Otec byl rytcem vzorků v továrně na kartou­ny, matka dcerou učitele. V rodišti L. vychodil hlavní školu (1859–63) a reálku, kterou do­končil 1867, rok po otcově smrti. Zhoršené existenční poměry mu znemožnily další stu­dium. Dva roky pracoval v pražském knihku­pectví a usilovně si doplňoval vzdělání, učil se jazyky, zajímal se o heraldiku a numismatiku. 1870 odcestoval do Itálie, hlásil se do Gari­baldiho vojska, pro slabou tělesnou konstituci a nezletilost byl odmítnut. Po návratu do vlas­ti nastoupil jako úředník u státní dráhy (1870 v Čáslavi, poté v Kolíně, 1873–77 v Chrudimi a v Kyšperku [Letohrad]). 1877 se přestěhoval do Prahy, získal místo tajemníka Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách, 1887 se stal knihovníkem (s titulem ředitele kanceláře a knihovny), od 1908 až do smrti byl ředitelem knihovny; zpracoval archiv a knihovnu (Šede­sát let veřejné knihovny Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách 1835–1895, 1895). 1884 až 90 působil rovněž jako tajemník Spolku ar­chitektů a inženýrů. 1892 byl zvolen mimořád­ným členem ČAVU. 1896–1900 zastával vedle svého zaměstnání funkci dramaturga ND, poté byl až do smrti jeho lektorem. Podnikl několik cest po Evropě (1886 Drážďany, 1888 Norimberk, Mnichov a Vídeň, dále Slovensko, Itálie, zvláště Francie, jejíž esprit a kulturní at­mosféra ovlivnily jeho tvorbu, názory na umě­ní i životní styl). Byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil 1878 s Barborou Novákovou, dcerou obchodníka v Radnicích, druhý sňatek uzavřel 1887 s mladší sestrou zesnulé manželky Vi­lemínou. Z každého manželství měl tři děti, dvě zemřely v kojeneckém věku. Nejstarší syn Jaroslav padl 1915 na frontě v Haliči, Otakar se 1908 vystěhoval do Ameriky, Miloš se stal archivářem v Archivu hl. města Prahy. Krátce před smrtí L. podepsal spisovatelů Manifest českých spisovatelů. Pohřben byl do čestného hrobu na Olšanských hřbitovech.

L. vstoupil do literatury pod záštitou J. Ne­rudy jako fejetonista. Od 1876 přispíval do Národních listů, 1877–78 psal pravidelný nedělní fejeton pro deník Pokrok (později Hlas národa) a Pražské siluety pro olomouckou Ko­ledu. Napsal přes dvě stě fejetonů o spole­čenských a literárních otázkách, o výtvarném umění a o divadle, břitkostí dostihl J. Nerudu (část fejetonů vyšla knižně ve třech výborech 1885, 1888, 1889). Přispíval do mnoha pe­riodik (Květy, Ruch, Česká včela, Světozor, Zlatá Praha, Šotek, Švanda dudák) a spolu s F. Heritesem patřil k nejplodnějším beletris­tům lumírovského okruhu, časopisecky publi­koval tři romány a přes šedesát novel. Objevil náměty z prostředí moderního technického světa a železniční novely mu vynesly velkou čtenářskou oblibu. Beletrii definitivně opustil už 1893, dále se věnoval publicistice, kritice a překladatelství. O výtvarném umění pravi­delně referoval od 1878 v Lumíru a Nivě, poz­ději ve Zvonu. V devadesátých letech bojoval proti asanaci pražského Starého Města, pro­zíravě poukazoval na potřebu zřízení zemské památkové péče (Zachování Prahy I–II, Hlas národa 25. 9., 3. a 5. 10. 1896). Jako jeden z prvních poukázal na slabiny Manifestu české moderny (Niva 6, 1895/96).

Okrajově se pokoušel o dramatickou tvor­bu. Kromě blíže neznámé prvotiny zadané 1869 do PD, které ji nepřijalo, napsal jedno­aktovou veselohru Flora. Získala druhou cenu v Náprstkově soutěži (1879) a byla uvedena bez většího ohlasu v PD.

Divadelní referát vedl od 1880 v Divadel­ních listech, o premiérách her J. Vrchlického referoval také v Lumíru. V Nedělních listech, příloze Hlasu národa, zavedl rubriku Thea­tralia (1898–1914), v níž podával informační servis o evropském divadelním dění; sledoval úspěchy a propady dramatických novinek, informoval o činnosti a osudech autorů i he­reckých primadon, analyzoval souvislost mezi hmotnými divadelními poměry a kvalitou re­pertoáru, s oblibou prováděl nejrůznější bilan­ce a srovnání materiálních zaopatření a pro­vozních odlišností evropských scén a z toho plynoucí vliv na skladbu repertoáru. Theatralia nepostrádala osobité hodnotící stanovisko vy­slovované s pobavenou ironií a často přerůs­tala v kratší fejetony.

Dramaturgem ND se stal v závěru ředi­telské éry F. A. Šuberta, po změně divadelní správy (1900) zastával místo lektora. Skladbu repertoáru neovlivnil vyhraněným stylovým směřováním, klonil se spíše ke korektnímu konzervativismu, ale divadlu byl platný jako dobrý znalec nové i starší evropské drama­tiky. Sledoval aktuální dění na zahraničních scénách a svými kontakty zprostředkoval ND nejednu premiéru, konanou někdy i dříve než v autorově domovině (A. Funtek: Pro dítě [Za her], 1898). Úspěšné zahraniční hry doporučoval k překladům, sám je také často pře­kládal, a to už za dramaturgického předchůdce Stroupežnického. Stovkami posudků na domácí hry prosíval bezbřehou nabídku textů aspirujících na uvedení v ND.

Překladatelskou aktivitu rozvinul za nové divadelní správy. V první dekádě 20. stol. zá­soboval ND překlady francouzských novinek, jimž byl velmi nakloněn ředitel G. Schmoranz, frankofil a vyznavač pikantně vzrušující a zá­bavné dramatiky. L. přeložil více než dvacet kusů, zahrnujících komedie společensko-kri­tické, konverzační i bulvární.

Pseudonymy, šifry

Adam Zero, A. Z., Luděk Frič, Jan Iler, J. L., L., Vilemína Nováková, Vilma Nováková, Vil. Nová­ková; mylně Aliquis [dle DČD III, s. 573].

Hra

Flora, t. 1879 in Květy 1, 1879, d. 2, s. 291–303, 394–409, PD 1880 (pseud. Adam Zero).

Překlady a úpravy

C. O. Wijkander: Madeleina Bungová, ND 1888; G. Feydeau: Dámský krejčí, ND 1889; V. Sardou: Dora, ND 1890 (anon.); E. Augier: Paní Caver­letová, ND 1895; F. Carré, P. Bilhaud: Paní Le­verdierová [Ma bru!], ND 1899 (pseud. Vilemína Nováková, později V. N.), t. Plzeň [1900, ú. J. Pul­da]; A. Valabrègue, M. Hennequin: Ustupte ženám!, ND 1900, t. b. d. (pseud. Vilma Nováková); A. Du­mas st.: Vyzvání k tanci, ND 1901, t. [1905] (šifra V. N.); A. Capus: Manželové paní Leontiny, ND 1901, t. [po 1908] (šifra V. N.); A. Dumas ml.: Polo­svět, ND 1901 (šifra V. N.); A. Valabrègue: Slaměný panák, ND 1902 (šifra V. N.); P. Veber, M. Soulié: Strážní andělé [Ma fée], ND 1903 (šifra V. N.); M. Maurey: Doporučení, ND 1904, t. [1904] (šif­ra V. N.); T. Bernard: Medocké vinice, ND 1904, t. [1905] (šifra V. N.); týž: Anglicky snadno a rych­le, ND 1904 (šifra V. N.); M. Donnay: Návrat z Jeruzaléma, ND 1904 (šifra V. N.); A. Capus: Dvojí metoda, ND 1904 (šifra V. N.); A. Capus, E. Arène: Žena proti muži [L’Adversaire], ND 1906 (šifra V. N.); R. Bracco: Zelené ovoce, ND 1906 (pseud. Luděk Frič, později L. F.); H. Bernstein: Zloděj [Le Bercail]), ND 1907, rozmn., b. d. (šifra V. N.); V. Sardou: Travička [L’affaire des poisons], ND 1909 (šifra V. N.); G. Courteline: Doma svatý po­koj, ND 1909 (šifra V. N.); A. Bisson: Bezejmen­ná, ND 1909 (pseud. Luděk Frič); M. Hennequin, P. Bilhaud: Ze všech nejhodnější, ND 1911 (pseud. Vilemína Nováková); F. Fonson, F. Wicheler: Vdavky slečny Beulemansovy, ND 1911 (pseud. Luděk Frič).

Prameny a literatura

LA PNP: osobní fond, část. zpracováno. NMd: sign. Č 2383/34, Č 2141/40, Č 1568/87, Č 2189/XV/ /45–47 [korespondence s herci a režiséry ND]. ■ Ref. Flora: uh. [V. Guth], Politik 20. a 22. 2. 1880; nesign. [J. Neruda], Národní listy 25. 2. 1880, příl.; J. V. Frič, Divadelní listy 1, 1880, s. 12n.●; nesign. [J. Neruda]: J. L., Humoristické listy 25, 1883, s. 368 → Podobizny II, 1952; uh. [G. H. Schauer]: Feuilletony J. L., Národní politika 8. 1888 → Spisy, 1917●; Dalibor 18, 1896, s. 265 [drama­turgem ND]; Divadelní listy 1, 1899/1900, s. 436 [lektorem ND]; J. Patočka, ref. Klín klínem + Píseň míru, Obzor literární a umělecký 3, 1901, s. 44n., 56–61●; k padesátinám: -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 26. 10. 1902, příl.; -á- [J. Kamper], Poli­tik 26. 10. 1902; -e, Meziaktí 3, 1902/03, č. 4; -a-, Lumír 31, 1902/03, s. 38; F. Herites, Máj 1, 1902/03, s. 73n.; R., Zlatá Praha 20, 1902/03, s. 10; nesign., Zvon 3, 1902/03, s. 71n.●; F. X. Šalda: Divadlo a literární éthika i kultura, Volné směry 8, 1903/ /04, s. 227n.; F. A. Šubert: Dějiny ND v Praze 1883 až 1900, 1908, s. 371n.; sb. Půl století Národních listů, 1910, s. 116; nesign. [J. Vodák]: Národní diva­dlo, Čas 2. 4. 1911●; k šedesátinám: Národní listy 27. 10. 1912; Venkov 30. 10. 1912; Máj 11, 1912/13, s. 75; -n-, Zvon 13, 1912/13, s. 84; Č. [V. Červinka], Zlatá Praha 30, 1912/13, s. 95●; J. Lier: Literární počátky našich spisovatelů, Světozor 16, 1915/16, č. 5 [s. 2n., autobiograf.]●; nekrology: -r-, Topi­čův sborník 4, 1916/17, s. 476n.; Zlatá Praha 34, 1916/17, s. 444; A. Novák, tamtéž, s. 560n., 570n. → Krajané a sousedé, 1922; S. [F. Sekanina], Zvon 17, 1916/17, s. 519n.; A. Novák, Venkov 5. 6. 1917; J. Folprecht, Národní listy 10. 6. 1917; V. Dyk, Lumír 45, 1917, s. 375n.; České divadlo 1, 1917, s. 121n.; F. X. Šalda, Kmen 1, 1917/18 → Kritic­ké projevy X, 1957; F. S. Procházka, Almanach ČAVU 28, 1918, s. 107–113●; E. Krásnohor­ská: Z drobných vzpomínek literárních, Zlatá Pra­ha 36, 1918/19, s. 103; V. Štech: Česká veselohra. Z divadelních důvěrností, Lidové noviny 22. 2. 1920; J. Karásek ze Lvovic: Počátky Moderní revue, Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 182; (r): Osmdesát let od narození J. L., Venkov 27. 10. 1932; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny Národního divadla IV), 1933, s. 68, 80, 89, 91, 116, 122, 177, 211, 285; F. Grimm: Lierové, Kutná Hora 1935 [obs. bibliografii]; bs [B. Slavík]: Devadesát let od narození J. L., Lidové noviny 27. 10. 1942. ■ LČL, Masaryk, NDp, Otto, Otto-dod; NAlb

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 582–585