Uváděno také datum úmrtí 5./6. 4. a 6. 4. 1868. – Mladší ze dvou synů přírodovědce, fyziologa světového významu, básníka a překladatele J. E. Purkyně. V dětství žil v tehdy pruské Vratislavi s bratrem a otcem (dvě sestry zemřely před jeho narozením, matka rok po jeho narození), který byl profesorem fyziologie a patologie na tamní německé univerzitě a výrazně se proslovansky angažoval (založil a vedl spolek Towarzystwo literacko-slowiańske, podílel se na ustavení katedry slavistiky). Rodina se stýkala s českou společností, P. byl vychováván v českém duchu, celý život však hovořil převážně německy. 1848–49 se učil kreslení u J. J. Königa, malíře podobizen z vratislavského muzea. S otcem, který 1849 přijal nabídku pražské univerzity k převzetí katedry fyziologie, se vrátil do Čech. Vychodil reálku, 1851 se zapsal na pražskou výtvarnou akademii a studoval malbu u Ch. Rubena, po roce však studia zanechal. 1853 podnikl studijní cestu do Německa (Drážďany, Lipsko, Norimberk), 1854–55 navštěvoval soukromou školu J. B. Berdellého v Mnichově a 1856–57 ateliér malíře T. Couturea v Paříži. 1860 se oženil s Marií Wiedermannovou z divadelnické rodiny (matka byla herečka Helena W., vl. jm. Magdalena Dolejšová, otec zpěvák Max W.). V manželství se narodily tři děti, malířkou se stala dcera Růžena, provd. Pokorná. Jako malíř zůstal P. za svého života nedoceněn kritikou i rodinou (otcem a bratrem byl považován za nedouka), a zřejmě i proto opakovaně opouštěl domov. 1861 pobýval ve Vídni (navštěvoval malířskou školu K. Rahla), 1862 krátce v Karlsruhe, 1865 půl roku znovu v Mnichově, nějaký čas údajně v Benátkách. 1858–62 pravidelně obesílal výstavy, poté až do 1867 nevystavoval. Do časopisů Brejle a Humoristické listy kreslil břitké karikatury, od 1862 psal kritiky do Národních listů, 1863 přijal referentství v německém listu Politik a od 1867 byl redaktorem obrazové části Květů. Psal o tvorbě svých současníků (J. Mánesa, J. Navrátila, J. Čermáka, S. H. Pinkase), jako jeden z prvních se zabýval českým barokem, vypracoval návrh na reformu Akademie výtvarných umění, vyslovoval se k problematice galeristiky. Účastnil se dynamicky se rozvíjejícího spolkového života, především činnosti Umělecké besedy, kterou 1863 spoluzakládal. Společně s Q. Mánesem, který 1866 ilustroval první díl Cervantesova Dona Quijota, vytvořil ilustrace a viněty ke druhému dílu (1868). Na sklonku života tak zasáhl do rodící se české knižní ilustrace. Zemřel ve věku třiceti čtyř let (podle zápisu v knize zemřelých na rozmíšení krve), pochován byl na Vyšehradském hřbitově.
Význam a přínos jeho malířského díla začal být doceňován až po výstavě uspořádané 1898 Uměleckou besedou k třicátému výročí jeho úmrtí. Svým dílem, jehož těžiště spočívá v portrétech a zátiších, se stal průkopníkem moderního českého malířství. Inspiroval se tvorbou malířů českého baroka K. Škréty a P. Brandla (jejich obrazy začlenil do výstavy, kterou uspořádal 1867 v Kutné Hoře z prací vlastních i svých současníků). Po technické stránce, mj. v práci se světlem, mu byli vzorem Tizian, Rembrandt, Rubens, Murillo a Velasquéz, ovlivnili jej také francouzští realisté, zvláště G. Courbet. Jako kolorista se otevřeně hlásil k J. Navrátilovi. Brilantně a ve své době bezkonkurenčně ovládal techniku olejomalby. Obecně je vnímán jako typický reprezentant českého malířského realismu, ale jeho dílo je stylově vrstevnatější (ozvuky romantismu, náběhy k impresionismu).
Pro divadlo přímo nepracoval, ale spolu s dalšími umělci (B. Smetanou, O. Sklenářovou-Malou, V. Hálkem, J. Nerudou, F. Kolárem) se podílel na jedné z nejvýznačnějších akcí šedesátých let, na slavnosti k třístému výročí narození W. Shakespeara, pořádaných 1864 Uměleckou besedou. Oslavy vyvrcholily 23. 4. v Novoměstském divadle komponovaným programem, jehož součástí bylo šest živých obrazů na témata Shakespearových her s hudbou V. Blodka; pro závěrečné Holdování před Shakespearovou bustou a velkolepý průvod dvě stě třiceti shakespearovských postav zkomponoval hudební doprovod B. Smetana. P. byl autorem výtvarného řešení čtyř živých obrazů (Únos Jessiky, Richard III. uchází se o Annu u rakve Jindřicha IV., Koriolán před Římem, poslední scéna z Cymbelina; další dva byly dílem A. Gareise ml. a F. Kolára, výjev u hrobky Romea a Julie byl komponován podle obrazu P. Cornelia) a kostýmních návrhů pro všechny postavy průvodu. Kolekce těchto akvarelů (dochován zlomek), v nichž využil svých znalostí gotické, renesanční a barokní malby, byla unikátní již rozsahem. Některé návrhy nesly ještě stopy starší romantické stylizace, v jiných se už prosadilo hledisko historické věrohodnosti i zřetel k charakteru jednotlivých postav. Pokud je známo, došlo v tomto případě poprvé k prolomení „typové“ či obecně přibližné kostymérské praxe, která využívala buď divadelní garderobu, či soukromou výbavu herců. Přestože byly návrhy kostýmů určeny pro paradivadelní akci, lze P. považovat za prvního tvůrce individuálního divadelního kostýmu v českém divadle 19. stol. Dále vytvořil osm malířských studií Průvodu k slavnostem Shakespearovým (šest dochováno; hodlal ho realizovat ve větším měřítku), které patří k vrcholným projevům jeho kompozičního, a zejména koloristického umění, jež předznamenávalo impresionistickou malbu.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, TRS Z24, matrika zemřelých fary u Nejsv. Trojice 1858–1878, s. 94, obr. 99. LA PNP: osobní fond, inventář → K. Bílek, E. Oulehlová, 1988. ■ Nesign. [J. Neruda]: K. P., Humoristické listy 23, 1883, s. 262 → Podobizny II, 1952; nesign., nekrolog, Světozor 2, 1868, s. 168; M. Jiránek: Příležitostná kapitola o starším českém umění, Volné směry 14, 1910, s. 388n.; F. X. Jiřík: K. P., 1925 + K dílu K. P., Umění 3, 1930, s. 85–90; H. Jelínek: Padesát let Umělecké besedy 1863–1913, 1913, s. 262–270; Jan Bartoš: Národní divadlo a jeho budovatelé (Dějiny ND I), 1933, s. 159–169; E. Filla: Purkyně a česká tradice umělecká, O výtvarném umění, 1948, s. 42–48; V. Novotný: P., 1936; V. Volavka: P., 1942; R. Pokorná-Purkyňová: Život tří generací, 1944; J. Šmíd: K. P., 1950; O. Macková: K. P., kat. výstavy, 1962; DČD III; J. Kotalík: W. Shakespeare v českém novodobém umění, in sb. Divadlo v české kultuře 19. století, 1985, zvl. s. 120–123; R. Prahl: Malíři, divadlo a formy obraznosti 19. století, tamtéž, s. 136n.; N. Blažíčková-Horová: České malířství 19. století, kat. výstavy, 1998, s. 182–193; DČVU III/1,2; B. Srba: V zahradách Thespidových, Brno 2009, s. 269. ■ NDp, NEČVU, Otto, Toman, Wurzbach [*15. 3. 1834]; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 816–818
