Vl. jm. Rührenschaft, psal se i Rierenšaft; Vlastislav je přijaté vlastenecké jméno. – Pocházel z rodiny plzeňského voskaře. V rodišti vystudoval gymnázium a tzv. filozofii. Kdy přišel do Prahy, není přesně známo, nejpozději mezi 1834–37, neboť se pohyboval v okruhu Kajetánského divadla. 1838 získal místo oficiála ve státní účtárně, kde pracoval až do svého penzionování 1865.
Do literatury vstoupil 1841 ironickým Rozvrhem vlastního životopisu, uveřejněným v časopisu Denice. Těžiště R. literární činnosti tvoří drobné humoristické práce určené k veřejnému přednesu (deklamovánky aj.), které publikoval v různých listech (České Besedy, Květy) a ve sborníku Deklamátorka (1863).
Do styku s divadlem přišel ve třicátých letech, kdy se patrně jako herec účastnil ochotnických představení Tylem vedeného Kajetánského divadla. Měl v oblibě francouzské komedie, především Molièra, kterého také chtěl překládat; o překladech ohlášených 1850 v Bohemii, však nejsou další zprávy. V šedesátých letech přeložil hru A. Dumase st. Kateřina Hovardova aneb Koruna a popraviště. Francouzskou salonní komedií se inspiroval v první ze svých dvou veseloher, Stará láska nezahyne. Její hlavní hrdinkou je hraběnka Berta de Chateauneuf, zasnoubená s hrabětem Arturem d’Epineaux, který se ale zamiluje do její schovanky Emilie. Po různých peripetiích, v nichž hraje důležitou roli padouch a intrikán hrabě Gorcy, vše dobře končí: Artur získá Emilii a hraběnka si bere barona Dorseta, svou dávnou lásku, které se kdysi musela na nátlak rodičů vzdát. Komický protiklad k této rovině hry představují výstupy Arturova sluhy Leopolda a hraběnčiny komorné Lucie, kteří nakonec také skončí před oltářem. Druhá R. hra, fraška Lépe malým nežli velkým pánem býti, je zasazena do prostředí českého maloměsta. Zápletka se točí kolem Lidunky, kterou chce otec provdat za bohatého, ale hloupého Honzu Lebedu. Příjezd Lidunčina milého, studenta Jarolíma, je příležitostí k rozpoutání velké taškařice: Jarolím spolu s měšťany Volšanským a Hájkem namluví Lebedovi, že je dlouho hledaným synem švédského krále a při zkoušení jeho vladařských schopností ho zesměšní natolik, že Lidunčin otec od svatby upustí. Obě hry mají živý a vybroušený dialog, ale špatnou dramatickou stavbu; zejména druhá místy působí spíše jako sled volně položených, někdy dokonce nadbytečných scén.
Scénicky provedeny zřejmě nebyly, v polovině čtyřicátých let je vydal J. Pospíšil, ale kritika je nepřijala vlídně.
Pseudonymy
Alois Vl. Plzenský, Vlastislav, též Vlast. Plzenský
Hry
Stará láska nezahyne, t. 1844; Lépe malým nežli velkým pánem býti, t. 1846.
Překlad
A. Dumas st.: Kateřina Hovardova aneb Koruna a popraviště, PD 1866.
Prameny a literatura
Nesign. [J. K. Tyl], ref. Stará láska nezahyne, Květy 11, 1844, s. 460, 464 → Divadelní referáty a stati, 1960; nesign. [K. Havlíček], ref. Lépe malým nežli velkým pánem býti, Pražské noviny 16. 7. 1846; J. B. Malý: Stručný přehled literatury české posledních dvou let, ČČM 20, 1846, s. 655; Bohemia 11. 1. 1850 [zpráva o překladech Molièra]; J. Kamper, in sb. Literatura česká devatenáctého století II, 1903, s. 411; DČD II ■ LČL, Otto
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 836–837
