Vl. jm. Václav Pok. – Gymnázium vychodil v Praze, poté krátce studoval filozofii ve Vídni. Jako student se 1848 účastnil pražského revolučního dění, 1849 odešel před hrozbou perzekuce na Slovensko a jako vojenský dobrovolník se zúčastnil třetí výpravy proti Maďarům. Po rozpuštění sboru nastoupil do civilní státní služby: 1851 pracoval jako koncipient u stoličního úřadu v Trnavě, od 1852 byl úředníkem na ministerstvu vyučování ve Vídni. 1854 byl jmenován přísežným tlumočníkem češtiny u vídeňského krajského soudu. 1856 odešel do Uher a podílel se zde na zakládání pozemkových knih. Počátkem šedesátých let se přestěhoval do Prahy, kde získal místo písaře na magistrátním úřadu (byl spoluzakladatelem a později předsedou stavovského spolku písařů Koldín). Od 1863 byl zaměstnán jako překladatel (posléze kancelista) u zemského výboru, od 1881 pracoval jako úředník občanské záložny v Karlíně, naposledy opět na magistrátu.
P. je především autorem příležitostných, často vlastenecky podbarvených básní věnovaných oslavě rakouského panovnického domu, minulosti i současnosti českého národa a významným událostem (mj. též zrodu a požáru ND: Na den položení základního kamene 16. května 1868, 1868; Umění chrámu nad Vltavou, základ – vrchol – hrob, 1881). Do této tvorby se řadí i text k živému obrazu Austria, který byl proveden českou komunitou ve Vídni na počest narození prvního potomka císaře Františka Josefa I. Nejvýznamnější prací pro divadlo je dramatická báseň ze současnosti Jaroslav a Laura, psaná verši proklamativního rázu a přecházející až v hymnickou oslavu národního vzkříšení. Její hrdina, který zasvětil život službě Slovanstvu, je poslán otcem, odnárodnělým tatranským sedlákem, na studia do Německa, aby se napravil. Zde sice musí nejprve volit mezi láskou k hrdé Němce a láskou ke slovanskému národu, skladba však končí všeobecným smírem, neboť z historických pramenů vyjde najevo, že předkové jeho vyvolené patřili k polabským Slovanům. V básni se objevují motivy česko-německého sblížení a výzvy k vzájemnému respektování dvou plnoprávných národů se slavnou minulostí. Pouze z korespondence s dramaturgem ND J. Lierem jsou známy další dvě práce, které P. nabízel ND: alegorický dramolet Paní Většinová a Paní Menšinová a hra Ginevra Amieri. Jako překladatel z maďarštiny, polštiny, němčiny a ruštiny se soustředil převážně na poezii a prózu (R. Hirsch, M. G. Saphir, M. Jókai, J. I. Kraszewski, I. S. Turgeněv aj.). Z dramat přeložil dvě tragédie F. Grillparzera (Banko, bán horvatský; Hero a Leander), a přispěl tak k poznání jeho díla, zastoupeného na české scéně dosud pouze hrou Pramáti.
Pseudonymy, šifry
Hyn. Poděbradský, Poděbradský, J. (též Václav P., Vok, V. O., V., V. P.) Poděbradský; P-ský, V. P., V. P. P., W. H. P.
Hry
Holuby a Šulek, t. 1850 Pešť; Austria, Divadlo v Josefově Vídeň 1855; Jaroslav a Laura, t. in Nitra 6, 1876, s. 65, i sep.
Překlady
F. Grillparzer: Banko, bán horvatský aneb Věrný sluha svého pána, StD 1855; týž: Hero a Leander aneb Vlny mořské, vlny lásky, PD 1879.
Prameny a literatura
Nesign. [F. B. Mikovec], ref. Banko, bán horvatský, Lumír 5, 1855, s. 1102n. → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; nesign., Lumír 5, 1855, příl. 20, s. 78 [Austria, zpráva], příl. 23, s. 90 [Austria, ref.; oboje převzato ze Slovenských novin]●; ref. Hero a Leander: -la, České noviny 23. 10. 1879; -r., Národní listy 24. 10. 1879; uh [V. Guth], Politik 25. 10. 1879●; J. L. Turnovský, nekrolog, Osvěta 29, 1899, s. 164; J. Holeček: Pero, 1924, s. 46; J. V. Frič: Paměti II (1886), ed. K. Cvejn, 1960, s. 335, 475, 500. ■ LČL, Otto, Rieger, Wurzbach
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 745–746
