Psán též Jan Pravoslav, přijal vlastenecké jméno Pravdomil. – Pocházel z rodiny učitele a ředitele chrámové hudby v Mníšku. V jedenácti letech ho otec poslal do německé vzorné školy v Praze. Po absolvování učitelského kursu 1830 začal učit na německých farních školách v Praze. Snahou o zavedení výuky českého jazyka si přivodil nepřízeň úřadů, patrně proto načas veřejné školství opustil a působil jako soukromý učitel na různých místech (v Lomnici n. Popelkou, Miletíně /u Hořic/, Doudlebech, Hradci Králové – zde v rodinách J. H. Pospíšila a J. Chmely). 1835 se stal učitelem na hlavní škole v Berouně a zapojil se do činnosti místních ochotníků. Za politickou aktivitu v revolučních letech 1848–49 (poslanec zemského sněmu, účastník sjezdu Slovanské lípy v Praze) byl do 1854 pod policejním dohledem a nemohl vykonávat učitelskou profesi. Po zrušení zákazu učil na nově otevřené škole ve Vysočanech a t. r. se stal vlastníkem soukromé hlavní školy ve Vysočanech, kterou pak zdárně vedl více než dvacet let. V pedagogické činnosti uplatňoval moderní vyučovací metody, vydával školní příručky, publikoval v odborných časopisech.
Literárně činný byl od poloviny třicátých do poloviny čtyřicátých let. Psal drobné prózy, cestopisné črty, příležitostné básně, vlastenecké povídky apod., později hlavně literaturu pro děti a mládež (Sbírka českých pověstí, deklamovánky, povídky s didaktickou a moralistní tendencí).
P. divadelní aktivita spadající do let jeho působení v Berouně byla spjata s tamním ochotnickým spolkem. 1836–45 ho vedl, organizoval představení, vybíral hry, režíroval, psal a překládal. Původní jednoaktová fraška Bílé klobouky ze života na malém městě byla po Tylově Fidlovačce teprve druhým významnějším pokusem o českou lokální frašku. Pro berounské ochotníky volně přeložil hru Šňupka E. Raupacha a Vyzrazené tajemství A. v. Kotzebua. Přičinil se o rozvoj divadelního života města, propagoval ho i zprávami a referáty zasílanými do časopisu Květy (1835, 1836, 1839, 1844, 1845). Občas referoval o divadelních aktivitách v jiných městech (v Benátkách n. Jizerou, Kostelci n. Orlicí, Rokycanech). Své příspěvky tiskl rovněž v České včele (1838–41). V referátech věnoval pozornost jazyku dramatických děl a stručně se vyjadřoval k hereckým výkonům. Patřil k osobnostem, jejichž divadelní snahy nepřesáhly rámec regionu, ale které se zasloužily o to, že se české divadlo šířilo do venkovských měst a nezůstalo omezeno na pražské centrum.
Pseudonymy a šifry
Jan Pravdomil P., Pravd. Mníšecký, Pravdomil, Pravdomil P., -b-, -b-k., J. P., J. Př., Př.-k, -ř-k.
Hra
Bílé klobouky, ochotn. Beroun 1843, i t.
Překlady
E. Raupach: Šňupka, ochotn. Beroun 1844, i t.; A. v. Kotzebue: Vyzrazené tajemství, ochotn. Beroun 1844, i t.
Prameny a literatura
Nesign. [J. Neruda]: J. P. P., Humoristické listy 29, 1887, s. 250 → Podobizny III, 1954; J. Kamper: České drama v letech 1821–1848, in sb. Literatura česká devatenáctého století II, 1903, s. 409n.; K. Kazda: Sto let spolku divadelních ochotníků v Berouně 1827–1927, Beroun 1927, s. 6; V. Štein Táborský: Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého, 1931, s. 239; Vondráček II. ■ LČL, Otto, Rieger, Wurzbach; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 794–796