Pocházel z rodiny zámožného rolníka a rychtáře. Po maturitě na gymnáziu v Jičíně (1872) studoval češtinu, němčinu, dějepis a zeměpis na pražské univerzitě, 1873/74 slavistiku ve Vídni. 1876 studia v Praze dokončil a získal místo ve vídeňské dvorní knihovně (od 1877 amanuensis, od 1885 skriptor, od 1900 vedoucí oddělení rukopisů). Od 1888 působil také jako knihovník, archivářa posléze tajemník hraběte Harracha. Byl dopisujícím členem ČAVU (od 1890). Ve Vídni přednášel češtinu a českou literaturu na univerzitě (od 1884) i na vysoké zemědělské škole (od 1907). Aktivně se účastnil společenského života české komunity: Byl předsedou divadelního spolku Pokrok (1886–92, uspořádal pamětní spis vyd. 1888) a místopředsedou Klubu rakouských národností (1889–94), redigoval Kalendář Čechů vídeňských (1892–96). Po odchodu na odpočinek 1910 strávil poslední léta života v rodišti.
Do literárního světa vstoupil překlady z chorvatštiny, polštiny a ruštiny, brzy obrátil pozornost k literární historii, především k dějinám českého písemnictví. Z fondů vídeňské knihovny vydával dosud neznámé památky starší české literatury (Knihy o šaších, fragment Alexandreidy, satirické písně z 15. stol., aj.). 1881 podnikl s finanční podporou spolku Svatobor studijní cestu po rakouských klášterních knihovnách a získané poznatky publikoval v českých i německých časopisech. Věnoval se také obecným dějinám (Soudní kniha města Jičína, 1898; Dějiny města Jičína od nejstarších časů až do r. 1620, 1906) a napsal několik studií o vídeňské dvorní knihovně aj. Byl mu udělen titul vládního rady (1908), rytířský Řád kříže Františka Josefa (1904) a ruský Řád sv. Anny (1908).
V oblasti divadla se M. zájem upínal k historii, zejména ke školskému a řádovému divadlu a k lidovým hrám. Ve dvousvazkové edici Prostonárodní hry divadelní vydal tři vánoční a tři velikonoční hry. S výjimkou Kozmánkova Actu pobožného jde o hry neznámých autorů (Narození Páně, Hra o narození Páně, Komedie o umučení Páně a Spasitele našeho Ježíše Krista, Umučení Pána Ježíše, Vzkříšení Pána Ježíše). V úvodu popsal vývoj lidových her, jejich podobu a souvislost s církevním divadlem. M. stěžejním divadelněhistorickým dílem jsou Příspěvky k dějinám českého divadla, zahrnující období od středověku do konce 18. století. V první části knihy podává výklad o středověkém divadle, jehož počátek spatřuje v liturgických obřadech, z nichž se stále rozsáhlejšími divadelními prvky a pronikáním národního jazyka vyvinuly samostatné divadelní hry. Při líčení tohoto procesu se neomezil na české země, ale zasadil ho do evropského kontextu, některé pasáže se týkají výlučně divadla v Německu, a zejména ve Francii. Dru hou polovinu spisu zřejmě ovlivnila práce s odlišným druhem pramenů a literatury; ucelený výklad je vystřídán faktografickým výčtem divadelních akcí, zejména v části o řádovém divadle v letech 1621–1776 zpracované formou kalendária.
Edice
Prostonárodní hry divadelní I, Vánoční hry, Holešov 1894; Prostonárodní hry divadelní II, Velikonoční hry, Holešov 1895.
Teatralia
Vánoční hry, Ruch 6, 1884, s. 551n., 554n.; Příspěvky k dějinám českého divadla, 1895.
Prameny a literatura
Ref. Prostonárodní hry divadelní I: A. Truhlář, ČČM 68, 1894, s. 597n.; J. J. Veselý, Vlasť 11, 1894/ /95, s. 761n.●; ref. Prostonárodní hry divadelní II: Red. [A. Truhlář], ČČM 69, 1895, s. 343n.; Č. Zíbrt, Český lid 5, 1895/96, s. 84n.●; A. F. Tichý [F. Dlouhý], ref. oba díly, Literární listy 17, 1895/96, s. 16n.; F. J. Rypáček: ref. Příspěvky k dějinám…, ČČM 70, 1896, s. 345n.●; k šedesátinám: M. Navrátil, Zlatá Praha 30, 1912/13, s. 443 + Osvěta 43, 1913, s. 448–454●; DČD III ■ LČL, Otto; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 637–638
