Přídomek Moravský, který zvolil jako poctu rodné zemi, používal od 1861. – Byl nejmladší z devíti dětí nadlesního na roženeckém a bystřickém panství hraběte Mitrovského. Otec, jehož předkové šlechtického původu přišli do Čech z Alsaska a postupně se počeštili, byl 1839 předčasně penzionován a rodina často měnila bydliště. Po jeho smrti 1843 matka využila nabídky bohatých příbuzných a odstěhovala se s dětmi do Prahy. 1845 byl P. přijat na malostranské německé gymnázium, 1851 přešel z vlasteneckých pohnutek na Akademické gymnázium (ředitelem V. K. Klicpera; spolužáci J. Neruda, V. Hálek, V. Č. Bendl, F. Schulz), intenzivně se věnoval studiu jazyků, přispíval do tajně vydávaných studentských časopisů (Flory, Zory, Jitřenky). Školu ze zdravotních důvodů nedokončil, rozvinuvší se tuberkulóza mu znemožnila jak soukromá, tak univerzitní studia i vytouženou hereckou dráhu. 1854 se stal úředníkem České spořitelny, kde pracoval až do smrti. Podnikl několik cest do zahraničí (1856 Hamburk, Drážďany, Berlín, 1858 pruské Slezsko, Sasko a Švýcarsko). Od září 1861 do dubna 1862 působil jako dramaturg českých představení StD (a pobočné scény, Novoměstského divadla), pro neshody s ředitelem F. Thomém odešel. Byl členem Sboru pro zřízení ND (od listopadu 1861 ve výboru). 1866 vstoupil do prvního Družstva PD, které t. r. převzalo do správy českou zemskou scénu. Stál u zrodu Umělecké besedy (1863), pracoval ve výboru jejího literárního odboru, 1864 byl ustanoven redaktorem plánovaného, avšak neuskutečněného almanachu. Působil ve spolku Svatobor, ve výboru Českomoravských jednot ochotnických, v Jednotě českých spisovatelů (1874 členem výboru) a v Jednotě dramatických spisovatelů a skladatelů českých (1875 starostou). Navzdory nákladným léčebným pobytům v Itálii, Švýcarsku a rakouských Alpách, které mu umožnila podpora hraběte Z. Kolowrata, se P. zdravotní stav v sedmdesátých letech zhoršoval. 1875 hodlal odejít na odpočinek a věnovat se uměleckým plánům, ale byl stižen prudkým zánětem plic a zemřel. Pochován byl na Malostranském hřbitově v Košířích.
Do literárního života vstoupil 1853 překlady poezie (V. Hugo: Babička, in Společenský krasořečník) a 1855 původními básněmi (v Lumíru a ve Zlatých klasech). Rané práce vznikaly pod silným vlivem romantiků, od něhož se odpoutával v pozdější prozaické tvorbě (romány Ztracený život, 1862; Z malého světa, 1864; Paní fabrikantová, 1873). Opakovaně přispíval do almanachu Máj, ale jeho vazby ke generačně blízké skupině májovců byly velmi volné. Tíhnutí k vlastenecky orientované zemské šlechtě a konzervatismus jej názorově sbližovaly se staročeským politickým křídlem, na jehož pozicích stál v divadelním družstvu (s F. V. Jeřábkem, Z. Kolowratem ad.).
P. celoživotní vztah k divadlu určily, jak sám prohlašoval, zážitky z dětství, kdy si hrával s loutkovým divadlem. Od poloviny padesátých let se pokoušel o dramatickou tvorbu (náčrt nerealizované veselohry Vzdory na vzdory a veselohra Ona mne miluje!, 1855). Debutoval dialogickým prologem Z pěti století, jímž byla 25. 4. 1859 zahájena česká představení na nové letní scéně StD, v Novoměstském divadle. Podobně jako jeho vrstevníci usiloval o velké historické drama shakespearovského typu. Již první tragédie, pětiaktový Svatopluk, zhoubce Vršovců, ulpívající na vnější nápodobě postav alžbětinského autora (Lady Macbeth, Falstaff), naznačila P. sklon podléhat literárním vzorům i limity jeho dramatického potenciálu, projevující se v rozvláčné výstavbě retardované lyrickými digresemi. Diváci hru přijali vřele, kritiku však neuspokojila myšlenkově ani kompozičně a P. text zničil. Drama Poslední Rožmberk o osudech Petra Voka, až epigonsky závislé na Kolárově hře Don César a spanilá Magelona, mělo nedostatečně prokreslené charaktery, rozvleklý děj a nadměrně lomozné scény. Ani přepracovaná čtyřaktová verze s názvem Della Rosa (podle hlavní postavy italského malíře, Vokova nemanželského syna), v níž P. posílil dobrodružný ráz, rozvinul zápletku a milostný příběh, nenaplnila soudobé představy o historické tragédii. V pětiaktové truchlohře Boleslav Ryšavý z českého středověku se inspiroval Shakespearovým Richardem III., jehož tit. postava byla předobrazem Boleslava, kterého P. polidštil vroucím citem k dceři obětované v zájmu míru s nepřítelem. Plodem snah o velkou tragédii na námět z mytického dávnověku či z národních dějin byla i dvě nezhudebněná operní libreta, Záboj a Dědic Bílé Hory. Mnohem lépe uspěl jako komediograf. Po hříčce Ona mne miluje!, těžkopádně rozvíjející chatrnou zápletku (několik nápadníků se uchází o jednu dívku) a námětově závislé na Macháčkově veselohře Ženichové a na Plötzově frašce Profesor a sládek, upoutaly následující jednoaktovky originálním námětem, obratnou výstavbou a vtipným dialogem. Situační veselohra Telegram, v níž hraje důležitou roli moderní technická vymoženost (telegraf) i nebývalé dějiště (nádraží), prozrazuje v kompozici a dialogu poučení na dramatické technice Scribeově a lze ji považovat za předstupeň tvorby Bozděchovy. Neotřelým tématem zaujala také frašce se blížící Kapitola I., II. a III., která však kvalit předchozí veselohry nedosáhla. Obě byly záhy přeloženy a hrány ve Slovinsku, Chorvatsku a Polsku. Z dalších zamýšlených prací se dochoval pouze fragment komedie V den volby.
Z francouzštiny přeložil několik her, už za studií Racinovu Faidru. 1864 zadal PD dva překlady (Scribe: Poslední překvapení [Les surprises]; de Vigny: Chatterton), ani jeden nebyl přijat. Scénického provedení se dočkal pouze překlad Scribeovy veselohry Bertrand et Raton. Od 1859 se věnoval divadelní publicistice a kritice. Psal do Obrazů života (1859 až 61), Národních listů (1861–66), Politik (1864–67) a dalších listů (Času, Dalibora, Lady, Zlaté Prahy aj.). Od 1867 soustředil svou divadelněpublicistickou činnost do staročeských periodik: do týdeníků Světozor (s F. V. Jeřábkem ho zakládal) a Osvěta, do deníku Národní pokrok (redaktor fejetonní části, do níž psal causerie Divadelní kukátko, a referent o českém divadle). Pro jeho erudované kritiky byl příznačný velký zápal, s nímž prosazoval na českou scénu domácí dramatiku. Obzvlášť pozorně sledoval novinky (hry Nerudovy, Hálkovy, veselohry Šamberkovy) a uvádění českých her vůbec. Zasvěcenou znalost francouzské dramatiky projevoval v četných referátech o inscenacích her Scribeových, Sardouových, Feuilletových, Augierových, kriticky se však stavěl (podobně jako J. Durdík) k jejich nadměrnému zastoupení v repertoáru PD. Francouzské konverzační hry, komedie mravů a společenská dramata se mu příčily otevřeným zpodobováním amorálnosti a sociálních problémů (stať Z divadla pražského). V herectví oceňoval deklamační styl a výkony představitelů této metody (K. Šimanovského, O. Sklenářové-Malé, J. Čermákové). Soudobou domácí produkci posuzoval i jako porotce dramatických soutěží.
Pseudonymy, šifry
G. Pf. Moravský, G. P. Moravský, Gustav Pf. Moravský, Gustav P. Moravský; G. P., G. Pf., g, gpm, G. P. M., Gust. B. K-ský, Gust. Pf., P., Pf., =, –.
Teatralia
Z divadla pražského, Osvěta 1, 1871, s. 149–160; K. Šimanovský, tamtéž 4, 1874, s. 367–381.
Hry a libreta
Ona mne miluje!, StD 1861, i t.; Svatopluk, zhoubce Vršovců, StD 1861; Poslední Rožmberk, StD 1862; Boleslav Ryšavý, StD 1862, t. 1871 in Sebrané spisy I; Telegram, PD 1866, t. 1871 tamtéž; Kapitola I., II. a III., PD 1867, t. 1871 tamtéž; Della Rosa aneb Poslední Rožmberk (přeprac. verze hry Poslední Rožmberk), PD 1871, i t. ■ Záboj, t. in Sebrané spisy III, 1877; Dědic Bílé Hory, t. tamtéž.
Překlad
E. Scribe: Daleko široko rozvětvené spiknutí [Bertrand et Raton], PD 1867, též s tit. Ministr a obchodník (s J. Palackým).
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond [obs. i fragment hry V den volby], inventář → E. Bílková, 1995. ■ J. Neruda: G. P. M. Obrázek mladého života, Obrazy života [1], 1859, s. 146–149; ref. Svatopluk: H. [V. Hálek], Národní listy 3. 2. 1861; J. N. [Neruda], Čas 4. 2. 1861, příl. + Obrazy života [3], 1861, s. 79n. [též Ona mne miluje!]●; ref. Ona mne miluje!: J. N. [Neruda], Hlas 10. 1. 1862 + Čas 11. 2. 1861, příl.; H. [V. Hálek], Národní listy 12. 2. 1861●; ref. Poslední Rožmberk: H. [V. Hálek], tamtéž 7. 1. 1862; nesign., Lumír 12, 1862, s. 44●; ref. Boleslav Ryšavý: J. Neruda, Hlas 17. a 18. 2. 1862 → České divadlo I, 1959; nesign., Národní listy 18. 2. 1862; nesign., Lumír 12, 1862, 186n.●; ref. Telegram: J. N. [Neruda], Národní listy 31. 10. 1866 → České divadlo III, 1954; -k., Politik 1. a 7. 11. 1866●; ref. Kapitola I., II. a III: nesign., tamtéž 13. 4. 1867; J. N. [Neruda], Národní listy 13. 4. 1867 → České divadlo III, 1954●; ref. Della Rosa: uh [V. Guth], Politik 3. 2. 1871; nesign., Národní listy 4. 2. 1871, příl.; D. [J. Durdík], Světozor 5, 1871, s. 56; nesign., Květy 6, 1871, s. 311●; Fr. V. Jbk [Jeřábek]: Z českého divadla (Dodatek ke kritickému článku Osvěty), Pokrok 18. 5. 1871●; nekrology: Národní listy 21. 9. 1875; Pokrok 21. 9. 1875; Δ [J. Neruda], Národní listy 22. 9. 1875 → Literatura II, 1961; Světozor 9, 1875, s. 464; F. Schulz, Osvěta 5, 1875, s. 878n.●; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 643n.; J. Herben: G. P.M., 1883; J. Kalina: G. P. M., Světozor 17, 1883, s. 366n.; P. I. Tauer: G. P. M., Literární listy 4, 1883, s. 109–111; J. Barák: G. P. M., in Přednášky, 1884, č. 5, s. 21–37; F. Pover: G. P.-M. Jeho život a jeho díla, Rozhledy literární 1, 1886/87, s. 158–161, 199–201, 224–226, 287–289, 322; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 136, 172 → Theatralia I, [1912]; K. Velemínský: G. P.-M., ČČM 77, 1903, s. 235–262, 473–479; 78, 1904, s. 42–64, 221–244; J. Jakubec: G. P. M., in sb. Literatura česká devatenáctého století III/2, 1907, s. 478–485 [dramata a divadlo]; Č. Zíbrt: P. J. Šafařík divadelním kritikem, Divadlo 11, 1912/13, s. 179 [přetisky P. posudků her]; J. Máchal: Dějiny českého dramata, 2. vyd. 1929, s. 121–123; A. Veselý: G. P. M., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz – F. Tetauer, 1941, s. 70–72 + Neblednoucí podobizny, 1946, s. 18–44, 47; K. Engelmüller: Z letopisů českého divadelnictví I, 1946, s. 22; V. Kříž, J. Skutil: Rodinné vzpomínky na G. P. M., Vlastivědný věstník moravský 12, 1957, s. 91–95, 158–160; A. Gregor: O životě a díle G. P. M., tamtéž 13, 1958, s. 164–171; J. Skutil: G. P. M. a jeho rodné Horácko, tamtéž 13, 1958, s. 171–176; DČD III; V. Skalická: K výročí G. P. M., Český jazyk a literatura 34, 1983/84, s. 38–40; M. Zelenka: Příspěvek k biografii G. P. M., Časopis Matice moravské 113, 1994, s. 271–292. ■ LČL, Masaryk, Otto, Rieger, Wurzbach; Laiske, NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 731–733
