veselohry lehce antiklerikálního zaměření od J. Haise Týneckého (Na horské faře, Veselohra na faře).
Role
Pokorného spol.
[?] (E. Scribe: Čarovné ruce) – 1891; Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1892; Beránek (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, i spol. P. Švandy ml. 1898) – b. d.
Budilova spol.
Armand Duval (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi) j. h., Adhémar (V. Sardou: Cypriena) j. h. – Plzeň 1896.
Frýdova spol.
Karel Havlíček (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský) – 1897.
Budilova spol.
Max (K. Karlweis: Hrubá košile), Taffy (G. du Maurier, dram. P. M. Potter: Trilby) – Plzeň 1897.
Spol. P. Švandy ml.
Dr. Česal (J. Štolba: Na letním bytě), Kníže Teodor (J. Brandl: Princezna Ninon), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Bořivoj Paris (F. v. Suppé: Žádný muž a tolik děvčat), Hrabě Mojmír (E. Pohl: Sedm havranů), Osef (K. Jonáš: Oplancija) – 1898; Horst z Neuhofu (F. v. Schönthan, F. Koppel-Ellfeld: Pan rytmistr a komtesa Kukuč), Adolf Dubois [?] (A. Capus: Manželové paní Leontiny), Hrabě Oton [?] (Lope de Vega: Král a sedlák), Mortimer (F. Schiller: Marie Stuartovna), Prokop [?] (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Sochař Košatka (J. Lukavský: Kamenný ideál), Jan Flemming (O. Ernst: Flachsmann vychovatel), Antonín Havel (A. Jirásek: Vojnarka) – 1902.
Sedláčkova spol.
Kristian de Neuvilletes (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Baron (M. Gorkij: Na dně), Prinzivalle (M. Maeterlinck: Monna Vanna), Jan Sladký Kozina (J. Libánský: Psohlavci), Karel IV. (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) – 1904; Josef Fulín (B. Buchbinder: Třetí eskadrona), Robert Urban (K. Fořt, Č. Hráška: Na pomoc Rusům), Don Pelayo de Irote (J. Zeyer: Doňa Sanča), Francek (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Fray Theofil Ibarra (V. Sardou: Čarodějka), První herec (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský), Gilbert Bergolini (F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl), Dr. Prell (O. Ernst: Flachsmann vychovatel) – 1917; Hubínek (J. K. Tyl, h. F. Škroup: Fidlovačka) – 1923; Klásek (A. Jirásek: Lucerna) – b. d.
Režie
Sedláčkova spol.
H. Sudermann: Domov, M. Maeterlinck: Monna Vanna, K. Mašek: Betlém, J. Libánský: Psohlavci, H. Drachmann: Byl jednou jeden král, A. Vivanti: Manžel, F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl, F. v. Suppé: Krásná Galathea, L. Stroupežnický: Sirotčí peníze, N. V. Gogol: Revizor – 1905; A. Jirásek: Jan Roháč – 1914; O. Ernst: Flachsmann vychovatel – 1917; F. Hervé: Mamzelle Nitouche – b. d.
Prameny a literatura
NA: Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 535, obr. 798, 799 [Sedláček Johann, 1866]. MZA: Sbírka matrik, 17561 Brno Královo Pole, Nejsv. Trojice N 1860–69, s. 207, obr. 104. SOA Praha: Sbírka matrik, 52 Kutná Hora, matrika oddaných 1891 až 1898, s. 43; 27 Benátky n. J., matrika narozených 1857–1877, s. 134, obr. 135 [manželka M. Dlouhá]. ■ Divadelní anonce a referáty, in Ohlas od Nežárky 1902, 1904, 1907, 1909, 1911, 1915–1919; Osvěta lidu 1911; Pochodeň 1912–1913, 1915; nb. [P. Nebeský], Plzeňské listy 27. 8. 1896 [hostování u Budila]; nesign.: Herecká družina řiditele J. E. Sedláčka, Divadlo 5, 1906/07, s. 102n.; V. Šámal: A. Jirásek v Berouně, Hlasy od Berounky 17, 1914, s. 1 [Jan Roháč]; F. Bohuslav: Pestrý svět herecký, 1923, passim●; úmrtí a nekrology: Národní listy 7. 5. 1932; Právo lidu 7. 5. 1932; Národní politika 8. 5. 1932●; B. Karen: Episody, 1946, s. 135; S. Langer: Tylovo divadlo v Nuslích, rkp., 1958, DÚk, nestr.; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 44, 166; J. Vojta: Má cesta k Národnímu divadlu, 1969, s. 41, 68–71; DČD III ■ ED [Sedláčkova spol.], Komenský; Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 878–880
