U německých divadel psán Procop. – Narodil se jako třetí ze sedmi dětí chalupníka Josefa P. Z rodu, doloženého v Liberku od 1680, vzešel i sochař Filip Jakub P. (1740–1814) působící u vídeňského dvora, který byl P. prastrýcem.
P. vystudoval Akademické gymnázium v Praze, 1827 se zapsal na práva, přivydělával si jako vychovatel v rodině hostinského Schwarze. V té době již pěstoval hudbu a zpěv, vypomáhal v českých nedělních představeních ve StD a v německém operním sboru. Na podzim 1828 se seznámil s J. K. Tylem, s nímž a s dalšími (E. Bílem, M. Forchheimovou) odešel v březnu 1829 na venkov k německému divadelnímu řediteli K. Hilmerovi, který hodlal uvádět česká představení. Když se po principálově útěku jeho Deutsche und Böhmische Oper und Schauspielgesellschaft 1830 rozpadla, P. se vrátil do Prahy. 1830–32 působil ve StD jako výpomocný herec činohry a sborista opery. Na jaře 1835 odešel k německé činoherní a operní společnosti J. Lutze, s níž v zimní sez. 1835/36 účinkoval v Českých Budějovicích a Karlových Varech. Od léta 1836 působil u ředitelky K. Fallerové, jejíž německá společnost se pohybovala v severozápadních Čechách (v Karlových Varech, Liberci) a v pruském Slezsku (Frankfurtu n. Odrou, Altenburgu, Svídnici, Vratislavi, Kladsku). Patrně zde se seznámil se svou budoucí manželkou Theresií Adalbertou Korffovou (údajně baronesou), která byla herečkou malých rolí a operní sboristkou. 1837 soubor společně opustili. P. pak vystupoval jako zpěvák ve Wiesbadenu (1838/39) a Karlsruhe (1840–42, z té doby pochází litografie, na níž je zobrazen v tit. roli Marschnerovy opery Hans Heiling), kde se 1842 oženil. Tradovaná tvrzení o jeho působení v Cáchách (1837/38), Frankfurtu n. Mohanem (1839/40), Kasselu, Darmstadtu, Mohuči (1840 se měl s operním souborem zúčastnit zájezdu Anglie, pro neshody o výši gáže odešel do švýcarské Basileje) a Curychu nejsou průkazně doložena. V sez. 1842/43 se objevil v Čechách v sérii pohostinských vystoupení (jedno české) u společnosti ředitele F. W. Strachea v České Lípě, ohlašované angažmá však nenastoupil kvůli atraktivnější příležitosti v Praze. 1843 hostoval ve StD, ale angažmá získal ve Stögerově Novém divadle v Růžové ul. Po ztroskotání této scény 1844 byl krátce u J. Lutze, poté odešel z Čech. 1844–47 působil v městských divadlech v Brémách, Poznani (ředitel E. Vogt, zeť P. někdejší principálky Fallerové) a v Desavě, hostoval v Drážďanech. Začátkem 1848 byl přijat ředitelem J. Hoffmannem do StD, účastnil se pražských revolučních bouří a byl i s manželkou vazebně vyšetřován (8. 7. – 15. 9. 1848), ale neodsouzen. Angažmá ve StD mu poté nebylo obnoveno. Z podnětu J. K. Tyla a dalších zažádal o divadelní koncesi, 13. 6. 1849 mu byla udělena. Sestavil První českou divadelní společnost pro venkov. 1858 žádal o povolení zbudovat v Praze na ostrově Velké Benátky [Štvanice] divadelní arénu, ale nezískal povolení. Zemřel na následky náhlé příhody mozkové. Společnost poté provozovala na vlastní koncesi vdova. Patrně byl otcem Josefy Vojtěšky Süsselové (Čáslav 5. 5. 1850 až 1876), služčiny nemanželské dcery, která se stala herečkou (1868–76 působila u Kramuelovy společnosti) a první manželkou herce a divadelního ředitele F. Ludvíka.
Před ustavením společnosti P. dělil své aktivity mezi činohru (obor intrikáni) a zpěvohru. Významněji se uplatňoval jako zpěvák v oboru barytonových a basových rolí (tit., Marschner: Hans Heiling, 1841[?]; Papageno, Mozart: Die Zauberflöte, 1843; Baron Waldeburg, Bellini: Die Unbekannte, 1844), údajně někdy zpíval i tenorové party. V později pořízeném vlastním soupisu (1860) uvedl řadu svých dalších rolí (např. Petr I., Lortzing: Czar und Zimmermann; Pizzaro, Beethoven: Fidelio; Figaro, Mozart: Hochzeit des Figaro; Sarastro, týž: Zauberflöte). V Praze 1843/44 zpíval v operních představeních Nového divadla v Růžové ul., v české činohře ztělesňoval povýšené panské úředníky (Sudí, Klicpera: Rohovín Čtverrohý), měšťany a rozšafné plebejské typy (Václav Kroutil, Tyl–Škroup: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka). Zaměstnáván byl také v německých představeních. Poměrně záhy začal zastávat tzv. obor otců, pro jejichž důstojnost nebo komičnost měl fyzické předpoklady v marciální postavě. Předností jeho hereckého projevu byl sytý, zvučný a dobře ovládaný hlas. K jeho stěžejním postavám patřili Tylův Kartáček (Bankrotář a kramářka) a Vorlický (Paní Marjánka, matka pluku), Vavřinec Ledvina z Kaiserova Bratra honáka a Starý Barták ve hře Ch. Birch-Pfeifferové Diblík, šotek z hor.
Do vývoje českého divadla zasáhl především jako ředitel první cestující společnosti, v níž uskutečnil myšlenku profesionálního českého kočujícího divadla. Její původce J. K. Tyl se na zrodu společnosti podílel (participoval mj. při výběru herců) a udržoval s P. kontakty i v dalších letech (1850 u něho několikrát pohostinsky hrál a režíroval, kolem poloviny padesátých let jednali o možném spolupodílnictví, které ztroskotalo na odporu P. manželky). Potřebný kapitál na zahájení divadelního provozu P. získal z veřejné sbírky. Soubor sestavil většinou z ochotníků a několika profesionálních herců. Tvořili ho J. Šrámek (angažovaný pro komické role), H. Vicena (obor otců), J. Jelínek, J. Krämer a J. Chramosta (role milovníků a hrdinů), V. Žížala Donovský (bonviváni), Šilinger-Horák (intrikáni), F. J. Čížek (milovník a mladokomik, režisér), J. Suchá (obor matek), E. Rockerová (první milovnice), P. Vicenová (komické role), M. Bělská a Peterková (naivky). 1850 přibyl H. Mušek, nakrátko talentovaná začátečnice M. Köhlerová (později provd. Ryšavá). P. zahájil 17. 11. 1849 v Chrudimi, během prvních tří let projel téměř celé Čechy (vyjma severozápadní oblasti), dostal se až na předpolí Prahy (Smíchov 1850, 1851, znovu 1858 a 1860). První česká cestující divadelní společnost, neoficiálně zvaná Národní divadlo pro venkov, byla přijímána s velkým očekáváním. Na jednotlivých štacích, kde pobývala relativně dlouho (jeden až dva měsíce), ji významně podporovali místní vlastenci (kupř. v Kutné Hoře P. M. Veselský, v Pelhřimově J. J. Řezníček) a pražský tisk pozorně sledoval její činnost. 1852 podnikl P. zájezd do Vídně, kde od 11. 9. uskutečnil sérii představení pro krajany (v Divadle na Vídeňce, v arénách na předměstích Hernals a Fünfhausen). Na zpáteční cestě se zastavil v Brně, kde hrál jako vůbec první český divadelní ředitel (Městské divadlo 10. 10. – 7. 11.). Jeho repertoár vycházel z dramaturgie StD třicátých a čtyřicátých let; z domácích autorů uváděl Štěpánka (Obležení Prahy od Švédů, Čech a Němec), Klicperu (Popelka varšavská, Zdeněk Zásmucký aneb Rytíři blaničtí), hojně hry Tylovy, Kolárovu Moniku a Magelonu, Macháčkovy Ženichy. Překladové dramatice dominovaly osvědčené frašky Nestroyovy a hry Kotzebuovy, kouzelné báchorky, obrazy ze života i starší rytířské hry; novější díla až na výjimky opomíjel. Z klasiky uvedl, pokud je známo, jen Schillerovy Loupežníky, Úklady a lásku (1859 Jaroměř) a Shakespearova Macbetha (1853 Jindřichův Hradec). Původní záměr hrát pouze česky několikrát porušil (Bäuerle: Der Freund in der Noth; Benedix: Eigensinn aj.). V hereckém projevu tíhl k patetickému stylu formovanému na tzv. rytířských hrách, vedle něhož uplatňoval herectví biedermaierovské ražby.
Společenský kredit, s nímž společnost vstupovala do života, P. záhy promarnil. Signály profesní stagnace i morálního úpadku se ohlašovaly již počátkem padesátých let v řízení podniku (nedbalé hospodaření, ředitelovo pití) a v sestupné úrovni představení (ledabylé provedení, neznalost textu, vážné prohřešky proti češtině). Herci postupně odcházeli k solidněji vedeným podnikům a společnost během celé své existence zažívala období rozkladu i dočasných vzmachů. Její výlučné postavení skončilo počeštěním společnosti Kullasovy (1851), posléze (1859) a Zöllnerovy (1853) a Stránského. V konkurenci se zodpovědněji spravovanými družinami P. neobstál, avšak zůstává průkopníkem českého kočovného divadla. Profesionální průpravu u něho nabývali herci, kteří se prosadili u kočovných i stálých divadel (sestry M. a H. Lipšovy, M. Köhlerová-Ryšavá, M. Štarková-Rottová, J. Frankovský, J. Chramosta, K. Krš, J. Mošna, K. Polák, E. Rott, K. Ryšavý, J. Vilhelm). Nakrátko spojili s P. svou hereckou dráhu M. Forchheimová, A. Rajská a F. Krumlovský. Z členů souboru vzešla řada ředitelů divadelních společností druhé generace (F. J. Čížek, J. Faltys, J. Jelínek, J. F. Kozlanský, J. Krämer, F. Ludvík, F. Pokorný, H. Vicena).
Role
StD
Jaromír (J. N. Štěpánek: Břetislav První, český Achilles aneb Vítězství u Domažlic) – 1829; Honza (F. v. Holbein: Fridolín aneb Cesta do železných hutí), Pan správce (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Sudí (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Učitel (V. Würfel, h. W. Marsano: Krákonoš) – 1830; Přibík Klenovský (A. Fischer: Obležení plzenské leta 1434), Vrchní Stremly (T. Körner: Tony), Sezima z Božetic (W. Vogel dle E. T. A. Hoffmanna: Dědičná smlouva pánů Těchobuzských), Vrchní (J. N. Štěpánek: Pivovár v Sojkově), Don Fernando (P. A. Wolff, h: C. M. v. Weber: Preciosa, spanilé děvče cikánské), Giron (A.-E.-M. Grétry: Kníže Raoul, Modrofous nazván) – 1831; Rodoslav (S. K. Macháček: Ženichové), Cataldo (J. J. Rösler: Pomsta aneb Hrad loupežnický v Sardinii), Kochan (J. K. Tyl: Výhoň Dub), Palec (A. Bäuerle: Alína aneb Praha v jiném dílu světa) – 1832; Don Valeros (A. Müllner: Vina), Synovec Ali Baby (T. Hell dle V. Ducangea: Ali Baba aneb Čtyřicet loupežníků), Steven (R.-Ch. G. de Pixérécourt, V. Ducange, ú. J. W. Lembert: Kat amsterodámský), Isidor (J. N. Štěpánek: Korytané v Čechách aneb Osvobození vlasti) – 1833; Důstojník (L. Cherubini: Vodař), Lebeda (E. Raupach: Pašáci aneb Schůzka u Kočičí hory), Václav Outrata (J. W. Lembert: Václav Outrata a podivné příhody jeho po zemi a pod vodou), Václav Kroutil (J. K. Tyl, h. F. Škroup: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka) – 1834; Mláto (V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast), Vojmír (J. K. Tyl: Čestmír), Král francouzský (W. Shakespeare: Král Lear aneb Nevděčnost dětenská) – 1835; Ein Jäger (C. Kreutzer: Das Nachtlager zu Granada), Papageno (W. A. Mozart: Die Zauberflöte) – j. h. 1843.
Stracheova spol. Česká Lípa
Direktor Löwe (A. v. Kotzebue: Epigramm), Vévoda (K. Töpfer: Vévodův rozkaz), Melchior (J. Nestroy: Einen Jux will er sich machen), Myron (F. Halm: Der Sohn der Wildnis), Fähndrich Rummelpuff (K. Lebrünn: Die Intrigue aus dem Stegreif) – j. h. 1843.
Nové div. v Růžové ul.
Libenský z Libenic (K. Töpfer: Matka a dcera aneb Milovaní a nemilovaní), Faust (L. Spohr: Faust), Hrabě Zázima (V. K. Klicpera: Soběslav a Bedřich aneb Boj o knížecí korunu), Bělvousek (G. Donizetti: Nápoj lásky), Chládek (A. v. Kotzebue: Epigramm aneb Což si mne žádná nevezme?), Poustevník (R. v. Berga: Rodina barcellonská), Masetto (W. A. Mozart: Don Juan), Wittenberg (W. Vogel: Penězokazi a strážný obraz aneb Švédové v Chrudimi), Valter Renner (F. Gläser: Des Adlers Horst), Astolf (E. Raupach: Robert ďábel), Lord Kokburn (D.-F.-E. Auber: Fra Diavolo aneb Hostinec v Terračině), Hrabě Semilský (V. K. Klicpera: Lhář a jeho rod), Basilio (G. Rossini: Lazebník sevillský), Pan z Roupova (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská), Prezident z Jordanů (K. Gutzkow: Srdce a svět), Daniel Kapucci (F. Hérold: Zampa aneb Mramorová nevěsta), Sulpic (G. Donizetti: Marie, dcera pluku), Grundmann (F. Kaiser: Kaufmann und Maler), Josef Sekera (J. A. Gleich, h. A. Miller: Sanice u Řetězového mostu aneb Řezník z Brandejsa) – 1843; Šebesta Kramflek (F. Paër: Veselý švec aneb Tak se krotějí zlé ženské), Harfeník (F. Hopp: Seznámení na Žofínském ostrově, unešení do Hvězdy a zasnoubení v Chuchli), Hospodský (A. Bäuerle: Praha, Paříž, Londýn a Konstantinopole aneb Všudy dobře, v Praze nejlíp) – 1844.
StD
Oldřich (K. E. Ebert: Břetislav a Jitka aneb Ouklady zrádného Vršovce), Starý Vejvoda (J. K. Tyl: Chudý kejklíř aneb Noční navštívení), Borovský (C. M. v. Weber: Střelec kouzedlník), Oněk Kamenický (J. K. Tyl: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři) – 1848.
Prokopova spol.
Václav Závora (L. Angely: Národní řemeslnická merenda), Pán z Nemotoch (A. v. Kotzebue: Zmatek nad zmatek), Šebestián (R. Benedix: Pražští študenti) – 1850; Vavřinec Ledvina (F. Kaiser: Bratr honák aneb Venkované v hlavním městě)– 1851; Jektan (V. K. Klicpera: Popelka varšavská), Krenčík (týž: Jan za chrta dán), Zámečník (J. Nestroy: Rozervanec), Jean (F. Pyat: Hadrník pařížský), Lambert (J. N. Štěpánek: Obležení Prahy od Švédů), Michael Burn (Ch. Birch-Pfeifferová: Štefek Langer z Hlohova), Kolínský (J. K. Tyl: Paličova dcera), Tomáš Kartáček (týž: Bankrotář a kramářka aneb Měšťanská čest) – 1852; Martel (J.-B. Rosier: Víra, naděje a láska), Věrnosta z Adlaru (J. J. Kolár: Monika), Kat Ambrož (J. Mikuláš Boleslavský: Katovo poslední dílo), Pán z Okruží (H. Börnstein: Zámecké schody a Ostruhová ulice), Prokop ze Švamberka (V. K. Klicpera: Zdeněk Zásmucký aneb Rytíři Blaničtí), Wolfgang Rumpf (J. J. Kolár: Don Cesar a spanilá Magelona), Pan Knoflíček (J. Nestroy: Děvče z Karlína), Bohumil z Felseků (F. v. Holbein: Fridolin aneb Cesta do železných hutí), Jindřich z Reicengrů (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu), Mystifax (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus), Lékař (H. Zschokke: Kouzelnice Sydonia), Azur (F. Raimund: Marnotratník), Harisson (F. W. Ziegler: Zuřivost stranická), Kuba (A. Bäuerle: Paleček na cestách z Prahy do Brna a do Vídně), Šimon Veselský (F. Kaiser: Mnich a voják), Prokop (A. v. Kotzebue: Husité u Naumburku), Rodriquez (Dumanoir, A. Dennery: Král, hrabě a zpěvkyně), Čáp (J. Nestroy: Chce mít švandu) – 1854; Vorlický (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Rychtář Vavřena (S. H. Mosenthal: Debora) – 1857; Starý Barták (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor) – 1860; Vavřinec (S. H. Mosenthal: Křesťan a židovka) – 1861.
Prameny a literatura
NA: fond PM 1850–1854, kart. 150, sign. 8/6/230; kart.155-157, sign. 8/6/601/1852/9249; 1854/448, 21046, 14067; 1855–1859, kart. 527, sign. 8/6/15/56;1861–1870, kart. 874, sign. 8/6/15/141 [koncese]. NMd: cedule P. spol.; sign. T 128: almanach P. spol. Litomyšl 1850; účetní deník divadelní J. A. P. 1859–1861. ■ J. K. Chmelenský: Hlavní zpráva o desítiletém účinkování divadla českého v Praze, ČČM 8, 1834, sv. 2, s. 229n.; Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1836, s. 217 [Frankfurt/O.]; 1837, s. 347 [Frankfurt/O.]; 1839, s. 406 [Wiesbaden]; 1841, 427 [Karlsruhe]; 1842, s. 225 [Karlsruhe]; 1843, s. 169, 234, 237 [Č. Lípa, Praha]; 1845, s. 283, 286 [Bremen]; 1846, s. 258 [Posen]; 1847, s. 102 [Dessau]; 1848, s. 132 [Dresden, host.]; Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 29, 1836, s. 470; Břetislaw [F. B. Mikovec], Bohemia 27. 1. 1848 [Oldřich, Břetislav a Jitka], 6. 2. 1848 [Starý Vejvoda, Chudý kejklíř], oboje → F. B. Mikovec: Pražská Thálie kolem 1850, 2010; nesign., Lumír 2, 1852, s. 836, 861 [P. spol. ve Vídni], s. 979n., 1005 [P. spol. v Brně]; tamtéž 10, 1860, s. 23n., 94n., 117n., 405n., 479, 597●; nekrology: Národní listy 7. 11. 1862; Lumír 12, 1862, s. 1101●; ∆ [J. Neruda]: Nevyvolávám žádnou novou národní slavnost, Národní listy 16. 6. 1869; F. K. z Vesce, in Divadelní almanah, 1869, s. 23n.; V. Ž. Donovský: Ctěným českým divadelním společnostem, Národní listy 12. 3. 1874 + K dějinám českého divadla v Praze, tamtéž 25. 8. 1875; ∆ [J. Neruda]: Bývalý kočující herec, V. Ž. Donovský, vypravuje, tamtéž 23., 24. a 25. 11. 1880 → České divadlo VI, 1973; J. L. Turnovský: O divadlech venkovských, Divadelní listy 1, 1880, s. 21n. + O životě a působení J. K. Tyla, 1881, s. 22–24; Divadelní vzpomínka J. Šourka, Národní listy 28. 4. 1881; J. L. Turnovský: Z potulného života hereckého, 1882, s. 28–34, 44n., 63n., 70–72, 78n., 80–84, 87–92, 124, 136, 163; nesign.: První apoštolé českého divadla, Divadelní listy 5, 1884, s. 73n., 97n., 106n.; Z pamětí div. řiditele Fr. J. Čížka, Jeviště 1, 1885, s. 4, 22n., 36, 54n., 79, 95n.; J. L. Turnovský: Čtyřicet let ve službách divadelních, Národní politika 9. 11. 1889 + Život a doba J. K. Tyla, 1892, s. 272–278, 285–291 + Herecké společnosti české, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 86–88; š-[J. Kuffner]: Feuilleton, Národní listy 2. 6. 1892; V. Hübner: List z historie českého divadla, Národní politika 19. 11. 1899, příl.; J. L. Turnovský: Paměti starého vlastence I, [1900], s. 265–272; V. Štein Táborský: Z pamětí průkopníků českého divadla, Divadlo 4, 1905/06, s. 237–240, 264–266, 296n., 325–328, 352–354, 398–402; M. Ryšavá: Mé vzpomínky, tamtéž 10, 1911/12, s. 43n., 89–91; V. Hübner: J. A. P., podnikatel I. divadelní společnosti české pro venkov, tamtéž 12, 1913/14, s. 1n., 29n., 48n., 61n., 81n., 133n., 157n., 175n.; J. Vondráček: Počátky českých kočovných divadelních společností, Budivoj 7., 17. a 24. 4., 1. a 15. 5., 12. a 23. 6. 1914; V. K. Blahník: J. K. Tyla had z ráje, 1926, s. 116n., 167n., 245–247, 369–371; J. Mošna: Jak jsem se měl na světě, 1926, s. 92–125; J. Jedlička: Vzpomínka na pobyt divadelní společnosti P. v Rokycanech, Divadlo 8, 1928/29, č. 11–12, s. 11n.; J. Simon: J. A. P. – první divadelní ředitel české kočující společnosti, Československé divadlo 13 (8), 1930, s. 211–213, 232n., 247–249, 262–264, 274–276, 292–295, 306–308; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 26–49; J. Vondráček: Účast herce J. A. P. na pražském povstání 1848, in sb. Listy z dějin českého divadla II, 1954, s. 265–283; V. Businský: Tylův druh nejvěrnější, Národní divadlo 31, 1955/56, č. 14, s. 6–14; Vondráček II; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 109; J. Knap: Zöllnerové, 1958, zvl. s. 56n., 73n. + Umělcové na pouti, 1961, zvl. s. 10–23, 25–27 + Čtyři herečky, 1967, s. 8–11; J. K. Tyl: Divadelní referáty a stati, 1960, s. 10, 14, 31, 34, 47, 63, 64, 201; L. Soukup: V jejich stopách, Čes. Budějovice 1977, s. 202; DČD II; DČD III; J. Frýzek: J. A. P. – zakladatel první české divadelní společnosti pro venkov, in sb. Orlické hory a Podorlicko VII, 1994, s. 121–138 + Založení První divadelní společnosti pro venkov divadelního ředitele J. A. P., in tamtéž IX, 1999, s. 176–188 + Zahraniční angažmá J. A. P., in tamtéž X, 2000, s. 112–123 + Chrudimská premiéra P. divadelní společnosti, in tamtéž XI, 2001, s. 55–67 + K počátkům českého kočovného divadla (Hynek a Pavlína Vicenovi), Ústí n. O. 2004, passim + Manželé Prokopovi a revoluční rok 1848, Panorama [Ústí n. O.], 2008, s. 16, s. 9–24; F. Nesejt: Zahajovací představení první české kočovné divadelní společnosti J. A. P., Listy katedry historie a Historického klubu, pobočka Hradec Králové 9, 1995, s. 75–79; F. Černý: Divadelní život v Jaroměři v letech 1819–1918, 2003, s. 32–41. ■ EDS, NDp, Otto [chybně *1809], Wurzbach; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 789–794