Narodil se jako třetí z osmi dětí pražského měšťana Antonína P., obchodníka kamenným uhlím a hudebníka, a jeho první manželky Barbary. Připravoval se na pěveckou dráhu studiem v Pivodově škole a na konzervatoři, kterou nedokončil. 1869 se oženil s pražskou měšťanskou dcerkou Marií Votýpkovou, s níž měl již před sňatkem dítě. Po ochotnických začátcích debutoval 1872 u Kramuelovy společnosti, t. r. nastoupil k P. Švandovi ze Semčic, od něhož kvůli neshodám záhy odešel. Od 30. 6. 1873 byl angažován u J. E. Kramuela, k němuž se pak vrátil po ročním pobytu v Rusku (1874/75, nezjištěná společnost a místo). 1877 byl krátce kapelníkem u společnosti J. Faltyse. V srpnu 1877 získal divadelní koncesi a založil vlastní společnost, s níž zahájil ve starém divadle v Plzni, jež mu bylo zadáno na zimu 1877/78. Tradované Budilovo tvrzení, že P. v začátcích divadelního podnikání finančně vypomohla jeho tchyně, která byla matkou herce K. Stockého, je vzhledem k jejímu úmrtí 2. 7. 1877 sporné. 1878 zakoupil Arénu v Kravíně na Král. Vinohradech jako základnu pro letní působení, znovu se ucházel o plzeňské divadlo, ale tentokrát neuspěl. Pro zimní sezony se mu dařilo obsazovat městská divadla (Chrudim, 1878/79, Plzeň, 1886–89, 2. část zimní sez. 1890/91, 1891/92). Několik let zajišťoval český divadelní provoz v Brně: nejprve v Besedním domě (1879–81), pak v Národním divadle (na Veveří 1884/85, 1893–96 a 1897/98). Po stržení zchátralé Arény v Kravíně (v květnu 1881 se propadla podlaha na galerii a několik diváků se zranilo), dal postavit 1882 na témže místě (roh dnešních ulic Slezské a Budečské) rozměrnější Letní divadlo pro asi 1200 diváků. Po první letní sezoně v nové aréně se na podzim 1882 přesunul do tzv. Ústřední síně (v domě Záložny vinohradské, v dnešní Anglické ul.), kterou na své náklady adaptoval. Když Aréna v Kravíně musela ustoupit nové zástavbě, zbudoval nekryté Letní divadlo poblíž vinohradské vodárny (mezi dnešními ulicemi Slezskou a Korunní ul.), v němž zahájil 30. dubna 1893. V zimě 1896/97, kdy nezískal ND v Brně, hrál střídavě ve vinohradském Národním domě a v žižkovské Bezovce, od ledna v Národním domě. Jako vdovec (první manželka zemřela 1888 ve čtyřiačtyřiceti letech) se 1894 oženil s herečkou svého souboru Marií Slánskou. 1900 arénu uzpůsobil pro celoroční provoz (zastřešení, ústřední vytápění), ukončil mimopražské působení a zrušil zpěvoherní provoz, již předtím postupně omezovaný. Lidové divadlo na Král. Vinohradech, zvané Pištěkovo, řídil až do své smrti 1907. Zemřel několik měsíců před otevřením MD Král. Vinohrad, pohřben je na Vinohradském hřbitově.
Nevlastní sestra Marie P. (1860–1925, provd. Šandová, podruhé Jelínková) byla herečkou kočujících společností: 1880–82 hrála u J. E. Kramuela, poté do 1907 v bratrově souboru a divadle. Dcera Zdenka P. působila v otcově společnosti a divadle, syn Theodor P. z druhého manželství (1895–1960) se prosadil jako divadelní a filmový herec. Vnuk Theodor P. (*1932) se stal výtvarníkem, uplatnil se jako filmový architekt a kostýmní výtvarník.
P. byl činný jako zpěvák, dirigent a režisér, proslul především jako divadelní ředitel a podnikatel. Pěvecky se uplatňoval v tenorových rolích lyrických (např. Jeník, Smetana: Prodaná nevěsta; Orfeus, Offenbach: Orfeus v podsvětí) a komických (např. Bořivoj Paris, Suppé: Žádný muž a tolik děvčat; Falsacappa, Offenbach: Bandité), které zastával u své společnosti od jejích počátků po řadu let. Jako divadelní ředitel a podnikatel udržoval vždy velký soubor (např. pro plzeňskou sez. 1887/88 měl čtyřiačtyřicet členů, dvacetičlenný sbor a orchestr o dvaceti čtyřech hráčích). Do konce 19. stol. provozoval operu, operetu a činohru. Rozsahem a úrovní zpěvoherní produkce neměl mezi divadelními společnostmi rovnocenného soupeře. Dobrou pozici v mimopražském divadelnictví zaujímala i jeho činohra, pro niž angažoval hned na počátku kvalitní herce (všestranné K. Liera a M. Křepelovou, interpretku matek M. Ryšavou, komika J. Poláčka, dále A. Lierovou, M. Slánskou, K. Ryšavou, K. Stockého). Do začátku osmdesátých let přibyli komik F. Šípek, tragédka L. Rottová, E. Vojan pro charakterní a hrdinské role a V. Budil, rychle postupující od salonních světáků k charakternímu a tragickému oboru. V dalším období souborem prošli heroina M. Procházková-Malá, komikové F. Šípek a J. Vilhelm, A. Jiřikovský s manželkou Vilemínou, A. Vojta, J. Pulda, F. Bursová, A. Košnerová ad. Za odcházející herce se P. nedařilo získávat rovnocenné síly a ansámbl vykazoval pozvolný sestup. Režií pověřovaní herci (K. Lier, A. J. Frýda, B. Halla, A. Houdek, F. Šípek a J. Vilhelm) povětšině pečovali jen o aranžmá, koncepčnější práci vyvíjel V. Budil. Výběr her sledoval hlediska kasovní (známé nebo přitažlivé kusy), v menší míře osvětová a vzdělávací. Velkou část repertoáru tvořila česká dramatika, zastoupená takřka v celém rozsahu počínaje J. N. Štěpánkem, V. K. Klicperou a J. K. Tylem přes J. J. Kolára a F. B. Mikovce po E. Bozděcha, J. Vrchlického, J. Štolbu, V. Štecha, F. X. Svobodu, L. Stroupežnického, M. A. Šimáčka (1886 první provedení dramatu Bez boje, odmítnutého ND) až k F. A. Šubertovi a A. Jiráskovi. V osmdesátých letech získal P. jako autora F. F. Šamberka (premiéry Podskaláka 1882 a Divadelního vlaku 1884); jeho frašky měl vždy na programu (Jedenácté přikázání, 1881, Palackého třída čís. 27, 1884 ad.) a Šamberk v nich občas hostoval. V dalším desetiletí P. uváděl dobové a lokální veselohry a frašky J. Puldy (Hloupý Honza na výstavě, 1895) a dramatické pokusy svých herců A. Lokaye (Růžová pouta), J. Lukavského, J. Poláčka, J. Vilhelma a K. Želenského (První květy, 1892). V překladové dramatice převažovaly starší i soudobé frašky, veselohry, konverzačky a salonní dramata rakouské, německé a francouzské provenience. V osmdesátých letech přibyli tehdy v Čechách módní ruští autoři (Krylov, Mjasnickij, Palm, Špažinskij), na něž navázalo uvádění her A. N. Ostrovského. Velmi řídce zastoupenou klasiku reprezentovali Shakespeare a Molière, občas Schiller, ojediněle Calderón a Lope de Vega. P. dramaturgie končila u autorů realistického směru (Sudermanna, Hauptmanna, Jiráska ad.), modernistické tvorbě se až na výjimky vyhýbala. Opakovaně však nabízela sociální dramata, která, podobně jako představení pořádaná pro dělnictvo a pro sociální demokracii v Plzni (poprvé 12. 2. 1887) a v Praze, měla získat nové vrstvy publika. Do přelomu osmdesátých a devadesátých let P. činohra zaostávala za dramaturgicky průbojnou a režijně vyspělou činohrou P. Švandy ze Semčic. V devadesátých letech, kdy smíchovské divadlo po Švandově smrti procházelo vleklou stagnací, se P. vinohradská aréna stala nejvýznamnější pražskou předměstskou scénou; v mimopražském divadelnictví vyvstal P. činohře vážný soupeř v Budilově společnosti. Zajištěn zázemím letních arén na Vinohradech (tehdy ještě za hranicemi Prahy) a potřebným kapitálem vytvořil P. velkou společnost, která se za celou dobu svého trvání neocitla ve vážné existenční krizi. Trvalé zakotvení na Vinohradech (1900) završilo P. dlouholeté úsilí o divadelní podnikání na okraji metropole. Proměna cestující společnosti ve stálé divadlo s pevným sídlem byla i logickým vyústěním předchozího provozu, kombinujícího dlouhodobé pobyty na jednom místě s kratšími stagionami v období mezi letní a zimní sezonou. Již názvem Lidové divadlo vyznačil P. orientaci na lidové vrstvy. Jejich vkusu a touze po zábavě vycházel vstříc hrami a fraškami se zpěvy a chytlavými kuplety pohotově dodávanými O. Fastrem (Krásná Lída, 1902; Zelené mládí, 1903; Kněžna Pepička, Pražské švadlenky – 1904; Marietta, Princ z pohádky – 1905; Zakletý zámek, Veselé pradlenky – 1906), lokálně přitažlivými kusy (Pulda: Strašidlo z vinohradské vodárny; Smolka: Milionář z Vinohrad a zámečník z Vršovic), starším obrozenským repertoárem (Tylovy a Raimundovy báchorky) a atraktivními podívanými s nákladnou výpravou a kostýmy (dramatizace historických románů: Sinkiewiczova Quo vadis, Wallaceova Ben Hura, Bulwerorvých-Lyttonových Posledních dnů Pompejí a Herkulána). Do odlehčené repertoárové linie se vřazovaly občas uváděné operety (Strauss: Cikánský baron; Hervé: Mamzelle Nitouche). Umělecky závažnější program přinášel zvláště v prvních letech ve zvýšené míře světovou klasiku (Calderón: Život je sen; Goethe: Faust; Molière: Lakomec, Tartuffe; Schiller: Loupežníci; Sofokles: Antigona; Shakespeare: Richard III., Král Lear, Hamlet, Othello, Zkrocení zlé ženy), kterou tu za svého angažmá 1901/02 prosazoval V. Budil. Dramaturgickým počinem bylo uvedení Hebbelovy Judity (1903). Z moderní tvorby se objevily Ibsenovy Opory společnosti, Maeterlinckova Monna Vanna, Gorkého Na dně (čes. prem. 1903), dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (s tit. Raskolnikov, 1905). Značný prostor zůstával vyhrazen českým autorům včetně soudobých (Archleba, Mattuše, Náhlovské, Rožka). Nadále byla věnována pozornost hrám se sociální tematikou a z dělnického prostředí (Zyka Borotínský: Stávka; Lukavský: Slunce; Csiky: Proletáři), jimž byl 1905 vyhrazen cyklus (Halbe: Ledy jdou; Svoboda: Podťatý dub; Cankar: Pro blaho národa – svět. prem.). Součástí repertoárové nabídky byla představení pro děti, poutající dojímavými či dobrodužnými příběhy (Burnettová: Malý lord; Verne–Dennery: Děti kapitána Granta). Stabilní jádro souboru, který vedl herec a režisér J. Strouhal, tvořili Z. Bulantová-Pištěková, J. Hadrbolcová, M. Kremanová, M. Pištěková, P. Vedralová, A. Gabriel, J. Javorčák, J. Lukavský, A. Marek, V. Spurný, J. Tišnov-Altman (též režíroval), v prvních letech v něm kratší dobu působili V. Budil, M. Nový a mladičká A. Suchánková.
P. vybudoval velkou společnost, která v osmdesátých a devadesátých letech náležela k elitním podnikům a zabezpečovala divadelní provoz ve dvou nejvýznamnějších mimopražských aglomeracích Plzni a Brně. Jako první divadelní ředitel-podnikatel se úspěšně prosadil na Král. Vinohradech, kde svými arénami a zvláště stálým divadlem položil základy soustavného divadelního provozu, a napomohl tak připravit půdu pro vznik velké scény.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, TÝN O8, matrika oddaných fary u P. Marie před Týnem 1861–1870, fol. 211 [1. sňatek, 23. 11. 1869]; VIN O3, matrika oddaných fary u sv. Ludmily 1891–1894, fol. 319 [2. sňatek, 17. 5. 1894]; Soupis pražských domovských příslušníků [otec Pischtek Anton, 1814]. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 465, obr. 302 [Pischtek Johann], obr. 354, 355 [Pištek Johann]; fond PM 1871–1880, kart. 1245, sign. 8/6/15/37, 1891–1900, kart. 2545, sign. 8/6/15/4 [koncese]. SOA Plzeň: Sbírka matrik, 087 Plzeň, matrika zemřelých 1838 [spr. 1888]–1892, s. 4 [úmrtí 1. manželky, 17. 11. 1888]. ■ Plzeňské listy, 6. a 13. 9., 4. 10. 1877 [k sez. v Plzni]; Národní listy 6. 2. 1878 [první cesta společnosti]; Hudební a divadelní věstník 2, 1878, s. 22 [začátek her v Kravíně]; Moravská orlice 1. 10. 1879 [anonce brněnské sezony]; A. Stránský: Divadelní listy III, tamtéž 17. 1. 1881, 8. 4. 1885 [brněnské sez.]; Ohlas od Nežárky 14, 1884, s. 57, 66, 75n., 84, 94, 103, 114 [v Jindř. Hradci]; nesign.: České divadlo v Brně, Zlatá Praha 2, 1885, s. 186, 206n. [bilance sez.]; Česká Thalia 1, 1887 až 6, 1892 [P. spol.]; ics: Feuilleton, Plzeňské listy 16. 9. 1888 [spol. do Plzně]; Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 22, 76n., 103n.; Divadelní listy 1, 1899/1900 až 4, 1902/03 [Lidové div. na Král. Vinohradech]; Divadlo 1, 1903 až 5, 1906/07 [Lidové div. na Král. Vinohradech]●; nekrology: Divadlo 5, 1906/07‚ s. 303; Dr. J. H., Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 180n.; J. Borotínský, tamtéž, s. 195n.; Národní listy 9. 4. 1907●; A. Srb: Z půl století, Národní politika 13. 1. 1915; V. Budil: Z mých ředitelských vzpomínek I, 1919, s. 7–9, 63, 168; II, 1920, s. 255 + Z mých hereckých vzpomínek, Český deník 17. 7. 1921, příl. Besedy; A. Charvát: Ze staré Prahy, 1926, zvl. s. 177–184; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 152–155; V. Müller: Za „Pištěkárnou“, Národní listy 7. 8. 1932 + Z historie pražských arén, Československé divadlo 17, 1934, s. 247; K. Tauš: K padesátiletému jubileu českého divadla v Brně, 1934; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 172–178, 23; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 100, 108, 245–252 + Letní divadlo na Král. Vinohradech. Repertoár 1882–1892, rkp., b. d., DÚk + Pištěkova aréna. Repertoár 1893–1900, rkp., b. d., DÚk + Tylův nejvěrnější žák, rkp., b. d., DÚk; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 87–91, 145–157; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978, s. 111, 127, 130, 223; O. Roubínek: František Ferdinand Šamberk, 1985, s. 149–153, 276, 279; S. Langer: Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, rkp., b. d., DÚk. ■ ČHS, EDS [Pištěkova společnost, Pištěkovo lidové divadlo], HD, Otto-dod, PBJ; Buchner, Brno, Plzeň
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 738–742