Narodil se jako druhé z dvanácti dětí chalupníka, kupce, krejčího, obecního písaře a učitele v Hodslavicích. Do školy začal chodit v rodišti, od 1807 pokračoval v německé škole v Kunvaldu [Kunín] a od 1809 na evangelických školách v Horních Uhrách (latinská škola v Trenčíně, 1812–15 lyceum v Prešpurku [Bratislavě], tříletá filozofie a teologie tamtéž). Za studií v Prešpurku se spřátelil s P. J. Šafaříkem a J. Kollárem, věnoval se literatuře (psal básně, pojednání o estetice a poetice) a hudbě. Mimořádně jazykově nadán ovládl deset cizích řečí. 1818–23 působil jako vychovatel v uherských šlechtických domech. Po přesídlení do Prahy 1823 nastoupil u hraběte F. Sternberga, zpracovával genealogie českých šlechtických rodů a studoval pomocné vědy historické u J. Dobrovského. Stýkal se s kulturní elitou (S. K. Macháčkem, A. V. Svobodou, J. N. Štěpánkem, V. J. Tomáškem, K. E. Ebertem ad.), pro edici göttingenského profesora J. G. Eichhorna sepsal se S. K. Macháčkem práci o literatuře v českých zemích (Geschichte der schönen Redekunste bei der Böhmen), jejíž vydání zhatilo Eichhornovo úmrtí (1827). Navštěvoval kulturní salon pražského advokáta J. Měchury, s jehož dcerou Terezií se 1827 oženil. Manželčino věno jej hmotně zabezpečilo; po sňatku často pobýval na tchánově zámku v Lobkovicích (dnes část Neratovic), později na statku zetě F. L. Riegra v Malči (u Chotěboře). Od poloviny dvacátých let se významně podílel na uskutečňování obrozenských snah v oblasti vědy. Zasadil se o rozšíření působnosti a novou koncepci dosud převážně přírodovědně zaměřeného Vlastenského muzea. 1826 vypracoval návrh muzejního časopisu a byl pověřen redakcí jeho německé i české podoby. 1827–31 řídil měsíčník Monatsschrift der Gesellschaft des Vaterländischen Museums in Böhmen změněný v ročenku Jahrbücher des Böhmischen Museums für Natur- und Länderkunde, Geschichte, Kunst und Literatur, 1827–38 redigoval čtvrtletník Časopis Společnosti Vlastenského museum v Čechách. 1841–52 byl tajemníkem muzea, které se jeho přičiněním stalo čelnou národní institucí a až do rozdělení pražské univerzity (1882) centrem české vědy. Od 1830 byl činný v KČSN (1839–44 sekretář, 1840–51 jednatel historického odboru, 1862–75 předseda). 1831 podnítil založení Matice české, podporující vydávání vědeckých a beletristických děl. Českými stavy byl pověřen sepsáním českých dějin, titul historiografa Království českého mu byl císařem udělen až 1838. Při jejich přípravě podnikl řadu studijních cest do zahraničních archivů, mj. do Vatikánu, zpracovával a vydával prameny a edice památek (edice Archiv český). P. iniciativy v oblasti vědy měly národně společenský dosah a přivedly jej k přímé aktivitě politické. Stal se představitelem liberálního křídla české politiky čtyřicátých let a důsledným zastáncem austroslavismu. V proslulém Psaní do Frankfurtu (O poměru Čech i Rakouska k říši Německé) odmítl německou výzvu k politickému spojenectví a myšlenku začlenění českých zemí do německé říše. Nabízené křeslo ministra vyučování v rakouské vládě však v květnu 1848 nepřijal. 1848 předsedal Slovanskému sjezdu v Praze, jako poslanec ústavodárného sněmu se účastnil zasedání ve Vídni a Kroměříži, po jeho rozpuštění na politickou činnost rezignoval. 1850 stál u zrodu Sboru pro zřízení ND a byl zvolen jeho předsedou. Za bachovského režimu po porážce revoluce se ocitl pod policejním dozorem, 1852 odstoupil z funkce jednatele muzea i předsedy sboru, nebyl zvolen ani do muzejního výboru. Soustředil se k práci na dějinách, jejichž vydávání provázely počátkem padesátých let obstrukce, a posléze se podílel na Riegrově Slovníku naučném (1860–74). Po pádu absolutismu se vrátil do politiky. Od 1861 byl poslancem českého zemského sněmu a vedle F. L. Riegra vůdčí osobností staročeského křídla strany národní. 1867 se účastnil tzv. slovanské poutě do Moskvy, kterou česká politická reprezentace manifestovala nesouhlas s rakousko-uherským vyrovnáním. Po zamítnutí českého návrhu na reformu národnostních poměrů v monarchii složil 1871 poslanecký mandát a z politiky odešel. Řadou podnětů zasáhl do kulturní sféry: inicioval zřízení národního panteonu – Slavína, ustavení spolku k podpoře českých spisovatelů Svatobor (předseda 1862–75), zbudování vědeckého a uměleckého střediska Francisceum (mělo zahrnout KČSN, muzeum, výtvarnou akademii a Jednotu pro povzbuzení průmyslu; neuskutečněno) a aktivně se účastnil celonárodních slavnostních akcí (položení základního kamene ND, 50. výročí založení muzea aj.). Vědeckou prací získal uznání doma i v cizině; byl členem více než dvaceti učených společností, dostalo se mu význačných poct a vyznamenání (ruský Řád sv. Vladimíra 1862; rakouský Řád železné koruny 1866). Krátce po dokončení Dějin národu českého v Čechách i v Moravě zemřel. Po rodinném rozloučení v bytě za účasti celebrit byl vystaven na Staroměstské radnici a odtud převezen na katafalku do Lobkovic, kde byly ostatky uloženy do rodinné hrobky. Ke stému výročí narození 1898 se konaly monumentální celonárodní oslavy.
Syn Jan P. (1830–1908) se stal profesorem zeměpisu na pražské univerzitě, dcera Marie se provdala za F. L. Riegra.
P. stěžejním dílem jsou pětidílné Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, dovedené do 1526 (vyd. 1836–76). V jejich stínu zůstávají studie z estetiky, jež představují první české práce v této oblasti (Přehled dějin krásovědy a její literatury, Krok 1821; Krásověda čili o Kráse a umění, Krok 1821, ČČM 1827, 1829). P. v nich vycházel z I. Kanta, avšak akcentoval citový aspekt. Ve dvacátých a třicátých letech se věnoval obecným otázkám soudobé české literatury, k jednotlivým dílům se vyslovoval zvláště v korespondenci. V univerzálně koncipovaném muzejním časopisu vyhradil prostor původní beletrii i dramatu (práce Klicperovy, Macháčkovy) a informacím o aktuálním stavu českého umění. Divadlu se tu koncem dvacátých let dostalo první soustavnější reflexe v souhrnných zprávách J. K. Chmelenského a S. K. Macháčka; časopis přispěl k formování české divadelní kritiky. P. byl také členem poroty soutěže na původní české drama vypsané 1843 ředitelem StD J. A. Stögerem. Nejvýznamnější P. divadelní aktivity souvisely s úsilím o vytvoření institucí českého divadla. 1844 se účastnil příprav Jednoty pro divadlo české (spoluautor statutu), jejíž ustavení zmařila vídeňská vláda. Sbor pro zřízení Národního divadla chápal jako základnu pro uskutečňování národních zájmů v době zesílené politické reakce. Vahou své osobnosti podpořil jeho vznik, podílel se na formulaci programového provolání (Slovo k upřímným přátelům národu českého, říjen 1850) a jako první předseda (od října 1850) mu zajistil celospolečenský respekt. Když sílící tlak bachovského režimu soustavně utlumoval činnost sboru (obstrukce místodržitele českých zemí K. Mecséryho a zemského výboru ve věci stanov a provolání, policejní dozor na schůzích, zákaz nové organizace veřejných sbírek), P. se předsednictví v únoru 1852 vzdal, zůstal však členem výboru. Po oživení sboru 1860 se podílel na jeho činnosti a po rezignaci knížete K. Schwarzenberga na funkci předsedy (v březnu 1862) převzal řízení; funkci ani členství ve výboru již ale nepřijal. Při položení základního kamene ND v květnu 1868 formuloval poslání ND jako „svatyně, na které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda a krása“. Na rozdíl od většinového myšlení o divadle, poznamenaného nacionálním a politickým zřetelem, vycházel z koncepce Schillerovy. Úkol divadla spatřoval v soustředění k podstatným a obecným otázkám lidské existence a v tomto smyslu kladl na první místo morální a estetickou funkci.
Estetika
Radhost I, 1871 [obs. Přehled dějin krásovědy a její literatury, Krásověda čili o kráse a umění, Posudek tragedie Angelina]; F. P. korrespondence a zápisky II, 1902, s. 79n.; Spisy estetické a literární, ed. L. Čech, 1903; Dějiny české slovesnosti [př. Geschichte der schönen Redekunste bei der Böhmen], ed. O. Králík, J. Skalička, Ostrava 1968; Úvahy a projevy. Z české literatury, historie a politiky, ed. J. Špičák, 1977.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → F. Baťha, 1967. ■ J. E. Sojka: Naši mužové, 1862, s. 162–198; F. A. Šubert: Národní divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená, 1881, s. 46, 77, 107, 120, 182; J. Arbes: P. jako divadelní kritik, Hlas národa 5. 12. 1886, příl. Nedělní listy → Literaria, 1954; Památník na oslavu stých narozenin F. P., 1898 [obs. L. Čech: P. jako aesthetik, O. Hostinský: F. P. esthetické studie 1816–1821, K. Kadlec: P. a české divadlo v Praze, ad.]; A. Novák, J. Pekař: F. P. v letech 1828–1848, in sb. Literatura česká devatenáctého století III/1, 1905, s. 62–130; F. V. Krejčí: F. P., jeho význam v českém probuzení, 1912; J. Pekař: F. P. [1912]; Z. Nejedlý: F. P., 1921; Jan Bartoš: Národní divadlo a jeho budovatelé (Dějiny ND I), 1933, zvl. s. 84–87, 104; K. Stloukal: Legenda o budovatelích Národního divadla, ČČH 41, 1935, s. 83–105, 321–355; F. Baťha: Ze styků F. Turinského s J. Jungmannem, F. P. a P. J. Šafaříkem, ČČM 1938, s. 198–210; J. Patočka: Idea „božnosti“ v P. „krásovědě“, Křesťanská revue 23, 1956, s. 118–123 + K ideji národního divadla, Divadlo 19, 1968, č. 8–9, s. 1–3; DČD II; DČD III; A. Závodský: F. P. a divadlo, in sb. Pocta F. P., red. J. Dvořák, F. Valouch, M. Pospíchal, Olomouc 1979, s. 142–151; E. Foglarová: Estetika F. P., 1984; J. Morava: P. Čech, Rakušan, Evropan, Ostrava 1994; J. Štaif: F. P. a F. L. Rieger po revoluci 1848–1849, Historický obzor 6, 1995, s. 172–183; sb. F. P. 1798/1988. Dějiny a dnešek, eds. F. Šmahel, E. Doležalová, 1999; J. Kořalka: F. P. (1798 až 1876). Životopis, 1999; J. Štaif: Dva typy občanského sdružování v době předbřeznové. Akcionářská jednota pro české divadlo a sbírky na českou průmyslovou školu, Documenta Pragensia sv. 18, 2000, s. 141–159 + P., Rieger a Bráf aneb česká národní entita mezi prestiží, rodinou a mythem, in sb. Pocta profesoru Zdeňku Jindrovi k sedmdesátým narozeninám, ed. D. Jančík, 2003, s. 103–115 + F. P. Život, dílo, mýtus, 2009. ■ LČL, ÖBL, Otto, Rieger, Wurzbach; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 707–710
