Štěpánek, Zdeněk

Pocházel z rodiny s uměleckými kořeny; prastrýc Jan Nepomuk Štěpánek (1783–1844) byl dramatikem a ředitelem Stavovského divadla, strýc Karel Štěpánek operním pěvcem. Otec Vincenc František Štěpánek (1862–1936), povoláním hospodářský správce, byl zapáleným amatérským hercem, hudebníkem a zpěvákem, pro své vlastenecké názory a konfliktní povahu měnil často zaměstnavatele, a rodina se tak opětovaně stěhovala. Trvaleji se usadili až v Rakovníku, kde se otec stal ředitelem lihovaru a Š. zde navštěvoval reálku, z níž byl však kvůli špatnému prospěchu vyloučen. Přestoupil na hospodářskou školu (1910–12), po jejímž dokončení pracoval v lihovaru a následně jako hospodářský praktikant na statku v Josefově u Jaroměře. S otcovým svolením se 1913 dal na dráhu kočovného herce. Během krátkého času vystřídal společnosti A. Marka, R. Morávka, K. Jičínského, F. Kaňkovského. V průběhu první světové války dobrovolně narukoval k pluku polských hulánů (1915). Přežil těžké boje na východní frontě, zranění i věznění v kyjevské pevnosti, odkud byl zachráněn českým krajanem. Poté pracoval jako kuchař, pekař, příručí, prodával seno, pálil vodku, byl vedoucím hotelu a ochotnicky režíroval i hrál v českém krajanském ochotnickém divadle. Vstup do čs. legií (Česká družina) znamenal přesun do Vladivostoku, během nějž byl podruhé raněn. Při rekonvalescenci se připojil k Divadlu čs. armády na Rusi, kde hrál a režíroval podél Transsibiřské magistrály (únor 1919 – květen 1920). Do nové samostatné republiky se vrátil s posledními legionáři 1920. Krátce se živil jako falešný hráč (tzv. valchař) a poté nastoupil jako herec ke kladenskému městskému divadlu, kde zprvu zápolil se silným ruským přízvukem. Z Kladna odešel 1921 do vinohradského divadla, kde se brzy prosadil jako herecká opora souboru a začal i režírovat. Od 1928 hostoval v Národním divadle a v polovině 30. let sem přešel natrvalo. Se změnou vedení na konci 50. let musel čelit postupnému úbytku hereckých příležitostí, což těžce nesl. Jeho výraznou tvář a herecký talent využíval již němý film a po nástupu zvuku se charismatický herec se specificky zastřeným, jemně modulovaným hlasem stal jednou z hlavních hvězd čs. kinematografie, ačkoliv se před kamerou nikdy nezbavil jisté teatrální manýry. Několikrát byl vyznamenán Národní cenou (1926, 1936 a 1951), byl mu udělen titul národní umělec (1953), Řád práce (1958) a Řád republiky (1963). Napsal několik autobiografických knih o zážitcích divadelních i válečných (Vlastní cestou, Herec, Vzpomínky a Za divadlem kolem světa). Zemřel na náhlou mozkovou příhodu, když si po večerním představení v divadle Viola zašel do hospody U Tří pštrosů na pivo. Pohřben je na vyšehradském Slavíně.

Poprvé se oženil v Kyjevě 20. února 1918 s hereckou kolegyní z českého krajanského ochotnického divadla Marií Konderlovou (1896–?, um. jménem Maja Iris, později Marie Vladimírovová), s níž hrál i v divadle československé armády na Rusi. Manželství trvalo krátce a bylo rozvedeno. Podruhé se oženil na vinohradském magistrátu 21. října 1931 s herečkou Elenou Hálkovou (1907–1985), manželství bylo rozvedeno 1942. Třetí manželství uzavřel 23. května 1945 s výrazně mladší Soňou Grossovou (1919–1984). Děti jej následovaly v umělecké dráze: herci Jana Štěpánková (1934–2018), Martin Štěpánek (1947–2010), Petr Štěpánek (* 1948) a režisérka, scénáristka, dramaturgyně Kristina Taberyová (* 1951); Zdeněček zemřel ve čtyřech měsících († 1946).

Po návratu z legií Š. získal angažmá v kladenském divadle, kde hrál hned velké úlohy: Edmond z Hraběte Monte Christa, Jean ve Slečně Julii, Armand Duval v Dámě s kaméliemi, Bassanio v Kupci benátském, Domin v R. U. R., Francek v Maryše. Po roce nastoupil na pozvání šéfa činohry J. Kvapila a dramaturga K. Čapka 1921 do vinohradského divadla (hostoval zde už 1920 v Shawově Kateřině Veliké). Další úspěchy tu slavil jako Mlynář z Jiráskovy Lucerny (1922), Franci v Langerově Periferii a zejména jako Cyrano z Bergeracu (obě inscenace 1925). Jeho výkon byl přirovnáván k legendárnímu Cyranovi E. Vojana (roli Š. sehrál i o dvacet let později v inscenaci F. Salzera, v níž alternoval s K. Högerem a E. Kohoutem). Následovaly Tylův Jan Hus (1926), Francek v Maryše bratří Mrštíků (1926), Čapkův Loupežník (1928), Langerův Ferdyš Pištora (1929) a Janošík v Mahenově dramatu (1932).

Hamlet (1927) narazil na Š. hereckou rutinu; byl sošný, studený a v posledku až bezradný. Vášnivá gesta a hořká ironie v hlase nedokázaly zamaskovat vnitřní prázdnotu, kterou kritika v Š. dánském kralevici spatřovala. Roli chyběla bolestná naléhavost pochybujícího hrdiny čelícího děsivé pravdě. Ze srovnání dvou hamletovských inscenací v jedné sezoně vyšel lépe E. Kohout v režii K. H. Hilara v Národním divadle. Shakespearovské role tvořily v Š. kariéře podstatnou množinu: Antonius v Juliu Caesarovi (1927), Lodovico v Othellovi (1922) a titulní role v téže tragédii (1930), Petruccio ve Zkrocení zlé ženy (1932) a naposledy Richard III. (1934), zločinec bažící po moci a upomínající hákovými kříži na vzestup A. Hitlera.

Další velkou skupinou byli Dostojevského ruští rozervanci: Na roli Raskolnikova z dvojdílné inscenace Zločinu a trestu (1928), tematizující volbu lidské duše mezi ďáblem a andělem, se Š. intenzivně připravoval v plodné spolupráci s dramatizátorem a režisérem J. Borem a výsledkem byla diváckou i odbornou veřejností uznávaná a hojně navštěvovaná inscenace. Zcela věrohodný Raskolnikov byl podán ne jako postava románu, ale jako živoucí jedinec, který spáchal vraždu ne k dávno a, ale bezprostředně před představením v pražských ulicích. V Bratrech Karamazových Š. hostoval coby nihilista Stavrogin v Národním divadle (1930), následujícího roku hrál na Vinohradech démonického Míťu (1931). Posledním ruským „hrdinou“ byl kníže Myškin v dramatizaci Idiota (1934). Na Vinohradech Š. nastudoval téměř osm desítek rozličných rolí, častou hereckou partnerkou mu tu byla O. Scheinpflugová.

Do Národního divadla vstoupil jako silná herecká osobnost, kterou obecenstvo znalo mj. z několika dřívějších hostování. Od poloviny 20. let se jej totiž K. H. Hilar pokoušel pro Národní divadlo získat, ale Š. zůstal loajální J. Kvapilovi. Pro odchod z Vinohrad se rozhodl až po Kvapilově odchodu 1928. Smlouva, kterou podepsal s Národním divadlem, však kolidovala se smlouvou uzavřenou s vinohradskou scénou, a do Národního divadla tak přibyl až 1934. S Hilarem, který v něm spatřoval jednu z nejslibnějších hereckých osobností své generace, stihl nazkoušet pouze dvě inscenace: Maryšu (1932, role Francka) a Marii Antoinettu (1935, role Ludvíka XVI.). V angažmá na první české scéně se Š. představil jako Brutus v Juliu Caesarovi (1936), Kaliban v Bouři (1937), Maršál v Bílé nemoci (1937), Otec v Matce (1938) či titulní role ve Dvořákově hře Král Václav IV. (1938). Mikuláš Dačický z Heslova ve Zvíkovském raráškovi a Paní mincmistrové (1938) zaujal Š. natolik, že se podílel i na scénáři k filmové adaptaci Cech panen kutnohorských (1939). Rytíř Mikuláš byl ve Š. podání lehkomyslným bonvivánem a vášnivým, fanfarónským pijanem, stejně jako básníkem a bojovníkem za práva českého národa; pod drsnou slupkou skrýval cyranovskou melancholii. Vlastenectvím rezonoval i jeho Petr Vok ze Zuzany Vojířové (1942), nejnavštěvovanější inscenace za protektorátu a posléze úspěšného filmu. Portfolio Š. rolí Rusů se v Národním divadle rozrostlo o Čackého v Gribojedově Hoři z rozumu (1935), expresionisticky groteskního Gogolova Revizora (1936) karikujícího měšťácké prostředí, kajícníka Nechljudova z Tolstého Vzkříšení (1939) a nové nastudování Raskolnikova ze Zločinu a trestu (1941). Po válce k nim přibyl ještě měšťák Tětěrev (1949), chlípný egoista a materialista Višněvskij z Výnosného místa (1950), Gajev z Višňovém sadu (1951) či rozpolcený plukovník Berjozkin ve Zlatém kočáře v režii A. Radoka (1957). V Shakespearových dramatech ztvárnil titulní úlohy v Kupci benátském (1954), Macbethovi (1939), Othellovi (1940) i Králi Learovi (1959). Kromě těchto výrazných charakterů hrál v Národním divadle i muže rozpolcené, nejisté, ambivalentní, jakými byli například Felix Charpeaux v Jezeru Ukureve (1936), Raskolnikov ze Zločinu a trestu (1941), Měšťák Tětěrev (1949), Zachar Bardin v Nepřátelích (1952) či Gajev z Višňového sadu (1951). V repertoáru domácím nastudoval Dvořáka z Jana Výravy (1937), Vávru z Maryši (ve dvou odlišných nastudováních 1942, 1956) a Valentu v Paličově dceři (1944). Ve třech různých inscenacích Lucerny (1935, 1952, 1964) se postupně zhostil role Mlynáře, Vrchního a vodníka Ivana. V Našich furiantech (1953) alternoval Jakuba Buška, Filipa Dubského i Pavla Koženého.

V době vleklé stagnace činohry Národního divadla zastával Š. post šéfa souboru (1954–55). Pokoušel se hledat křehkou rovnováhu mezi politickými zájmy centrálně řízené kultury a vlastními uměleckými a společenskými názory. Z ruské dramatiky volil namísto socialistických autorů Čechova, Tolstého a Ostrovského (Tři sestry, Není nad vzdělanost, Poslední oběť). Zařazoval starší české autory (bratři Mrštíkové, J. K. Tyl, A. Jirásek) a vrátil na jeviště hry K. Čapka (Loupežník, Bílá nemoc). V Národním divadle umožnil režírovat talentovanému A. Radokovi (Ďábelský kruh, Loupežník) a O. Krejčovi (Ideální manžel), který jej posléze v pozici šéfa činohry vystřídal. Š. také angažoval M. Tomášovou a J. Marvana. Z vedoucí pozice byl přinucen odejít na konci 1955 a současně se zmenšilo i jeho pracovní vytížení, neboť Krejča spolupracoval jen s vybraným okruhem umělecky, názorově a generačně blízkých. Š. zůstal v angažmá, ale nedostával nové role a úbytek práce psychicky špatně nesl.

V uměleckém projevu tíhl k psychologickému realismu akcentujícímu vnitřní život postav. Byl tragédem s rezidui romantické tradice a zároveň těžil z postupů realistické analýzy. Veseloherní ani tragikomické úlohy nebyly jeho doménou. Bývá označován za pokračovatele a dovršitele tradice silných hereckých individualit přelomu a první poloviny 20. století, jakými byli E. Vojan či V. Vydra.

Atletická mužná postava a tvář s uhrančivýma očima umocňovaly jeho herecké výkony a dotvářely kouzlo jeho osobnosti. Dokázal ztělesnit postavy vnitřně křehké a něžné (Lionato, Jan Hlubina), charaktery s pevnou vůlí ženoucí se za svými chvályhodnými či zavrženíhodnými cíli (Hamlet, Macbeth, Loupežník, Jánošík), lidi rozbité, choromyslné či jen tiše odevzdané (Myškin, Míťa Karamazov, Protasov, Raskolnikov). Byl hercem mimořádného rozpětí, oslovoval publikum v rolích hrdinů stejně jako intrikánů a padouchů. Stejně dobře ovládal postavy rozdvojené, v nichž bylo zapotřebí odstínit několik protichůdných charakterových rysů. Vzhledem k tělesné konstituci a temperamentu mu byly často svěřovány povahy živočišné, bouřlivácké, až furiantské. Hrál ale i obyčejné občany, zemité mužné charaktery, silné i zraněné jedince. Dovedl být patetický i civilní, rozmáchlý i intimní. Zosobňoval složité duševní životy postav v próze i řeči vázané, ve hrách starých i moderních. Ve Š. repertoáru byli četně zastoupeni Shakespeare a autoři psychologických dramat českých i ruských. Jeho ruští (anti)hrdinové byli lidmi vnitřně rozpolcenými, posedlými běsy. I při velkém množství hereckých úloh se snažil každou jednotlivou odstínit, odlišit od ostatních a při studiu role vycházet primárně z dramatického textu. Konkrétní citová pohnutí a vzrušení zobrazovaného charakteru pak vycházela z vnitřního prožitku, který dle Š. názoru musí herec sám v sobě dokázat vyvolat. Chtěl zrcadlit pravdivé, živoucí postavy s bohatým duševním životem, z něhož teprve vyvstávají vnější znaky – mimika, gesta, chůze, držení těla, mluva aj.

Typická pro něj byla úsporná gesta i pohyb po jevišti, redukované s cílem umožnit divákovi plnou koncentraci na postavu a její promluvu. Mimickými proměnami tváře – zvláště pak výrazem očí – zrcadlil niterné pocity, pochybnosti i vášně. Precizní byl jeho kultivovaný slovní projev i práce s hlasem, který svojí modulací připomínal téměř hudbu s rozsahem od hřmotné deklamace k lyrickému šepotu. Š. snadno rozpoznatelný, podmanivý hlas dokázal obsáhnout mnoho odstínů, uměl být hladký i zemitý a hřmotný na škále od prsní zvučnosti a rezonance až k vysokým tónům hlavovým. Svůj hudební a zpěvní talent bohužel neměl možnost adekvátně projevit (na divadle ani ve filmu).

Š. byl populárním hercem i občanskou autoritou, čehož za protektorátu zneužili nacisté. Psychickým nátlakem jej donutili přečíst v rozhlase zprávu o právě uzavřené mnichovské dohodě (podzim 1938). O čtyři roky později, v červnu 1942, četl Š. na manifestační schůzi české Národní rady v Obecním domě rezoluci odsuzující atentát na R. Heydricha a slibující věrnost Třetí říši. Také tento projev byl přenášen rozhlasem do éteru. Za protektorátu vystoupil v několika rozhlasových propagandistických skečích. V červnu 1945 byl proto prověřován, mj. i pro údajné přátelské styky s K. H. Frankem (promluvil na večírku pořádaném Frankem v Rudolfinu v březnu 1943) a J. Goebbelsem (ten Š. osobně uvítal v barrandovských ateliérech) i účast na dobročinných představeních ve prospěch Německého červeného kříže. Byla mu zakázána jakákoli umělecká činnost (na koncertech, v rozhlase, divadle či ve filmu) a jeho případ byl předán lidovému soudu. Po několika měsících dosáhl očištění a od září 1946 mohl opět umělecky vystupovat. Publikum jej přivítalo frenetickým potleskem při premiéře Shawovy hry Candida (1946), v níž hrál pana Burgesse.

Přestože měl Š. ke komunistům velké výhrady, do nedostatku hereckých příležitostí se to nepromítlo ani ve změněných poměrech po únoru 1948. Byl nicméně nucen se několik let aktivně účastnit veřejného života: 1961–64 byl členem ÚV Svazu čs. divadelních a filmových umělců. Vnitřně však zůstal věčným bohémem, masarykovcem a paradoxně i monarchistou, který litoval rozpadu Rakouska-Uherska.

Rozhlas nahrál jeho velké divadelní role (Višněvskij, Tětěrev, Maršál) i četbu knih (Dobrý člověk ještě žije, Povídky malostranské, Andersenovy pohádky, Čtení z Bible). Š. se věnoval také recitaci poezie a melodramů českých autorů – K. H. Mácha, K. J. Erben, J. Neruda, J. Vrchlický, P. Bezruč, A. Sova aj. Ve vinohradském i Národním divadle příležitostně režíroval vlastní hry a texty české i zahraniční: Oblaka, Smrt matky Jugovičů, Vzdorokrál, Naši furianti, Maryša, Lucerna aj. Základem režie pro něj byl výběr vhodných herců s ohledem na jejich potenciál rozvinout svěřený charakter. Velkého ohlasu se dočkala jeho inscenace Tří sester (1955) postavená na hercích, jejich výkonech a souhře. Hlavním pocitem zde byl zmar a míjení zapříčiněné sebeohlušováním (alkoholem, nevěrou, filosofováním, tlacháním). Inscenace byla dynamická, nikoliv konvenčně a nudně náladová.

V dramatech a filmových scénářích Š. těžil primárně z legionářských zkušeností, v hrách vyzdvihoval chlapské přátelství a soudržnost vojáků – Transport č. 20 (1927), Monastýr nad tajgou (1929), Kamaráde, kde jsi? (1936). Problematické začleňování legionářů do mírového života první republiky literárně zpracoval v dramatickém textu Hrníček štěstí. Jeho dramata lze charakterizovat vesměs jako zábavná, odlehčená, nenáročná, s častými milostnými konflikty. Výjimkou bylo sociální drama Lidé minulých dnů (1926) konfrontující protikladné ideové postoje ruských běženců v Československu. Za protektorátu tematizoval vlastenectví v dramatizovaných povídkách Z. Wintera (ve spolupráci s J. Borem) s titulem Nezbedný bakalář, kde si pro sebe napsal roli výtržníka Jana Pičky (1941) a v dramatizaci Zuzany Vojířové (1942, dle námětu F. Kubky).

První drobnou němou filmovou roli soudního vykonavatele získal díky J. Kvapilovi v pohádce Zlatý klíček (1922) na námět K. Čapka. Záhy hrál titulní, vesměs pozitivní a sympatické charaktery, často historické osobnosti ve snímcích Josef Kajetán Tyl (1925), Román hloupého Honzy (1927), Svatý Václav (1929). Také v ozvučených filmech ztělesňoval hlavní, charakterní úlohy, v nichž dosahoval mimořádného emocionálního účinku. Jeho herectví je zachováno ve více než 65 filmech. Například guvernér ve veselohře Svět patří nám (1937), maršál z Bílé nemoci (1937), Jan Valenta z adaptace Tylovy Paličovy dcery (1941), Alois Potužák z Mlh na blatech (1943). Po válce hrál mj. Jana Pičku ve filmu dle vlastní hry Nezbedný bakalář (1946), maršála Russworm v Císařově pekaři a pekařově císaři (1951), profesora Kuffnera v Tajemství krve (1953), alkoholika Dandyho ve filmu Dnes naposled (1958), vodníka Ivana v Lucerně (1967) a Jegora Bulyčova (1968). Mezi Š. nezapomenutelné – byť dobovou ideologií poznamenané – charaktery patří titulní postavy ve velkofilmech O. Vávry Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955), Proti všem (1956). Opakovaně spolupracoval také s M. Fričem. Krom zmíněných historických postav zpodobnil F. Palackého: Revoluční rok 1848 (1949) a Mladá léta (1952) i F. L. Riegera z Mikuláše Alše (1951). Na snímcích J. K. Tyl (1926) a Cech panen kutnohorských (1938) se podílel i scénáristicky. Š. úspěšné divadelní role byly nezřídka přenášeny na filmové plátno: vedle zmíněných např. Ferdyš Pištora (1931), Antonín Havel ve Vojnarce (1936), Jan Výrava (1937), Jan Hlubina v Měsíci nad řekou (1953).

Role

Městské divadlo Kladno

Neipperg (V. Sardou – E. Moreau: Madame Sans-Gene), Edmond (A. Dumas st., dram. J. Pulda: Hrabě Monte Christo), Gimmy (T. Brandton: Charleyova teta) – 1920; Jean (A. Strindberg: Slečna Julie), Mladý manžel (J. Štolba: Mořská panna), Markýz de Rasquet (E. Bass: Náhrdelník), Armand Duval (A. Dumas ml: Dáma s kaméliemi), Bassanio (W. Shakespeare: Kupec benátský), Václav (A. Jirásek: Otec), Beránek (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Domin (K. Čapek: R. U. R.), Francek (A. a V. Mrštíkovi: Maryša), Princ Waleský (A. Dumas st.: Kean), Šmejkal (L. Stroupežnický: Naši furianti), Masson (W. Gillet: Sever proti Jihu), Bohuslav Jary (F. F. Šamberk: Palackého třída č. 27) – 1921.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Edstaston (G. B. Shaw: Kateřina Veliká) – 1920; Nikola Jurič (Petar Petrovič: Liják), Don Juan (P. Calderón de la Barca: Dáma a skřítek), Lacroix (G. Büchner: Dantonova smrt), Šlechtic Prokesch-Osten (E. Rostand: Orlík), Antonín Veverka (J. Neruda: Prodaná láska), Fjodor (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského), Antonín Havel (A. Jirásek: Vojnarka), Matěj Šumbal (L. Stroupežnický: Naši furianti), Březina (A. Jirásek: Emigrant), Lionato (J. Zeyer: Stará historie), Argantifontidas (Molière: Amfitryon), Priamus (W. Shakespeare: Troilus a Kressida) – 1921; Pylades (J. W. Goethe: Ifigenie v Tauridě), Mlynář (A. Jirásek: Lucerna), Hélios (O. Theer: Faethón), Lodovico (W. Shakespeare: Othello), Don Ramón (T. De Molina: Don Gil), Prokop (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Václav (L. Stroupežnický: Naši furianti), Diomedes (W. Shakespeare: Troilus a Cressida), Giacomo (P. B. Shelley: Cenci), Boris Godunov (A. Puškin: Boris Godunov), Honza (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – 1922; Stevan (Petar Petrovič: Uzel), Michal Auclair (Ch. Vildrac: Michal Auclair), Don Mendo (J. Vrchlický: Láska a smrt), Posthumus Leonatus (W. Shakespeare: Cymbelín), Elan Chol (J. Čapek: Země mnoha jmen), Otto Hilmer (M. Maeterlinck: Stilmondský starosta), Olaf Knudson (E. Bozděch: Baron Goertz), Polyxenes (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Alfred Almers (H. Ibsen: Eyolfek), doktor Kann (B. Björnson: Laboremus) – 1923; Černě oděný pán (Rossi di San Secondo: Ó, loutky, jaká vášeň!), Dr. Pavlát (V. Mixa: Proud), Syfilitik (J. Wolker: Nemocnice), Opilec (K. Hamsun: Hra života), Bassanio (W. Shakespeare: Kubec benátský), Jan Žižka (J. K. Tyl: Jan Žižka), Kněz Prokop (A. Dvořák: Husité), Feste (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), Smiřic (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna), Pollux (E. Verhaeren: Spartská Helena), J. K. Tyl (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl) – 1924; Klement (F. Šrámek: Soud), Hamlet (P. Demasy: Atamanka Elsa), Straker (G. B. Shaw: Člověk a nadčlověk), Franci (F. Langer: Periferie), Kári (J. Sigurjónsson: Psanci), Jindra (G. Hauptmann: Potopený zvon), Cyrano (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Casanova (C. Sternhein: Dobrodruh Casanova), Macduff (W. Shakespeare: Macbeth) – 1925; Tom Rogers (F. Šrámek: Ostrov veliké lásky), Jan Jakub Wied (F. Langer: Milióny), Petr Kocián (J. Kvapil: Oblaka), Valentin (F. Beaumont – J. Fletcher: Zkrocení zlého muže), Jan Hus (J. K. Tyl: Jan Hus), Damjan Jugovič (I. Vojnović: Smrt matky Jugovičů), Maximilián (F. Werfel: Juarez a Maximilián), Jan Vojnar (A. Dvořák: Lvice), Francek (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – 1926; Slepý Mareš (J. K. Tyl: Fidlovačka), Jéšua z Nazarénu (S. Lom: Kající Venuše), Petr (F. Langer: Grandhotel Nevada), Jiří Prchal (Z. Štěpánek – B. Vrbský: Transport č. 20), Hamlet (W. Shakespeare: Hamlet), Mosca (B. Johnson, úpr. S. Zweig: Lišák Volpone), Eljert Lövbor (H. Ibsen: Hedda Gablerová), Stanislav Hošek (J. Hilbert: Vinna), Marcus Antonius (W. Shakespeare: Julius Caesar), Divotvorce (K. M. Čapek-Chod: Básníkova nevěsta) – 1927; Brown (A. Savoir: Osmá a první), Raskolnikov (F. M. Dostojevskij, úpr. J. Bor: Zločin a trest), Dušan Brada (E. Konrád: Olbřím), Serafín Flambeau (E. Rostand: Orlík), Protasov (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola), Loupežník (K. Čapek: Loupežník), Jan Hus (A. Dvořák: Kalich) – 1928; Ferdyš Pištora (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory), Bárta (Z. Štěpánek: Monastýr nad tajgou), Svatopluk (R. Krupička: Vršovci), Mandarín Čang-J (C. B. Clémenceau: Závoj štěstí), Marcel Fradelin (H. Duvernois: Marcel Fradelin) – 1929; Désiré Trouchais (S. Guitry: Pan Désiré), Macheath (B. Brecht: Žebrácká opera), Dr. Václav Thám (A. Jirásek, úpr. B. Vrbský: F. L. Věk), Othello (W. Shakespeare: Othello), Major Dufek (Z. Štěpánek: Hrníček štěstí), Marco Polo (E. O’Neill: Miliónový Marco), Vladimír Lanský (J. Hilbert: Jejich štěstí), Jingle (Ch. Dickens, úpr. F. Langer: Pan Pickwick) – 1930; Dezertér (H. Jelínek: Nové zpěvy sladké Francie), Dmitrij (F. M. Dostojevskij, úpr. J. Bor: Bratři Karamazovi), Satin (M. Gorkij: Na dně), Dr. Mise (F. Langer: Andělé mezi námi) – 1931; Petruccio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Mefistofeles (J. W. Goethe: Faust), Eduard Hoch (V. Dyk: Smuteční hostina), Něpobědov (Z. Štěpánek: Lidé minulých dnů), Jura Janošík (J. Mahen: Janošík), Jaroslav Prus (K. Čapek: Věc Makropulos), Doctor Marianus (J. W. Goethe: Horská rokle), Nepobědov (Z. Štěpánek: Lidé minulých dnů), Fourrés (S. Zweig: Ovečka chudého) – 1932; Benvenuto Cellini (E. J. Mayer: Bouřlivák), Hejtman (F. Bruckner: Markýza z O…), Bernášek (J. Strauss: Netopýr), Alexej Vasiljevič Turbin (M. Bulgakov: Bílá garda), Václav IV. (A. Dvořák: Král Václav IV.) – 1933; Richard Dudgeon (G. B. Shaw: Ďáblův žák), Hora (Z. Štěpánek: Rembrandtův zajatec), Richard III. (W. Shakespeare: Richard III.), Lev Nikolajevič Myškin (F. M. Dostojevskij, úpr. J. Bor: Idiot), d’Artagnan (V. Nezval: Tři mušketýři) – 1934.

Národní divadlo

Karel (L. Frank: Karel a Anna); Dr. Alfréd Toman (J. Hilbert: Irena) – 1929; Stavrogin (F. M. Dostojevskij, úpr. F. Götz: Běsové) – 1930; Francek (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – 1933; Sindibád (S. Lom: Námořník Sindibád), Romeo Daddi (L. Pirandello: Člověk ani neví jak) – 1934; Ludvík XVI. (J. Götzová: Marie Antoinetta), Maurice (A. Strindberg: Opojení), Mlynář (A. Jirásek: Lucerna), Fernán Gómez (Lope de Vega: Vzbouření na vsi), Jakub Hepburn (M. Anderson: Marie Skotská), Alexander Andrejevič Čackij (A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu), Rudolf Landa (F. Tetauer: Veřejný nepřítel) – 1935; Felix Charpeau (V. Vančura: Jezero Ukereve), Platon Ivanovič Krečet (A. Kornejčuk: Chirurg Platon Krečet), Marcus Brutus (W. Shakespeare: Julius Caesar), Rekordat (J. K. Tyl: Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud), Petr (Z. Štěpánek: Kamaráde, kde jsi?), Dunois (G. B. Shaw: Svatá Jana), Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovskij (N. V. Gogol: Revizor) – 1936; Maršál (K. Čapek: Bílá nemoc), Napoleon (F. Bruckner: Napoleon První), Dvořák (F. A. Šubert: Jan Výrava), Prubík (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Lazar (F. X. Šalda: Zástupové), Kaliban (W. Shakespeare: Prospero (Bouře)), Artuš (J. Cocteau: Očarovaný život), Švihlík (W. A: Mozart: Divadelní ředitel) – 1937; Otec (K. Čapek: Matka), Václav IV. (A. Dvořák: Král Václav IV.), Verrat (R. Rolland: Vlci), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), Vojta Závora (V. Werner: Noví lidé) – 1938; Mlynář (A. Jirásek: Předehra (Mateřídouška)), Stanislav Hošek (J. Hilbert: Vinna), Dmitrij Ivanovič Něchljudov (L. N. Tolstoj, úpr. J. Bor: Vzkříšení), J. K. Tyl (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Macbeth (W. Shakespeare: Macbeth) – 1939; Šimon Kreuzhalter (R. Billinger: Noc běsů), Jan Milíč z Kroměříže (S. Lom: Karel IV.), Mark Volochov (I. A. Gončarov, úpr. J Bor: Strž), Othello (W. Shakespeare: Othello) – 1940; Jan Pička (Z. Winter, dram. Z. Štěpánek: Nezbedný bakalář), Raskolnikov (F. M. Dostojevskij, úpr. J. Bor: Zločin a trest), Jarl Skule (H. Ibsen: Nápadníci trůnu) – 1941; Petr Vok (F. Kubka, dram. J. Bor – Z. Štěpánek: Zuzana Vojířová), Caesar (F. Zavřel: Caesar) – 1942; Kandaules (F. Hebbel: Gygův prste), Fred Larsen (D. C. Faltis: Stanice Gordian), Vávra (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – 1943; Tartuffe (Molière: Tartuffe), Valenta (J. K. Tyl: Paličova dcera), Odysseus (S. Lom: Člověk Odysseus) – 1944; Pan Burgess (G. B. Shaw: Candida), Zabělin (N. Pogodin: Kremelský orloj) – 1946; Pan de Virelade (F. Mauriac: Milovaní a nemilovaní), Pan Veselý (F. Peroutka: Oblak a valčík), Antrobus (T. Wilder: Jen o chlup), Sokrates (L. H. Morstin: Xantipa) – 1947; Horác Giddens (L. Hellmanová: Lištičky), Berta Lobo (F. Rachlík: Kulový král), Pechar (M. V. Kratochvíl: České jaro), Okulič (L. Kruczkowski: Odvety), Honza (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – 1948; Cyrano (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Tětěrev (M. Gorkij: Maloměšťáci), Vlček (J. Mahen: Janošík), Forinta (L. Bublík – M. Fiala: Veliká tavba), Šefl (A. Zápotocký, dram. J. Nezval: Vstanou noví bojovníci) – 1949; Ivan Antonovič Raspljujev (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského), Kapitán kumánský (A. Jirásek: Jan Žižka), Šavlička (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Aristarch Vladimirovič Višněvskij (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo), Oinomaos (Z. Fibich – J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy) – 1950; Josef Pešek (J. Burjakovskij: Lidé, bděte!), Leonid Andrejevič Gajev (A. P. Čechov: Višňový sad), Podhradský (I. Olbracht, úpr. E. Vrchlická: Anna proletářka) – 1951; Ivan (A. Jirásek: Lucerna), Bardin Jakov (M. Gorkij: Nepřátelé), Roman Koškin (K. A. Treněv: Ljubov Jarová) – 1952; Baron Meczéry (O. Šafránek: Vlastenec), Pavel Kožený (L. Stroupežnický: Naši furianti), Jan Žižka (J. K. Tyl: Jan Hus) – 1953; Závodčí četníků (L. Stroupežnický: Naši furianti), Vrchní (A. Jirásek: Lucerna), Zachar Bardin (M. Gorkij: Nepřátelé), Prolog (K. Čapek: Loupežník), Shylock (W. Shakespeare: Kupec benátský) – 1954; Cu-Ta-Šou (A. Jing: Vzdorokrál), Huňáč (M. Stehlík: Vysoké letní nebe), Prolog (A. P. Čechov: Tři sestry), Baron von Kötteritz (H. Zinnerová: Ďábelský kruh) – 1955; Vladař (V. Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou), Vávra (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – 1956; Filip Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti), Jakub Bušek (L. Stroupežnický: Naši furianti), Berjozkin (L. Leonov: Zlatý kočár), Maršál (K. Čapek: Bílá nemoc), První vedoucí představení (V. V. Višněvskij: Optimistická tragédie) – 1957; Lear (W. Shakespeare: Král Lear) – 1959; Loginov (D. A. Granin: Po svatbě) – 1960; Charvát (F. Pavlíček: Zápas s andělem) – 1961; Adrian Timofejevič Makkavejev (L. M. Leonov: Sadař a stín), Jakov Lukič Ostrovnov (M. A. Šolochov: Rozrušená země) – 1962; Teiresiás (Sofoklés: Král Oidipus), František Krumlovský (J. Průcha: Hrdinové okamžiku) – 1963; Něstrašnyj Porfirij (M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí) – 1964; Ben-Zcharja (I. E. Babel: Západ slunce) – 1966; Velkokníže Pavel (L. Aškenazy: Rasputin) – 1967; Franz von Waldek (F. Dürrenmatt: Novokřtěnci) – 1968.

Divadlo Viola

Čtení ze Starého zákona – 1968.

Ústřední knihovna

Andersenova lampa – 1944.

Lucerna

J. Wolker: Balada o námořníku; Z. Fibich – K. J. Erben: Vodník – 1944.

Režie

Městské divadlo na Královských Vinohradech

B. Mathesius: Brána do pekel – 1922; L. Holberg: Ithacký Ulyxes – 1923; J. Kvapil: Oblaka, I. Vojnović: Smrt matky Jugovičů – 1926; S. Kluić: Novina, J. Kopta: Jejich lidská tvář – 1927; S. Guitry: Pan Désiré, Z. Štěpánek – B. Vrbský: Ať vás nevykradou! – 1930; Z. Štěpánek: Rembrandtův zajatec – 1934.

Národní divadlo

L. Stroupežnický: Naši furianti – 1953; A. Jing: Vzdorokrál, A. P. Čechov: Tři sestry – 1955; A. a V. Mrštíkovi: Maryša – 1956, A. Jirásek: Lucerna – 1964.

Komorní divadlo

S. Guitry: Pan Désiré – 1930.

Hry, vzpomínky, dramatizace

Poslední interview, Praha ?; Piky, piky na hlavu, Praha ?; Pokusná zvířata, Praha ?; Transport č. 20, Vino 1927, i t. (s B. Vrbským); Monastýr nad tajgou, Vino 1929, i t.; Hrníček štěstí, ND 1930, i t.; Ať vás nevykradou!, Vino 1930, t. ? (s B. Vrbským); Lidé minulých dnů, Vino 1932, t. ?; Prokletí lidé, Praha 1932; Rembrandtův zajatec, Vino 1934, i t.; Za neznámým vojínem, Praha 1935; Kamaráde, kde jsi?, ND 1936, i t.; Výstřel (rozhlasová dramatizace povídky A. S. Puškina), Praha asi 1940; Nezbedný bakalář (dramatizace povídek Z. Wintera), ND 1941, i t.; Zuzana Vojířová (dramatizace knihy F. Kubky, spolu s J. Borem), ND 1942, i t.; S líčidlem a bez líčidla, Praha 1943; Slepý rytíř, Praha 1953; Li – vzdorokrál (úprava hry A. Jinga), ND 1955, i t. ■ Drama kolem Rembrandtova obrazu, Světozor 34, 1934, č. 5, s. 15; Vlastní cestou, Praha 1948; Herec, Praha 1961; Vzpomínky, Praha, 1966; Za divadlem kolem světa, Praha 1970.

Prameny

SOA Praha: matriční záznam o narození Z. Š., [online]: https://ebadatelna.soapraha.cz/d/4544/449

Archiv ND: složka Z. Š.

Literatura

J. Kodíček, Tribuna 25. 3. 1921 (ref. Coriolanus); Dr. Lenko, Venkov 17. 12. 1925 (ref. Atamanka Elsa); MilNý, Národní listy 25. 5. 1926 (ref. Fidlovačka) + 3. 9. 1926 (ref. Otec); nesign., Národní listy 12. 10. 1926 (ref. Juarez a Maximilian); MilNý, Národní listy 23. 12. 1926 (ref. Maryša) + 8. 3. 1927 (ref. Transport č. 20); M. Rutte, Národní listy 7. 4. 1927 (ref. Hamlet); Bed., Venkov 5. 10. 1927 (ref. Vinna); J. Bor: Cestou k jevišti, Praha 1927, s. 137–182; Bed. Pch., Venkov 14. 9. 1928 (ref. Živá mrtvola); gel: Kvapilovo matiné na Kr. Vinohradech, Lidové noviny 25. 9. 1928; nesign., Národní listy 21. 10. 1928 (ref. Kalich); MilNý, Národní listy 13. 6. 1929 (ref. Je Mary Duganová vinna?); nesign., Národní listy 20. 12. 1929 (ref. Závoj štěstí); MilNý, Národní listy 18. 3. 1929 (ref. Monastýr nad tajgou); nesign.: Z. Š. vrací se opět na Vinohrady, Národní listy 2. 10. 1929 ● ref. Pan Désiré: O. Fischer, Lidové noviny 30. 1. 1930; MilNý, Národní listy 30. 1. 1930 ● F. L.: Vzpomínky z Ruska. Setkání se Z. Š., členem Národního divadla v Kijevě, Národní listy 28. 2. 1930; nesign., Národní listy 2. 3. 1930 (ref. Žebrácká opera); M. Rutte, Národní listy 20. 6. 1930 (ref. Dobrodružství paní Ireny); Bed. Pch., Venkov 27. 10. 1930 (ref. Milionový Marco); O. Fischer, Lidové noviny 6. 3. 1931 (ref. Bratři Karamazovi); nesign., Národní listy 5. 12. 1931 (ref. Andělé mezi námi); J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 67, 122–126; nesign., Večer 14. 1. 1932 (ref. Obrácení Ferdyše Pištory) ● ref. Zkrocení zlé ženy: O. Fischer, Lidové noviny 31. 1. 1932; J. Vodák, České slovo 31. 1. 1932 ● V. Müller, Národní listy 19. 4. 1932 (ref. Faust) ● ref. Lidé minulých dnů: e –, Národní listy 25. 5. 1932; Č., Národní listy 26. 5. 1932 ● A. M. Píša, Právo lidu 4. 6. 1932 (ref. Tři mušketýři); M. Rutte, Národní listy 1. 7. 1932 (ref. Jánošík); kol. autorů: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, Praha 1932, s. 19, 56, 59–60, 118; M. Rutte, Národní listy 14. 3. 1933 (ref. Bouřlivák); Bed. Pch., Venkov 27. 11. 1933 (ref. Maryša) + 14. 12. 1933 (ref. Král Václav IV.); J. Kopta: Jak začínali, Lidové noviny 19. 11. 1933; L. Kraus: Z. Š. Rozhovor o umění a životě, Světozor 34, 1934, č. 35, s. 3; V. Müller, Národní listy 16. 1. 1934 (ref. Dick); – asa: Kousek pohovoru v divadelní šatně se Z. Š., Polední list 28. 1. 1934; – kov – , Večer 1. 12. 1934 (ref. Richard III.); A. M. Píša, Právo lidu 28. 10. 1934 (ref. Námořník Sindibád); F. Zavřel, Venkov 8. 3. 1935 (ref. Lucerna); vo–, Lidové noviny 9. 3. 1935 (ref. Za neznámým vojínem); – kov –, Večer 1. 11. 1935 (ref. Marie Skotská) ● ref. Veřejný nepřítel: M. Rutte, Národní listy 17. 12. 1935; – kov –, Venkov 14. 12. 1935 ● M. Rutte, Národní listy 11. 2. 1936 (ref. Jezero Ukureve + 10. 5. 1936 (ref. Vesele se točíme dokola) ● ref. Julius Caesar: J. Vodák, České slovo 11. 6. 1936; J. Träger, Listy pro umění a kritiku 4, 1936, s. 244 ● B, Lidové noviny 17. 9. 1936 (ref. Kamaráde, kde jsi?) ● – kov –, Venkov 15. 1. 1937 (ref. Divadelní ředitel); A. M. Píša, Právo lidu 31. 1. 1937 (ref. Bílá nemoc); J. Vodák, České slovo 22. 6. 1937 (ref. Jak se vám líbí) ● ref. Bouře: M. Rutte, Národní listy 6. 11. 1937; J. Vodák, České slovo 6. 11. 1937; – kov –, Venkov 6. 11. 1937 ● – kov –, Venkov 15. 2. 1938 (ref. Matka) + 1. 4. 1938 (ref. Hrabě Orel) ● ref. Král Václav IV.: K. Koval, Večer 21. 5. 1938; A. M. Píša, Právo lidu 22. 5. 1938 ● M. Rutte, Národní listy 23. 10. 1938 (ref. Vlci) ● ref. Macbeth: M. Rutte, Národní listy 31. 10. 1939; J. Sajíc, Lidové noviny 31. 10. 1939; A. M. Brousil, Venkov 31. 10. 1939 ● jr., Národní listy 9. 5. 1939 (ref. Vzkříšení); M. Havel, Národní listy 8. 6. 1939 (ref. Othello – rozhlas); nesign., Národní listy 2. 8. 1940 (ref. Nezbedný bakalář); nesign., Puškinova hra v rozhlase, Národní listy 1. 10. 1940 (ref. Výstřel – rozhlas); J. Wenig: Na scéně, na plátně a u mikrofonu. Rozhovor se Z. Š., Národní listy 1. 12. 1940; A. M. Brousil, Venkov 13. 4. 1941 (ref. Zločin a trest); a: Z. Š. třicet roků hercem, Lidové noviny 28. 9. 1943; jwg, České slovo 18. 1. 1944 (ref. Tartuffe); K. S., Venkov 12. 5. 1944 (ref. Člověk Odysseus); J. Hájek: Kterým směrem půjde kulturní očista (K případu herce Z. Š.), Tvorba 15, 1946, s. 630–631; M. Burianová – M. Přikrylová: Ještě k případu Z. Š, osvobozeného herce, Národní osvobození 5. 7. 1946; ma: Kolegialita? [reakce na článek Burianové a Přikrylové], Svobodné slovo 7. 9. 1946; Z. Š.: Z. Š. české veřejnosti, Svobodné slovo 25. 6. 1946; nesign.: Slavný návrat Z. Š., Nové slovo (Mor. Ostrava) 1. 10. 1946; O. Srbová, Práce 3. 11. 1946 (ref. Kremelský orloj); J. Hájek, Rudé právo 4. 5. 1947 (ref. Oblak a valčík); Z. Bláha: Činoherní sezóna 1947/48, Tvorba 17, 1948, s. 657; J. Träger, Svět v obrazech 5, 1949, č. 21, s. 20 (ref. Měšťáci); J. Hájek, Rudé právo 24. 10. 1951 (ref. Višňový sad); nesign., Slavnostní večer k 100. výročí narození Jaroslava Vrchlického, Rudé právo 18. 2. 1953; nesign.: Změny ve vedení Národního divadla, Rudé právo 18. 10. 1953; J. Träger, Svobodné slovo 11. 11. 1955 (ref. Tři sestry); F. Černý: Mistr české herecké kultury Rudé právo 22. 9. 1956; E. Konrád: Úkol neskončený, Národní divadlo, List divadelní práce 32, č. 3, listopad 1956; O. Scheinpflugová: Z. Š. kdysi a dnes, tamtéž; J. Kopecký, Rudé právo 4. 2. 1957 (ref. Maryša); J. Kopecký, Rudé právo 9. 4. 1957 (ref. Bílá nemoc); J. Fixa, Tvorba 22, č. 50, s. 21 (ref. Don Juan); J. Burda: Aby se nezapomnělo. Svědectví o padesátileté práci v českém divadelnictví, Praha 1958, s. 15, 348, 404, 484, 495, 540, 572; V. Müller: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, Praha 1958, s. 180, 130–164; M. Dedinský: Naši mezi svými, Tvorba 26, 1961, s. 994; J. Černý, Divadelní noviny 5, 1962, č. 11 (ref. Král Lear); A. Hodková, Tvorba 27, 1962, s. 692–693 (ref. Sadař a stín); F. Götz: Národní umělec Z. Š. Osobnost a dílo, Praha 1962; V. Gabriel, Práce 15. 1. 1963 (ref. Oidipus); V. Müller: Sedmdesát let Z. Š., Lidová demokracie 22. 9. 1966; F. Černý: Herec trvalých okamžiků, Rudé právo 22. 9. 1966; – jak, Lidová demokracie 24. 1. 1968 (ref. Čtení ze Starého zákona); J. Kutina: Oživování hodnot, Rudé právo 27. 2. 1968 ● nekrology: jo., Rudé právo 22. 6. 1968; F. Černý, Rudé právo 30. 6. 1968 ● F. Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Praha 1970, s. 13, 21–40, 99, 106–107, 130, 141–143, 191, 210; kol. autorů: Z. Š. hercův hlas, Praha 1973; E. Kohout: Divadlo aneb Snář, Praha 1975, s. 75, 94, 117–118, 162–164, 170; mV: Hlas Z. Š., Tvorba 1976, č. 42, s. 16; B. Bezouška: Tajnosti zákulisí, Praha 1977, s. 119–121; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, passim; V. Kudělka: Střídavě oblačno. Vývoj a proměny české komedie v letech 1918–1945, Česká literatura 27, 1979, č. 1, s. 44; L. Tunys: Z. Š., Praha 1982; L. Kopáčová: Herec – velmož, Tvorba 1986, č. 37, s. 2; F. Černý: Vavřín Z. Š. – k nedožitým 90. narozeninám umělce, Praha, 1986; rol: Vojanův dědic, Lidová demokracie 21. 9. 1991; J. Kopecký – Z. Štěpánek: Š. o Beckettovi, Divadelní revue 3, 1992, č. 2, s. 65–69; J. Herman: Vy si mne s někým pletete… aneb Z besed na filosofické fakultě, Praha 1994; J. Vostrý: Z. Š. Herec a dějiny, Praha 1997; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Praha 2000, passim; P. Hořec: Přátelství, která neumírají, Praha 2001, s. 7–26; I. Hutařová: Národní divadlo. 33 portrétů, Praha 2001, s. 42; S. Motl: Mraky nad Barrandovem, Praha 2006, s. 211–214; D. Laňka: Z. Š. Něžný bouřlivák, Praha 2007; J. Žák: Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský příběh, Praha 2007, s. 116, 121, 145, 151–153, 172, 182, 185–186, 199; kol. autorů: Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, Praha 2007, s. 25–26, 31, 33, 35–40, 42–43, 45, 48–49, 51, 75, 105, 168, 170–175, 194; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, Praha 2007, passim; B. Kubíková: Všichni na scénu!, Týdeník Květy 20, 2010, č. 12, s. 36; D. Laňka: Štěpánkovi, Praha 2011, s. 7–121; P. Kousal: Memoáry herců Karla Högera a Z. Š., závěrečná práce, PedF MU Brno 2015; F. Frolík: Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů, Nové Strašecí 2016, s. 87–89 ● Z. Paulusová: Z. Š. (a jeho potomci) na Vinohradech [online, cit. 14. 7. 2022], URL: http://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2020-04/slavin.html; F. Černý: Z. Š. [online, cit. 14. 7. 2022], URL: http://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2013-08/portret.html; M. Fikejz: Z. Š. [online, cit. 14. 7. 2022], URL: http://libri.cz/databaze/film/heslo/5046; R. Tymchyna: Z. Š. [online, cit. 15. 7. 2022], URL: https://temata.rozhlas.cz/zdenek-stepanek-7965637; M. Lustigová: Z. Š. o divadle na frontě [online, cit. 14. 7. 2022], URL: https://cesky.radio.cz/zdenek-stepanek-o-divadle-na-fronte-8614567; E. Tabery: Pusťte mě, jedu na Hrad. Co si Z. Š. zapsal o návštěvách u TGM [online, cit. 14. 7. 2022], URL: https://www.respekt.cz/kultura/pustte-me-jedu-na-hrad-co-si-zdenek-stepanek-zapsal-o-navstevach-u-tgm; J. Kovařík – M. Valentová: Z. Š. – jeho osud odráží 20. století [online, cit. 15. 7. 2022], URL: https://dvojka.rozhlas.cz/zdenek-stepanek-jeho-osud-odrazi-20-stoleti-8578528; J. Kačánová: Když vešel na jeviště, všichni jen zírali. Před 125 lety se narodil mistr českého divadla Z. Š. [online, 15. 7. 2022], URL: https://nasregion.cz/kdyz-vesel-na-jeviste-vsichni-jen-zirali-pred-125-lety-se-narodil-mistr-ceskeho-divadla-zdenek-stepanek-230221/; G. Kováříková: Z. Š. bouřlivák a herec velkých gest [online, 15. 7. 2022], URL: https://www.denik.cz/spolecnost/zdenek-stepanek-20220114.html; V. Nájemník: Z. Š. Válečná Odyssea budoucí herecké legendy [online, 15. 7. 2022], URL: https://dvojka.rozhlas.cz/zdenek-stepanek-valecna-odyssea-budouci-herecke-legendy-8110110; J. Hubička: Z. Š. Zajímá divadelní klasika mladou generaci? U Lucerny tomu tak bylo [online, cit. 15. 7. 2022], URL: https://dvojka.rozhlas.cz/zdenek-stepanek-zajima-divadelni-klasika-mladou-generaci-u-lucerny-tomu-tak-bylo-7984608; M. Turek: Co si Bohéma vymyslela? Skutečné projevy a činy rozporuplného herce Z. Š. [online, cit. 15. 7. 2022], URL: https://dvojka.rozhlas.cz/co-si-bohema-vymyslela-skutecne-projevy-a-ciny-rozporuplneho-herce-zdenka-7474388; anon.: Z. Š. (Vinohrady) [online, cit. 15. 7. 2022], URL: https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2336-zdenek-stepanek; H. Nováková: Představení, které ohromilo Prahu [online, cit. 3. 8. 2022], URL: http://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2018-03/udalosti.html ● Císařovy nové šaty [gramofonová deska], 1954; Romance Štědrovečerní / Romance O Karlu IV. [gramofonová deska], 1962; Herecký portrét Z. Š. [gramofonová deska], 1970; Ač zemřeli – ještě mluví I. [gramofonová deska], 1978; Jeviště Z. Š. [gramofonová deska], 1982; DČD IV; Bílá nemoc [digitalizované nahrávky z gramodesek], 2007; Rolland: Dobrý člověk ještě žije, [digitalizované nahrávky z gramodesek], 2008; Andersenovy pohádky I. [digitalizované nahrávky z gramodesek], 2011; Čtení z Bible (Starý a Nový zákon) [digitalizované nahrávky z gramodesek], 2012; Povídky malostranské [digitalizované nahrávky z gramodesek], 2015; Z. Š. zlatá kolekce [digitalizované nahrávky z gramodesek], 2017; Národní umělec Z. Š. [CD, digitalizované nahrávky z gramodesek], 2019; Z. Š. Recituje [CD, digitalizované nahrávky z gramodesek], 2019; Básně Jana Nerudy [digitalizované nahrávky z gramodesek], 2021; Bezruč: Básně. Výběr [digitalizované nahrávky z gramodesek], 2022; Šrámek: Básně. Výběr [digitalizované nahrávky z gramodesek], 2022 ● Národní umělec Z. Š. [TV pořad], 1960; Z. Š. [TV pořad], 1966; Potomci slavných [TV pořad], 1997; Příběhy slavných: Všechny bitvy Z. Š. [TV pořad], 2006.

BSČZ, ČBS, ČND, ČSFD.cz, LČL, NDp

Vznik: 2022