Vl. jm. Mayer, psán též Mayr, Maier. – Narodil se v měšťanské rodině, otec byl truhlářským mistrem. Po hudebním školení v rodině, v pražském křižovnickém konventu a u soukromých učitelů odešel 1836 do Vídně. Živil se vyučováním ve šlechtických rodinách a zdokonaloval se ve zpěvu. Rozhodl se pro dráhu zpěváka a debutoval na podzim 1839 ve společnosti J. Lutze v Klagenfurtu. Když Lutz zrušil v červenci 1840 operní soubor, působil M. krátce v městském divadle v Lublani, v Pešti [Budapešť], ve Vídni (Divadlo v Josefově) a od 1841 v Cáchách. 1842 přijal místo tenoristy pro česká představení v Novém divadle v Růžové ul., které otvíral jako svou soukromou scénu nájemce StD J. A. Stöger, a setrval tu do ukončení provozu 1844. Poté byl do 1846 tenoristou dvorního divadla v Darmstadtu, odkud se po nástupu ředitele J. Hoffmanna do vedení StD (1846) vrátil na žádost F. L. Riegra do Prahy, aby v německém souboru posílil skupinu česky mluvících profesionálních zpěváků. Po sez. 1848/49 zanechal pěvecké dráhy a stal se kapelníkem českých představení StD. Staral se též organizačně o autonomní český soubor, ustavený 1849. Spolu s Tylem a dalšími jednal 1850 se zemským výborem o možnostech dalšího působení samostatného českého divadla. Po zrušení českého souboru 1851 zůstal ve StD jako druhý kapelník s povinnostmi sbormistra a autora hudby k činohrám. 1853 divadlo opustil a stal se ředitelem kůru v několika pražských chrámech; byl uznáván jako vynikající varhaník a skladatel církevní hudby. Od 1849 byl též ředitelem hudebního ústavu Žofínské akademie, 1854–61 měl v Praze vlastní hudební školu.
Od února 1861, kdy bylo rozhodnuto o stavbě PD a o osamostatnění české scény, začal M. na žádost ředitele StD F. Thomého vytvářet organizační předpoklady pro český operní provoz. Po otevření PD v listopadu 1862 se stal jeho kapelníkem. 1863 usiloval v konsorcius P. Švandou st. a F. Liegertem o pronájem PD od Velikonoc 1864, který však získal Liegert. M. zůstal kapelníkem, místo zastával i za ředitele Thomého, který po Liegertově krachu vedl od podzimu 1865 PD. M. dirigoval představení v Novoměstském divadle i během pruské okupace Prahy v červnu 1866, kdy hrál soubor ve vlastní režii. Na podzim 1866, po převratu v divadelním družstvu, které ovládli mladočeši, byl na místo kapelníka povolán B. Smetana a M. z PD odešel. Vrátil se 1. 11. 1874, kdy Smetana musel pro pokračující sluchovou chorobu místo opustit. Reformované družstvo s převahou staročechů přijalo M. jako kapelníka a současně ho zvolilo ředitelem s úkolem realizovat radikální úsporná opatření. Po nástupu mladočeského družstva 1876 na funkci rezignoval a do poloviny 1877 vedl divadlo R. Wirsing. Když družstvo smlouvu s Wirsingem pro jeho nesolventnost vypovědělo, stal se M. v lednu 1878 ekonomickým ředitelem. PD vedl spolu s F. Kolárem (činohra) a A. Čechem (kapelník) do 29. 12. 1878, kdy Kolár rezignoval, poté je vedl sám. 1880 byl na doporučení F. L. Riegra jmenován ředitelem ND. V období před otevřením činil přípravy na přesun do nové budovy, po požáru 1881 zajišťoval náhradní provoz. 4. 3. 1883 abdikoval, do funkce byl vybrán F. A. Šubert. Zemřel na ochrnutí srdce, pohřben byl na Olšanských hřbitovech. Manželka Emilie (roz. Ujková, 1819–1874) se od 1843 překlady operních libret významně podílela na vytvoření repertoárové zásoby pro český operní provoz ve StD, Novém divadle v Růžové ul. i v PD.
V první polovině své umělecké dráhy se M. uplatňoval jako hudebník a po celý život byla jeho hlavním zájmem opera. Byl rutinovaným zpěvákem (ve StD nastudoval pětapadesát rolí v češtině, němčině a italštině), v zahraničí poznal různá divadelní prostředí a měl bohatou kapelnickou praxi. Jeho působení v českém divadle bylo úzce spjato s osobností F. L. Riegra; v politických bojích staročechů a mladočechů byl M. vnímán jako vykonavatel jeho přání. Rieger znal jeho vlastenecké pohnutky, prokázané již ve StD, a spoléhal na jeho realistický pohled na kapacity a perspektivy českého souboru. M. byl přesvědčen stejně jako Rieger, že nezbytným předstupněm velkého národního divadla je menší scéna, umožňující postupně budovat soubor, stabilizovat jeho režim a získávat materiální základ pro další rozvoj. Ředitelskou funkci zastával vždy krátkou dobu. Zatímco za hudební provoz odpovídal jako kapelník dlouhodobě a v plném rozsahu, v činoherní oblasti neměl žádné ambice. 1849–62 nicméně s činohrou spolupracoval jako autor scénických hudeb a písní k řadě inscenací (mj. Tyl: Jiříkovo vidění; Tvrdohlavá žena, 1849; Lesní panna, 1850; Korzeniowski: Obžinky, 1862). Za jeho ředitelských epizod byl umělecký vedoucí činohry sice ustanoven pouze 1878, a to F. Kolár, který působil v PD od samého počátku a činohru rozhodujícím způsobem formoval. M. ředitelský vliv se mohl uplatňovat nejspíš jen v tlaku na zařazování divácky přitažlivých představení, jež měla udržovat finanční rovnováhu a pro něž byly určeny zvláště letní scény. Poprvé nastupoval do ředitelské funkce (na podzim 1874) za nevýhodných okolností. V divadelním družstvu, které svým kapitálem garantovalo provoz PD, probíhal politický boj o ovládnutí pozic a přenášel se do každodenní divadelní praxe. M. střídal nemocného kapelníka Smetanu uprostřed ostrých polemik o uplatnění Wagnerovy operní reformy v české hudbě, v nichž stál na opačné straně. Získal punc Smetanova protivníka, příslušníka konzervativního křídla, jež údajně brzdilo rozvoj české kultury a mělo podíl na Smetanově špatném zdravotním stavu. M. působení také silně determinoval nedostatek financí. Vážnou situaci PD řešil úsporami materiálními i personálními: Propustil několik členů sboru a orchestru, pro nadbytečnost dal výpověď pěti sólistům činohry a opery. Následná sebevražda zpěváka J. Součka vyvolala v souboru velký otřes a dále zkomplikovala M. pozici v očích veřejnosti. Když se na konci sedmdesátých let materiální podmínky i personální vybavení českého divadla začaly významně zlepšovat, nestačil již M. umělecký rozhled na zachycení nových tendencí a jeho pragmatická rozhodnutí, vedená organizačními a ekonomickými ohledy, budila někdy odpor. Těžiště M. významu pro české divadlo spočívá v období 1842–66, kdy byl jednou z nemnoha profesionálně zkušených českých osobností, schopných v divadelním provozu mnohostranně a efektivně působit. Jeho mimořádná pracovitost, pedagogický talent a upřímný patriotismus pomohly vytvořit základ, z něhož se české divadlo dále rozvíjelo.
Prameny a literatura
SOA Praha: Sbírka matrik, Mělník 13, matrika narozených 1814–1825, s. 25. ■ Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1840, s. 351; 1845, s. 113; 1846, s. 271, 273; Theateralmanach [Prag] 1849, s. 36; 1850, s. 45; 1851, s. 51; 1852, s. 7, 43; 1853, s. 7, 43; 1862, s. 56; E. Meliš: Nynější stav hudby v Čechách a v Praze zvláště, Lumír 7, 1857, s. 1195; Národní listy 12. 8. 1863 [způsobilost k vedení PD]; φ: Z českého světa. Životopis J. N. M., Hudební listy 5, 1874, s. 182n., 185n., 189n.; ∆ [J. Neruda]: Národní listy 7. 4. 1876 → České divadlo V, 1966 [odchod z PD] + Ředitel pan J. N. M. vypravuje, Národní listy 7. 12. 1880 → České divadlo VI, 1973; Teuber III, s. 277, 303, 307, 316, 322, 358, 361, 364, 574, 679, 687, 690, 695●; nekrology: Národní listy 28. 10. 1888; V. V. Zelený, Světozor 22, 1887/88, s. 827–830; Z. W. [Winter], Zlatá Praha 5, 1887/88, s. 795, 808n.; J. Vrba, Osvěta 18, 1888, s. 1123n.●; J. Arbes: J. N. M. Studie dramaturgická, Česká Thalia 3, 1889, s. 1 až 363 [27 pokr.] → Z divadelního světa, 1958; K. Kadlec: Družstva Král. českého zemského a Národního divadla, 1896, s. 162–164; O. Hostinský: Bedřich Smetana a jeho boj o českou moderní hudbu, 1901; E.: Ředitelé českého divadla 1862–1902 IV., Meziaktí 3, 1902/03, č. 41; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 8, 26, 28, 30–36, 48, 51, 55, 108; K.: Zapomínaný divadelní ředitel, Máj 7, 1908/09, s. 399n.; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, 1917, zvl. s. 169–172; Z. Nejedlý: Opera Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND III), 1935, s. 37–43, 46, 61n., 78, 82, 87, 152; Jan Bar-toš: Prozatímní divadlo jeho činohra, 1937, passim; Jos. Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, 1938, passim; J. Plavec: František Škroup, 1941, s. 355, 358, 468, 530; L. Novák: Stará garda Národního divadla, 1944, s. 20, 72, 92, 110, 129, 169, 191, 233, 252, 260–262, 264, 276, 285, 291, 297, 320, 368, 394, 403n.; V. H. Jarka: Kritické dílo Bedřicha Smetany, 1948, s. 243–245; Česká Thalie před sto lety, ed. J. Vondráček, 1950, s. 28, 32, 48, 51n., 56; Vondráček II; DČD II; DČD III; J. Tyrrell: Czech Opera, Cambridge 1988, čes. → Česká opera, Brno 1992, s. 26, 36–40, 240; M. Šulc: Česká operetní kronika 1863–1948, 2002, s. 12, 16, 27. ■ ČHS, HD, NDp, Otto, Pazdírek; Laiske, NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 631–633
