Psán též Minyde, Minyd i Mynyd, užíval pseudonym Minetti. – Pocházel z rodiny zedníka a chalupníka Viléma (Gulielma) M. Příbuzenský vztah k Jozefu Vilému M., knihkupci v Jindřichově Hradci, není znám. Podle nezvyklého příjmení a několika zedníků v rodině se soudí, že rod pocházel z Itálie a do Čech přišel v 17. stol. s vlnou italských stavitelů a jejich pomocníků. M. působil nejprve jako učitelský pomocník a učitel v Kladrubech, od 1809 učil v Poděbradech na elementární škole a od 1815 na hlavní škole. Zároveň se intenzivně věnoval kulturně-osvětové činnosti. Přispíval do časopisů Přítel mládeže, Hyllos a do Vídeňských novin. Psal verše a drobné prózy, zabýval se hudbou, hrál na varhany, skládal písně a kratší skladby, zachovaly se i jeho dvě vánoční mše.
M. hlavním zájmem byla regionální historie. Od příchodu do Poděbrad studoval místní archivy, vrchnostenské urbáře a sbíral lokální pověsti. Výsledkem jeho desetileté práce byla rozsáhlá Kronika Poděbradská. Na doporučení plzeňského profesora J. V. Sedláčka, který v nedaleké Lysé n. Labem připravoval 1819 první české divadelní představení, ji M. zaslal zemskému guberniu, avšak vydání neprosadil (rkp. v NM). V dalších pracích popisoval vznik a dějiny blízkých obcí (mj. Libice, Kluky, Sadská ad.) či historické události (Stínání havířů v Poděbradech, Selské vzbouření). Pro svou pedagogickou i historicky osvětovou činnost byl uznáván, avšak pro údajné časté opilství a zřejmě i pro rozepře s místní honorací byl 1825 poslán do výslužby. Začátkem třicátých let ho postihla těžká oční choroba; ač téměř oslepl, pokračoval v psaní. 1835 dokončil s pomocí přátel Příběhy Poděbrad a kratší, čtivější verzi Kroniky Poděbradské pro širší veřejnost.
Je autorem loutkové hry Čarodeník Barnabáš aneb Zavinšovaná princezna, v níž se zřejmě inspiroval tzv. kouzelnými hrami vídeňských předměstských scén. Hra o dobrém a zlém čarodějníkovi a ztracené princezně Irenii vykazuje motivické shody s libretem E. Schikanedera k Mozartově Kouzelné flétně a je prodchnuta etickým patosem i vírou ve spravedlnost a tolerantnost. M. do ní vložil i některé motivy z nepříliš vzdálené historie Poděbrad. Text se dochoval v několika variantách, nejstarší je opis pořízený 1847 pro novopackého loutkáře J. Meissnera (Maiznera). Hru později uváděly i jiné loutkářské rody, které ji zachovaly v úpravách modelově naznačujících proměny původního znění v jevištní praxi lidových loutkářů. Opis rodiny Maiznerovy, zřejmě nejbližší původnímu M. textu, charakterizuje „vyšší“ literární styl (složitá rozvitá souvětí, dlouhé dialogy), pozdější varianty se vyznačují zkrácenými dialogy, hovorovějším jazykem i nově vloženými komickými epizodami. M. snad napsal i další loutkové hry; např. anonymní satirická hra Mína, dcera koštišťárova (hráno též jako Slečna Mína, dcera pometlářova) obsahuje nápadné množství podobných stylistických obratůa vložených přísloví jako Čarodeník Barnabáš.
M. je prvním autorem loutkové hry z doby národního obrození, kterého známe jménem. Jeho hra potvrzuje hypotézu o spolupráci lidových loutkářů s místní venkovskou inteligencí, která jim pomáhala rozšiřovat repertoár a zprostředkovávala kontakt se soudobou dramatikou.
Hra
Čarodeník Barnabáš aneb Zavinšovaná princezna, opis in SOkA Rakovník, t. in sb. Etnografie národního obrození II, 1976, s. 12–32.
Prameny a literatura
V. Kryšpín: Obraz činnosti literární učitelstva československého za posledních sto let, 1885, s. 7–10, 188, 326; V. Šmíd: Lidoví kronikáři středního Polabí II, Poděbrady 1968; A. Robek: Nalezený rukopis loutkové hry divadla Meissnerova, in sb. Etnografie národního obrození II, 1976, s. 3–11; A. Dubská: Proměny jedné hry, Československý loutkář 42, 1992, s. 250n. + Vývojové problémy českého loutkářství 18. a 19. století, Loutkář, 1999, s. 173n. + Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 76. ■ ČHS, LČL
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 652–653
