Křtěn Ignác, Karel je jméno přijaté. Jako herec používal pseudonymy Milihaj, Chám, Hynek. – Otec, vyučený mlynář, pracoval v různých pražských mlýnech, pak měl krupařský krám na Dobytčím trhu [Karlovo nám.], matka byla dcerou varhaníka. M. navštěvoval od 1816 farní školu u sv. Petra, 1821–24 piaristickou hlavní školu v dnešní Panské ul. a 1824–30 piaristické gymnázium Ve Starých alejích (dnes ul. Na Příkopě). Po absolvování filozofických ročníků (1830–32, spolužáci K. Sabina, J. Malý) se zapsal na práva. V době studií podnikl dvě větší cesty: 1833 do Krkonoš a 1834 do Itálie. Sledoval evropskou literaturu včetně dramatické (zvláště A. Mickiewicze a J. Słowackého) a vyvíjel vlastní literární činnost. 1831 debutoval jako básník, 1832 jako herec u ochotníků, 1834 vystoupil poprvé jako volontér ve StD (pod pseud. Milihaj) a spolupracoval s J. K. Tylem a V. Filípkem při přípravách Kajetánského divadla, kde hrál 1834–35. Zde se seznámil s dcerou pražského knihaře Eleonorou Šomkovou, která se stala jeho milenkou a matkou jeho syna Ludvíka (*1. 10. 1836) a měla být i jeho manželkou. V srpnu 1836 dostudoval a nastoupil jako advokátní praktikant v Litoměřicích, aby zabezpečil očekávanou rodinu. V noci na 6. 11. (den ohlášeného sňatku) zemřel na infekční onemocnění (patrně cholerína) po obětavé účasti při hašení požáru. Pohřben byl v Litoměřicích. Na podzim 1938, když se město ocitlo v Němci obsazeném území Sudet, byly ostatky exhumovány, převezeny do Prahy a 7. 5. 1939 slavnostně uloženy na Vyšehradském hřbitově.
M. životní dílo tvoří vrchol českého romantismu (lyrika, poema Máj, prózy Cikáni, Marinka, Křivoklad) a je jednou z největších hodnot českého literárního dědictví. Ve své době bylo přijímáno rozporně, již v další generaci se však dočkalo plného uznání – dovolávala se ho celá básnická škola (májovci). V celku M. tvorby zaujímají jeho aktivity spjaté s divadlem počátek významné, avšak nedokončené kapitoly. Obě větve M. divadelní činnosti, dramatická a herecká, se začaly rozvíjet přibližně současně a zčásti se vzájemně ovlivňovaly. Dramatické zlomky, pocházející z let 1831–33, se s jedinou výjimkou přidržují žánru historické truchlohry. Historické náměty jsou v nich však nazírány a přetvářeny básnickou subjektivitou romantického rodu. Dobový model osudové truchlohry, s nímž se M. seznámil prostřednictvím v Praze hraných děl A. Müllnera, E. Houwalda a Z. Wernera a který v české dramatice uplatnil F. Turinský (Angelina), ale i V. K. Klicpera (Rod Svojanovský), usiloval přetvořit v útvar romantické truchlohry ve shodě s Hegelovým vymezením romantického dramatu, jehož základem je subjektivita bolu a vášně, která se vyjevuje v realitě životních konfliktů, odvíjejících se výlučně z charakterů a tužeb hrdinů. Jednotlivé zlomky představují různá řešení tohoto uměleckého problému, inspirovaná především příkladem Shakespearovým a Goethovým. Patrně nejstarším zlomkem jsou dva zachované monology z jednoaktové truchlohry Boleslav. Pro jejich nesouvislost je možno na zamýšlený tvar usuzovat jen s velkými obtížemi; z vypracovaného monologu Milady (podle historické Mlady, sestry Boleslava Pobožného) se lze pouze dohadovat, že mělo jít o osudovou tragédii s tématem rodové viny (hrdinčin otec zavraždil knížete Václava). Dějem pětiaktové truchlohry Bratři, na níž pracoval 1832–33, jsou sváry bratří Jaromíra a Oldřicha a konflikt Přemyslovců s Vršovci. I v tomto případě jde o žánr blízký preromantické osudové tragédii. M. dějinné události interpretuje a částečně proměňuje – ovlivněn spíše Shakespearem než dobovými konvencemi žánru – jako soupeření neschopných o vládu nad zemí, z něhož vychází vítězněten nejschopnější, který o ni usiloval nejméně – Břetislav. Příznačně největší básnický zájem je věnován rozpolcené postavě Vršovce Herouše. Z projektu bělohorské tragédie Král Frydrych, jehož přípravu dokládají poznámky ze zápisníků 1832–33 a který měl být hrou o skleslé síle a zašlé slávě Čech, byl realizován toliko prolog. Rozvrh truchlohry Bratrovrah aneb Václav a Boleslav, známý pouze z otisku K. Sabiny (1845) podle dnes nezvěstné předlohy, pochází nejspíše z týchž let jako ostatní zlomky. Obsahuje sice nejméně hotového veršovaného textu, zato však poměrně názorný, byť kusý a náznakový rozvrh všech pěti dějství. Je to vlastně už nikoli osudová tragédie, nýbrž drama o zničujících výčitkách svědomí bratrovraha Boleslava i je ho matky Drahomíry, zřetelně připomínající Shakespearovu Lady Macbeth. Nedokončená tříaktová veselohra v próze Polesný s milostným tématem bývá spojována s M. prázdninovým zážitkem v srpnu 1832 a s tehdejším seznámením s M. Stichovou.
M. navazoval především na domácí předchůdce, na truchlohry V. K. Klicpery, na pražského německého dramatika W. A. Gerleho (hra Jaromir und Udalrich, Herzog von Böhmen, 1827), děj Boleslava čerpal z Lindovy prozaické Záře nad pohanstvem. Domácí tradice se přidržoval také orientací na drama historické. Látky z národních dějin volil daleko důsledněji než vůdčí dramatici romantických škol v Evropě, kteří rádi vybírali témata mytologická (Słowacki) nebo fantastická a exotická (Byron). Tradici historického dramatu však přepodstatňoval – shodně s celým evropským proudem romantického dramatu – subjektivizací. Jejím hlavním prostředkem bylo (obdobně jako u V. Huga) soustředění na vykořeněné, rozporné či výjimečné charaktery (Herouš), jejichž veršovaným monologům věnoval veškerou sílu své básnické invence. Činy postav vyplývají s přísnou logičností z jejich charakterů. Odstředivost vykořeněných charakterů vymršťuje postavy z jejich dráhy a připravuje jejich zkázu, což demonstruje svár jedince a společnosti, pociťovaný romantiky neobyčejně naléhavě.
Z dramatických zlomků se provedení dočkali pouze Bratři (ND 1936, r. K. Dostal). České divadlo M. ovlivnil i svými nedramatickými texty, do nichž často přenášel prvky dramatické formy a jež naplňoval ostrými konflikty. Již 1856 začal J. V. Frič uskutečňovat svůj starší záměr „melodramatického“ (tj. operního) divadelního zpracování Máje; libreto dokončené 1883 zhudebnil 1886–92 V. Suk a opera nazvaná Lesův pán měla úspěšnou premiéru v Charkově (Lěsnoj car, 1900), v ND 1903 propadla. Od třicátých let 20. stol., kdy M. básnický odkaz vřadil do českého divadla E. F. Burian (dvě verze scénického provedení poemy Máj – 1935, 1936; adaptace povídky Křivoklad inscenovaná pod názvem Kat, 1936) se básníkovo dílo, zejména Máj, opakovaně vrací na scénu v osobitých realizacích.
Paralelně s pokusy o dramatické texty se M. pokoušel uplatnit také jako herec (vystoupení doložena 1832–35). Jeho předpoklady pro herectví – pěkná postava, silný hlas, čistá čeština, temperament a podmanivý pohled tmavých očí – ocenil hned při prvních pražských vystoupeních J. K. Chmelenský, který mu přiznal talent pro milovníky a hrdiny. Po ochotnických pokusech na venkově (1832 v Benešově a 1833 v Žebráku) M. sehrál ve StD a v Kajetánském divadle celkem sedmnáct rolí (v jejich soupisu ve svém deníku jednu opomněl). Hrdinskému oboru náležely jen dvě postavy Klicperovy (rázný rytíř Prachatický ze hry Blaník a patetický Vilém v tragédii Rod Svojanovský), k mladistvým milovnickým rolím lze čítat také jen dvě (Jesenský, Každý něco pro vlast; Karel z Birkenštainu, Žižkův meč). Jeho romantickému neklidu mohla vyhovovat i role výbušného nespokojence Huberta v Raupachově hře Žebrák. M., zřejmě nespokojený s přidělovanými rolemi, se dostával do stále ostřejšího názorového i osobního konfliktu s Tylem (ten jej údajně i fyzicky napadl), koncem 1835 odmítl nabídnuté role Neklana (Tyl: Čestmír) a Eduarda (Kotzebue: Dvě za jednu) a své divadelní působení ukončil.
Dramatické zlomky
Boleslav, Bratrovrah aneb Václav a Boleslav, Bratři, Král Frydrych, Polesný, t. souborněin Dílo K. H. M. I, ed. K. Janský, 1948.
Role
U ochotníků
Javorník + prolog (J. N. Štěpánek: Čech a Němec) – Benešov 1832; Sosnomil (V. K. Klicpera: Jan za chrta dán) – Žebrák 1833.
StD
Jindřich Prachatický (V. K. Klicpera: Blaník), Tobiáš (J. N. Štěpánek: Hastroš), Konrad (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu) – 1834; Poňatovský (Ch. A. Vulpius: Syta Mány), Zenobius (F. Raimund: Dívka z čarovných krajů aneb Sedlský milionář), Kurt Embecký (F. W. Ziegler: Jolanta, královna jeruzalemská), Pastýř mladý (V. K. Klicpera: Loupež), Křepelka (týž: Divotvorný klobouk), Kamenský (týž: Uhlířka), Myslivec (J. V. Ernst, h. F. Škroup: Princ a had), Raimond (G. Lotz: Spáleniště v Burnýně) – 1835.
Kajet. div.
Karel z Birkenštainu (V. K. Klicpera: Žižkův meč), Ferdinand (J. N. Štěpánek: Pivovár v Sojkově), Hubert (E. Raupach: Žebrák, úryvek), Jan (V. K. Klicpera: Žižkův meč, úryvek), Vilém (týž: Rod Svojanovský, úryvek), Jesenský (týž: Každý něco pro vlast) – 1835.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond [doklady, zápisky, deník, rukopisy]; fond Václav Mach [V. Mach: Něco z doby našeho národního probuzení, rkp., 1886 → E. M. /Miřiovský/: Akademické paměti V. Macha, hlavně se zřetelem k K. H. M., Týden 4, 1909, č. 1 až 13 → Vzpomínky na K. H. M., ed. F. Krčma, 1928, a K. H. M. ve vzpomínkách současníků, usp. K. Janský, 1959]. ■ F. Krčma: K. H. M. Soupis prací o jeho životě, díle a kultu,1932; H. Ševčíková: K. H. M. Personální bibliografie, Olomouc 1986. ■ K. Sabina: Úvod povahopisný, in K. H. M.: Spisy I, 1845 + Upomínka na K. H. M., in alm. Máj, 1858, s. 295 → Články literárnědějepisné I, ed. J. Thon, 1912; J. E. Sojka: Naši mužové, 1862, s. 466–497; J. Kaška: Zápisky starého komedianta, Rodinná kronika 4, 1864, s. 55n., s tit. Ze zápisků starého komedianta → sb. Vzpomínky na K. H. M., 1928; J. L. Turnovský: Co milenka Máchova vypravuje, Hlas národa 8. 5. 1886 → sb. Vzpomínky na K. H. M., 1928; J. Arbes: M. jako herec, Květy 20, 1898, d. 2, s. 375–396, 433–447, 546–555, 704–712 → Z galerie českého herectva II, [1914]; J. Kamper: České drama v letech 1821–1848, in sb. Literatura česká devatenáctého století II, 1903, s. 375–378 [Bratři] + K. H. M., tamtéž III/1, 1905, s. 1–25 + Máchovy dramatické pokusy, Lumír 39, 1910/11, s. 72–79; M. Hýsek: Dramatický zlomek Máchův, Jeviště 3, 1922, s. 50–52; V. Bitnar: Máchův zlomek Bratrovrah, Časopis katolického duchovenstva 66, 1925, s. 528–531; F. Strejček: K. H. M. a J. K. Tyl, Zvon 26, 1925/26, s. 340–343, 357–359; K. Janský: Divadelní ochotník K. H. M., Rozhledy po literatuře a umění 2, 1933, s. 101n., 112–114; O. Fischer: K Máchovým Bratřím, Národní divadlo 13, 1935/36, č. 13, s. 6n.; M. Hlávka: M. dramatické torso, Literární noviny 8, 1935/36, č. 17, s. 9; M. Očadlík: Máj jako opera, 1936; E. F. Burian: M. nám objevuje jeviště, Slovo a slovesnost 2, 1936, s. 65–68 + Máchovo divadlo, in sb. Ani labuť ani lůna, 1936, s. 63–71; A. Pražák: K. H. M., 1936, s. 100–108; J. Schütz: Máchovi Bratři, Litoměřické listy 14, 1936, č. 18, s. 2n.; F. Vodička: M. jako dramatik, in K. H. M. Osobnost, dílo, ohlas, 1937, s. 133–141; O. Fischer: K Máchově dramatičnosti, in sb. Torso a tajemství Máchova díla, ed. J. Mukařovský, 1938, s. 201–206; F. Vodička: Počátky krásné prózy novočeské, 1948, s. 351n.; F. Cuřín: Klicpera a M., Naše řeč 37, 1954, s. 208–219; B. Srba: M. dramatik, Program SD Brno 37, 1965/66, říjen, s. 4–7 + K jednomu tématu M. dramatických fragmentů, tamtéž, prosinec, s. 2–4 + Dramatik vzdoru i soucitu, Divadlo 20, 1969, květen, s. 51–64; R. Skřeček, K. Dvořák: Ke genezi Máchova dramatu Bratři, Česká literatura 18, 1970, s. 200–202; O. Králík: K máchovským otázkám, tamtéž 19, 1971, s. 351–370; F. Černý: Experimentální scénka generace romantiků – Kajetánské divadlo, Amatérská scéna 11, 1974, č. 12, s. 2–6; V. Štěpánek: K. H. M., 1984; J. Hraše: Máchovo jeviště, Amatérská scéna 23, 1986, č. 8, s. 14n. + Máchovo drama, tamtéž, č. 9, s. 14n.; A. Scherl: K. H. M. a Filipína Roscherová, in sb. Prostor Máchova díla, ed. P. Vašák, 1986, s. 240–254; A. Stich: Ještě k M.: velký a silný protivník J. K. Tyl, in sb. Monology o J. K. Tylovi, ed. F. Černý, 1993, 65–73 [zde k témuž M. Otruba, s. 74–78]; D. Tureček: Máchovské dramatizace, in K. H. Mácha 1810–2010. Dvě století české kultury s Máchou, kat. výstavy, 2010, s. 134n. ■ LČL, Otto, Wurzbach; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 610–613
