Uváděna i data narození 28. 11. 1811 a 28. 12. 1814. Narodil se jako nemanželské dítě dcery ředitele krušovického panství Josefy S. a neznámého otce (sám se prohlašoval za syna polského šlechtice). Byl vychován v Praze u příbuzných, v chudé rodině zedníka a domovníka J. Soviny. Po absolvování Akademického gymnázia a přípravných filozofických ročníků (1833) studoval v Praze (1834) a dva roky ve Vídni práva, která nedokončil. Za studií v Praze se přátelil s K. H. Máchou, připojil se k ochotnické družině Kajetánského divadla; z jeho hereckého působení 1834–35 je známa jediná role (Filip ve Vogelově veselohře Klobouk). 1835 začal publikovat v Květech, 1837 se podílel na založení časopisu Ost und West, platformy české i německé demokratické inteligence. Z Vídně, kde pobýval 1838 jako vychovatel a jako redaktor listu Der Adler, Welt- und Nationalchronik, byl policejně vykázán. Po návratu do Prahy 1839 se živil literární a novinářskou činností. Psal a publikoval česky i německy, překládal z němčiny, polštiny, francouzštiny a angličtiny. Od třicátých let byl policejně sledován a vyšetřován pro sympatie s polským povstáním, pro podezření z účasti ve spolku Mladá Evropa, kvůli některým básním apod. 1845 připravil první (jediný realizovaný) svazek z plánovaných Spisů K. H. Máchy, který doprovodil obsáhlou studií Úvod povahopisný. Od 1845 byl členem tajného protirakouského spolku Repeal, v revolučních letech 1848–49 aktivně působil ve veřejném a politickém dění, vedle E. Arnolda se stal vůdčí osobností radikálních demokratů. Redigoval Českou včelu a Noviny Lípy slovanské, sborník Tábor. Jiskry časové, přispíval do Pražského večerního listu, Pražských novin, Občanských novin, Týdeníku ad. Po potlačení pražských svatodušních bouří 1848 byl zatčen a čtyři měsíce vězněn. Již před sňatkem, který uzavřel na jaře 1849, měl nemanželského syna a dceru Eufrozinu (1844–1913, provdala se za novináře a překladatele E. Vávru). Za spoluorganizaci tzv. májového spiknutí proti monarchii vedeného M. A. Bakuninem byl v květnu 1849 opět zatčen a po třiapůlleté vyšetřovací vazbě na Hradčanech (mj. s J. V. Fričem a K. Sladkovským) odsouzen za velezradu k trestu smrti. Rozsudek byl zmírněn na osmnáct let vězení v olomoucké pevnosti, při všeobecné amnestii politických vězňů byl S. 1857 propuštěn. Po návratu ze žaláře, kde psal a intenzivně studoval (literatura, filozofie, přírodní vědy, sociologie, estetika, historie, ekonomie), platil v Čechách za nejvzdělanější osobnost s nejširším rozhledem. Publikovat mohl pouze se svolením policie, psal proto pod pseudonymy (hlavně do časopisů Lumír a Jasoň). 1859 vstoupil do služeb tajné policie a jako agent působil do 1866, poté až do 1872 dodával zprávy za zvláštní honorář. Za uvolněných poměrů konstituční éry se mnohostranně podílel na politickém a společenském dění: Účastnil se státoprávních bojů, řečnil na národních manifestacích, participoval na rozmachu spolkového života a oživené žurnalistiky. Do přednášek Umělecké besedy přispěl řadou literárních a divadelních témat. Psal do staročeského Pokroku i do mladočeských Národních listů, do Pražského deníku, Rodinné kroniky (1863–64 hlavní spolupracovník), Svobody (zde mj. vzpomínky na česko-německé literární dění předbřeznové Prahy), Dělníka, do ženského časopisu Lada, do Boleslavana, Budivoje aj., redigoval dva ročníky kalendáře Posel z Prahy (1862, 1863) a list Slovan (1871–72). Přispíval též do zahraničních periodik. Jako jeden z prvních se v Čechách zajímal o sociální problémy dělníků a osvětovou činností usiloval zvýšit jejich uvědomění. Popularizoval politiku, vědu a umění, přednášel též o historii divadla (v Umělecké besedě, v dělnickém spolku Oul). Po odhalení konfidentské činnosti byl přinucen tzv. národním soudem (skupinou mladočeských politiků a spisovatelů) odejít z Čech (30. 7. 1872). Z drážďanského exilu se vrátil po vypuknutí masivní kampaně v tisku a marně se snažil obhájit brožurou Obrana proti lhářům a utrhačům (1872). Vyobcován z národního společenství (zřekly se ho i obě děti) publikoval už jen německy, anonymně nebo pod pseudonymem. Na divadelních návěštích oper s jeho librety byl uváděn pouze iniciálami. Poslední léta žil v naprosté izolaci a bídě, opovrhován i po smrti, byl pohřben pouze za přítomnosti dělnických spolků do neoznačeného hrobu na Olšanských hřbitovech. S. kontroverzní osobnost a životní osudy se staly námětem románů (anon. [E. Rüffer]: Zrádce národa, 1872; V. Martínek: Zrádce národa, 1938) i divadelních her (E. Synek: Dvojí tvář, 1938; A. Goldflam, J. Kovalčuk a kol.: Záhadné povahy, 1987).
S. literární tvorba (básně, povídky, romány) vstřebávala impulsy evropského vývoje od byronovského romantismu přes ideje hnutí Mladé Německo až po ruský naturalismus. V prózách, jimiž konstituoval v české beletrii typ sociálního románu, zachytil českou a rakouskou společnost předbřeznové éry a atmosféru po porážce revoluce (Synové světla, Na poušti, 1863; Oživené hroby, 1870 ad.). Svou autoritou zaštítil mladou generaci májovců a pokoušel se sladit romantický literární a divadelní program čtyřicátých let s novými podmínkami.
Přínosné jsou práce literárně teoretické a kritické, jejichž závěry lze vztahovat i na umění divadelní. Vyjadřoval se především k dramatu, které považoval za obraz kulturní i politické vyspělosti národa (Beiträge zur Geschichte der neuböhmischen Literatur, in Ost und West 1860). Z domácích dramatiků hodnotil nejvýše V. K. Klicperu, nedocenil však jeho veselohry. Na rozdíl od skupiny, kritizující ve druhé polovině čtyřicátých let Tylovu dramaturgii ve StD, si Tyla vážil, ale dával přednost jeho raným romantickým hrám. Odmítaje „národně buditelskou“ kritiku, posuzující dílo podle jeho vlastenecké tendence a jazykové správnosti, stal se jedním ze zakladatelů české umělecké kritiky. Nebyl však, jak se traduje, autorem série divadelních kritik v České včele 1846 (záznamy K. Havlíčka o proplacených honorářích potvrzují autorství F. L. Riegra; Thon, 1953). Pod vlivem kultu W. Shakespeara a požadavku individualizace dramatických charakterů přeformuloval v šedesátých letech původní romantickou koncepci dramatu činu. Místo střetu výjimečného hrdiny s nepříznivými poměry mělo drama konstituční éry rozvíjet děj vycházející z lidských povah, jejichž souhra i zápas plodí velké myšlenky vybízející k odporu proti malosti. Tento mravní apel podle S. názoru právě divadlo dokáže tlumočit nejúčinněji. V šedesátých letech u nás zavedl pojem publicistika, jímž chápal soustavné sledování uměleckého oboru z mnoha aspektů, včetně konfrontace se zahraničním vývojem; toto pojetí pak rozvíjel svou divadelněkritickou činností J. Neruda. Ve spisku Duchovný komunismus (1861) rozpracoval S. teze své starší stati Demokratická literatura (1848). Chtěl setřít rozdíl mezi literaturou určenou inteligenci a lidu rozsáhlým vzdělávacím programem, v němž mělo místo i divadlo, mj. jako doplněk tehdy nedostatečného vzdělání žen. Ve stati Naše divadlo a jeho budoucnost, opírající se o práce J. Hýbla a J. Jungmanna, nastínil dějiny českého divadla až po dobu Mozartova pobytu v Praze. Již jako psanec publikoval německy pojednání Das Theater und Drama in Böhmen bis zum Anfange des XIX. Jahrhunderts (nejprve anonymně ve fejetonní rubrice novin Prager Zeitung, pak knižně pod pseudonymem), v němž otevřel problematiku dějin divadla na českém území v celé jazykové i žánrové šíři. Navzdory některým věcným omylům zůstal spis jako jediná souhrnná práce po léta základním zdrojem informací. Otevření PD 1862 prohloubilo S. zájem o divadlo a podnítilo jej k dramatické tvorbě. V listopadu 1866 se ucházel o místo dramaturga, avšak neuspěl. V květnu 1868 byl zvolen místopředsedou právě založené Jednoty divadelní, t. r. se stal spoluredaktorem prvního českého divadelního časopisu Česká Thalia. Jako libretista se od poloviny šedesátých let podílel na rozmachu české opery. Psal pro téměř všechny soudobé skladatele: B. Smetanu (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta), V. Blodka (V studni), K. Bendla (Starý ženich), J. R. Rozkošného (Mikuláš), K. Šebora (Templáři na Moravě) a Z. Fibicha (Bukovín). 1866 debutoval zápletkovou veselohrou Inserát, jejíž situační komika, humorné záměny a svižný dialog naplňovaly požadavek původní konverzační veselohry po francouzském vzoru. Další hry již nedosáhly úrovně zdařilé a jevištně úspěšné prvotiny (byla přeložena do němčiny, slovinštiny, chorvatštiny a srbštiny). Frašky Tajné plány a Kocour a kočka propadly, veselohru Maloměstské klepny, vydatně exploatující libreto Prodané nevěsty, uváděli pouze ochotníci. S. rozmarný humor ztroskotal i na historické veselohře Šašek Jiřího z Poděbrad s hlavní postavou bratra Palečka, kterou chtěl konkurovat Bozděchovým konverzačkám z prostředí francouzského nebo rakouského dvora. Vedle kompozičních nedostatků poznamenalo S. hry, jako většinu jeho literárních prací, chvatné psaní. Historické drama Černá růže o dědickém sporu Rožmberků (námět zpracoval již dříve v epické básni), zatěžkané překypujícím dějem a v té době již banálními romantickými atributy, mělo blíže ke staršímu typu rytířské hry než k dramatu činu, jak jej sám teoreticky postuloval.
Ač divadlo zaujímalo v širokém okruhu S. zájmů jen okrajové místo, jeho vklad do české divadelní kultury od třicátých do konce šedesátých let je nezanedbatelný; spojil mladou generaci májovců s tím nejlepším z minulosti, realizoval divadelní požadavky osmačtyřicátníků (teorie, kritické polemiky a publicistika, původní konverzační veselohra, národní opera).
Pseudonymy a šifry
Norbert Bergenthal, Leo Blass, Robert Grün, Sabinský, Vojtěch Vrána, Arian Želinský, -a, AB, A. B., A. Z., E. Z., K. S., -ks-, K. Sab…, K. S…ský, K. S-ý, -n, S…, S-ý, -ρ-, -7
Teatralia
F. Turinský, in Růže. Almanah na rok 1860, 1860, s. 129–150 (šifra K. S.); O divadle, Lada 1, 1861, s. 7, 15 (anon.), oboje → Vybrané spisy K. S. II, ed. J. Thon, 1912; Předslov, Z. Krasiński: Iridión, 1863, s. VII–XXIV; Naše divadlo a jeho budoucnost, Kritická příloha k Národním listům 1864, č. 2, s. 33–38 → Vybrané spisy K. S. II, ed. J. Thon, 1912; Vliv divadla českého na vývoj dramatické literatury české, Český obzor literární 1, 1867/68, s. 161–163, 186–190; 2, 1868, s. 4–7, 17–19, 37–39 → Vybrané spisy K. S. III, ed. J. Thon, 1916; Dějepis literatury československé staré a střední doby, 1866; Das Drama und das Theater in Böhmen, Prager Zeitung 1. 11. až 31. 12. 1875 [31 pokr.]; 22. 1. až 10. 2. 1876 [7 pokr.] (anon.), kn. rozš. a s tit. Das Theater und Drama in Böhmen bis zum Anfange des XIX. Jahrhunderts, 1877 (pseud. Leo Blass), čes. Počátky českého divadla. Divadlo a drama v Čechách do začátku XIX. století, př. G. Fučíková, ed. a doslov J. Fučík, 1940 [chybně zařazeny kritiky F. L. Riegra z České včely 1846]; Vzpomínky, vyd. M. Hýsek, 1937.
Hry
Inserát, PD 1866, i t.; Tajné plány, PD 1866; Černá růže, PD 1867, t. 1868; Maloměstské klepny, t. 1868; Šašek Jiřího z Poděbrad, PD 1870, i t. s tit. Šašek krále Jiřího; Kocour a kočka aneb Nová Praha v Americe, h. V. Hřímalý, PD 1870.
Překlad
K. Gutzkow: Uriel Akosta, StD-Novom. 1861.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, HŠ N9, matrika narozených fary u sv. Haštala 1808–1819, fol. 262; ŠT N20, matrika narozených fary u sv. Štěpána 1843 až 1845, fol. 181 [22. 12. 1844 dcera Euphrosina]. LAPNP: osobní fond, inventář → B. Pražáková, 1986. ■ J. E. Sojka: K. S., Naši mužové, 1862, s. 807–823●; ref. Inserát: J. N. [Neruda], Národní listy 5. 6. 1866 → České divadlo III, 1954; J. M., Lumír 2, 1866, s. 366n.●; ref. Černá růže, J. R. N., Česká Thalia 1, 1867, s. 193n.; =, tamtéž, s. 206n.; J. J. [Jireček], ref. Das Theater und Drama…, ČČM 51, 1877, s. 663n.; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 186 → Theatralia 1, [1912] + K. S., Naše doba 2, 1894/95, s. 506–524, 577–600, 684–706, 787–798 → Záhadné povahy, [1909]; J. Máchal: K. S., in sb. Literatura česká devatenáctého století III/2, 1907, s. 414–450; V. K. Blahník: S., 1911; M. Hýsek: Dva literární portréty. 2. K. S., Lidové noviny 6. 5. 1911 + S. dramatik, Jeviště 2, 1921, s. 162–165; Z. Tobolka: Případ K. S., Sborník věnovaný dějinám dělnického hnutí a socialismu 1, 1921, s. 47–59; M. Hýsek: Případ Sabinův, Lumír 52,1925 ,s.237–249 + Ještě případ S., tamtéž, s. 390; J. Träger: S. divadelní kritik, Národní a Stavovské divadlo 5, 1927/28, č. 13 + Dějiny české divadelní kritiky od počátku až po Jana Nerudu, dis., FF UK 1928; J. B. Pichl: Vlastenecké vzpomínky, vyd. M. Hýsek,1936, s. 101–103; V. Žáček: K případu K. S., ČČM 110, 1936, s. 73–93; F. Götz: K. S., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 73–75; J. Kopecký: O K. S., Kritický měsíčník 4, 1941, s. 128–130; E. Bass: Čtení o roce osmačtyřicátém, tamtéž, s. 531n.; J. Thon: O K. S., 1947 + ediční poznámky in K. S. o literatuře, 1953, s. 348n. [k autorství kritik v České včele]; F. Vodička: Doslov, tamtéž, s. 291–301; R. Grebeníčková: Doslov, sb. Čeští radikální demokraté o literatuře, 1954, s. 243–258; J. Štěpánková: Literární historik K. S., Česká literatura 5, 1957, s. 185–199; H. Hrzalová: Jak vznikal a uskutečňoval se ideál demokratické literatury kolem r. 1848, tamtéž 7, 1959, s. 40–60; J. Purš: K případu K. S., Rozpravy ČSAV 69, 1959, seš. 8, s. 27–79; J. Tax: Černá růže K. S., AUC. Philologica – Supple-mentum. Slavica Pragensia 1, 1959, s. 237–252; DČD II; DČD III; M. Pátek: Konfident, samz. 1978; S. Ravik: K. S. (portrét konfidenta), 1992; L. Klosová: Patero divadelních rolí agenta Romana (K portrétu K. S.), Divadelní revue 11, 2000, č. 1, s. 7–21; L. Kusáková: K. S., Česká literatura 48, 2000, s. 502–518; J. Dobeš: S., zrádce národa českého, Lidové noviny 15. 7. 2004; M. Charypar: K. S. „Epigon“ a tvůrce, 2010; P. Kovařík: Národní soud nad zrádcem K. S., 2010; M. Szabo: Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III, 2011, s. 127, obr. 121. ■ ČHS, HD, LČL, ÖBL, Otto, Otto-dod, Rieger, Wurzbach; PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 866–869
