Psal se též Nydrle. – Otec obchodoval s plátnem a měl hostinskou živnost. N. už na gymnáziu v Jičíně (1851–59) jevil známky mimořádného vědeckého talentu. Na pražské univerzitě studoval klasickou filologii (byl žákem J. Kvíčaly), 1863 získal profesorskou aprobaci. Působil krátce jako suplent na královéhradeckém gymnáziu, od 1865 jako řádný profesor na gymnáziu v Klatovech, od 1868 na Akademickém gymnáziu v Praze (jeho žákem byl J. Král). Po příchodu do Prahy vyvíjel mnohostrannou aktivitu: Překládal, zvláště Homéra, věnoval se vědecké práci (Mluvnice řeckého jazyka pro gymnázia česká, 1873), byl činný v Jednotě českých filologů, spoluredigoval Listy filologické a pedagogické, redigoval knižnici Bibliotéka klasiků řeckých a římských, přednáškami a publikační činností se podílel na popularizaci antické literatury. Jako pedagog vychoval řadu klasických filologů a budoucích překladatelů. Ve své generaci byl nejvýraznější a také nejvýkonnější osobností české klasické filologie. Trpěl tuberkulózou, jejíž postup jej na jaře 1875 přiměl opustit Prahu. Usadil se v Nové Pace, kde zanedlouho – teprve pětatřicetiletý – zemřel.
Starší syn Lubor N. (1865–1944) se stal světově uznávaným etnografem a archeologem, mladší Václav N. (1867–1946) pokračoval v otcových stopách jako klasický filolog a věnoval se řeckému dramatu.
N. měl kromě vědeckého talentu i umělecké nadání; psal poezii a v mládí tíhl k divadlu. Na přelomu padesátých a šedesátých let spolupracoval s novopackými ochotníky jako herec, překladatel a dramatik. Pro tamní divadelní spolek napsal údajně úspěšnou veselohru Věno (uvedena 1861, text nezjištěn), v níž ztvárnil hlavní roli, a pořídil nový překlad Dalayracovy jednoaktové komické opery Dvě slova aneb Přenocování v lese, druhdy repertoárového titulu Vlastenského divadla. Překlady dvou Sofoklových dramat (Elektra, Aiás), na nichž pracoval nedlouho poté, během působení v Klatovech, však zkušenost z divadelní praxe neovlivnila. Stejně jako ostatní tehdejší překladatelé se snažil o co nejbližší vystižení metriky a zvukových kvalit řeckého originálu. Byl důrazným zastáncem časomíry a v souladu s dobovou metodou překládání řeckého dramatu volil přízvučný verš jen pro dialogy, pro ostatní pasáže verš časoměrný. Jeho stylisticky vytříbené překlady měly nesporné básnické kvality, svou prozódií se však vzdalovaly současnému jazykovému úzu a nestávaly se organickou součástí tehdejší překladové literatury z moderních jazyků a slovesné tvorby vůbec. K českému poznání Sofokla přispěl i vykladačskými studiemi, jimiž doprovodil překlady dramat.
Překlady
Sofokles: Elektra, t. 1868 [s úvod. studií a poznámkami]; Aias, t. 1869 [obs. studii Přehled dějin tragedie řecké, Úvod k Sofoklovu Aiantovi, poznámky], opr. vyd. 1886.
Prameny a literatura
Nekrology: Národní listy 10. 9. 1875; Listy filologické 2, 1875, s. 81n.; V. Vlček, Osvěta 5, 1875, s. 800●; nesign. [J. Neruda]: J. N., Humoristické listy 23, 1883, s. 254 → Podobizny II, 1952; J. Král: O prosodii české, Listy filologické a paedagogické 23, 1896, s. 256–258 → O prosodii české I, 1923; V. Niederle: J. N. ve vzpomínkách své rodiny, svých žáků a přátel, Listy filologické 70, 1946, s. 145–152; K. Svoboda: Antika a česká vzdělanost od obrození do první války světové, 1957, s. 126–128, 140, 287; sb. Antika a česká kultura,1978, s. 396n., 399; J. Šprincl: Vývoj českého překladu z antické literatury, 1979, s. 35n., 42n. ■ LČL, Masaryk, Otto-dod; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 699–700
