Byl synem vysloužilého dělostřelce a jeho druhé ženy, otec se živil jako kantýnský v Újezdských kasárnách, později měl trafiku v Ostruhové [Nerudově] ul. N. prožil dětství a mládí na Malé Straně (žil tu s matkou až do její smrti 1869), kde vychodil německou hlavní školu, začal studovat na malostranském gymnáziu, 1851 přešel na Akademické (mat. 1853). Matka si přála, aby se stal knězem, ale N. zvolil práva, po třech semestrech přestoupil na filozofii, absolvoval také tři semestry. Od 1857 se živil vyučováním češtiny a němčiny, od 1858 byl suplentem na německé vyšší reálce. 1856 vstoupil do německého liberálního deníku Tagesbote aus Böhmen, kde tiskl své první lokální příspěvky, mj. i o divadle. Krátce spolupracoval s listem Prager Morgenpost. 1859 přešel do českých periodik, nejdříve se uplatnil v zábavných Obrazech života (1860 redaktor), 1860 přestoupil do redakce prvního českého deníku Čas, ale kvůli politickému zaměření ho brzy opustil spolu s K. Sladkovským, V. Vávrou ad. Od 1862 působil v deníku Hlas, po jeho sloučení s Národními listy (1865), vydávanými J. Grégrem a mladočesky se vyhraňující redakcí, se v nich stal fejetonistou a literárním a divadelním kritikem. Vedle toho redigoval zábavný časopis Rodinná kronika (1863–64), krátce spolupracoval s V. Hálkem v Květech (1865–66) a v Lumíru (1873).
Podílel se na edici Poezie světová (1871–85), sám vydával Poetické besedy (od 1883), soustřeďující se zvláště na básně epické. K jeho blízkým přátelům patřili vedle kolegů z almanachu Máj vídeňský novinář V. K. Šembera, politik K. Sladkovský, později L. Quis. Prožil několik hlubokých citových vztahů (první láska A. Holinová, spisovatelka K. Světlá, T. Macháčková, v pozdních letech herečka E. Bekovská), ale nikdy se neoženil a byl stále osamělejší. Podnikl řadu cest (Paříž, 1863; rakouský jih, Benátky a Terst, 1868; Uhry, 1869), nejdelší s E. Kittlem, otcem E. Destinnové (Balkán, Turecko, Palestina, Egypt, zpět přes Itálii, 1870), poslední na sever Německa a Helgoland (1875); vytěžil z nich řadu fejetonů a cestopisných črt. Jako novinář jezdil na zasedání sněmu do Vídně. Agilně se zúčastňoval spolkového života, patřil k spoluzakladatelům Umělecké besedy (1863), Spolku českých žurnalistů (1877 místopředsedou, 1879 předsedou). 1880 byl stižen zánětem žil, následovaly další choroby, po zlomenině nohy 1888 se obtížně pohyboval a byt opouštěl jen s doprovodem. Zemřel na zánět pobřišnice způsobený rakovinou střev. Smuteční obřady, průvod a uložení ostatků na Vyšehradském hřbitově se konaly za masové účasti všech společenských vrstev a nabyly rázu národní manifestace.
N. byl vůdčí osobností májovců, družiny, jež vstoupila do literárního života 1858 almanachem Máj. V opozici vůči konzervativnímu pojetí české literatury akcentoval literaturu sycenou osobním prožitkem světa a společenského dění, přinášející novou tematiku včetně sociální. Představu moderní literatury postuloval jako kritik a teoretik, uskutečňoval ji vlastní tvorbou básnickou (zvláště sbírkami Písně kosmické, 1878; Balady a romance, 1883; Prosté motivy, 1883; Zpěvy páteční, posmrtně 1896) a prozaickou (zvláště Povídkami malostranskými, 1878; Trhany, 1888). Svou celoživotní hlavní práci redakční a novinářskou zasvětil zápasu o vyšší formy a úroveň národního života. V črtách, podobiznách, a hlavně ve fejetonech udržoval každodenní komunikaci se čtenáři a společností. N. novinářská práce zvyšovala též úroveň českého jazyka a jeho vyjadřovacích schopností. Pro divadlo snad začínal pracovat nejprve jako překladatel: podle zprávy v Lumíru přeložil už 1854 hru G. E. Lessinga Moudrý Nathan. Vyšší ctižádost jej vedla k psaní her pro českou scénu. Pokusil se o jednoaktové veselohry, první dvě měly slušný ohlas (Ženich z hladu a Prodaná láska), další se už na pražské scéně nehrály (Žena miluje srdnatost, Merenda nestřídmých, Já to nejsem, 1863). Svými veselohrami se hlásil ke Klicperovi a usiloval jimi potlačovat vídeňské frašky, které zvlášť necenil. Postavy nebyly nijak originální a příběh se většinou zakládal na anekdotických milostných zápletkách, nevázanost mládí se střetala s konzervativním maloměšťáckým a konvenčním prostředím. Užíval situační a slovní komiky k zesměšňování drobných lidských chyb, sentimentality a falešnosti afektovaných citů. Veselohry byly i herecky vděčné (obratný dialog, bonmoty a narážky). N. umělecké ambice však směřovaly k tragédii a k vytvoření velkého dramatického charakteru. Pro drama vášně, zklamání a trestu zvolil historickou látku, epizodu milenců Francesky a Paola z Dantova Pekla. Vzorem mu byly Shakespearovy vášnivé charaktery rozpolcené mezi citem a rozumem nebo trpící komplexem křivdy (zvláště Richard III.). V pozměněném příběhu své tragédie nazvané Francesca di Rimini se soustředil na milencova bratra, odstrkovaného „mrzáka“, jenž se stal obětí klamu a nakonec vrahem bratra i Francesky, a objevil v něm byronovskou titánskou vzpouru zavrženého individua proti osudu. Pro vyjádření složité a trýznivé psychologie zklamané existence nezvolil verš, ale civilněji působící prózu. Do historického prostředí promítl i osobní pocity hořkosti a zklamání. Plastičnosti shakespearovských charakterů a dějů však nedosáhl a podal pouze kostru charakteru a dějů. Nedobře připravené představení, jehož tvůrci (snad vyjma herce Grabingera) se míjeli s autorským záměrem, hře nepomohlo a při premiéře propadla. Roztrpčený a zklamaný N. na další dramatickou tvorbu rezignoval.
Jako novinář věnoval velkou pozornost a živý zájem divadlu, které mu bylo od mládí osobní zálibou. Z fascinujícího zážitku shakespearovské sezony (StD, 1857), jež mu odhalila bohatší svět s velkorysými postavami, dramatickými osudy a příběhy, pak formoval svou představu a měřítka pro velké divadlo. Od referentských začátků v Tagesbote aus Böhmen myslel v nepříznivě represivních dobách na české samostatné divadlo národní, v němž za bachovského období shledával snad jedinou možnost pro národní realizaci. Situaci českého divadla padesátých let vnímal jako provizorní, srovnával ji s lépe zajištěným německým divadlem, trápila ho neustálenost českého hereckého souboru i nedostatek nového repertoáru. Vědom si politických limitů, které nepřipouštěly brzký vznik samostatného divadla národního, předsevzal si vysněné budoucí divadlo připravovat, vychovávat pro ně autory, herce i diváky. Divadlu se oddal jako recenzent, nikoli jako suchý komentátor, se stále se vyhraňující představou o jeho úkolech a hodnotách. Chápal je jako významnou veřejnou záležitost, jako spolutvůrce národního sebevědomí a vzdělávání, jako zprostředkovatele světové kultury. Vycházel z klasické lessingovské dramaturgie, přijímal shakespearovská dramata, postupně si všímal francouzské, zvláště současné dramatiky, jejíž uvádění vítal a podporoval, posléze podněcoval inscenování Ibsenových her. Od otevření PD (1862) navštěvoval téměř každé představení a psal, zejména od svého nástupu do Národních listů (1865), o všech divadelních otázkách. Referoval nejen o premiérách, ale i reprízách, o hostujících hercích, o vystoupení debutantů atp. Posuzoval repertoár, herce i nápovědy, výpravu i diváky. Mimořádnou pozornost věnoval hercům, oceňoval, když se jim podařilo vytvořit dobrou postavu a najít optimální souhru, ale často nebyl spokojen s nedostatečnou přípravou, a to i u těch, jichž si vážil. Všímal si pečlivě deklamace, jež se teprve ustalovala. Nebyl příznivcem improvizace zasahující do různých složek představení. Jeho ideálem byla „přirozenost“, když se dokázala vyhnout manýrám, proniknout do charakteru postav a když odpovídala smyslu autorského textu a záměru. Patos v gestech i v řeči odmítal.
Komentoval a snažil se posuzovat i generační vrstevníky a přátele zásadně, bez shovívavosti. Vyslovoval se k mimojevištnímu divadelnímu dění, sledoval postup příprav budoucího divadla, přísně soudil Sbor pro zřízení ND za jeho nečinnost a snažil se prosazovat aktivní politické síly, jež by vytčený plán uskutečňovaly důrazněji. Sám se různými organizačními a novinářskými způsoby zasazoval o brzké dosažení cíle, oslovoval české autory i mecenáše. Ve všech divadelních otázkách měl platný hlas. Jeho vlivná a soustavná divadelněkritická a publicistická práce skončila těsně před otevřením ND. Divadlo, které po desetiletí jako respektovaný kritik a publicista pomáhal všestranně připravovat (ve prospěch stavby uspořádal Pamětní list Národ sobě, 1880), pro zdravotní obtíže nikdy nenavštívil. Odmítl i nabízenou funkci dramaturga. Pokoušel se pokračovat ve fejetonech, ale spíše vzpomínal. Sestavil drobnější knížku Divadelní táčky (1881), zahrnující vzpomínky herců, principálů a režisérů, které zaznamenal již dříve v Národních listech a která byla prvním souborem vzpomínek na minulost českého divadla.
Pseudonymy a šifry
Ant. Barborka, Cikán, Hovora, Janko Hovora, Prokop Zápolský, štírek, ∆
Hry
Ženich z hladu, StD 1859, i t.; Prodaná láska, Pštroska 1859, i t.; Franceska di Rimini, StD 1860, i t.; Žena miluje srdnatost, t. in alm. Máj 1860; Já to nejsem, t. 1863, ND Brno 1891; Stará hra, herecká slavnost na Žofíně 1894; Merenda nestřídmých, Klub sólistů ve VD 1941. ■ Souborně: Divadelní hry (Sebrané spisy XI), 1896.
Překlad
G. E. Lessing: Moudrý Nathan, 1854 (pseud. Janko Hovora); J. Rosen: Jací jsou naši muži!, PD 1877, t. s tit. Jací jsou ti naši muži [1878] (anon. s J. Arbesem).
Teatralia
Souborně: České divadlo I–VI (Spisy J. N., sv. 14–19), 1959, 1951, 1954, 1958, 1966, 1973.
Prameny a literatura
H. Šik, M. Laiske: Literatura o J. N., 1976. ■ Lumír 4, 1854, s. 1103 [př. Moudrý Nathan]; K., ref. Ženich z hladu, Obrazy života [1], 1859, s. 77●; ref. Prodaná láska: -g.- [G. Pfleger Moravský], tamtéž, s. 321; R., Pražské noviny 27. 8. 1859; -a. [P. Švanda], Lumír 9, 1859, s. 835●; ref. Francesca di Rimini: -x-, Prager Morgenpost 16. 1. 1860; R., Pražské noviny 19. 1. 1860; -a. [P. Švanda], Lumír 10, 1860, s. 66; G. P. [Pfleger Moravský], Obrazy života [2], 1860, s. 74–76●; nesign. [J. Arbes]: J. N., Světozor 12, 1878, s. 525n.; nesign. [J. V. Frič]: J. N., Divadelní listy 1, 1880, 250n.; F. Chalupa: J. N., Květy 6, 1884, d. 2, s. 27–30; nesign. [J. Ladecký], nekrolog, Česká Thalia 5, 1891, s. 293; A. Heyduk: Francesca di Rimini, in F. Pokorný: Vzpomínky a upomínky, 1895, s. 103 až 110; F. V. Krejčí: N., 1902; O. Theer: N. úvahy a studie o divadle, Česká revue 1, 1907/08, s. 31–38; A. Pražák: N. divadelní kritika, Zvon 7, 1906/07, s. 185–189, 219–223, 231–234, 247–250 + N. o úkolu hereckém, ČČM 81, 1907, s. 36–46 + První období činnosti J. N., in sb. Literatura česká devatenáctého století III/2, 1907, s. 399–413 [dramata] + Druhé období činnosti J. N., tamtéž, s. 531–550 [péče o divadlo]; A. Novák: J. N., 1910; I. Herrmann: Národní divadlo a N., Zlatá Praha 35, 1917/18, s. 404 → O živých, o mrtvých. Kniha drobných vzpomínek II, 1926; A. Novák: Studie o J. N., 1920 + J. N., 1921; M. Hýsek: N. divadelní hry, in J. N: Psáno pro jeviště (Spisy XVI), 1924, s. 247–268; O. Fischer: Nedoceněný kritik českého divadla, Rozhledy po literatuře a umění 2, 1933, s. 65n., 74 → Slovo o kritice, 1947; Kd [E. Konrád]: N. a jevištní výslovnost, Lidové noviny 5. 1940; V. Müller: J. N., in Národní listy 1861– Jubilejní sborník, 1941, s. 35–38; M. Rutte: Po stopách předků, tamtéž, s. 42n.; L. Páleníček: N. a české divadlo, Kroměříž 1941; nesign.: N. a divadlo, Národní divadlo 19, 1941/42, č. 1; E. Jánský: Legenda o N. tragédii, Národní politika 26. 8. 1942; K. Kraus: Budovatel Národního divadla, in Ročenka Sirotčího spolku členů Národního divadla v Praze na rok 1942, s. 41–45; F. Tichý: N. tragedie, tamtéž, s. 46–48; K. Polák: Kritik N., Kritický měsíčník 5, 1942, s. 174–190; A. Pražák: J. N. a Národní divadlo, Divadelní zápisník 2, 1947, s. 256 až 260; O. Vašek: N. boj o české divadlo, in sb. Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi, Brno 1948, s. 430–437; J. Mukařovský: N. – kritik, in Stranickost ve vědě a v umění, 1950, s. 48n.; A. Pražák: Lidovost N. divadelnictví, Slovesná věda 4, 1950/ /51, s. 8–12; F. Černý: J. N. a české divadlo, Lidová tvořivost 2, 1951, s. 357n.; J. Kopecký: N. a Národní divadlo, Divadlo 5, 1954, s. 1036–1038; M. Pohorský: N. tvorba dramatická, in J. N.: Divadelní hry, 1961, s. 252–263, s tit. J. N. jako básník dramatický → Portréty a problémy, 1974; J. Císař: Život jevišti, 1962, s. 7, 11–24, 83, 93n.; F. Vodička: Koncepce modernosti v N. literární kritice, Z dějin české literární kritiky, 1965, s. 84–187, též in Struktura vývoje, 1969; Z. Lajkep: Pokus o přehled a hodnocení dosavadních názorů na divadelněkritickou činnost J. N., SPFF BU, 1976/77, ř. D lit.-vědná 23–24, s. 21–30; DČD III; V. Königsmark: O N., májovcích a českém divadle, Literární měsíčník 13, 1984, č. 4, s. 76–80; sb. J. N., ed. V. Křivánek, 1991; F. Černý: Od Chmelenského k Vodákovi, Divadelní noviny 2, 1993, č. 5, s. 7 → Kapitoly z dějin českého divadla, 2000; V. Just: J. N. a Goethův Faust, in Miscellanea theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, 2005, s. 321–331; M. Pohorský: N. dramatik? A přece…, tamtéž, s. 332–343; B. Plánská: Pokusy o velké české drama, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, ed. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice–Plzeň 2005, s. 110n. ■ ČHS, HD, LČL, Otto; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 695–698
