Úmrtí uváděno také 26. 5. a 29. 5. 1943. – Roz. Vondřichová, křtěna Marie Terezie. Dcera ko­vářského tovaryše Antonína Vondřicha a jeho druhé manželky, služebné a vdovy po diurnis­tovi Marie Pospíšilové (roz. Schneiderové). He­rečka Babeta (Barbara) P. byla její mladší sest­ra. Otec záhy zemřel (1866). P. již ve čtrnácti letech vystoupila v Kramuelově Aréně v Kra­víně (9. 9. 1876) a byla angažována. Za herec­ký pseudonym zvolila příjmení matčina první­ho manžela. U Kramuela se sblížila s E. Voja­nem (několikaletý vztah skončil bouřlivým rozchodem a doživotním nepřátelstvím) a spo­lu s ním se 1878 neúspěšně ucházela o angažmá v PD. T. r. oba nastoupili ke společnosti F. Po­korného. Ředitel rozpoznal její talent a dopo­ručil ji do PD, kde odchod L. Rottové způso­bil mezeru v oboru naivních milovnic. P. byla urychleně angažována od listopadu 1879. Jako členka PD a posléze ND, do něhož plynule přešla se souborem zemské scény, opakovaně zajížděla k Pokornému hostovat (např. 1880 Chrudim, 1881 Slaný, 1882 Pardubice, 1883 Tábor, 1884 Plzeň). Oslňující krasavice, pou­tající pozornost veřejnosti i vztahy s pražský­mi celebritami, se sebevědomě domáhala napl­nění svých ambicí a dostávala se do konfliktů s vedením divadla. Střety se vystupňovaly koncem 1884, když nedostala roli, kterou pře­dem nastudovala se svým rádcem a učitelem A. Puldou (Klára v Ohnetově Majiteli hutí; pohostinsky ji zahrála v ND v Brně). P. zále­žitost rozvířila v tisku a prostřednictvím letáků osočila ředitele F. A. Šuberta, že ji umělecky deptá. Pro porušení kázně byla 31. 12. 1884 okamžitě propuštěna, výpověď dostal i A. Pul­da. Na radu L. Chronegka, režiséra Meinin­genských, se začala připravovat na dráhu v německých divadlech důkladným jazyko­vým studiem. Začátkem 1885 hrála u Piště­kovy společnosti v brněnském ND, na jaře t. r. podnikla úspěšné turné po polských scé­nách (Varšava, Poznaň, Krakov), kde hrála česky. Po návratu přijala nabídku nového ře­ditele pražského německého divadla A. Neu­manna a od srpna do listopadu 1885 vystoupila (pod poněmčeným jménem Pospischill, které pak používala na německých scénách) ve StD v několika rolích, všechny však hrála jen jed­nou. Z řady nabídek od prestižních německých scén zvolila Deutsches Theater v Berlíně, kde nejprve hostovala, angažována byla od září 1887 do 1890. Odtud 1890 odešla hostovat do vídeňského Burgtheateru, od září se stala jeho členkou. Po vypršení tříleté smlouvy se vrátila do Berlína (Berliner Theater, 1893/94) a podnikla velké turné po Evropě (Rusko, Německo, Londýna). Přechodem na německé scény a distancí od českého původu si zne­přátelila část domácí veřejnosti, která ji vinila z odrodilectví a národní zrady. Zároveň se ale ozývalo volání po jejím návratu do ND (1886 skupina abonentů, 1889 V. Mrštík, 1890 J. La­decký). Na valné hromadě Družstva ND 1890 zazněl návrh pozvat ji k pohostinským hrám, ředitel Šubert se však postavil proti. Koncem léta 1894 se P. vrátila do Prahy jako evropská hvězda a sama usilovala o hostování v ND; výbor Družstva navzdory Šubertovu odporu povolil čtrnáct vystoupení. Již záměr P. hos­tovat v ND vyvolal kontroverzní odezvu a prv­ní představení (18. 4. 1895) provázela vřava v hledišti mezi jejími zastánci a odpůrci, kte­rou ukončil až zásah policie. P. se omluvila za své někdejší nekorektní počínání a honoráře za první čtyři vystoupení věnovala na dobro­činné účely, ale nacionalisticky vyhrocené váš­ně nezklidnila. Herečky se zastali S. Heller, F. X. Šalda, V. Dyk aj., jednoznačně negativní postoj zaujal J. Herben. Po úspěšném hosto­vání (skončilo 15. 5. 1895), které proběhlo za Šubertovy manifestační nepřítomnosti (od­cestoval do Itálie), s ní Družstvo ND uzavřelo smlouvu o novém angažmá, kterou P. kvůli Šubertovu nesouhlasu roztrhala a Prahu opus­tila. Odjela znovu do Německa, hrála v Berli­ner Theater (1895–97) a hostovala na různých scénách, zejména v Dvorním divadle v Dráž­ďanech. 1897 se provdala za majora Georga von Hirschberg (po sňatku hrála pod jménem Hirschberg nebo Hirschberg-P.) a stala se prus­kou příslušnicí. V manželství se narodily dvě děti. Hostovala v městském divadle v Ham­burku-Altoně, kde byla posléze angažována (1898–1907). Občas se vracela do Čech, po­hostinsky vystupovala na německých scénách (1899 v Chebu, v květnu 1905 v Praze, 1908 v Moravské Ostravě a Litoměřicích). V dubnu 1908 hostovala ve vídeňském Raimund Theater. Koncem roku rozhodla městská rada v Ústí n. Labem, že jí bude zadáno tamní di­vadlo, zároveň byl stanoven maximální počet jejích jevištních vystoupení (dvacet během sezony). Funkci nastoupila od sez. 1909/10, ztrátový provoz i apel Svazu rakouských di­vadelních ředitelů (z něhož vystoupila) na her­ce, aby u ní nepřijímali angažmá, ji po čtyřech letech přiměl k rezignaci. Potřetí se vrátila do Berlína a podle některých zdrojů [Kosch] hrála v Theater in der Königgrätzer Straße. Zda to bylo její poslední působiště a kdy di­vadelní dráhu ukončila, se nepodařilo zjistit. Ve dvacátých a třicátých letech žila v Berlíně a častěji se objevovala v Praze. 1924 se se­tkala s K. H. Hilarem, který jí údajně nabídl hostování v ND, další jednání pro jeho vážné onemocnění neproběhla. Na sklonku života přesídlila do Stuttgartu. Zemřela během lé­čebného pobytu v bavorském Tegernsee, zpo­pelněna byla v Mnichově.

Během pětiletého působení na české scé­ně vynikala mladá herečka v chlapeckých a kalhotkových rolích, v nichž se dobře uplat­nil její temperament a jimž svým dívčím půva­bem propůjčovala i dráždivě erotické kouzlo (např. Vicomte, Bayard–Dumanoir: Vicomte z Letoriérů; Václav, Vrchlický: Drahomíra; Petr, Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), roz­košně působila v pážecím převleku královny Alžběty (Vrchlický: Noc na Karlštejně, 1884). Podle kritiky se jí tehdy lépe dařily role ve­seloherní (Zuzana, Beaumarchais: Figarova svatba) a charakterní (Lída Vránová, Šubert: Probuzenci) než patetické hrdinky, v nichž se uchylovala k vnějšímu konvenčnímu výrazu. Režisér Pulda objevil její tragický talent, kte­rý přesvědčivě prokázala ztvárněním Louisy (Schiller: Úklady a láska, 1880), ale podobných rolí jí PD i ND poskytlo málo (Hugo: Marion Delorme, 1884). Většinou jí byly přidělovány úlohy naivek v klasické i soudobé dramatice od Shakespeara (Bianca, Zkrocení zlé ženy; Hero, Mnoho povyku pro nic) přes Klicperu (Popelka, Veselohra na mostě) až po Šamber­ka (Emma, Jedenácté přikázání). Počínaje tit. rolí Sardouovy Cyprienny (1881) začaly mezi naivky pronikat role salonních krásek, hrdých aristokratek a vášnivých žen, předznamenáva­jící jeden z budoucích hlavních okruhů jejího herectví. Byla pro ně obdařena impozantní po­stavou a půvabným obličejem s plnými tvá­řemi, pikantní bradou a jiskřivým pohledem velkých tmavých očí. Vládla znělým hlasem mocné síly a uchvacujícího účinu. Její postavy sršely ohnivým temperamentem a vyzařovaly až démonickou vůli a vášnivost. Tragický fond plně rozvinula teprve na německých scénách, kde umělecky vyzrála. Berlínská kritika ji po prvních vystoupeních v Deutsches Thea­ter (1886) hodnotila výše v roli veseloherní (Moretova Donna Diana), ale záhy ji oceňo­vala jako heroinu, srovnatelnou s význačnou tragédkou Ch. Wolterovou, s níž pak P. soupeřila ve vídeňském Burgtheateru (Wolterová si navzdory blížící se šedesátce pevně držela hrdinský obor). Vypracovala se v uznávanou interpretku heroin, jichž vytvořila dlouhou řadu v německé a rakouské dramatice (Schille­rova Johanna v Panně Orleánské, Marie Stuar­tovna, Lady Milfordová v Úkladech a lásce, hraběnka Trčková ve Valdštejnovi, Princez­na Eboli v Donu Carlosovi, hraběnka Orsina v Lessingově Emilii Galotti, Kleistova Pen­thesilea, Goethova Ifigenie, Adelheid v Göt­zovi von Berlichingen, Grillparzerova Sappho a Medea, Hebbelova Judita, Brunhilda v Ni­belunzích, Messalina ve Wilbrandtově Arrii a Messalině). Její herecký repertoár, zahr­nující rovněž hrdinky Shakespearovy (Lady Macbeth, Anna z Richarda III.), Scribeovy (Vévodkyně z Marlborough, Sklenice vody), Sardouovy (Cyprienna, Fedora, Theodora) a nemnoho rolí z moderní dramatiky (Magda, Sudermann: Domov; Sigrid, Ibsen: Nápadníci trůnu aj.) se v devadesátých letech víceméně ustálil. Podobně jako herecké hvězdy té doby (S. Bernhardtová, E. Duseová) či operní pěv­ci si vytvořila soubor rolí, které uplatňovala v dalších působištích a při pohostinských hrách; výběr z nich předvedla i při hostování v ND. V klasických rolích kreslených mohut­nými tahy vynikla grandióznost jejího podání, měla prostředky pro vyjádření něhy i hrdosti, dětinské rozmazlenosti, energického odhodlání či bezohledné útočnosti. Efektní účin herecké­ho podání vladařek, aristokratek a salonních dam zvyšovala nádherou luxusních toalet, oslnivých historizujících i soudobých rób. Ně­mecká divadelní kritika (P. Lindau, L. Eisen­berg, L. Ganghofer) mluvila o podivuhodné syntéze životní přesvědčivosti a stylizace, kli­du a svůdné koketerie, citové čistoty a smysl­nosti, dobroty a tvrdosti. H. Kvapilová psala o dynamické zvichřenosti jejího výkonu (Mag­da) a o působivých hlasových efektech, avšak bez niterného citu, F. X. Šalda o strhujícím úči­nu nedostižné kreace. Herectví P. úzce spjaté s pozdně romantickým divadlem velkého stylu kulminovalo v období 1885–1907, kdy se jako interpretka heroin prosadila v tvrdé konkurenci na čelných německých jevištích. Po 1893 jsou role P. známy jen torzovitě, ale nenasvědčují nikterak proměnu či posun jejího oboru. Do di­vadelní historie vešla jako německá herečka, typická hvězda konce 19. a počátku 20. stol.

Role

Kramuelova spol.

[?] (W. Müller: Lesní kvítko aneb Když slavík do lesa zaletí), Militka (S. K. Macháček: Ženichové) – 1876; Marie Kielová (F. Vratislav: Vrah Frances­coni), Leontina (F. F. Šamberk: Osudná kule aneb Amerikánský souboj v Čechách), Hynek (J.-F.-A. Bayard, E. Vanderburch, ú. J. K. Tyl: Nalezenec) – 1877; Julie (K. Haffner, ú. J. E. Kramuele: Muž národa), Limonia (F. v. Suppé: Žádný muž a tolik děvčat) – b. d.

Pokorného spol.

Hraběnka Corniská [Niniche] (A. Hennequin, A. Mil­haud: Niniche), Marie (H. Müller: Se stupně k stup­ni), Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Marké­ta (J. W. Goethe: Faust) – 1878–79.

PD

Henrietta (A. Dennery, E. Cormon: Dva sirotci) j. h., Titanie (W. Shakespeare: Sen v noci svatojan­ské), Bětuška (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Popelka (týž: Veselohra na mostě), Hana (S. H. Mo­senthal: Deborah aneb Křesťan a židovka), Vio­la Těšínská (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Pře­myslovců), Lenka (J. Nestroy: Enšpígl) – 1879; Marta Plachá (A. L’Arronge: Dobročinné paní), Lesana (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Božena (K. Pippich: Z české domácnosti, i ND 1883), Oli­vie (W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Coko­li chcete), Julie (A. N. Ostrovskij: Výnosné mís­to), Bianka (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Richard (J. Verne, A. Dennery: Dítky kapitána Granta), Ludmila (F. V. Jeřábek: Veselohra), Julie (F. F. Šamberk: Rodinná vojna), Vicomte z Letorié­rů (J.-F.-A. Bayard, Dumanoir: Vicomte z Letoriérů aneb Jak se přízeň získá), Helena (J. K. Tyl: Měšťa­né a studenti aneb Obležení Prahy od Švédů), Anna (M. Bałucki: Sousedé), Rafaela (V. Sardou: Vlasť), Marie (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Polixena Hennewaldtová (F. A. Šubert: Petr Vok Rožmberk), Louisa (F. Schiller: Úklady a láska) – 1880; Her­mina de Pommerard (E. Labiche, A. Duru: Tajný kabinet), Veronika (V. Vlček: Milada), Celestina z Podmanic (J.-F.-A. Bayard, J. de Wailly: Musí na venek), Hero (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Cyprienna (V. Sardou: Cyprienna), Salomena Smiřická (J. J. Kolár: Smiřičtí), Mína (G. v. Moser, F. v. Schönthan: Válka v míru), Vlas­ta Vašíčková (A. H. Sokol: Starý vlastenec), Elisa (E. Bozděch: Světa pán v županu, i ND 1883), Lída Vránová (F. A. Šubert: Probuzenci, i ND 1883), Verena (J. J. Kolár: Pražský žid) – 1881; Kamila (V. Sardou: Bodří venkované), Václav (J. Vrchlic­ký: Drahomíra), Sigmund Korybut (J. J. Kolár: Žiž­kova smrt, i ND 1884), Vanda (M. Bałucki: Těžké ryby, i ND 1884), Benjamina (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda), Ludmila (G. Pfleger Morav­ský: Telegram, i ND 1883), Anděla (A. Fredro: Panenské sliby aneb Magnetismus srdce), Fenella (D.-F.-E. Auber: Němá z Portici, i ND 1884) – 1882; Jiřina (J. J. Kolár: Primátor), Melissa (J. Vrchlický: V sudě Diogena, i ND 1883), Miche­lina (G. Ohnet: Sergius Panin), Marcella de Tar­gy (O. Feuillet: Pařížský román), Hraběnka Olga Sukareva (V. Sardou: Fedora, i ND 1884), Petr (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, i ND 1883), Nerissa (W. Shakespeare: Kupec benátský, i ND 1884), Fernanda (V. Sardou: Fernanda), Gilberta (H. Meilhac, L. Halévy: Frou-Frou, i ND 1884), Lilitha (J. Zeyer: Sulamit, i ND 1884) – 1883.

ND

Daufin (C. Delavigne: Ludvík XI.) – 1883; Oberon (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), Zuzana (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba čili Bláznovský den), Janoš (J. J. Kolár: Královna Bar­bora), Johanna z Rožmitálu (F. V. Jeřábek: Závist), Alžběta (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Celesta (T. Barrière,E. Gondinet: Třeštidlo), Agatha (N.Hen­nequin, A. Mortier, A. de St. Albin: Zábavní vlak), Emma (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Ma­rion Delorme (V. Hugo: Marion Delorme), Blažena (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Jitka (L. Stroupežnický: Velký sen) – 1884.

Pištěkova spol. ND Brno

Eva z Losů (J. J. Kolár: Magelona) j. h., Klára de Beaulieu (G. Ohnet: Filip Derblay) j. h. – 1884; Ba­ronka Cornaro-Doria (V. Sardou: Odetta), Helena (F. V. Jeřábek: Syn člověka) – 1885.

StD (Deutsches Landestheater)

Johanna (F. Schiller: Die Jungfrau von Orleans, i Burgtheater 1892, Stadttheater Hamburg), Fürstin Fedora Romazoff (V. Sardou: Fedora, i Burgtheater 1891, čes. ND j.h. 1895), Francizka (H. Laube: Die Carlsschüller), Princessin von Eboli (F. Schiller: Don Carlos, Infant von Spanien, i Deutsches Thea­ter Berlin 1886, Burgtheater 1890), Armgard (týž: Wilhelm Tell, i Burgtheater 1892, Hamburk 1904), Maria Stuart (týž: Maria Stuart, i Burgtheater 1890, Stadttheater Hamburg) – 1885.

Deutsches Theater Berlín

Gräfin Orsina (G. E. Lessing: Emilia Galotti, i Burgtheater 1890), Donna Diana (A. Moreto, ú. K. A. West: Donna Diana) – 1886; Sappho (F. Grillparzer: Sappho, i Hoftheater Dresden 1896, Stadttheater Mährisch Ostrau 1908, Stadttheater Aussig 1909), Adelheid von Waldorf (J. W. Goethe: Götz von Berlichingen, i Burgtheater 1892, Hoftheater Dres­den 1896, Stadttheater Hamburg), Lady Macbeth (W. Shakespeare: Macbeth, i Stadttheater Hamburg 1902) – 1888; Anna (týž: König Richard der Drit­te, i Burgtheater 1892), Valeria Messalina (A. Wil­brandt: Arria a Messalina, čes. ND j. h. 1895) – 1889; Hjördis (H. Ibsen: Nordische Heerfahrt)– 1890; Lady Milford (F. Schiller: Kaballe und Liebe, i Burgtheater 1891), Deborah (S. H. Mosenthal: Deborah) – mezi 1887–1890.

Burgtheater Wien

Georgine Fürstin Udaschkina (G. Freytag: Graf Waldemar) j. h., Julia (W. Shakespeare: Romeo und Julia) – 1890; Kunigunde von Massovien (F. Grill­parzer: König Ottokar’s Glück und Ende), Gertrude (týž: Ein treuer Diener seines Herren), Isabella von Valois (W. Shakespeare: König Richard der Zwei­te), Clotilde von Chagres (O. Feuillet, ú. O. Blu­menthal: Julietta), Sigrid (H. Ibsen: Die Kronpre­tendenten), Portia (W. Shakespeare: Julius Cäsar), Margit (H. Ibsen: Das Fest am Solhaug), Brunhild (F. Hebbel: Die Nibelungen) – 1891; Herzogin von Marlborough (E. Scribe: Ein Glas Wasser) – 1892.

ND

Magda (H. Sudermann: Domov) j. h. – 1895.

Berliner Theater

Penthesilea (H. v. Kleist: Penthesilea) – 1895.

Hoftheater Dresden

Theodore (V. Sardou: Theodore, i Raimund Theater Vídeň j. h. 1908) j. h. – 1896.

Stadttheater Hamburg

Ifigenie (J. W. Gothe: Ifigenie auf Tauris), Medea (F. Grillparzer: Medea), Judith (F. Hebel: Judith), Gräfin Terzky (F. Schiller: Wallenstein) – mezi 1898–1907.

Raimund Theater Wien

Magda (H. Sudermann: Die Heimat, i Stadtheater Mährisch Ostrau), Madame Pompadour (A. E. Bra­chvogel: Narciß) – vše j. h. 1908.

Teatralia

Pokorný jako přítel, in F. Pokorný: Vzpomínky a upomínky, 1895, s. 111–121; Erläuterungen zu Goethes Faust, Hamburg 1900, rozš. vyd. 1902; Moje první setkání s Bedřichem Smetanou, Diva­delní kalendář 24, 1905, s. 14–17.

Prameny a literatura

AMP: Sbírka matrik, KAR O2, matrika oddaných fary u sv. Cyrila a Metoděje 1860–1868, s. 29, obr. 33 [sňatek rodičů 1. 7. 1861], KAR N5, matrika narozených tamtéž 1860–1863, s. 164, obr. 171. ■ J. N. [Neruda], Národní listy 11. 11. 1879 [Titanie, Sen noci svatojanské] + nesign.: M. P., Humoristic­ké listy 23, 1881, s. 242 → Podobizny I, 1951; nesign., ref. Cyprienna, Pokrok 26. 3. 1881; š. [J. Kuff­ner], ref. Frou-Frou, Národní listy 5. 3. 1884; Plzeň­ské listy 7. 2. 1884 [hostování v Plzni]●; odchod z ND: Národní listy 3. a 8. 1. 1885; Sl. M. P. před okresním soudem, tamtéž 17. 1. 1885; Jeviště 1, 1885, s. 17●; A. M., Bohemia 6. 8. 1885, příl. [Johanna, Jungfrau von Orleans]; ß [J. Kuffner], Národní listy 3. 6. 1885 [ang. v pražském něm. di­vadle] + Divadelní, tamtéž 22. 6. 1886 + šifra š.-: Divadelní, tamtéž 28. 9. 1886; tamtéž 9. 12. 1886, 13. 5. a 24. 6. 1888, 14. 2. 1889, 20. 2. 1890 [vše Deutsches Theater]●; V. Mrštík: M. P. a Maruška Bittnerová, Česká revue 1, 1889, s. 44–48 → Moje sny. Pia desideria I, 1902; J. Ladecký: Národní di­vadlo řádně vedeno, Česká Thalia 4, 1890, s. 357n.; Úřední zpráva o valné hromadě…, tamtéž, s. 358n.; J. Arbes: Přípravy ku hrám v Národním divadle, tamtéž, s. 394; F. Pokorný: Vzpomínky a upomínky, 1895, s. 15n.; S. Heller: Interview, Národní listy 27. 1. 1895●; hostování v ND: nesign., Lumír 23,1894/95, s. 167, 268; F. X. Šalda, Rozhledy 4, 1895, s. 481–486, 561–568, 625 → Kritické projevy II, 1950; J. Kvapil, Zlatá Praha 12, 1894/95, s. 311n. → O čem vím, 1932; -z, Prager Tagblatt 4. 1895; -č. [J. B. Klička], Moderní revue 1, 1894/95, sv. 2, s. 95n.; nesign., Besední listy 3, 1894/95 s. 97; nesign., Čas 9, 1895, s. 61; nesign. [J. Herben], tam­též, s. 371–378, 422–424; J. L. T. [Turnovský], Zá­bavné listy 17, 1895, s. 71, 189, 215, 258n., 359n., 479●; Egerer Zeitung 28. 6., 8. 7. 1899 [hostování v Chebu]; Meziaktí 2, 1901/02, č. 21 [Brunhilda, Nibelungové, Düsseldorf], 360 [Lady Macbeth, Hamburk]; 3, 1902/03, č. 72 [Hamburk]; Literár­ní pozůstalost Hany Kvapilové, 1907, s. 317n.; E.: M. P. do Berlína, Divadelní list Máje 4, 1907/08, s. 40; nesign.: Pospischill, Ostrauer Theater und Musik-Blätter 1, 1908, č. 19, s. 14–16; Dr. F.: Die Heimat, tamtéž, č. 20, s. 11n.; E. Weiss: Sappho,tamtéž, č. 20, s. 12n.; Bojkot proti M. P. v Ústí, Divadelní svět 3, 1912/13, s. 29; F. A. Šubert: Dě­jiny Národního divadla v Praze 1883–1900, 1908, s. 138–142, 397–402; ředitelkou v Ústí n. L.: Ná­rodní listy 19. a 26. 11. 1908; Almanach českých divadel 5, 1910, s. 90; Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1910, s. 256; 1911, s. 264, 1912, s. 945, 1913, s. 938●; B. Benoni: Nová kniha vzpomínek a dojmů, 1919, s. 57–59; V. Dyk: Prsty Habakuko­vy, 1925, s. 209; B. Hlaváč: Postavy ze staré Pra­hy, 1932, s. 14–16; A. Kraus: M. P. výklad Fausta, in Goethův sborník, 1932, s. 346–360; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Ději­ny ND IV), 1933, s. 46, 108, 198–205; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 34–43, 84–91, 169; L. Novák: Stará garda Národního di­vadla, 1937, s. 90–110; Jan Bartoš: Prozatímní di­vadlo a jeho činohra, 1937, s. 296; R. Rosenheim: Die Geschichte der deutschen Bühnen in Prag 1883–1918, 1938, s. 49; L. Novák: Osmdesátiny M. P. , Lidové noviny 27. 1. 1942; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 80–83; J. Vodák: Tři he­recké podobizny, 1953, s. 174 + Tváře českých her­ců, 1967, s. 20; F. Janda: Kdo to byla Marie von Hirschberg, Hraničář 9. 1. 1968; M. Hýsek: Paměti, Brno 1970, s. 142n.; Rtuť, vášeň, rozmazle­né děcko, in sb. Čtení o Národním divadle, usp. H. Konečná, 1983, s. 66–74; A. Branald: Úklady a láska, My od divadla, 1983, s. 72–112; F. Kožík: Devět Ofélií, [1988], s. 143–162; sb. Dějiny města Ústí nad Labem, ed. K. Kaiserová, V. Kaiser, Ústí n. L. 1995, s. 191n.; J. Kazda: Čtyři aféry českých hereček z 19. století, Divadelní noviny 14, 2005, č. 5, s. 10; J. Michalik: M. P. v Krakově, Disk č. 31, 2010, březen, s. 82–91; A. Javorin: Tylův nejvěr­nější žák, rkp., b. d., DÚk. ■ Eisenberg, Flüggen,Kosch [jako Hirschberg], ÖBL [jako Hirschberg], NDp, Otto, Otto-dod, PBJ; PD-rep

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 765–770