M. se 1871 se oženil s Marií Bártovou ze Stružnice. V rodinné loutkářské tradici pokračovala jejich dcera Božena (5. 7. 1872 Stružnice – 20. 12. 1958 Semily) a synové Bohumil (23. 6. 1874 Stružnice – 13. 10. 1948 Libuň) a Ladislav (12. 5. 1876 Stružnice – 7. 12. 1934 Nová Paka).
M. působil podobně jako otec a bratr především ve východních Čechách a v podhůří Krkonoš. Jeho vystoupení jsou doložena jak v řadě měst (Hradec Králové, Turnov, Semily, Železný Brod, Vysoké n. Jizerou, Nová Paka, Jilemnice, Hlinsko), tak v mnoha malých obcích (Zásada, Klášter n. Jizerou, Poniklá, Jestřábí, Horní Branná). V regionu si získal mimořádnou popularitu. Měl velmi bohatý repertoár, jehož podstatnou část převzal od svého otce. K nejoblíbenějším hrám, které uváděl, patřily ze staršího loutkářského repertoáru Faust, Divadlo o králi Admedusovi a královně Alcestě, Oldřich a Božena, Horia a Gloska. Zvláště si zakládal na rytířských a loupežnických hrách (Loupežníci na Chlumu, Loupežník Belingardo, Rudolf z Felseku a Wilfínk Štubenberský), které loutkáři přebírali z činoherního repertoáru a přizpůsobovali potřebám loutkového divadla. Do této kategorie se řadila i původní parodie A. Gallata Rytíř Šnofonius a princezna Mordulína, která však v loutkové interpretaci ztratila své parodické zaměření. M. uváděl rovněž řadu úprav Klicperových her (mj. Blaník, Kytka, Loketský zvon), jak to bylo příznačné pro jeho loutkářskou rodinu, a byl jedním z mála loutkářů, kteří se pokusili o Tylova Strakonického dudáka. Od J. N. Lašťovky převzal tři loutkářské úpravy a dramatizace (Jan Žižka u hradu Rabí, Žižkova smrt a Jiří Poděbradský), s jejichž husitskou tematikou pojil vlasteneckou tendenci. Ač patřil k loutkářům, kteří byli obzvláště hrdí na rodinnou tradici, koncem devadesátých let se snažil rozšiřovat repertoár o původní hry anonymních autorů lokalizované do míst, kde právě vystupoval (Hrad Trosky aneb Panna a Baba, Kozákov a Kozlov, Rytíř Heřman z Hrubé Skály), i o hry psané pro rozvíjející se ochotnické loutkářské soubory. Jeho divadlo mělo bohatou soupravu typových dekorací a oponu s výjevem Libušina soudu. Na tehdejší dobu používal poměrně velký soubor asi padesáti loutek, většinou z dílny novopackých řezbářů Suchardů. Patrně kolem poloviny devadesátých let si pořídil sadu menších loutek, umožňující paralelní produkce jeho dorůstajících dětí. Výrazným rysem M. produkcí byly virtuózní výstupy trikových loutek (Kašpárek žonglující s různými předměty, velryba polykající Jonáše, balon měnící se v dámu, taneček skupiny loutek na jednom vahadle ad.). Výstupy nazýval „podehry“ a zařazoval je na závěr představení. Svým hlubokým a tvárným hlasem dokázal výstižně interpretovat různé loupežníky, rytíře a zvláště čerty. V průběhu devadesátých let navázal na reformní snahy J. N. Lašťovky a k hlasové interpretaci přibral syny a dceru. Začátkem 20. stol. předal vedení divadla potomkům, kteří je pak provozovali společně; sám vystupoval až do posledního dne svého života. 1940 převzal divadlo vnuk Vilém M. (1. 12. 1905 Velké Hamry u Semil – 29. 8. 1962 Liberec), který je provozoval do 1950; následně působil spolu s manželkou v Severočeském loutkovém divadle v Liberci.
Prameny a literatura
J. Veselý: Zapadlí loutkáři, Národní politika 16. 4. 1911, příl. + Plakáty českých loutkářův, Osvěta 41, 1911, s. 830, 832, 834, 836, 839 [přepisy plakátů] + O loutkách umělých i lidových, Světo zor 11, 1910/11, s. 763 + Ze slovníku dřevěného herectva loutkářské dynastie Maiznerovy, Národopisný věstník českoslovanský 8, 1913, s. 38–56 + Loutkářská dynastie Maiznerů z Nové Paky, Loutkář 15, 1928/29, s. 158–168; M. Záhoř: Vzorná loutková společnost, Český loutkář 1, 1912, s. 52n.; K. Horký: Nesmrtelný Majzner, Národ ní politika 29. 3. 1915; J. Ch. N.: Loutky a prosťáčci boží, Pražský ilustrovaný zpravodaj, 1940, č. 9, s. 5; K. Kinský: O starém Turnově, Radostná studánka 2, 1940/41, s. 129; J. Návesník: Bývali jsme kdysi mladí – Majsnerova pimprlátka, Beseda [Semily] 7, 1949, s. 316n.; J. Bartoš: Staré rukopisy loutkářské rodiny Majznerů, Loutková scéna 4, 1947/48 s. 24–28, 52–55, 69–71, 85–90, 121n., 132–134, 147–150 + Loutkářská kronika, 1963, s. 262, 247n.; V. Kmínek: Vzpomínka na slavného loutkáře, Krkonoše 16, 1983, s. 19; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 95n.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 620–621
