Vydané hry podepsány Jan Rettig, časopisecky publikované literární pokusy většinou Jan S. Retik. – Narodil se v národnostně smíšené rodině: otec, povoláním justiciár, byl Němec, matka Češka. Také R. vzdělání bylo dvojjazyčné: Nejprve chodil do české školy ve Vejvanovicích na Chrudimsku (kde byl otec správcem statku) a v Solnici. Od 1785, kdy rodina přesídlila do Pardubic, navštěvoval školu německou. Od 1788 studoval gymnázium v Hradci Králové, od 1794 filozofii a práva na pražské univerzitě (abs. 1801). Pracoval v několika pražských advokátních kancelářích. 1807 se po několikaleté známosti oženil s Magdalénou Artmannovou, pozdější spisovatelkou. Po složení apelačních zkoušek 1809 nastoupil na magistrátu v Táboře (sekretář, radní protokolista a aktuár při hrdelním právu), poté působil jako zkoušený radní v Přelouči (od 1812), Ústí n. Orlicí (od 1818), Rychnově n. Kněžnou (od 1824) a v Litomyšli (od 1834), příležitostně též jako justiciár na přilehlých panstvích. V Litomyšli žil až do smrti a byl tam také pohřben.
Z jedenácti dětí dospěly pouze tři: Jindřiška, Karel (oba → Magdaléna Dobromila R.) a Ondřej Josef Liboslav (1821–1871), piaristický kněz (vysvěcen 1848), který vyučoval na piaristických školách v Hustopečích, Kroměříži a v Nepomuku, kde na konci života zastával funkci rektora koleje. Byl významným mineralogem a meteorologem, sbíral lidové písně, psal lyrickou poezii. Za studií filozofie v Litomyšli napsal veselohru Sňatek ze žertu, někdy mylně připisovanou otci.
Hudebně a výtvarně nadaný R. tíhl k umění, které se mu stalo celoživotní zálibou. Již jako dítě studoval zpěv a hru na housle, v Praze často navštěvoval divadelní představení, byl zdatným kreslířem (vytvořil např. několik předloh pro frontispisy v knihách své manželky), překládal latinské autory, mj. Plautaa Terentia (nepublikováno). Za pobytu v Ústí n. Orlicí, kde byla silná vlastenecká komunita, se podílel na kulturním, zvláště hudebním životě. Od 1818 byl komisařem Cecilské hudební jednoty, která za jeho působení uskutečnila svůj nejnáročnější počin – Haydnovo oratorium Čtvero ročních období (1823). Udržoval kontakty s místními ochotníky, kteří pravděpodobně uvedli jeho veselohry Kouzelná píštala aneb Na odslouženou v Klevetníku a Neškodí přátel zkoušeti. Kdy je napsal, není zcela zřejmé (ve vlastním životopise [Michl, lit.] datuje vznik dvou komedií 1806 a 1810, avšak jejich názvy neuvádí). Dvouaktová „původní směšnohra“ Kouzelná píšťala aneb Na odslouženou v Klevetníku karikující maloměstské poměry má ráz satirické frašky. Vedle tradičních prostředků žánru (mluvící jména, koktání jako charakterizační prostředek a zdroj komických efektů) je uplatněn princip alegorie, svědčící o inspiraci latinskými autory. Komedie Neškodí přátel zkoušeti (autorem označená jako činohra), v níž R. konvenčně pracuje s osvědčenými postupy (převleky proměňující charakter postav), vykazuje vedle satirické tendence též dobově příznačné sentimentálně elegické tóny (stesk po vlasti a domově u nekarikovaných postav). Další hra Úřední topič ve své autorisaci (též jako Topič v ouřadní autorisací) se nedochovala a není blíže známa. V Rychnově se R. nepochybně podílel na činnosti ochotnického „bytového“ divadla, pěstovaného v jejich domácnosti.
Pseudonymy
Sudiprav, Sudislav
Hry
Kouzelná píšťala aneb Na odslouženou v Klevetníku, t. Hradec Králové 1821; Neškodí přátel zkoušeti, t. tamtéž 1822.
Prameny a literatura
J. Johanides: Magdalena Dobromila Rettigová (1785–1845). Soupis základních pramenů a literatury k 210. výročí jejího narození, Rychnov n. Kn. – Ústí n. Orl. – Litomyšl – Přelouč 1995 [obs. bibliografii]. ■ J. V. J. Michl: Ouplný literaturní létopis […], 1839, s. 319; T. Svatavová: Manželé Rettigovi v Ústí n. Orlicí, Ženský svět 20, 1916, s. 316–320, 349n., 408–410; J. Kapusta: Hudební svět rodiny Rettigů. K otázkám společenské hudebnosti za obrození, Hudební věda 18, 1981, s. 142–146; J. Frýzek: Život a dílo manželů Rettigových, Rychnov n. Kn. 1992. ■ Jungmann, LČL, Masaryk, ÖBL, Otto, Rieger, Wurzbach
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 827–828
