Narodil se jako nejstarší ze tří dětí v rodině kupce. Otec byl nadšeným muzikantem, zpěvákem a ředitelem kůru v Načeradci, kde M. strávil dětství. 1887 začal studovat v Praze na malostranském gymnáziu, z tercie přestoupil na Obchodní školu A. Skřivana v Žitné ul. Za studií hrál ochotnicky divadlo a působil jako vokalista na kůrech chrámů sv. Mikuláše a sv. Tomáše pod vedením J. Maýra (syna J. N. Maýra); s dětským pěveckým sborem zpíval i v Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila v ND (1887). 1893 měl nastoupit do továrny na hasičské náčiní, ale těsně předtím byl přijat jako elév do ND ředitelem F. A. Šubertem, kterého upoutal v roli Dvořáka v ochotnickém představení jeho hry Jan Výrava (spolek Kolár ve Švandově div.). Mladý začátečník se zdokonaloval pod vedením J. Šmahy v herecké škole ND. 1900 se oženil s členkou činohry Ludmilou Vlčkovou, dcerou dramatika a vydavatele V. Vlčka. Od 1924 účinkoval v rozhlasovém vysílání Radiojournalu (např. recitace Vrchlického Amara). 1926 nastoupil delší zdravotní dovolenou a 1927 odešel do důchodu. Během více než třicetiletého angažmá zastával též funkci předsedy Klubu sólistů ND. Zemřel na rakovinu žaludku, pochován byl na pražském Vyšehradském hřbitově.

Za strmý start kariéry, kdy byl jako devatenáctiletý mladík angažován do ND rovnou z ochotnického spolku, vděčil M. zejména svému zjevu a hlasu. Urostlá, vysoká, vznosná a elegantní postava, husté tmavé vlasy, černé oči a obličej výrazných rysů spolu se zvučným, silným, sonorním basbarytonem (dokázal jím hlasově pokrýt rozlehlý prostor přírodního divadla v Šárce) představovaly ideální výbavu pro obor milovníka. Počáteční potíže s recitací veršů překonal pílí a studiem. V poměrně krátké době ovládl herecké řemeslo a po počátečních malých rolích mu byly brzy svěřovány významnější úkoly. Získal si značnou oblibu diváků, ale i dramatiků, např. J. Zeyera, na jehož přání hrál v premiéře Radúze a Mahuleny Radúze, či K. Čapka, který pro něj napsal postavu Dr. Hallemeiera v R. U. R. M. byl představitelem efektního, vnějškově uhlazeného a propracovaného herectví. Svou kultivovanou, univerzálně použitelnou technikou byl schopen s větším či menším zdarem zvládnout role v celém soudobém repertoárovém spektru. Nejbližší jeho hereckému naturelu byly postavy romantických milenců (Shakespearův Lysander ve Snu noci svatojanské a Romeo, Armand Duval v Dumasově Dámě s kaméliemi) a postavy komické (Valentin v Shawově hře Člověk nikdy neví, Jičínský v Šamberkově frašce Jedenácté přikázání). Obsazován byl hojně do realistické a psychologické dramatiky (Erhart, Ibsen: John Gabriel Borkman; Mánek Mešjaný, Preissová: Gazdina roba; Solenyj, Čechov: Tři sestry; Karel Bureš, Čapek Chod: Begův samokres). Posléze se stal spolehlivým interpretem tzv. charakterních rolí, které vytvářel v domácím i světovém dramatu. Ztělesňoval zpravidla heroické a mužné typy (Adam v Madáchově Tragédii člověka, Mlynář v Jiráskově Lucerně, Aigisthos v Aischylově Oresteii, Hrabě Trčka v Schillerově Valdštejnovi, Don César v Kolárově Mageloně), vladaře, mocné šlechtice a důstojné pastory, ale i intrikány, figury záporné či groteskně laděné karikatury (Mocný princ z Hispánie, Kvapil: Princezna Pampeliška; Vojevůdce, Dvořák–Klíma: Matějovo vidění). Spolupracoval s různými režiséry, častěji s J. Kvapilem i K. Dostalem. Díky nepřehlédnutelné figuře a výrazné fyziognomii se uplatnil i v inscenacích K. H. Hilara, byť ne v hlavních rolích (Pan Purgon, Molière: Zdravý nemocný; Generální ubytovatel, Čapkové: Ze života hmyzu), ačkoli vyhraněně expresionistický styl stejně jako přísně režijní divadlo mu byly v zásadě cizí. V ND vytvořil více než čtyři sta padesát nejrůznějších, hlavních i vedlejších rolí.

ND

Jan (G. Ohnet: Majitel hutí) – 1893; Krupička (M. A. Šimáček: Jiný vzduch) – 1894; Stehlík (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Cinna (W. Shake­speare: Julius Caesar), Hrabě Mojmír na Hrubé skále (E. Pohl: Sedm havranů), Rytíř de Camaran (E. Bozděch: Z doby kotillonův) – 1895; Jeronym (F. A. Šubert: Jan Výrava), Klaudio (W. Shake­speare: Mnoho povyku pro nic za nic), Juan (P. Cal­derón: Sudí zalamejský), De Nantya (V. Sardou: Sta­ří mládenci), Král Václav IV. (A. Jirásek: Kolébka), Kosinský (F. Schiller: Loupežníci), Roger de Céran (E. Pailleron: Svět nudy), Lysander (W. Shake­speare: Sen v noci svatojanské) – 1896; Romeo (týž: Romeo a Julie), Erhard Borkman (H. Ibsen: John Gabriel Borkman) – 1897; Ivan (V. K. Klicpera: Zlý jelen), Tybalt (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Jiřík (A. Jirásek: Emigrant), Radúz (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Hrabě Flahault (E. Bozděch: Světa pán v županu), Masham (E. Scribe: Sklenice vody), Petr (J. Vrchlický: Soud lásky) – 1898; Baron Kris­tian de Neuvillette (E. Rostand: Cyrano de Berge­rac), Dvořák (F. A. Šubert: Jan Výrava), Loren­zo (W. Shakespeare: Kupec benátský), Hynek (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27), Mocný princ z Hispanie (J. Kvapil: Princezna Pampe­liška), Tomeš Vítek (F. A. Šubert: Probuzenci), Marcus (A. Wilbrandt: Arria a Messalina) – 1899; Orlando (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Fran­çois (A. Schnitzler: U zeleného papouška), Hai­mon (Sofokles: Antigona), Konrád (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Baronet Karel Líčko (R. B. Sheridan: Škola pohoršení), Praktikant Plichta (F. X. Svoboda: Čekanky), Josef (J. Šmaha: Zlato) – 1900; Benaja (J. Zeyer: Sulamit), Beppo (A. Vac­querie: Člověk třtina), Leandr (Molière: Šibal­ství Skapinova), Valér (týž: Lakomec) – 1901; Jiří Vilém Hrobčický z Hrobčic (L. Stroupežnický: Václav Hrobčický), Valentin (W. Shakespeare: Dvé šlechticů veronských) – 1902; Tichý (F. X. Svoboda: Olga Rubešová), Ladislav (týž: Poupě), Mánek Mešjaný (G. Preissová: Gazdina roba), Armand (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi), Fouché (V. Sardou, E. Moreau: Madame Sans--Gêne), Kleant (Molière: Zdravý nemocný), Hra­bě d’Albafiorita (C. Goldoni: Mirandolina), Tista (J. Vrchlický: Knížata), Lord Edvard Glenarvan (J. Verne, A. Dennery: Děti kapitána Granta) – 1903; Simon Doria (J. Vrchlický: Soud lásky), Lehkomyslník (K. Mašek: Dceruška hostinského), Jules de Mériel (A. Förster dle T. Barrièra: Oheň v dívčím ústavě), Adam (I. Madách: Tragedie člo­věka), Sigfríd (A. Jirásek: Gero) – 1904; Laert (W. Shakespeare: Hamlet), Řepinský (J. Štolba: Její systém), František Štěpán Lotrinský (E. Bozděch: Zkouška státníkova), Kučera (H. Malířová: Bratr­ství), Alvaro Lara (J. Vrchlický: Láska a smrt) – 1905; Valentine (G. B. Shaw: Člověk nikdy neví), P. Sedlický (A. H. Horáková: Ejhle člověk!), Mario (P.-C. Ch. de Marivaux: Hra lásky a ná­hody), Pierre (J. Richepin: Flibustýř), Jindřich Topolski (W. Perzyński: Lehkomyslná sestra), Dr. Florián (V. Dyk: Episoda) – 1906; Solenyj (A. P. Čechov: Tři sestry), Mercutio (W. Shake­speare: Romeo a Julie), Max de Simiers (E. Pail­leron: Myška), Aigisthos (Aischylos: Oresteia) – 1907; Alexander Veliký (J. Vrchlický: V sudě Digenově), Hněviš (A. Dvořák: Kníže), JUDr. Hudec (V. Štech: Třetí zvonění) – 1908; Soukup (J. Hilbert: Česká komedie), Louvois (V. Sardou: Tra­vička), Hrabě Döhnfurt (G. Davis: Katakomby), Valmorin (A. Bisson: Bezejmenná), Hrabě Trčka (F. Schiller: Valdštejn) – 1909; Tomasso (J. Słowacki: Beatrix Cenci), Mlynář (A. Jirásek: Lucerna),Šandor (J. Mahen: Janošík), Arnošt z Pardubic (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) – 1910; Karel Bureš (K. M. Čapek Chod: Begův samokres), Jin­dřich, hrabě z Richmondu (W. Shakespeare: Ri­chard III.) – 1911; Don César (J. J. Kolár: Magelo­na), Filint (Molière: Misantrop) – 1912; Clavignac (V. Sardou: Cyprienna), Lucentio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Podleský (J. K. Tyl: Paličova dcera) – 1913; Jičínský (F. F. Šamberk: Jede­nácté přikázání) – 1914; Kapitán (G. B. Shaw: Androkles a lev) – 1915; Hrabě z Westmorelan­du (W. Shakespeare: Jindřich IV.) – 1916; Datan (S. Lom: Vůdce) – 1917; Radslav (J. Vrchlický: Drahomíra), Matyáš Roh (V. Dyk: Posel), P. Jan Matouš (J. Kvapil: Oblaka) – 1918; Kapitán Car­bon de Castel Jaloux (E. Rostand: Cyrano de Ber­gerac), Mutina Vršovec (R. Krupička: Vršovci) – 1919; Kníže Jašvil (D. S. Merežkovskij: Smrt cara Pavla I.), Poštmistr (N. V. Gogol: Revisor), Sigurd Ribbung (H. Ibsen: Nápadníci trůnu) – 1920; Dr. Hallemeier (K. Čapek: R. U. R.), Titus Lartius (W. Shakespeare: Coriolan), Václav Luka (F. Šrá­mek: Zvony), Apollo (Sofokles: Slídiči), Pan Pur­gon (Molière: Zdravý nemocný) – 1921; Lancaster (Ch. Marlowe: Edvard II.), Generální ubytovatel (K. a J. Čapkové: Ze života hmyzu), Hraběz Lermy (F. Schiller: Don Carlos) – 1922; Pastor (B. Bjørnson: Král), Vojevůdce (A. Dvořák, L. Klíma: Matějovo vidění) – 1923; Charles-August Jossselin (J. Ro­mains: Prostopášník pan Le Trouhadec), Stojhněv (A. Jirásek: Gero), La Hire (G. B. Shaw: Svatá Jo­hanka) – 1924; Mikuláš z Husi (S. Lom: Žižka), Maršálek Pavouk (J. Grau: Pan Pygmalion) – 1925.

Prameny a literatura

Ref. Romeo a Julie: P., Světozor 31, 1896/97, s. 251n.; š. [J. Kuffner], Národní listy 30. 3. 1897, ráno, 8. 9. 1901, ráno; nesign. [J. Vodák], Čas  10. 9. 1901 → Shakespeare, 1950●; š. [J. Kuffner], ref. Radúz a Mahulena, Národní listy 8. 4. 1898; jv. [Vodák], Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 163n. [Tomeš Vítek, Probuzenci]; r. [F. V. Krej­čí], Právo lidu 27. 1. 1905 [Laert, Hamlet]; Rydv. [J. Rydvan]: Dvě jubilea, České divad lo 2, 1918, s. 69; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 249; J. Kodíček: Ces­ty nového divadla, in sb. Nové české divadlo 1918 až 1926, 1926, s. 48: V. Šimáček, k sedm desátinám, Divadlo 30, 1944, s. 27n.; -ej- [E. Janský], nekrolog, tamtéž 1, 1949/50, s. 613; nesign., 100. výr. naroze­ní, Lidová demokracie 21. 3. 1974.

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 629–631