Vl. jm. Josef Jiří Procházka. Narodil se v početné rodině nájemce panského mlýna U Devíti, podle něhož utvořil svůj přídomek. V Jindřichově Hradci vychodil gymnázium (1822–28) a vstoupil do františkánského kláštera. Po noviciátu v Praze absolvoval dva ročníky filozofie v Plzni, od 1830 studoval na teologii v Praze. 1834 z františkánského řádu vystoupil a začal studovat medicínu, přivydělával si přitom psaním povídek. Udržoval přátelské styky s okruhem pražských literátů a intelektuálů (mj. s K. Amerlingem, K. B. Štorchem, F. Melicharem, A. Rybičkou, J. K. Tylem), který se scházel v kavárně v Ungeltu a s nímž ho spojovaly vlastenecké ideály. 1835 se připojil k mladé ochotnické družině Kajetánského divadla. 1842 byl promován a po krátké vojenské službě se 1843 vrátil do Jindřichova Hradce, kde získal místo městského fyzika. Aktivně se podílel na národnostním probuzení města, organizoval kulturní a společenský život (ochotnické divadlo, koncerty, bály) i charitativní činnost. V revolučním roce 1848 byl zvolen zástupcem poslance do zemského sněmu a velel svatováclavské setnině národní gardy; od 1852 byl na seznamu politicky nespolehlivých osob. Od školního roku 1848/49 vyučoval na gymnáziu neplaceně češtinu, 1850–53 suploval profesora přírodopisu (zavedl poprvé v Čechách botanická praktika). Po vyčerpávajícím zápolení s epidemií, která 1856 postihla Jindřichův Hradec, nalezl, již vážně nemocen, útočiště u svého staršího bratra, představeného františkánského kláštera, kde zanedlouho zemřel.
P. patřil do generace vlasteneckých intelektuálů, kteří se všestranně snažili povznést kulturní život české společnosti. Od studentských let vyvíjel literární činnost. Věnoval se především překládání (povídky, vzdělávací stati), psal mravoučné povídky, příležitostné básně, později hlavně osvětové články, přírodopisné učebnice, příručky o zdravovědě, sepsal také historii Jindřichova Hradce. Překlady i původními pracemi přispíval do časopisů Jindy a nyní, Česká včela, Květy, Večerní vyražení, Lumír. V inspirativním ovzduší Kajetánského divadla, kde působil jako nápověda, získal první divadelní zkušenosti. Do repertoáru této scény přispěl překladem Töpferovy hry Vévodův rozkaz (souběžně hráno ve StD). Zde se také utužilo P. celoživotní přátelství s J. K. Tylem. Ovlivněn jeho názory na význam divadla, snažil se je realizovat v Jindřichově Hradci. Záhy po návratu se tu podílel na přípravě prvního českého ochotnického představení, od počátku padesátých let byl hlavním iniciátorem a organizátorem ochotnického divadla. Postupně pro ně získal na osm desítek účinkujících a spolupracovníků, s nimiž během necelých čtyř let uskutečnil údajně kolem čtyřiceti českých a německých představení. Prvním byla Štěpánkova veselohra Čech a Němec, z dalších pak Raupachova hra Mlynář a jeho dítě, Rosierova Víra, naděje a láska, D’Aubignyho Život za přítele aneb Zrada vděčného srdce a Castelliho fraška Dva přátelé a jediný kabát, kterou již dříve přeložil. Ochotnická aktivita vyvrcholila nastudováním Weberovy opery Střelec kouzelník (1855). P. byl duší spolku, sestavoval repertoár, řídil zkoušky, při nichž si počínal jako skutečný režisér, dokonce prý hercům ukazoval, jaká mají volit gesta a postoje. Pro jindřichohradecké ochotníky pořizoval překlady divadelních her (nedochovány), jejichž tituly, vyjma dvou (Feldman: Po svatbě; Benedix: Mathilda), nejsou známy.
Jeho zásluhou zavítala v červnu 1850 do Jindřichova Hradce první česká divadelní společnost J. A. Prokopa, jejíž hry předem propagoval a zajistil jí příznivé podmínky. Mimořádně přátelské přijetí připravil 1851 J. K. Tylovi, který jako umělecký správce Kullasovy společnosti zahajoval v Jindřichově Hradci kočovnou pouť. I pro další jindřichohradecké pobyty této společnosti (1852, 1855) zajišťoval P. svým společenským vlivem dobré zázemí a četné publikum, Tylovi poskytoval podporu finanční, morální i organizační (např. svým studentům zadával opisování her). Kromě iniciativ, jimiž působil na rozvoj místních ochotnických aktivit, přispíval – podobně jako např. J. V. Sedláček v Plzni, P. M. Veselský v Kutné Hoře – ke zdomácnění českého profesionálního divadla mimo pražské centrum.
Překlady
K. Töpfer: Vévodův rozkaz, StD 1836; I. F. Castelli: Dva přátelé a jediný kabát, StD 1838, i t.; K. Töpfer: Dobrý ton, t. 1839, NdR 1842.
Prameny a literatura
J. K. Tyl: Paralipomena – Korespondence (Spisy XVI), ed. M. Otruba, 1989, s. 574, 576. ■ Nesign.: V Jindřichovu Hradci zařídili ochotníci…, Lumír 3, 1853, s. 239n.●; nekrology: tamtéž 6, 1856, s. 623; Pražské noviny 27. 6. 1859●; nesign.: Památce Tylově, Ohlas od Nežárky 8, 1878, s. 33n.; A. Mattuška: Dr. J. P., spisovatel a lidumil, Literární listy 7, 1886, s. 118n., 134–136, 153n., 172n., 185n., 202–204, 219–221, 236–238, 284n., 299–301, 315n.; V. Weiss: K třicetileté památce úmrtí dr. J. P., Ohlas od Nežárky 15, 1886, s. 203; M. Navrátil: Almanach českých lékařů, 1913, s. 247n.; F. Strejček: Období Procházkovo, Jak se probouzel Jindřichův Hradec, Jindř. Hradec 1930, s. 73–125; J. Muk: Přátelství J. K. Tyla s dr. J. P. a probuzení Jindřichova Hradce, Jihočeský sborník historický 25, 1956, s. 12–21; DČD II; S. Káš: Čeští lékaři – spisovatelé, Olomouc 2003, s. 24n. ■ LČL, Otto, Rieger, Wurzbach; Laiske, Místopis I [Jindř. Hradec]
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 783–784
