Vl. jm. Vojtěch Hlinka. Pseudonym zvolil z popudu V. Štulce podle postavy ze svého povídkového debutu Dvě svatby najednou (in čas. Blahověst 1848). – Narodil se v majetné selské rodině. Školní docházku absolvoval v Novém Etynku u Pelhřimova (1823) a ve Žďáru n. Sázavou (do 1829), kde pobýval v rodině prastrýce z matčiny strany. Zde na něj působil vlastenecký farář M. J. Sychra, jenž psal mj. výchovné povídky a básně a svými překlady uváděl do Čech dramatickou tvorbu ceněného německého autora Ch. F. Weißeho, určenou dětem. 1829 se P. zdržoval u příbuzných ve Svitavách, aby si osvojil němčinu. 1830–36 pokračoval ve studiu na německém gymnáziu v Jindřichově Hradci, 1836–38 na filozofii v Praze. V městském konviktu ve Vídni studoval jeden rok teologii, dokončil ji v Praze, kde k jeho vlasteneckému uvědomění přispívaly semináře českého jazyka J. P. Koubka i počátek celoživotního přátelství s V. Štulcem; názorově ho ovlivnil Bolzanův žák F. S. Schneider. 1842 byl vysvěcen, pastoračně působil 1843 v Jarošově, poté v Kvílicích (u Slaného). 1846 se stal duchovním správcem v Klarově ústavu pro slepce v Praze, pro nemoc byl nucen na místo rezignovat. Od 1847 pracoval jako vychovatel u barona K. Th. Sturmfedera v Hrádku u Sušice, jehož rodina mu pak doživotně poskytla domek a penzi. 1874 se stal poslancem zemského sněmu za národní stranu (staročeši), mandátu se po prvním funkčním období vzdal. Za zásluhy získal církevní titul biskupského notáře budějovického a královéhradeckého, jeho jubilea byla slavena v celonárodním dosahu. Pohřben byl na hřbitově u kostela sv. Vavřince na Zdouni u Hrádku.
P. proslul především jako prozaik. Psal mravoličně laděné povídky z prostředí vesnice a maloměsta, v nichž se snažil výchovně působit v duchu křesťanských ctností, zejména pracovitosti, patriarchální rodinné soudržnosti a altruismu. Svou tvorbou navazoval na evropskou tradici venkovské povídky (B. Auerbach) i na domácí předchůdce tohoto žánru (J. P. Koun, J. Rulík, J. K. Tyl aj.) a inovoval ho příklonem k realističtějšímu zachycení vesnické pospolitosti, zvláště soustředěním k detailům jejího každodenního života. Jeho prózy dosáhly značné popularity; souborně vyšly 1877–98 (Sebrané povídky pro lid, 12 sv.).
K psaní her pro děti P. podnítilo pořádání dětských představení v Sušici. Všechny jeho hry se oproti dramatické tvorbě jeho předchůdců vyznačují značným počtem dětských rolí, jimž osoby dospělých pouze sekundují. Z množství dětského personálu je zřejmé, že hry byly určeny pro školní divadelní produkce. Stejně jako P. prózy jsou i hry vystavěny na kontrastu mezi ideálním chováním kladných dětských postav a některých jejich dětských i dospělých spoluhráčů (Slepá babička, Svatý Mikuláš), vždy v nich však vzorový dětský protagonista humánně a křesťansky cílenými argumenty pohne sourozence nebo kamarády k příkladnému či lidumilnému činu. Ve hře Učitel ve francouzském zajetí, situované do roku 1813, všichni žáci venkovské školy vysvobozují pedagoga při respektování pravidel čestného jednání, hra Slepá babička tematizuje úspěšný nátlak početných vnoučat na věhlasného lékaře, u něhož dospělí nepochodili, v nejvýpravnější hře Král liliputánský šlechtické děti vytvoří ševcovskému učni iluzi vládce panoptikální imaginární říše, aby pochopil důstojnost každého stavu, Štědrý den a Svatý Mikuláš názorně předvádějí, jak pomoci dětským vrstevníkům z nuzných rodin. Navzdory silné výchovné tendenci byla hra Svatý Mikuláš ve své době učitelstvem odmítnuta pro pedagogicky pochybené znázornění činů žebravých dětí i jejich mluvy; odsudek zřejmě zabránil jevištnímu provedení. Důležitou složkou her byly sborové pěvecké vstupy, zhudebněné sušickým učitelem V. Kratochvílem. I když P. v expozici vždy předvádí dětské zábavy a hry a místy se pokouší o situační komiku, nadřazením výchovného cíle jeho dramatická tvorba inklinuje k verbalismu. Pozdější vydání byla upravována zvláště v souladu s dobovou jazykovou kodifikací. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. stol. byly P. hry (vyjma Svatého Mikuláše) uváděny v PD (Král liliputánský znovu 1883) v rámci tzv. her dětí, které jako novinku zavedl do repertoáru režisér J. Chramosta.
Šifry
Fr. Pr., k. V. H., V. H.
Hry
Učitel ve francouzském zajetí, ochotn. Sušice 1862, PD 1868, t. 1863, ú. 1872, přepr. 1885; Štědrý den, ochotn. Sušice 1862, PD 1869, t. 1863, ú. 1872; Slepá babička, t. 1867, ochotn. Sebranice na Moravě 1868, PD 1869; Král liliputánský, PD 1869, t. 1871; Svatý Mikuláš, t. [1873].
Prameny a literatura
Nesign.: Ze Sušice, Lumír 12, 1862, s. 1246n. [Štědrý den]; nesign.: Nové knihy, Osvěta 1, 1862/63, s. 192 [Učitel ve francouzském zajetí, Štědrý den]●; ref. Učitel ve francouzském zajetí: J. N. [Neruda], Naše listy 21. 12. 1868 → České divadlo IV, 1958; uh. [V. Guth], Correspondenz 22. 12. 1868; nesign. [V. Hálek], Květy 3, 1868, s. 415●; nesign. [V. Hálek]: F. P., tamtéž 4, 1869, s. 38 → Spisy X, 1925; nesign. [J. Barák]: Dětské hry, Svoboda 3, 1869, s. 29n. [Štědrý den + Učitel ve francouzském zajetí]●; ref. Král liliputánský: nesign. [J. Neruda], Národní listy 12. 1869 → České divadlo IV, 1958; nesign., Česká Thalia 4, 1870, s. 4n.●; nesign., ref. Svatý Mikuláš, Beseda učitelská 3, 1871, s. 10; H. [S. Heller], ref. Slepá babička, Národní listy 16. 11. 1871; nesign. [J. Neruda]: F. P., Humoristické listy 22, 1880, s. 338 → Podobizny I, 1951; F. Zákrejs: F. P., Osvěta 17, 1887, s. 451–454; V. Koláč: P., 1897; J. L. Turnovský: Paměti starého vlastence II, [1901], s. 27–36; F. Holeček: F. P. (Vojtěch Hlinka). Obraz jeho literární činnosti, 1906; A. Novák: F. P., in sb. Literatura česká devatenáctého století III/2, 1907, s. 118–136; O. Pospíšil, V. F. Suk: Dětská literatura česká, 1924, s. 242; O. Pospíšil, A. Skála: Literární vývoj divadelní produkce pro mládež, in Dětské jeviště. Repertoirová příručka pro divadla školní, dorostová a spolková, 1933, s. 5; sb. Z korespondence a života spisovatele F. P., 1941; A. Hartl: V. Hálek o dětských hrách, Úhor 30, 1942, s. 58–61 [s citací Hálkových kritik]; D. Čeporanová: Cesty českého divadla pro děti a mládež, rkp., 1969, DÚk, s. 11; DČD III; E. Machková: Úvod do studia dramatické výchovy, 1998, s. 14 + Tendence dětského a školního divadla do roku 1945, in Cesty českého amatérského divadla, 1998, s. 105; F. Černý: Divadelní život v Jaroměři v letech 1819–1918, 2003, s. 141, 143; V. Brožová: Divadelní ochotníček, in sb. Vzdělání a osvěta v české kultuře 19. století, Plzeň 2004, s. 320–330. ■ LČL, Masaryk, Otto; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 774–775
