Futurista, Ferenc

Rodným jménem František Fiala, nejstarší ze čtyř dětí Karla Fialy, úředníka, ale také člena orchestru a pozdějšího ředitele Švandova divadla, který v počátcích čs. kinematografie hrával v němých filmech. Matka Antonie, rozená Zelenková záhy zemřela a otci se v novém manželství narodil mj. pozdější hudebník, skladatel, dirigent a herec Eman Fiala (1899–1907). F. se vyučil štukatérem a studoval sochařství na UMPRUM (1909–15; vytvořil například dvě klaunské hlavy, umístěné u bočního vchodu vinohradského divadla). Svoji uměleckou dráhu nakonec zasvětil především kabaretu, revui a operetě. Pod občanským jménem vystupoval jen v počátcích na oficiální scéně (ve vinohradském divadle); jako Ference jej oslovoval jeho sochařský mistr, národností Maďar, druhá část pseudonymu odkazovala k uměleckému směru založenému F. T. Marinettim (1922 vystoupil ve Švandově divadle a F. jeho Večer scénického futurismu konferoval). F. začínal s kabaretními výstupy a skeči v pražských hospodách Na Rybárně, U Halánků, Na Bašce, U Čížků, U Bucků, U Kuřího oka. Po první světové válce účinkoval v kabaretech a prošel pražskými kamennými divadly i menšími neformálními scénami (Biograf v Řevnicích, Sokolovna na Klamovce, Biograf Sanssouci, kavárny v Libni a ve Vysočanech). Stal se prvorepublikovou hvězdou, diváckým magnetem. Na přelomu 20. a 30. let vyměnil scénické umění nakrátko za podnikání; v pasáži paláce U Nováků si otevřel prodejnu s gramofonovými deskami, ale po několika měsících se vrátil k divadlu. Pravidelně spolupracoval s nevlastním bratrem Emanem, s nímž dva roky vedl Kabaret FF v paláci Kotva (1945–47). Ostře tu kritizovali poměry v Československu, dobírali si kolaboranty s nacismem stejně jako hrozbu vzmáhajícího se komunismu. F. byl dvakrát ženatý, poprvé s Jindřiškou Jiráčkovou, posléze s herečkou Annou Tichou (1906–1989, později Filípkovou), s níž měl dceru, herečku Annu Ferencovou (1927–2020). Zemřel předčasně, pravděpodobně následkem neléčených zápalů plic a zánětů průdušek. Je pohřben na hřbitově v pražských Malvazinkách.

Během pětatřicetileté divadelní kariéry F. vystřídal bezpočet pražských scén a absolvoval desítky mimopražských zájezdů. Prošel Červenou sedmou (1921), Kabaretem Bum (1920), Revoluční scénou (1920–21), Lucernou (1919–22), Alhambrou (1918), Uranií (1916–18), Divadlem miniatur (1919) aj. Býval vždy jednou z hlavních hvězd. Jeho nasazení bylo enormní; během jediného večera dokázal vystupovat na několika scénách. Doménou mu byla společenská a politická satira, neostýchal se parodovat hrůzy 1. světové války a související nedostatek potravin (Velký manifest proti blahobytu 1918 byl současně jeho nejstarší tiskem vydaný text). Počátkem 20. let byl stálým hostujícím hercem ve vinohradském divadle (1922–24), kam jej přizvali šéf činohry J. Kvapil a dramaturg K. Čapek. F. však nakonec vždy upřednostnil revuální, kabaretní a operetní produkce. Z Vinohrad si odskakoval do Arény na Smíchově (1921–24), pokračoval do karlínského Théâtre Varieté (1927–28) a divadla Komedie (1924–27), kde se stal provozním ředitelem. Odtud odešel do Rokoka (1918–21, 1923, 1927–31, 1932–34), kde vytvořil více než 50 revuálních pořadů v umělecké dvojici s Járou Kohoutem. Byli podobně umělecky naladěni, doplňovali se; oba se ale dobře uplatňovali i separátně (oproti např. V + W v Osvobozeném divadle). Na konci srpna 1930 se F. stal uměleckým ředitelem Rokoka; divadlo technicky pozvedl a pro zvýšení jeho literární i umělecké úrovně navázal spolupráci s K. Hašlerem a s herci J. Sedláčkem a J. Rovenským. Mimo to se ve stejné době objevoval v Divadle komiků (1931–32), ve Švandově divadle (1931–32) a v Červeném esu (1932–33). 1934 na sedm let zakotvil v Tylově divadle v Nuslích, kde dříve hostoval, a v 2. polovině 30. let se zde věnoval operetě jako umělecký šéf, herecký člen souboru a příležitostný režisér. Na nuselské scéně nastudoval i svoji nejslavnější roli, hajného Matěje Štětivce (Na tý louce zelený, 1936), v níž odehrál 600 repríz (ve filmové verzi však režisér K. Lamač svěřil úlohu J. Kohoutovi). Za protektorátu byl F. v sezoně 1941/42 uměleckým šéfem divadla Unitaria, ale ze zdravotních důvodů funkci složil. V sezoně 1943/44 vystupoval v divadle Metropol. Za okupace se spolu s dalšími umělci účastnil kolaborantských rozhlasových pořadů a skečů (Hvězdy nad Baltimore a Rudá nemoc) i hostování v Říši. Na rozdíl od jiných za to nebyl v poválečné době potrestán, jeho divadelní činnost nebyla omezována.

F. revuální produkce v pražských hostincích i kabaretech 10. a 20. let (Červená sedma, Revoluční scéna, Lucerna, Rokoko, U Kuřího oka, Variété) bývaly vystavěny na půdorysu cesty kolem světa, což umožňovalo vřazení tanečních a hudebních čísel z různých zemí. Přes jedinečný talent a oblibu u obecenstva F. neměl potíže s ansámblovou hrou, nezastiňoval herecké kolegy, nestrhával pozornost na sebe na úkor jiných. Vedle kabaretu a revue mu byla umělecky blízká také opereta. Nejlépe se cítil v kratších, obvykle monologických výstupech (anekdotách s množstvím point), postavených na slovní a mimické komice. Tyto tzv. futurie si psal sám nebo je přejímal od jiných autorů (E. A. Longena, J. Drémana aj.). Pravidelně hostoval v českých a moravských městech (nejčastěji zajížděl do Plzně). Mezi jeho nejslavnější výstupy patřily Meditace při loupání buřta, parodie Wildeovy Salome, Futuristická pohádka či Vítání France Josefa. Často vystupoval v parodických a zkarikovaných rolích Židů. Jeho humor byl politicky laděný, reflektující dění v rakouské monarchii i v mladé republice (jak dokládají četné záznamy týkající se cenzury, policejních šetření a pokut). Se vzrůstající popularitou byl zván na různé akce, hostování, benefice a oslavy.

F. humor byl nekorektní, kousavý, excentrický, impulzivní (řada jeho výstupů, které vypadaly jako improvizace, byla však promyšlena a připravena). Nikdy se nezavděčil všem, nic mu nebylo svaté. Byla mu vytýkána hrubost a neomalenost. Jeho výrazový rejstřík sahal od futuristických absurdních hříček v kabaretech po expresionismus, založený na mimické i hlasové deformaci, slovní i gestické hyperbole. Výběrem témat se vymykal shovívavé, laskavé, lyrické veseloherní tradici. Uplatňoval dvojsmysly, lascivní narážky a otevřené výpady proti společenským a politickým poměrům. Dokázal se však uplatnit i v rámci pravidelné dramaturgie repertoárových scén, zejména ve 20. letech, během tříletého působení ve vinohradském divadle, kde hrál role v dramatice Molièra, Shelleyho, Shakespeara, Verhaerena aj. F. prošel rozličnými divadelními scénami a žánry, od loutek, s nimiž vystupoval u J. Skupy v Loutkovém divadle federálních osad v Plzni (před 1917), přes literární kabaret, revuální pásma a hostování na oficiálních kamenných scénách (vinohradské a Švandovo divadlo) až k lidové operetě Tylova divadla v Nuslích.

Několikrát se na jevišti sešel s J. Voskovcem a J. Werichem v inscenacích Fata Morgana (1929), Ostrov Dynamit (1930) a Svět za mřížemi (1933). Dokázal pohotově přepracovat a odehrát několik představení Faty Morgany namísto zraněného Wericha. Zajišťoval program Osvobozeného divadla v době, kdy V + W připravovali novou inscenaci, jazzovou revue Ostrov Dynamit: upravil, nastudoval a odehrál diváky i kritikou nadšeně přijatou veselohru Gunnar Ujpruming, sňatkový režisér (1930). Poválečné Divadlo V + W se pak stalo jeho posledním působištěm (1946–47).

F. byl přirozeně muzikální, ovládal šanson i kuplet. Písňové texty i hudbu si do kabaretních výstupů mnohdy skládal sám či je upravoval, jak bývalo běžným zvykem. Četné písně byly zaznamenány na gramofonové desky (Píseň pitomá, Píseň starého idiota, Jehličí, Ferenc má moc rozumu, Obchodní duetto, Hrůzy letního bytu, Kde je moje máma, Když holky berou – já nevím kterou, Trampská idyla). Jeho pěvecká dikce a tón hlasu byly nezaměnitelné. Zpívával relativně civilním hlasem, který se v průběhu písně stával čím dál stylizovanějším, ironičtějším, F. protahoval slova s neobvyklým akcentem. Stylizoval zpěv jako amatérský, ačkoliv byl intonačně přesný. Se vzrůstající popularitou a dostupností radiových přijímačů se F. stal častým hostem Českého rozhlasu. Vedle stovek dobových šlágrů nahrál – společně s manželkou Annou – i několikadílnou dramatizaci Osudy dobrého vojáka Švejka (1929).

F. měl výraznou protáhlou tvář s velkými, nepřehlédnutelnými, často vyceněnými předními zuby a výraznýma, vytřeštěnýma očima. Uměl uvést v souhru všechny mimické svaly. Vysoká postava a lopatovité ruce působily klátivým, obhroublým dojmem, s čímž souvisely i jeho nejfrekventovanější charaktery. Svět úřednický, vojenský a intelektuální přenechával kolegům, sám se stylizoval do postav lidových, příslušníků nižší a střední třídy. V kabaretních programech si nepotrpěl na důmyslné kostýmy; vystačil si s vlastním tělem, trhanými gesty a dokonale ovládaným hlasem. Jeho doménou byla originální hra se slovy, hyperbola, společensky a politicky cílená satira. F. projev býval charakterizován jako drastický, nemilosrdný, vyšinutý; namísto o „herectví“ psala kritika o „řádění“. F. byl nepřehlédnutelnou uměleckou individualitou, celoživotně se vzpírající průměrnosti, škatulkám hereckých typů, usazení se a zklidnění v rámci stabilního angažmá. Z moderních uměleckých směrů mu byly blízké futurismus a expresionismus. Určujíc pro něj byly cynismus, břitký sarkasmus a škleb. Nevyhýbal se ani dvojsmyslným vtipům, obhroublým výrazům, využíval černý humor, grotesku, nelogická slovní spojení, vyšinutý slovosled. Ačkoliv se mnohým kritikům jeho humor a herecký projev jevily jako přehnané, vesměs byl uznáván pro temperament, kterým poutal pozornost, kdekoliv se objevil.

Své drsné herectví prezentoval F. před kamerou již v němých snímcích, k několika si napsal sám scénář (Ferenc se žení, Ferenc hypnotisér). Zvukový film mu nabídl jen postavy vedlejší (Tetička, Cesta do hlubin študákovy duše, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Městečko na dlani, Hotel Modrá hvězda). Postupem času se tak dostal do stínu v kinematografii veleúspěšného V. Buriana, přestože býval divácky oblíbenějším jevištním komikem (jak dokládají dobové novinové ankety popularity). Lidový „král komiků“ Burian pocházel z pražské periferie a skončil v luxusním divadelním sále, ve vlastním divadle v centru Prahy, akceptován intelektuály. Oproti tomu vzdělaný F. zasvětil svoji hereckou dráhu lidovému publiku, které nepovažovalo za neslušnost smát se nahlas jeho nečesané komice.

Role

Alhambra

F. F. jako tanečník – 1918; 2 Brunos – 1922.

Aréna na Smíchově

Konipásek (Kollón: Eminčiny líbánky) – 1918; Zefirí (J. Kubík: Favoritka), Wallerstein (K. Bakonyi: Podzimní manévry), ? (A. H. Sweér – E. Vieux: Barnumovi lidé budoucnosti) – 1921; Šebestián Ptáček (R. Bodanzky: Tancem ku štěstí), císař Vilém II. (F. Dörmann: Kouzlo valčíku), Čert (J. K. Tyl: Čert na zemi) – 1922; Ambrož (Cudný Ambrož) – 1923; Lojza Čumpelík (Praho, pozor!), Vincenc Blizna (Ze všech nejkrásnější), ? (Mars o nás ví), Císař Vilém II (O. Strauss: Kouzlo valčíku) – 1924; Hráč na flexaton (K. Hašler – R. Jurist – V. Vrána: Modré z nebe) – 1925; Kazbunda (F. Futurista – J. Kohout: Teď zas my!) – 1931; Ferry (J. Kubík: Od srdce k srdci), Fábiš (J. Beneš: Marina) – 1933.

Červená sedma v Hotelu Central

Hvížďálek (Zahajovací představení Červené sedmy), ? (Cesta do Ameriky), Chaplin (Chaplin shání nadílku) – 1919; První muž (F. Futurista: Dům hrůzy), Vypravěč (E. Šimáček: Futuristická pohádka), Mrtvý spekulant – Prokurista (T. Záruba: Velká hra) – 1920; ? (Omlazování + RUR parodie), ? (Lemlíček v jiném stavu) – 1921.

Červená sedma v Rokoku

Sbrigani (Molière: Pán z Prasátkova) – 1920.

Červené eso

Doktor (Neseme) – 1932.

Divadlo Komedie

Brtnický (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), rytíř Milínský (S. K. Macháček: Ženichové), kněz (H. Kéroul – A. Barré: Zahrajte mi do ouška) – 1924; Vzorný manžel (A. Lokaj: Vzorný manžel); kníže Boris Levinskij (A. I. Kuprin: Jáma), Arsen Lupin (M. Leblanc: Arsen Lupin), arcivévoda (R. Roda – A. F. Ladislaus: C. a K. vojenská sláva), Pižla (Pižla, střihač psů), Radamant (A. Gallat: Rytíř Šnoforius a princezna Kordulina), Potěh (J. Nestroy: Lumpácivagabundus), Ferenc (T. Pištěk: Zrovna jako na brabence leze láska na Ference) – 1925.

Divadlo komiků na Smíchově

Perlmutter (Společníci – Potaš a Perlmutter), Šamšula (Není Šamšula jako Šamšula), Isák Khon (Dva Khoni se honí) švec Štrupl (J. Nestroy, úpr. F. Futurista: Lumpácivagabundus) – 1931; Albert Tomšů (Slepičárna), Šleha (Jak podvedu svou ženu) – 1932; ? (Monstre kabaret) – 1935.

Divadlo miniatur (součást Kabaretu Lucerna)

Sv. Jan na mostě (M. Maeterlinck: Smrt Tintagilova), ? (J. Kubík: Maharadža zpívá), ? (Hořký mír), ? (Člověk ruku v ruce se zvířetem) – 1919.

Městské divadlo Královských Vinohrad (Městské divadlo na Královských Vinohradech 1922–41, 1943)

Písař (L. Holberg: Muž, který nemá kdy) – 1918; Městský stařec (É. Verhaeren: Svítání) – 1920; Rabiner (G. Montague – E. Klein: Firma), Sganarelle (Molière: Lékařem proti své vůli, j. h.), Olympio (P. B. Shelley: Cenci), Fabian (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), Jakub (Molière: Lakomec) – 1922; Cloten (W. Shakespeare: Cymbelin); Dollarson (J. Čapek: Země mnoha jmen), Florizel (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Kdoulička (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské) – 1923; Uzenář (Aristofanes: Jezdci), Theodor Buňka (F. F. Šamberk: Palackého třída č. 27) – 1924.

Théâtre Variété

? (Čínská společnost) – 1918; ? (Všeherecké slavnosti – národní revue Bílý lev) – 1919; ? (M. Glass: Firma) – 1924; Haló! Variété! – 1925; ? (Vtip na vtip) – 1926; ? (Pražáci, co je to?) – 1927; ? (Proč bychom se netěšili) – 1928; ? (Monstre kabaret), Jubileum 25leté činnosti F. Futuristy – Muž, který rozséval smích – 1933; ? (Čaj Pražanky) – 1938.

Scéna FF v paláci Kotva

? (Bez názvu), ? (Svět se směje /tomu, co se děje/) – 1946.

Kabaret BUM

? (E. A. Longen: Moje tvoje), ? (Večer kabaretu BUM) – 1920.

Městské divadlo v Plzni

Jimmy (M. Mayo: Naše miminko) – 1925; Elegantní bankéř (E. A. Hruška: Družstvo dobrého děvčete) – 1931; Hajný Štětivec (J. Beneš: Na tý louce zelený) – 1936; Tradyáš Vejtaha (I. Lašková: Byli jsme a budem) – 1938; Bublina (J. Jankovec: Srdce za milion) – 1939; Školník Řeřicha (J. Jankovec: Láska Její Výsosti) – 1940.

Osvobozené divadlo

Ujpruming (W. Lichtenberg – F. Gottwald: Gunnar Ujpruming, sňatkový režisér), Soudce (J. Werich – J. Voskovec: Líčení se odročuje), Vězeň lidumil (J. Werich – J. Voskovec: Fata Morgana) – 1929; Multimiliardář č. 1 (F. Futurista – E. Fiala – K. Stavinoha: V záři milionů) – 1934.

Pištěkovo lidové divadlo

účinkující (Velký kabaretní večer pražského komika Jana Dleska) – 1917.

Revoluční scéna

? (Zkouška velikánů), ? (E. A. Longen: Ďáblovo odhalení) – 1920; Lemlíček (E. A. Longen: Bábovajzna – Vše pro jídlo), ? (L. Ferlinghetti: Ha-ha), Účinkující (Vytrvalec – Ferenc); ? (F. F. Šamberk: Palackého třída č. 27), Lemlíček (Veřejná soutěž hry pro film), ? (G. Büchner: Vojcek), účinkující (Výhradně komický program s nejlepšími českými komiky), ? (E. A. Longen: Vytrvalec) – 1921.

Rokoko

účinkující (Ferenc jede do Ameriky) – 1919; Ferenstein (Ferenstein a Kohoutsohn), účinkující (F. Futurista – J. Kohout: Zamrkalo jaro z kouta na Ference, na Kohouta), ? (F. Futurista – J. Kohout: U dvou chlapečků) – 1927; Moritz (F. Futurista – J. Kohout – J. Neuberg: Max a Moritz) – 1928; Cudný panic (Slečno, to se nedá nutit), Václav Kráva (Špion číslo 13) – 1929; Ententýn Špejle (Svatba pro kočku), Oběť doby, Kinoduch (Kdo bude diktátorem?), Axel Paaske (Když strýček, tak z Aljašky), Ephraim Rabatt (Pět neděl v taloně) – 1930;  Saša Ichtyol z Astrachanu (Neviňátko), Don Petro (J. Gilbert: Malá hříšnice) – 1932; Matěj Filous (Můj manžel větroplach) – 1933; Goliáš (Díra do světa), Moses (Kancléř Moses) – 1934; Baloun (Pytel smůly) – 1935.

Scéna FF

Stařec, Šluk (satirická montáž o všeličems bez názvu), Tadeáš Konývka (Dneškem k zítřku), Pacient, Otec (Svět se směje (tomu co se děje)), ? (Úřední Šiml) – 1946.

Švandovo divadlo

Konferenciér (Italský futurista F. T. Marinetti předvádí své scény se souborem Švandova divadla), Pecka (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Tally (D. Walter-Ellis: Jeho kočička), Arnulf (Molière: Škola žen) – 1921; ? (F. F. Šamberk: Palackého třída č. 27) – 1924.

Tylovo divadlo

Arsen Lupin (Arsen Lupin, lupič kavalír) – 1921; Šumbal (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1922; Salo Platzer (Za sportem a láskou) – 1933; Hajný Štětivec (J. Beneš: Na tý louce zelený) – 1935; Adam Kotršál (J. Stelibský: Podej štěstí ruku) – 1936; Tradyáš Vejtaha (I. Lašková: Byli jsme a budem) – 1937; Zabedeus Boubenec (Brandejští dragouni), Tandariáš Bublina (J. Kubík: Srdce za milion) – 1938; Jůra (J. Beneš: U sv. Antoníčka), Bořivoj Řeřicha (J. Jankovec: Láska Její Výsosti) – 1939; Cinto Nerez (J. Beneš: Růže z Argentiny) – 1940; Astrid Forbes (J. Beneš: Bílá orchidej) – 1943.

Unitaria

Kopejsko (O. Bělohradská: Svatební hnízdečko) – 1941.

Uranie

? (Večer rozmanitostí) – 1916; ? (Bláznivý večer) – 1917; ? (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání) – 1918.

Variété Parision v Hotelu Central

účinkující (Nesahejte Ferencovi na zoubek), Marion Marx (Kabaret Central) – 1922.

Vinohradská zpěvohra

Tobiáš Krak (Polapený kohoutek) – 1924.

Vinohradská zpěvohra v Pištěkově divadle

Nesahejte Ferencovi na zoubek, Večer výstředního humoru – 1922; ? (F. Dörmann: Kouzlo valčíku) – 1923; Tobiáš Krak (Polapený kohoutek) – 1924.

Režie

Divadlo Komedie

H. Kéroul – A. Barré: Zahrajte mi do ouška – 1924; Klasická trať Zbraslav – Jíloviště, večer aktovek: U baru, Nesahejte Ferencovi na zoubek a Lahvička lásky – 1925; S. K. Macháček: Ženichové – 1931.

Unitaria

S. Grohmannová – B. Diviš: Čtyřlístek – 1942.

Osvobozené divadlo

W. Lichtenberg – F. Gottwald: Gunnar Ujpruming, sňatkový režisér – 1929;  F. Futurista – E. Fiala – K. Stavinoha: V záři milionů – 1934.

Hry, hříčky, aktovky

Telefonem do nebe – 1917; Divadlo bláznů; Velký manifest proti blahobytu – 1918; Člověk ruku v ruce se zvířetem, Keťasovo pokání – 1919; Dům hrůzy – 1920; Max & Moritz, Falešná věštkyně, Když to mrtvola zvrzne, Makavý důkaz, Maminko, proč mě prohlížejí?, Páni, pozor na kalhoty!, Ve spárech masérky – 1929; Čtenáři myšlenek, Futuristická pohádka, Nesmělý milenec, Sebevrazi, V říši duchů, Vítání France Josefa.

Prameny

Soukromá sbírka Anny Ferencové: rodinné dokumenty, fotografie, soupis rolí F. F.

Soukromá sbírka Jaromíra Farníka: pozůstalost F. F.

Archiv hlavního města Prahy: matriční záznam o narození F. F. [online] – http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=B09336A058204D2C8B2F2DA2782F291D&scan=187#scan187

Literatura

Nesign., Národní politika 6. 7. 1919 (ref. Smrt Tintagilova); J. Pachmayer, Večer 27. 3. 1922 (ref. Lakomec), F. Skácel, Lidové noviny 7. 12. 1923 (ref. Evropa o nás ví); Sk, Lidové noviny 3. 12. 1924 (ref. Chopinův valčík); chm., Večer 31. 12. 1924 (ref. Ženiši); nesign.., České slovo 25. 9. 1925 (ref. Naše miminko) ● ref. Vtip na Vtip: – n, Národní listy 27. 8. 1926; nesign., Národní politika 7. 9. 1926 ● ref. Lásko, kde jsi?: nesign., Národní politika 30. 9. 1926; B, Lidové noviny 2. 10. 1926 ● nesign., Národní listy 3. 2. 1927 (ref. Pražáci, co je to?); nesign., Národní politika 22. 4. 1927 (ref. Zamrkalo jaro z kouta na Ference, na Kohouta); J. Fučík: Program a kritika, Tvorba 2, květen 1927, s. 158–160; nesign.: Kdo je v Praze z nepolitiků nejpopulárnější?, Národní listy 15. 6. 1927; B.: Z revuálních pražských scén, Lidové noviny 9. 11. 1927; Č., Národní listy 14. 11. 1927 (ref. Modré z nebe); nesign., Národní politika 22. 10. 1929 (ref. Špion číslo 13); nesign., Národní politika 18. 9. 1929 (ref. Slečno, to se nedá nutit!); nesign.: F. F. odchází z Rokoka do Osvobozeného divadla, Expres 21. 9. 1929, s. 3 ● ref. Líčení se odročuje: nesign., Národní listy 22. 10. 1929; J. Fučík, Rudé právo 24. 11. 1929 ● ref. Fata morgana: J. Fučík, Rudé právo 12. 12. 1929; ; Bed. Pch, Večer 12. 12. 1929; nesign.: Národní listy 5. 3. 1930 ● ref. Gunnar Ujpruming, sňatkový režisér: K. Engelmüller, Národní politika 26. 11. 1929; jef –, Právo lidu 26. 11. 1929 ● nesign., Národní listy 26. 8. 1930 (ref. Kdo bude diktátorem?); om., Lidové noviny 13. 3. 1930 (ref. Ostrov Dynamit); oš–, Národní listy 27. 11. 1930 (ref. Pět neděl v taloně) ● ref. Teď zas my!: nesign., Večer 26. 2. 1931; oš–, Národní listy 26. 2. 1931 ● nesign., České slovo 28. 6. 1931 (ref. Družstvo dobrého děvčete) ● ref. Večer tříkrálový: nesign., Národní politika 23. 12. 1931; K. Müller, Národní listy 22. 12. 1931 ● ll: Průkopník groteskní komiky, Národní listy 11. 2. 1933 (výročí pětadvacetileté divadelní činnosti F. F.) ● ref. Na tý louce zelený: bv., Lidové noviny 4. 7. 1935; nesign., České slovo 11. 1. 1936 ● J. Herain: Hercova duchapřítomnost Národní listy 19. 9. 1935 (anekdotická historka o účinkování F. F. v Červené sedmě); F. Sauer: Emil Artur Longen a Xena, Praha 1936, s. 42–43; J. Stránský: Divadlo našich dětí, Lidové noviny 13. 11. 1938; nesign., Našinec 25. 1. 1938 (kritika F. drsného humoru odporujícího dobrým mravům); nesign., České slovo 9. 3. 1940 (ref. Láska její Výsosti); B. Veselý: Deset z týdne (50. narozeniny F. F.), Lidové noviny 7. 12. 1941; A. Javorin, Polední list 7. 12. 1941; krt., Lidové noviny 17. 2. 1942 (ref. Čtyřlístek); O. Kautský: Konec F. putování, Kino 1, 1947, č. 26, s. 2; V. Wasserman: Václav Wasserman vypráví o starých českých filmařích, Praha 1958, s. 76–77, 194–207; J. Pakosta: Setkání s F. F., Naše rodina 4, 1971, č. 48, s. 12–13; V. Hrouda: Otec Spejbla a Hurvínka, k nedožitým osmdesátinám národního umělce Josefa Skupy, Rudé právo 15. 1. 1972; V. Kudělka: Perly paní Operety. Úvod do studia české operety, Praha 1976, s. 48–53; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 128–133, 162, 164, 230, 287; V. Just: Kabaretní proměny, Amatérská scéna 16, 1979, č. 8, s. 24; J. Kazda – J. Kotek: Smích Červené sedmy, Praha 1981, s. 123–127; A. Ferencová: Hříchy Anny Ferencové, Hradec Králové 1991; P. Taussig: Filmový smích F. F., Praha 1991; M. Herzán – V. Budinský: Divadlo Rokoko, Praha 1998, s. 8, 74, 128–129; V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Praha 2007, s. 199–200; R. Žitný: Protektorátní rozhlasový skeč. Jak zlomit vaz (nejen) králi komiků, Praha 2010, s. 171–176; F. Černý: Portréty pražských herců slovem a karikaturou, Praha 2010, s. 171–176; R. Žitný – J. Farník: Drastický komik F. F., Praha 2015, s. 237; J. Kašparová: Humorista F., Moderní divadlo 16, 2021, č. 2. s. 16–17 ● J. Sedmidubský: F. F. – Car Ivan Hrozný české komiky [online, cit. 10. 6. 2022], URL: https://plus.rozhlas.cz/ferenc-futurista-car-ivan-hrozny-ceske-komiky-6532863; J. Hubička: Fialové nebezpečí – Eman a František Fialovi [online, cit. 15. 6. 2022], URL: https://temata.rozhlas.cz/fialove-nebezpeci-eman-a-frantisek-fialovi-7984630; D. Křivánková: F. F. [online, cit. 10. 7. 2022], URL: https://www.reflex.cz/clanek/causy/88037/ferenc-futurista.html; D. Křížová: Co v Bohémě nebylo: Kdo byli a jak dopadli autoři propagandistických skečů jako Hvězdy nad Baltimore? [online, cit. 10. 7. 2022], URL: https://dvojka.rozhlas.cz/co-v-boheme-nebylo-kdo-byli-a-jak-dopadli-autori-propagandistickych-skecu-jako-7464749; Z. Doskočil: F. F. [online, cit. 16. 7. 2022], URL: http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/FUTURISTA_Ferenc_7.12.1891-19.6.1947 ● To jsem byl já: F. F., [CD, digitalizované nahrávky z gramodesek], 2005; Historie psaná šelakem – F. F. Ferenc má moc rozumu, [CD, digitalizované nahrávky z gramodesek], 2018.

BSČZ, ČSFD.cz, DČD III, DČD IV, LČL

Vznik: 2022